Jak televize změnila svět

MINULÉ léto přeměnila televize celý svět na sportovní kolbiště. Ulice v italském Římě zely prázdnotou. Asi 25 miliónů Italů sledovalo zápasy mistrovství světa ve fotbale. Ze stejného důvodu byly vylidněné ulice i v Buenos Aires v Argentině. Stejné šedomodré světlo tajemně poblikávalo v oknech obyvatel západoafrického Kamerunu, kde jednohlasně jásaly celé milióny. Ve válkou rozbitém Libanonu si vojáci postavili televize na své zahálející tanky, aby se také mohli dívat. Odhaduje se, že ještě než šampionát dosáhl svého vrcholu, sledovala jej asi pětina obyvatel země. Jako noční motýli ke světlu, tak byli diváci přitahováni ke svým přijímačům, a jejich tváře byly zality bledou září obrazovek.

Tento mamutí televizní podnik nebyl ničím ojedinělým. V roce 1985 sledovala téměř třetina obyvatel zeměkoule — asi 1 600 000 000 lidí — rockový koncert Live Aid (Živá pomoc). Tucet družic přenášel tento program asi do 150 zemí od Islandu až po Ghanu.

Televizor. Tato všudypřítomná skříňka stála na samém počátku nenápadné revoluce. Vývoj prošel od malých blikajících obrazovek ze dvacátých a třicátých let až k dnešním komplikovaným obrazovkám s živými barvami, jasem a ostrostí. Mezitím televize prožila celosvětový rozmach. V roce 1950 bylo na světě necelých pět miliónů televizních přijímačů, zatímco dnes je jich asi 750 000 000.

Události podobné tomuto fotbalovému šampionátu pouze ilustrují, jakou moc má televize, když může celou zeměkouli sjednotit v jedné informační síti. Televize změnila způsob, jak se lidé dozvídají o světě kolem sebe. Pomohla v tom, aby se zprávy i myšlenky a také kultura a hodnoty šířily z jedné země do druhé. Bez námahy překonává politické a zeměpisné hranice, které kdysi byly hrází takovému toku informací. Televize změnila svět. Někteří tvrdí, že může změnit i vás.

Všeobecně se uznává, že Johannes Gutenberg v roce 1455 revolučním způsobem ovlivnil hromadné sdělování myšlenek, když z jeho tiskařského lisu vyšla první Bible. Nyní mohlo každé jednotlivé poselství okamžitě dosáhnout neporovnatelně většího počtu lidí, a navíc za kratší dobu a při mnohem menších nákladech. Vlády si brzy uvědomily, jakou moc má tiskařský stroj, a snažily se jej ovládnout pomocí omezujících zákonů. Ale tisk si získával stále větší čtenářskou obec. Na počátku 19. století poznamenal historik Alexis de Tocqueville, že noviny mají tu výjimečnou moc, že mohou stejnou myšlenku nasadit do 10 000 myslí za jediný den.

A co televize? Ta může tutéž myšlenku nasadit do stovek miliónů myslí — a to v jediném okamžiku! A na rozdíl od tištěného slova nevyžaduje od svých diváků vzdělání ve složité znalosti čtení, ani od nich nechce, aby si vytvářeli své vlastní vnitřní představy a dojmy. Svá poselství vysílá pomocí obrazu a zvuku a se všemi lákadly, která má.

Netrvalo dlouho, a úžasných možností televize si povšimli i politikové. V roce 1952 ve Spojených státech chytře použil televizi ve své prezidentské kampani Dwight D. Eisenhower. Podle knihy Tube of Plenty—The Evolution of American Television (Televizní obrazovka — Vývoj americké televize) vyhrál volby Eisenhower, protože si jako kandidát uměl „lépe dělat reklamu“ na obrazovce. Tato kniha ukazuje, že ve volbách v roce 1960 hrála televize při vítězství Johna F. Kennedyho nad Richardem M. Nixonem zřejmě ještě větší roli. Když spolu tito kandidáti diskutovali v televizi, Kennedy se u diváků zapsal lépe než Nixon. Avšak posluchači, kteří tento rozhovor slyšeli v rozhlase, soudili, že to skončilo nerozhodně. Proč ten rozdíl? Nixon vypadal bledě a vyčerpaně, zatímco Kennedy byl zdatný a opálený a svou vitalitou vzbuzoval důvěru. Po volbách se Kennedy o televizi vyjádřil: „Bez tohoto vynálezu bychom neměli ani nejmenší šanci.“

„Tento vynález“ neustále rozšiřoval svou působnost po celém světě. Někteří mu začali říkat třetí supervelmoc. Satelity umožnily televizním společnostem přenášet signál přes státní hranice a dokonce i přes oceány. Světoví političtí vůdci použili televizi jako fórum, jehož prostřednictvím si opatřují mezinárodní podporu a veřejně kritizují své odpůrce. Některé vlády ji použily k přenosu své propagandy do nepřátelských zemí. Vlády se pokusily ovládnout Gutenbergův vynález, jakmile si uvědomily jeho moc. A stejně pevně se mnohé z nich chopily televize. V roce 1986 vysílala téměř polovina zemí pouze programy schválené vládou.

Nicméně, díky technickému vývoji je stále těžší uplatňovat dohled nad televizním vysíláním. Dnešní satelitní vysílače vysílají signály, které lze zachytit i v domech s poměrně malou satelitní anténou. Navíc spousta amatérských filmařů s malými přenosnými videokamerami a videokazetami vytváří často nezastavitelný příval obrazového materiálu o jakékoli události, která si zaslouží pozornost.

Jedna americká zpravodajská organizace, Turner Broadcasting’s CNN (Cable News Network), shromažďuje zprávy z asi 80 zemí a přenáší je do celého světa. Její celosvětové čtyřiadvacetihodinové zpravodajství může z jakékoli události téměř okamžitě učinit mezinárodní záležitost.

Televize se postupně změnila z pouhého záznamového média světových událostí na prostředek, který je sám formuje. Televize sehrála klíčovou úlohu v řetězu revolucí, které v roce 1989 kymácely východní Evropou. V Československu skandovaly davy v ulicích Prahy a vymáhaly si „živé vysílání“ v televizi. Jestliže povstalci kdysi prolévali svou krev, aby obsadili některé z vládních budov, policejních bašt či pevností, pak účastníci revolucí, které proběhly v roce 1989, chtěli ze všeho nejdříve získat přístup k televizním stanicím. Skutečně, nová rumunská vláda začala zemi řídit z televizního studia! A tak vůbec není přitažené za vlasy, když se televizi říká třetí supervelmoc.

Ale televize učinila více, než že by jen ovlivnila politickou scénu. Dnes dokonce mění i kulturu a hodnoty na celém světě. Spojené státy jsou často obviňovány z ‚kulturního imperialismu‘, tedy z toho, že světu podstrkují svou kulturu prostřednictvím televize. Spojené státy byly první zemí, která si ve čtyřicátých a padesátých letech vytvořila velkou zásobárnu výnosných komerčních programů. Američtí producenti je pak mohli prodávat do jiných zemí za zlomek toho, co by to tyto národy stálo, kdyby měly vyrábět své vlastní programy.

Na sklonku osmdesátých let dovážela Keňa až 60 procent televizních zábavních představení; Austrálie 46 procent; Ekvádor 70 procent a Španělsko 35 procent. Většina těchto pořadů pocházela ze Spojených států. Jedna americká show, Little House on the Prairie (Domek v prérii), se vysílala ve 110 zemích. Seriál Dallas se objevil v 96 zemích. Někteří si stěžovali, že se z televizních pořadů na celém světě ztrácí místní příchuť a že se rozšiřuje americký konzumní přístup a materialismus.

Mnohé země se bouří proti ‚kulturnímu imperialismu‘. Televizní společnosti v Nigérii si stěžovaly, že záplava zahraničních programů nahlodává národní kulturu; obávají se, že nigerijští diváci budou více informováni o Spojených státech a Británii než o samotné Nigérii. Evropané to pociťují stejně. Na jednom nedávném americkém kongresovém jednání vzkypěl televizní magnát, Robert Maxwell: „Žádná země by neměla snášet to, že je její kultura zotročována nějakou cizí kulturou.“ Některé země začaly tudíž zavádět omezení ohledně počtu cizích programů, které stanice mohou vysílat.

‚Kulturní imperialismus‘ může ale zničit více, než jen kulturu. Může dokonce poškodit celou planetu. Konzumní přístup západní společnosti — mít všechno a hned — sehrál svou roli ve znečišťování vzduchu, otravování vody a ve všeobecném pustošení země. Jak to řekl jeden dopisovatel pro londýnský list The Independent: „Televize přinesla světu třpytivou vyhlídku na majetkovou soběstačnost — na západní blahobyt — což je jenom iluze, neboť toho lze dosáhnout pouze za cenu nenapravitelného ničení přírodního prostředí.“

Je zřejmé, že televize opravdu mění dnešní svět, ale ne vždy k dobrému. Působí také na jednotlivce mnoha dalšími zvláštními způsoby. Necháte se ovlivnit?

[Praporek na straně 4]

Noviny mohou nasadit myšlenku do deseti tisíc myslí za jeden den

[Praporek na straně 5]

Televize může ve chvíli nasadit myšlenku do stovek miliónů myslí