Žili jsme pro španělské flamenco

MEZI hrou na kytaru a na trubku je velký rozdíl. Ačkoli jsem miloval flamenco a hru na kytaru od svých sedmnácti let, můj způsob života změnila v jistém smyslu právě trubka. Bylo to v roce 1975, když jsem sloužil ve Španělském vojenském letectvu. Ale dovolte, abych nejdříve vysvětlil, jak se stalo, že jsem si zamiloval hru na kytaru.

Vyrůstal jsem ve Verdunu, což je dělnické předměstí Barcelony, rušného přístavu, který leží na pobřeží Středozemního moře. Můj otec je básník a nadšenec pro flamenco. Matka je zpěvačka flamenca. (Flamenco je zvláštní styl hudby, písní a tanců z Andalusie. Vzniklo před několika sty lety mezi Rómy, Araby a Židy.) Můj otec, který pochází z Baeny v andaluské provincii Córdoba, miloval flamenco celou duší a povzbuzoval mě, abych hrál na kytaru. A tak jsem hru na tento nástroj studoval dva roky u soukromého učitele, a pak jsem si začal hledat práci. Nebylo těžké ji nalézt. Španělsko navštěvuje mnoho turistů a flamenco se vždy těší velké oblibě.

Flamencové duo

Po ukončení vojenské služby jsem začal pracovat v Barceloně v tablao nazývaném El Cordobés. Naše španělské slovo tablao nebo tablado, kterým se označuje představení flamenca, pochází z názvu pro dřevěné pódium udělané z tablas neboli prken, na nichž se flamenco tančí. Hrou na kytaru jsem doprovázel tanečníky a tanečnice (bailaores a bailaoras) stejně jako zpěváky (cantaores), kteří obvykle představení flamenca doplňují. Pro ty, kteří nejsou příliš obeznámeni se zpěvem a tancem flamenca, bych rád dodal, že je to umění, jehož kořeny sahají zřejmě až do doby, kdy bylo Španělsko obsazeno Araby (8. až 15. století). V minulosti jej předváděli hlavně umělci rómského původu.

Když jsem pracoval v El Cordobés, zaujala mě jedna mladá tanečnice, která přišla do našeho souboru. Jmenovala se Yolanda a pocházela z Katalánie. Byla to útlá, temperamentní tanečnice s tmavými vlasy a tmavýma očima. Změnila můj život, neboť se stala mou ženou. Byli jsme oddáni v roce 1978 v jednom katolickém kostele v Santa Coloma de Gramanet poblíž Barcelony. Ale jak se do světa tance a flamenca dostala ona? Ať nám to řekne sama.

Hudbu a tanec mám v krvi

Yolanda vypráví: Španělskou hudbou jsem žila od dětství. Můj tatínek s potěšením poslouchal sardanu, taneční hudbu příznačnou pro Katalánii, zatímco maminka a babička si stále prozpěvovaly veselé aragonské joty. Měla jsem zdravotní potíže s nohama a lékař mi doporučil cvičení. Začala jsem tedy studovat balet. Když mi bylo sedm let, viděla jsem jednu dívku tančit flamenco. Zalíbilo se mi to natolik, že mě maminka přihlásila do školy pro tanečnice flamenca.

Počínala jsem si dobře a vystupovala jsem v peñas flamencas, neboli malých divadlech pro flamenco. Jednoho dne, to mi bylo čtrnáct let, jsme s maminkou šly proslulou třídou Rambla de las Flores ve středu Barcelony, když jsme si všimly vývěsky s nápisem El Tablao Flamenco, El Cordobés. Maminka navrhla, abychom šly dovnitř a podívaly se, zda nepotřebují tanečnici. Přijali mě ještě ten večer. A kdo hrál na kytaru? Francisco (Paco) Arroyo, za něhož jsem se později provdala! Nyní může ve vyprávění pokračovat on.

Trubka a změna

Jak ale do mého vyprávění zapadá trubka? V roce 1975 jsem byl povolán do služby ve věznici vojenského letectva (Academia General del Aire) v La Manga del Mar Menor v provincii Murcia. Byl jsem tu trubačem pro vojenské kadety.

Když jsem tam sloužil, všiml jsem si jednoho mladého vězně. Byl to tichý a pokorný muž, a tak mi nebylo jasné, proč je ve vězení. Jednoho dne jsem se ho tedy zeptal. Nejprve se zdráhal mi odpovědět — kvůli vězeňskému řádu, ale naléhal jsem na něj. Prostě jsem to chtěl vědět. Vysvětlil mi, že je křesťan, svědek Jehovův, a proto vzhledem ke svému svědomí a osobnímu přesvědčení odmítl sloužit v armádě. Chtěl jsem vědět, čemu věří, a tak mi řekl, že věří Bibli a že současný stav světa byl v této knize předpovězen. Nikdy jsem ještě Bibli nečetl, a proto se mě zeptal, zda bych ji chtěl. Řekl jsem mu, že ano.

Ale jak mi mohl opatřit Bibli vězeň, který nesměl kázat? Jednoho dne mu jeden svědek Jehovův přinesl košík pomerančů a mezi nimi byla schována Bible a kniha Pravda, která vede k věčnému životu. Tajně mi tuto literaturu předal, ale pak jsem se s ním již nikdy neviděl. Krátce poté jsem z vojenského letectva odešel a vrátil se do Barcelony. Kdybych si jen pamatoval jeho jméno! Rád bych se s ním znovu setkal, neboť on byl první, kdo mi ukázal biblickou pravdu.

Vymaňujeme se z vlivu flamenca

Jak jsem již řekl, já a Yolanda jsme se vzali. Uplynul asi rok, když nám jednoho dne někdo zaklepal na dveře. Yolanda šla otevřít a za dveřmi byli dva svědkové Jehovovi. Řekl jsem Yolandě, aby je poslala pryč. Ale pak jsem si vzpomněl na toho mladého muže ve vězení a na knihy, které mi dal. Pozval jsem je dovnitř a začal jsem se ptát na mnoho věcí. Viděli, že bude zapotřebí nás navštívit znovu, a následující týden s námi zahájili biblické studium.

Brzy se proti mně postavili moji rodiče. Otec řekl: „Byl bych raději, kdybys byl zlodějem, než svědkem Jehovovým!“ Tento odpor mě přesvědčil, že pro nás bude lépe, když budeme pracovat v jiné zemi, dál od rodičů. A tak jsme v roce 1981 odcestovali s pracovní smlouvou do Venezuely. Brzy s námi začali studovat misionáři svědků Jehovových. Stýkali jsme se s nimi určitou dobu, ale skutečné pokroky jsme nedělali. Nakonec jsme se v roce 1982 přestěhovali do Spojených států, kde jsme dostali práci v jedné španělské restauraci v Los Angeles v Kalifornii.

Přes negativní postoj mých i manželčiných rodičů jsme byli v roce 1983 v Los Angeles pokřtěni. Mého otce to naplnilo takovým odporem, že mi řekl, abych nepoužíval jeho příjmení, Arroyo. Avšak od té doby se jeho postoj změnil natolik, že dnes dokonce přijímá návštěvy svědků. I jedna z mých sester nyní studuje Bibli.

Další příčinou, proč nám tak dlouho trvalo, než jsme dospěli ke křtu, bylo to, že si nás svět flamenca k sobě příliš připoutal. Tento způsob života si vyžadoval mnoho našeho času po večerech, neboť jsme museli hrát v nočních klubech a restauracích. Pro nás jako křesťany to nebyla vždy ta nejlepší společnost. Majitel restaurace chtěl, abychom vystupovali o vánocích a na večírcích na oslavu narozenin, a my jsem nebyli ochotní ke kompromisům. A tak jsme nakonec toto prostředí opustili.

Mezitím se nám narodily dvě děti, Paquito a Jonathan. Abychom uživili rodinu, vyděláváme si nyní výukou tance a hry na kytaru. Studenti přicházejí k nám domů. Díky tomu máme více času na rodinu a na duchovní zájmy a můžeme se občas větší měrou podílet na kazatelské službě.

Něco důležitějšího než flamenco

Vyjadřovací schopnost flamenca je velmi bohatá a opravdově se v něm zrcadlí dávný folklór Španělska. Stále je máme rádi — jako hudbu a také pro jeho schopnost sdělovat lidské pocity. Ale víme, že v životě je něco důležitějšího — služba Bohu a bližnímu.

Těší nás příležitostná posezení se španělsky mluvícími bratry a sestrami, kde si zazpíváme a zatančíme za doprovodu mexické a španělské hudby. Radujeme se, když vidíme jednotu Jehovova lidu, který pochází z mnoha národů. A jaká to bude radost pro nás všechny, když budeme moci již brzy sdílet své hudební zážitky v Božím zaslíbeném novém světě na pokojné a očištěné zemi! — Vyprávěli Francisco (Paco) a Yolanda Arroyovi.

[Obrázky na straně 18]

Naše rodina je připravena ke kázání dům od domu

Předvádíme flamenco pro skupinu přátel