Výpravy za kořením, zlatem, novověrci a za slávou

„TIERRA! Tierra!“ (Země! Země!) Toto památné zvolání proťalo 12. října 1492 ticho noční hlídky. Jeden námořník na karavele Pinta zahlédl slabé obrysy nějakého ostrova. Zdlouhavá plavba lodí Santa María, Pinta a Niña byla konečně korunována úspěchem.

Kolumbus, dva jeho kapitáni a další důstojníci se za svítání přebrodili na břeh. Vzdali díky Bohu a potom se jménem španělských panovníků Ferdinanda a Isabely ostrova zmocnili.

Kolumbův sen se splnil. Nyní se těšil na objevení zlata (zlaté nosní kroužky domorodců neušly jeho pozornosti) a na svůj triumfální návrat do Španělska. Objevil západní cestu do Indie, jak se domníval, a na strasti uplynulých osmi let bude možné zapomenout.

Sen nabývá konkrétní podoby

Na sklonku 15. století byla v Evropě velká poptávka po dvou druzích zboží — po zlatu a koření. Zlata bylo zapotřebí pro nákup luxusních věcí z Orientu a díky koření dováženému z Východu získávala jednotvárná jídla příjemnou chuť i během rozvleklých zimních měsíců. Evropští obchodníci chtěli mít přímý přístup k zemím, kde bylo možné takové zboží získat.

Portugalské obchodníky a mořeplavce plně zaměstnávalo zřizování monopolního obchodu s Afrikou a posléze objevili cestu na východ obeplutím Afriky a mysu Dobré naděje. Myšlenky italského mořeplavce Kolumba se mezitím obracely směrem na západ. Věřil, že nejkratší cesta do Indie a za jejím žádoucím kořením je přes Atlantský oceán.

Osm únavných let obcházel Kolumbus jeden královský dvůr za druhým, než konečně získal podporu španělského krále a královny. Jeho nezlomné přesvědčení nakonec zvítězilo nad pochybovačností panovníků a váhavostí námořníků. Pochybovači měli své důvody. Kolumbův plán nebyl bez trhlin a Kolumbus sám troufale požadoval, aby byl jmenován „Velkým admirálem oceánu“ a doživotním guvernérem všech zemí, které snad objeví.

Ale hlavní námitky se týkaly jeho výpočtů. V této době většina vědců nepochybovala o tom, že je země kulatá. Otázkou však bylo, jak velký oceán odděluje Evropu od Asie. Kolumbus se domníval, že Cipango čili Japonsko, o němž četl v popisu cesty Marka Pola do Číny, leží asi 8 000 kilometrů na západ od Lisabonu (Portugalsko). Tak umístil Japonsko do oblasti, v níž leží Karibské ostrovy.a

Královské komise Španělska i Portugalska zamítaly Kolumbovy výpravy jako nerozumné převážně kvůli jeho příliš optimistickým odhadům o vzdálenosti, která měla dělit Evropu od Dálného východu. Nikoho očividně ani nenapadlo, že mezi Evropou a Asií by mohl být nějaký velký světadíl.

Ale Kolumbus, podporovaný u španělského dvora svými přáteli, vytrvával, a události se pro něj vyvíjely příznivě. Královnu Isabelu Kastilskou, horoucí katoličku, přitahovala možnost obrátit Východ na katolickou víru. Když se na jaře roku 1492 dostala Grenada do područí katolických panovníků, stalo se katolictví náboženstvím Španělska. Zdálo se, že čas uzrál k tomu, aby se investovalo určité množství peněz do výpravy, která by mohla přinést velký zisk jak náboženský, tak ekonomický. Kolumbus obdržel královský souhlas a potřebné peníze.

Plavba do neznáma

Brzy byla připravena malá flotila sestávající ze tří karavel. Kolumbus s posádkou asi devadesáti mužů odrazil od břehů Španělska 3. srpna 1492.b Šestého září doplnily lodě své zásoby na Kanárských ostrovech a zamířily na západ, kde měla ležet „Indie“.

Pro Kolumba to byla strastiplná plavba. Naděje vzrůstaly a zase klesaly s tím, jak se příznivý vítr střídal s nepříznivým. Přestože bylo možné zahlédnout mořské ptáky, obzor na západě zůstával stále zarputile prázdný. Kolumbus musel stále posilovat odvahu námořníků sliby o pevnině a o bohatství. Když byli podle Kolumbových „osobních výpočtů“ asi 3 500 kilometrů v hloubi Atlantiku, udal kormidelníkovi vzdálenost 2 819 kilometrů. Kolumbus do lodního deníku zapsal: „Mužům jsem tuto vzdálenost [3 413 kilometrů] neprozradil, protože by dostali strach, kdyby zjistili, že jsou tak daleko od domova.“ (The Log of Christopher Columbus — Lodní deník Kryštofa Kolumba) V mnoha případech pouze jeho neochvějné odhodlání zabránilo tomu, aby se lodi neobrátily zpět.

Dny se vlekly a námořníci byli stále netrpělivější. „Mé rozhodnutí muže nepotěšilo, protože neustále reptají a stěžují si,“ napsal Kolumbus. „I přes jejich reptání jsem stále směřoval na západ.“ Okolo 10. října, kdy už byli na moři déle než měsíc, se stížnosti množily na všech třech lodích. Námořníci se uklidnili až po Kolumbově slibu, že se obrátí nazpět, jestliže během tří dnů nedoplují k pevnině. Následující den však námořníci vytáhli na palubu zelenou větev, na níž byly ještě květy, a tak znovu získali víru ve svého admirála. A příští den (12. října) se hned za úsvitu oči unavených námořníků mohly pokochat bujnou zelení tropického ostrova. Jejich epochální plavba dospěla k cíli.

Objev a zklamání

Bahamské ostrovy byly idylickým místem. Nazí domorodci, jak napsal Kolumbus, byli „urostlí lidé pěkných těl a jemných tváří“. Námořníci si dva týdny pochutnávali na tropickém ovoci a vyměňovali zboží s přátelskými obyvateli. Pak se Kolumbus rozhodl pokračovat. Hledal zlato, pevninskou Asii, novověrce a koření.

Za několik dní se Kolumbus doplavil na Kubu. „Ještě nikdy jsem neviděl něco tak nádherného,“ vyjádřil se Kolumbus, když se vylodil na tomto ostrově. Předtím zapsal do lodního deníku: „Jsem si jistý, že Kuba je indické jméno pro Cipango [Japonsko].“ Vyslal proto dva zástupce, kteří se měli setkat s chánem (vladařem). Tito dva Španělé nenalezli ani zlato ani Japonce, zato však přinesli zprávy o zvláštním zvyku místních domorodců, totiž o kouření tabáku. Kolumbus se nenechal odradit. „V této zemi je bezpochyby velké množství zlata,“ ujišťoval sám sebe.

Odysea pokračovala, tentokrát na východ. Kolumbus objevil blízko Kuby velký hornatý ostrov a pojmenoval jej La Isla Española (Hispaniola). Španělé konečně našli poměrně uspokojivé množství zlata. Ale o několik dní později je potkala pohroma. Santa María, Kolumbova vlajková loď, najela na mělčinu a nemohla pokračovat v plavbě. Domorodci posádce ochotně pomohli zachránit vše, co se dalo. „Milují bližního jako sami sebe, mají nejjemnější a nejlaskavější hlasy na světě a stále se usmívají,“ napsal Kolumbus.

Kolumbus se rozhodl zřídit na ostrově Hispaniola malou osadu. Předtím do deníku zapsal zlověstnou zprávu: „Tito lidé jsou velmi neobratní ve zbrani. . . S padesáti muži si lze všechny podrobit a přimět je dělat, co budete chtít.“ V duchu také viděl náboženskou kolonizaci: „Skládám velkou naději v našeho Pána, že Vaše Výsosti je všechny obrátí na křesťanství a že všichni Vám budou patřit.“ Na místě, které Kolumbus nazval La Villa de la Navidad (Město Narození), byla zřízena osada, a hned poté Kolumbus rozhodl, že on a zbytek jeho mužů se rychle vrátí do Španělska a přinesou zprávu o svém velkém objevu.

Ráj ztracen

Když konečně dorazila zpráva o Kolumbově objevu, španělský dvůr zachvátila euforie. Kolumbus byl zahrnut poctami a naléhali na něj, aby co nejdříve zorganizoval druhou výpravu. Mezitím španělští diplomaté rychle jednali, aby si od papeže Alexandra VI., který byl původem Španěl, zajistili právo kolonizovat všechny země, které Kolumbus objevil.

Druhá výprava se konala v roce 1493 a byla velmi ambiciózní. Válečné loďstvo sestávající ze 17 lodí vezlo přes 1 200 kolonizátorů, včetně kněží, farmářů a vojáků — ale žádné ženy. Cílem bylo kolonizovat nové země, obrátit domorodce na katolictví a samozřejmě jakýkoli objev zlata nebo koření by byl více než vítán. Kolumbus měl také v úmyslu pokračovat ve svém pátrání po mořské cestě do Indie.

I když byly objeveny další ostrovy včetně Portorika a Jamajky, zklamání narůstalo. Počet obyvatel osady La Navidad, která byla na ostrově Hispaniola původně zřízena, se značně snížil, protože mezi Španěly samotnými propukly ostré spory, a ostrované, rozlícení hrabivostí a nemravností kolonizátorů, pak tuto osadu téměř vyhladili. Kolumbus vybral pro novou velkou osadu lepší místo a pak pokračoval v hledání cesty do Indie.

Když se Kolumbovi nepodařilo obeplout Kubu, usoudil, že to musí být pevninská Asie — snad Malajsko. Jak uvádí kniha The Conquest of Paradise (Dobytí ráje), Kolumbus „rozhodl, že celá posádka pod přísahou prohlásí, že pobřeží, podél něhož se plavili. . ., jistě není pobřežím ostrova, ale že je to ‚začátek pevniny Indie‘“. Po návratu na ostrov Hispaniola Kolumbus zjistil, že noví kolonizátoři se nechovali o nic lépe než ti předešlí, neboť znásilňovali ženy a zotročovali chlapce. Odpor domorodců se jen zvýšil tím, že Kolumbus nechal 1 500 z nich pochytat a 500 jich dopravil do Španělska jako otroky; ti všichni během několika let zemřeli.

Dvě další výpravy do Západní Indie přispěly ke Kolumbovu jmění jen nepatrně. Zlato, koření i cesta do Indie — to vše mu unikalo. Zato katolická církev získávala novověrce — bez ohledu na to, jakými prostředky. Kolumbovy organizační schopnosti zdaleka nedosahovaly jeho kvalit mořeplavce a jeho podkopané zdraví jen přispělo k tomu, že jednal despoticky, a dokonce krutě s těmi, kteří se mu znelíbili. Španělští panovníci byli nuceni nahradit jej schopnějším guvernérem. Kolumbus dobyl oceány, ale na pevnině si počínal značně nejistě.

Krátce po ukončení čtvrté plavby Kolumbus zemřel ve věku 54 let jako bohatý, ale zahořklý člověk. Do smrti nepřestával tvrdit, že objevil mořskou cestu do Asie. Věčnou slávu, po níž celý život tolik toužil, mu měly provolat až příští generace.

Ale trasy, které Kolumbus zmapoval, připravily cestu pro objevení a kolonizaci celého severoamerického kontinentu. Svět se úplně změnil. Mělo to snad být k lepšímu?

[Poznámky pod čarou]

[Mapa a obrázek na straně 6]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KOLUMBOVA OBJEVITELSKÁ PLAVBA

ŠPANĚLSKO

AFRIKA

Atlantský oceán

SPOJENÉ STÁTY

Bahamy

Kuba

Hispaniola