Mistrovství světa ve fotbale — Sport nebo válka?

Od dopisovatele Probuďte se! v Itálii

POZORNOST celého světa se upřela na fotbal. Od 8. června do 8. července seděly milióny diváků před svými televizními obrazovkami, jako by k nim byli přikováni, aby sledovali událost roku — mistrovství světa ve fotbale pořádané v Itálii. Celkový počet diváků, kteří na celém světě sledovali 52 utkání, dosáhl 30 miliard — šestinásobek světové populace!

Tato televizní podívaná byla umožněna díky dosud nebývalé organizaci s vysokou technickou úrovní — televizní produkční středisko poskytovalo své služby 147 televizním společnostem představujícím 118 států se 180 kamerami, 38 produkčními štáby a 1 500 techniky. Utkání na dvanácti italských fotbalových stadiónech navštívilo 2 515 000 diváků a 6 000 novinářů z celého světa.

Čísla ovšem nemohou vylíčit toto dění. Spisovatelé, sociologové, psychologové, umělci a dokonce teologové se vyjadřovali k této události, aby mohli popsat to, co někteří označili jako ohromný „útěk od skutečnosti“.

Nicméně — přispělo mistrovství světa k souladu mezi národy a ke sportovnímu duchu? Překonaly ty milióny lidí, spojené sportovním nadšením při sledování utkání přenášených satelitem, během těchto třiceti dnů své národnostní nepřátelství? Působila kopaná jako síla, která pobízí k jednotě?

Sport nebo válka?

Uvažujme o jednom hledisku, které je pro dnešní sportovní zápolení tak příznačné — o násilí. Tento jev se na fotbalových zápasech vyskytuje často — na hřišti, na tribunách, i za branami stadiónu. Psychologové, sociologové i novináři se shodují na tom, že ve světě, kde tak vyniká násilí, nebude sport žádnou výjimkou. To má trvalý zhoubný vliv na základní morální hodnoty. Jako pokus o přikrášlení násilné skutečnosti dnešního sportu se používají fráze jako „sport je čestné utkání“, „duch přátelství“, či „bratrství“, ale bezvýsledně.

Tento šampionát nebyl žádnou výjimkou. Ještě před zahájením se objevily některé alarmující zprávy. „Násilný fanatismus fanoušků nahání hrůzu a turisté opouštějí Itálii,“ zněl jeden titulek v La Repubblica 18 dnů před prvním zápasem. Nejvíce strachu naháněli někteří angličtí fotbaloví fanoušci, notoričtí chuligáni, kteří jsou po celé Evropě nechvalně pověstní svým vandalismem před každým zápasem, během něj i po něm.a

Vydání turínského deníku La Stampa z 1. června 1990 rozebíralo podstatu násilí na stadiónech a neomalené chování chuligánů, přičemž uvádělo: „V kopané už dnes nejsou poloviční měřítka. Soupeři již nejsou jen soupeři, ale ‚nepřátelé‘; a srážka není výjimkou, ale pravidlem, a musí být tvrdá, co nejtvrdší.“ Ale proč? „‚Protože se navzájem nenávidíme,‘ odpověděli někteří fotbaloví chuligáni z Boloně.“ Sociolog Antonio Roversi se pokoušel vysvětlit logiku, která stojí za takovou nenávistí: „Děti stadiónů jsou postiženy ‚syndromem beduínů‘. Ti, kteří trpí tímto syndromem, považují nepřátele svých přátel za své nepřátele, přátele svých nepřátel za své nepřátele, a naopak přítel přítele je jejich přítelem a nepřítel nepřítele je jejich přítelem.“

Ano, nenávist, násilí, rivalita, vandalismus, „syndrom beduínů“ — mistrovství světa bylo ještě před prvním výkopem a atmosféra si nijak nezadala s vyhlášením války. Ale Itálie se přes to všechno připravovala na tuto událost ve sváteční náladě.

Papežovo požehnání

Renovovaný Olympijský stadión v Římě navštívil i papež, který není z těch, kdo by si nechali ujít takové velké publikum, a udělil tomuto „chrámu“ mistrovství světa své požehnání. Řekl: „Nehledě na to, že světový šampionát ve fotbale je sportovním svátkem, může se stát svátkem solidarity mezi národy.“ Dodal, že dnešní sport se musí vyhnout hrozným nebezpečím, jako je nezřízená touha po hmotném zisku, přílišný důraz na efektní podívanou, doping, podvody a násilí. Doufal, „že obětavost a vynaložené úsilí učiní ze šampionátu ‚Italia ’90‘ chvíli rostoucího bratrství mezi spoluobčany a všemi lidmi“. Jezuita Paride Di Luca, sám bývalý fotbalista, se ve své ‚modlitbě fotbalového fanouška‘ vrátil k papežovu cítění, když řekl: „Přijď, ó můj Bože, a shlédni na toto mistrovství světa.“

Ale byl tento šampionát opravdu velkým svátkem? A zajímal by se o něj Bůh celého vesmíru? Podívejme se na to, jaký je sport ve skutečnosti, a na to, jaké hodnoty staví do popředí.

Sportovní chuligáni

Kvůli chuligánům žila města jako Cagliari a Turín ve stavu obležení během celé první části tohoto šampionátu. Zde jsou některé z novinových titulků: „Rimini otřeseno válkou“; „Cagliari, válka začíná“; „Násilí v Turínu: Němec a Brit pobodáni nožem“; „Den výtržností mezi anglickými, německými a italskými fanoušky“; „Starosta Turína vznáší prosbu — zachraňte nás od anglických fanoušků“; „Noci plné střetů mezi extrémisty. Starosta: Skuteční chuligáni pocházejí z Turína.“ A další příklad, z něhož běhá mráz po zádech: „‚Jak bodnout fanouška soupeře‘ — Příručka dokonalého chuligána, vydaná v Anglii.“ Tyto titulky stačí, abychom si o situaci udělali obrázek. Ale takové věci jsou přirozeným produktem společnosti, která se násilím živí.

Zakončení této velké sportovní události se neneslo ve šťastném tónu. Potupné pískání italských fanoušků namířené proti argentinskému mužstvu a jeho přednímu hráči Maradonovi za to, že vyřadili tým Itálie, zastínilo radost z finále a zkazilo závěrečný zápas. Na Olympijském stadiónu nebylo v tomto červencovém podvečeru žádné „velké sportovní bratrství“; „chrám“ mistrovství světa byl znesvěcen. Noviny Il Tempo z 10. července 1990 to komentovaly: „Na trávníku to byla urážka hry — na tribunách to byla poskvrna sportu.“

Smutné ukončení události, od níž si mnozí slibovali, že ze světa alespoň na třicet dnů učiní „celosvětovou obec“ bez hranic. Ale nemůže-li kopaná zajistit pokoj na hřišti nebo mimo něj, je realistické myslet si, že může ovlivnit celosvětový mír?

Vyrovnaný pohled na fotbal

Noviny La Stampa vynášely kopanou a popisovaly ji jako „svatý pozůstatek bojů předků a fotbalový míč jako symbol nepředvídanosti, což je podstata všech sportovních klání“. Vezmeme-li v potaz tuto myšlenku, jak by měl na fotbal nahlížet upřímný křesťan? Skutečně, jak by se měl křesťan dívat na veškerý profesionální sport?

‚Těm, kteří nemilují kopanou, musí v životě něco chybět,‘ údajně řekl Bertrand Russell. Samozřejmě, že kopaná nebo jakýkoli jiný sport může být zdrojem potěšení a může také přispívat ke zdraví, obzvláště když tolik lidí žije sedavým způsobem života. Ale znamená to, že zde nejsou žádná nebezpečí?

Bible říká: „Nestaňme se sobeckými tím, že bychom se navzájem popuzovali k soutěživosti a vzájemně si záviděli.“ (Galaťanům 5:26) Fotbalové šampionáty ukazují více než dostatečně, jak tu jdou ruku v ruce násilí a postoj vyhrát za každou cenu. To je záporná stránka profesionálního sportu. Křesťané, ať již jsou účastníky nebo diváky, musí ovládat svého ducha, obzvláště touhu být nejlepší, aby se vyhnuli „skutkům těla“. (Galaťanům 5:19–21) Připomeňme si, jak to vyjádřil jeden básník: „Neboť až ten velký Zapisovač přijde, aby zapsal tvé jméno, vyznačí — ne, zda vyhrál jsi, či prohrál — ale to, jak jsi hrál.“

Další hledisko, které bychom neměli ztratit ze zřetele, je faktor času. Patříte mezi milióny neúnavných televizních diváků, kteří tráví nekonečné hodiny sledováním sportovních programů na obrazovce? Kolik času naproti tomu věnujete tělesnému cvičení? Vyrovnanost — to je klíčové slovo. Znamená to najít si čas na tělesné cvičení a rekreaci, aniž bychom opomíjeli důležitější, duchovní činnosti. Apoštol Pavel dal mladému Timoteovi radu, která je dnes ještě cennější: „Tělesné cvičení je totiž prospěšné k máločemu, ale zbožná oddanost je prospěšná ke všemu, protože má zaslíbení života nynějšího a toho, který má přijít.“ — 1. Timoteovi 4:8.

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 10]

Foto Agenzia Giuliani