Kytara — Co se do ní vloží, to z ní i vyjde

ANDRÉS Segovia, Carlos Montoya a Chet Atkins jsou jména, která znají milióny lidí na celém světě. Co mají společného? Zaujali publikum svou hrou na křehký dřevěný strunný nástroj — na kytaru.

Zvuk kytary lze slyšet všude na zemi, neboť na ni hrají jak amatéři, tak profesionálové. Jeden z těch, kteří se zasloužili o vzrůstající zájem o ni, je zesnulý španělský koncertní kytarista Andrés Segovia, který kytaru pozvedl z bezvýznamného nástroje na nástroj klasický, koncertní.

Proč je kytara tak populární? Možná proto, že její zvuk, ať již jde o flamenco, klasický nebo moderní styl, vzbuzuje rozličné nálady. A svůj podíl má i to, že se snadno přenáší.

Ať již je důvod pro její oblíbenost jakýkoli, způsob, jak je kytara sestavena, má velký vliv na její zvuk. Nejlepší kytary jsou obvykle stavěny s velkou láskou a péčí a vyrábí je člověk známý jako kytarář. Navštivme tedy dílnu jednoho kytaráře v americkém státě Tennessee a podívejme se, jak dělá kytaru.

Kde se získává kvalita

Kytarář nás přivítal ve své dílně a hned nás upoutalo velké množství dřeva. Ale není to jakékoli dřevo. Každý kus byl pečlivě vybrán a uskladněn pro budoucí kytary. Smrk a cedr na vrchní desku; růžové dřevo, mahagon a javor na zadní desku a luby (boční stěny); mahagon a španělský cedr na krk. Na kytary určené pro flamenco se obvykle na zadní desku a luby používá cypřiš a platan. Bereme do ruky jeden kousek dřeva a všímáme si, že je na něm vyznačeno datum. Náš přítel kytarář vysvětluje: „Raději nepoužívám dřevo, které přirozeně neprosychalo asi pět let.“ Proč? „Protože léta zkušeností prokázala, že výsledné vlastnosti nástroje závisí na stáří a kvalitě dřeva a na zručnosti kytaráře.“

Dívejme se teď našemu kytaráři přes rameno, jak staví klasickou kytaru. Kytary se všeobecně dělí na dvě skupiny: na klasické, čili španělské, a na kytary s kovovými strunami. V čem se liší? Kytarář odpovídá: „Liší se v mnoha ohledech, ale nejsnadněji je rozpoznáme podle ostrunění. Jak již napovídá i název, kytara s kovovými strunami má struny z kovu. Vyrábějí se v mnoha velikostech a v různých tvarech. Na druhé straně má klasická kytara tři struny nylonové nebo ze zvířecích střívek, například ovčích, a ostatní tři jsou z hedvábného vlákna s kovovým opředením.“

Náš kytarář je nejraději, když každý zákazník navštíví jeho dílnu, a on si může poslechnout, jak hraje. Pak může kytaru postavit na míru. Jak? Náš mistr vysvětluje: „Pozoruji, jak hrají a jak mají silný úhoz na struny. Také chci vědět, jak budou kytaru používat. Pak mohu stavební postup mírně přizpůsobit, aby jim nástroj vyhovoval. Hrají jemně? Pak mohu udělat určité části kytary tenčí nebo menší, aby zvuk vydávala lehčeji. Hrají dynamicky? Pak musí být konstrukce kytary poněkud robustnější.“

Stavba krok za krokem

Přední deska neboli vrchní rezonanční deska: Skutečná stavba začíná výběrem vhodného dřeva. Náš kytarář pečlivě probírá stoh smrkového dřeva a některý kousek si přikládá k uchu a poklepává na něj prstem. Všímá si mnoha věcí. Slyší dlouhý, jasný, hlasitý a melodický zvuk, nebo pouze tupé dunění? Téměř všechny vrchní i spodní desky se vyrábějí ze dvou sesterských polovin. Vyříznou se z jedné desky, která se pak otevře jako kniha. Proto obě poloviny vypadají stejně a mají stejné zvukové vlastnosti. — Viz fotografii dole.

Rozeta: Vrchní deska se ztenčí asi na 3 milimetry a nádherná výztuha zvukového otvoru, čili rozeta, se pečlivě začlení do prostoru, který se pro ni vyřízne. Rozeta se skládá z mnoha kousků dřev rozličných barev a je jedním z míst, kde může kytarář vyjádřit své umělecké vlohy. Zhotovení a usazení rozety si často vyžádá celý den pilné práce. Když zaklížení rozety dostatečně zaschne, vrchní deska se ještě ztenčí, obvykle na 2,5 milimetru. Deska se nyní přiřízne do tvaru kytary a zespodu se naklíží veškeré výztužné žebrování. Toto žebrování je důležité pro zvukovou nosnost a pevnost korpusu kytary. Většina kytarářů se shoduje na tom, že vrchní deska se na zvuku podílí nejvíce a je z jednotlivých částí kytary tou nejdůležitější.

Na zadní stěnu a luby si kytarář obvykle vybírá především brazilské růžové dřevo kvůli jeho nádherné kresbě, různému zabarvení a vlastnostem podporujícím vznik zvuku.

Citlivá práce s dřevem

Luby: Kytarář dále ztenčí kytarové luby z růžového dřeva asi na 2,4 milimetru. Nyní přichází jeden z nejobtížnějších úkonů, ohnutí lubů do tvaru kytary. Luby z růžového dřeva se obvykle ponechají namočené ve vodě 24 hodin, a pak se ohýbají přes nahřátou trubici do náležitého tvaru. Voda ve dřevě se přemění v páru, čímž dřevo změkne a jemně se poddá žádanému tvaru. „Ach ano,“ říká náš kytarář, „když jsem se to učil, několik mi jich prasklo.“ Kytarář, který staví pouze několik kytar, raději ohýbá luby tímto způsobem, neboť to mu umožňuje zakřivení lubů mírně přizpůsobit na každou kytaru a zřídka má dvě kytary, které by měly naprosto totožný tvar.

Krk: Nyní je na řadě hrubé opracování krku. Nejčastěji se na něj používá mahagon a španělský cedr. Tato dřeva se volí kvůli jejich síle, tuhosti a relativně malé hmotnosti. Protože se jedná o koncertní kytaru, při stavbě se použije španělský způsob, což znamená, že luby budou zaklíženy do patky krku a krk nebude odnímatelný, jak tomu bývá u jiných kytar. Svůj konečný tvar dostane, jakmile bude sklížena celá kytara.

Vrchní deska se nyní přiklíží k lubům, ale protože luby jsou tak tenké, přiklíží se k nim proužek dřeva ohnutý do náležitého tvaru, jemuž se říká olubení. Někdy se k tomu používá vrba, protože je lehká a po namočení ve vodě se snadno ohýbá.

Spodní rezonanční deska: Pak náš kytarář začne pracovat na spodní desce, která bude z brazilského růžového dřeva. Většina kytarářů nejraději vybírá spodní desku tak, aby se lubům co nejvíce blížila barvou i kresbou dřeva. Poslechněme si pozorně, jak náš kytarář z této desky trochu ubírá, bere ji do rukou a prohýbáním zkouší její pevnost, poklepává na ni a naslouchá jejímu zvuku a pak ještě trochu ubírá. Když je dřevo dostatečně tenké, rozezvučí se, jako když udeříte do kovového plátu. Pak přiklíží tři příčná žebra. Obvykle jsou ze smrku nebo z mahagonu kvůli pevnosti, malé hmotnosti a stálosti při změnách vlhkosti. Na jejich pevnosti velice záleží, neboť spodní deska je velmi tenká. Dalším krokem je přiklížení spodní desky, které probíhá stejně jako u vrchní desky.

Nyní už to začíná vypadat jako kytara. Vrchní a spodní deska zatím trochu přesahují, a tak se teď oříznou do konečného tvaru. Na ochranu hran kytary se kolem nich na vrchu i na spodu přiklíží tenké proužky dřeva. Obvykle se k tomu volí růžové dřevo kvůli jeho kráse a pevnosti.

Kde začíná hudba

Hmatník a kobylka: Zbývá už jen přiklížit hmatník z ebenu a kobylku z růžového dřeva. Hmatník se ztenčí na 6 milimetrů a přiřízne do své konečné podoby. Do hmatníku, do drážek vyřezaných v přesně stanovených vzdálenostech, se pak zapustí kovové pražce. Tyto vzdálenosti jsou určeny matematickým vzorcem a na jejich přesném umístění velice záleží. Je-li umístění chybné, ucho tuto chybu okamžitě pozná a taková kytara bude nepřijatelná. Hmatník se naklíží na hrubě opracovaný krk a začíná práce na poslední důležité části, na kobylce.

Kobylka je kousek růžového dřeva, který je naklížený na rezonanční desku. K ní se přivazují struny. Její umístění je stejně důležité jako rozmístění pražců, a určí se podle stejného matematického vzorce. Ne, náš kytarář to nemusí vypočítávat pro každou kytaru. Jednoduše staví všechny kytary o stejné velikosti a na každé z nich použije stejné rozmístění. Důležitý je i způsob, jakým se kobylka přiklíží. Někteří kytaristé zažili horké chvíle, když se jim kobylka utrhla! A není divu, když si připomeneme, že natažené struny mohou vyvinout tah přes 45 kilogramů, k němuž je třeba přičíst sílu kmitajících strun.

Povrchová úprava nástroje

Ale trochu předbíháme. Vzpomínáte si na ten hrubě opracovaný krk? Je třeba jej zaoblit do konečného tvaru. Náš kytarář vysvětluje: „Jsem rád, když v tomto stádiu nový majitel kytary přijde, aby mohl tvar krku schválit, neboť dobrý kytarista může pocítit i rozdíl jednoho milimetru v tloušťce!“

Naše kytara je nyní již téměř hotová. Zbývá pouze konečné začištění, dokončení a vyhlazení pomocí smirkového papíru. Jakmile je kytarář spokojen s tvarem a hladkostí svého výtvoru, nanese na kytaru ochranný nátěr.

Názory kytarářů ohledně optimální povrchové úpravy se liší. Avšak většina dnešních kytarářů používá rychleschnoucí lak, který se nanáší stříkáním. Nalakováním je povrchová úprava dokončena a na kytaru lze hrát asi za dva týdny. Jaká povrchová úprava dává kytaře nejlepší zvuk? Náš přítel odpovídá: „Jsou na to různé názory, ale mnoho vynikajících starých kytar ze Španělska bylo dokončeno francouzskou politurou. Avšak tato povrchová úprava vyžaduje časté obnovení, za pouhých pět let.“

Konečně hudba!

Naše vzrušení vrcholí, když se blíží hodina pravdy! Struny jsou připevněny na jednom konci ke kobylce a na druhém konci k ladicí mechanice, čili kolíčkům na hlavici kytary. Nakonec přichází na řadu zkouška zvuku. Struny se přestávají vytahovat a zůstávají naladěné, drží si správné tóny. Konečně, po dlouhé a trpělivé stavbě, máme kytaru!

Ale přesto ještě není připravená k profesionálnímu použití. Kytarář vysvětluje: „Nová kytara obvykle dosáhne nejlepší zvuk, až když se na ni hraje asi šest měsíců. Všeobecně lze o vlastnostech takové kytary říci mnoho po jejím dokončení. Zní basové tóny plně a zvučně? Zvoní vysoké tóny jako malé skleněné zvonečky? Je kytara zvukově vyvážená ve všech polohách na hmatníku? Kvalita zvuku bude ve velké míře záviset na zručnosti kytaráře při výběru optimálních materiálů a jejich spojení způsobem, který co nejvíce vytěží z jejich vlastností.“

A tak až budete příště v nadšení poslouchat některého vynikajícího kytaristu, vzpomeňte si, že to, co se do kytary vkládá, výběr materiálu a zručnost kytaráře, určuje ve velké míře i to, co z ní bude vycházet. — Zasláno.

[Obrázky na straně 15]

Vlevo: Dřevěný přířez, z něhož se dělají dvě poloviny rezonanční desky

Vpravo: Vkládání rozety a tvarování lubů

[Obrázky na straně 16]

Nahoře: klížení žeber k vrchní desce

Dole: luby upnuté ve svěráku

[Obrázek na straně 17]

Osazování pražců do krku