Střetnutí kultur

PŘIBLIŽNĚ před pěti sty lety se v jednom městečku v srdci Kastilie přeli španělští diplomaté se svými portugalskými protějšky. Sedmého června 1494 se nedorozumění vyjasnilo a došlo k podpisu formální dohody, známé jako Tordesillaská smlouva. Stamilióny lidí na západní polokouli dnes proto hovoří buď španělsky, nebo portugalsky.

Tato smlouva opět potvrdila papežské buly z předcházejícího roku, které rozdělovaly ještě neobjevené země mezi tyto dva iberské národy. Byla načrtnuta severo-jižní hranice, a to „370 leguí na západ od Kapverdských ostrovů“. Španělé mohli kolonizovat a konat evangelizační činnost v zemích objevených na západ od této hranice (v Severní a Jižní Americe, s výjimkou Brazílie) a Portugalci kolonizovali všechny země směrem na východ (Brazílii, Afriku a Asii).

Vyzbrojeny papežovým požehnáním se Španělsko a Portugalsko s dalšími evropskými zeměmi v těsném závěsu vydaly podmaňovat oceány a tím také celý svět. Padesát let po podepsání smlouvy už existovaly mořské cesty napříč oceány, velké světadíly byly propojeny a začala se objevovat rozsáhlá koloniální impéria. (Viz rámeček na 8. straně.)

Výsledky této exploze objevů byly nezměrné. Došlo k revolučním přeměnám v obchodu a zemědělství, změnilo se také rasové a náboženské rozdělení světa. Kolo událostí však uvedlo do pohybu zlato.

Proudy obchodu

Kolumbus měl pravdu. Bylo tam zlato, ačkoli on sám ho nalezl velmi málo. Netrvalo dlouho a galeony začaly z Ameriky do Španělska přivážet obrovské množství uloupeného zlata a stříbra. Bylo to však prchavé bohatství. Přílivem velkého množství drahých kovů nastala katastrofální inflace a nadbytek lehce získaných peněz brzdil španělský průmysl. Na druhé straně se americké zlato a stříbro stalo olejem v soukolí rostoucí mezinárodní ekonomiky. Za peníze bylo možné opatřit si exotické zboží, které lodě přivážely ze všech čtyř stran světa.

Na sklonku 17. století byste mohli uvidět peruánské stříbro v Manile, čínské hedvábí v Mexiku, africké zlato v Lisabonu a severoamerické kožešiny v Londýně. Jakmile luxusní zboží připravilo tuto cestu, začalo přes Atlantský a Indický oceán ve stále větším množství proudit běžné zboží jako cukr, čaj, káva a bavlna. Tradiční kuchyně se začaly měnit.

Nové plodiny a nová jídla

Za švýcarskou čokoládu, irské brambory a italskou pizzu vděčíme inckým a aztéckým zemědělcům. Čokoláda, brambory a rajská jablka znamenaly pro Evropu tři další nové potraviny. Mnohdy bylo zapotřebí času, aby se neznámé ovoce a zelenina, chutě a vůně ujaly, ačkoli Kolumbus a jeho muži byli od začátku nadšení ananasem a batáty. (Viz rámeček na 9. straně.)

Některé plodiny z Východu, například bavlna a cukrová třtina, došly ocenění v Novém světě a naopak brambory z Jižní Ameriky se posléze staly důležitým zdrojem obživy pro mnoho evropských domácností. Tato výměna plodin pomohla nejen k větší rozmanitosti jednotlivých národních kuchyní; přinesla také základní zlepšení ve výživě, což přispělo k nesmírnému nárůstu světové populace v 19. a 20. století. Ale tato revoluce v zemědělství měla i svou stinnou stránku.

Rasismus a útlak

Nové tržní plodiny, například bavlna, cukr a tabák, mohly být pro kolonizátory zdrojem velkého bohatství, pokud by na svých pozemcích měli dostatek levných pracovních sil. A samozřejmým zdrojem pracovní síly bylo domorodé obyvatelstvo.

Evropští kolonizátoři všeobecně nepovažovali domorodce za víc než za zvířata s darem řeči; tento předsudek měl ospravedlnit zotročování domorodců. Papežská bula z roku 1537 sice rozhodla o tom, že „Indiáni“ jsou „skuteční lidé obdaření duší“, ale na to, aby se zastavilo vykořisťování, to bylo málo. Jak odhaluje jeden nedávno vydaný vatikánský dokument, „rasová diskriminace začala s objevením Ameriky“.

Nelítostné zacházení spolu s šířením „evropských nemocí“ značně zmenšilo počet domorodých obyvatel. Za sto let se jejich počet podle některých odhadů snížil až o 90 procent. Na Karibských ostrovech byli domorodci téměř úplně vyhlazeni. Když již nebylo možné podmaňovat si místní obyvatele, začali se majitelé pozemků ohlížet po jiných zdatných zemědělských dělnících. Portugalci, kteří měli silné postavení v Africe, nabídli hrozivé řešení: obchod s otroky.

Rasové předsudky a chamtivost si opět vyžádaly strašlivou daň v podobě utrpení. Konvoje otrokářských lodí (hlavně britských, francouzských, holandských a portugalských) do počátku 19. století přepravily do Severní a Jižní Ameriky zřejmě více než 15 miliónů otroků.

Vezmeme-li v úvahu tento rasový podtext, pak nás nepřekvapí, že mnozí domorodí Američané Evropanům hluboce zazlívají, že objevili Ameriku. Jeden severoamerický Indián řekl: „Kolumbus neobjevil Indiány. Spíše my jsme odhalili jeho.“ Podobně protestují chilští Indiáni z kmene Mapučů, že ‚nešlo o skutečné objevení nebo opravdovou evangelizaci, ale byl to spíše vpád do území, které jim náleželo po předcích‘. Z tohoto výroku je vidět, že náboženství nebylo bez viny.

Náboženská kolonizace

Náboženská kolonizace Nového světa šla ruku v ruce s kolonizací politickou.a Jakmile bylo nějaké území podrobeno, domorodí obyvatelé byli donuceni stát se katolíky. Jak to objasňuje katolický kněz a historik Humberto Bronx: „Zprvu křtili bez ústního poučování, prakticky násilím. . . Pohanské chrámy byly přeměňovány v křesťanské kostely nebo kláštery; na místě model se objevily kříže.“ Není divu, že výsledkem takového despotického „obracení na víru“ byla zvláštní směsice katolictví a tradičního domorodého uctívání, a to je možné pozorovat až dodnes.

Po dobytí země a „obrácení“ obyvatel na víru byla přísně vynucována poslušnost církvi a jejím představitelům, a to zvláště v Peru a Mexiku, kde byla zřízena inkvizice. Někteří upřímní duchovní proti těmto nekřesťanským praktikám protestovali. Dominikánský mnich Pedro de Córdoba, který byl očitým svědkem kolonizace ostrova Hispaniola, naříkal: „Kdyby mezi takové dobré, poslušné a mírné lidi vyšli pouze kazatelé, bez vojska a násilností těchto podlých křesťanů, myslím si, že by bylo možné založit zde tak dobrou církev, jaká existovala mezi ranými křesťany.“

Odlišný, ale zase ne tak „nový“

Někteří lidé se na objevení Ameriky a následnou kolonizaci s obracením na víru dívají jako na „střetnutí dvou kultur“. Jiní to vidí jako „vykořisťování“ a někteří lidé to jednoznačně odsuzují jako „znásilňování“. Ať je to již posuzováno jakkoli, byl to bezpochyby začátek nové epochy, epochy ekonomického růstu a technického rozvoje, i když na úkor lidských práv.

S pojmenováním „Nový svět“, které mělo označovat nový světadíl, přišel v roce 1505 italský mořeplavec Amerigo Vespucci. Mnohé jednotlivosti zde byly bezpochyby nové, ale základní problémy Starého světa převládaly i ve světě Novém. Bezvýsledné pokusy celého zástupu španělských conquistadorů nalézt bájné Eldorádo, ráj zlata a hojnosti, ukazují, že objevením nového světadílu lidské touhy naplněny nebyly. Kdy se tedy naplní?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 8]

Kolumbus, předchůdce epochy objevů

BĚHEM padesáti let poté, co Kolumbus objevil Ameriku, se změnily mapy světa. Portugalští, italští, francouzští, holandští a angličtí námořníci při svém hledání cest na Východ objevili nové oceány a nové světadíly. V roce 1542 již zbývalo objevit pouze Austrálii a Antarktidu.

Jižní Amerika Pobřeží Střední a Jižní Ameriky zmapoval nejprve Kolumbus a brzy poté Ojeda, Vespucci a Coelho (1498–1501).

Severní Amerika Caboto v roce 1497 objevil Nový Foundland, a Verrazano v roce 1524 obeplul východní pobřeží Severní Ameriky.

Plavba kolem světa Poprvé ji uskutečnil Magelhaẽs a Elcano, kteří při epochální plavbě rozlehlým Tichým oceánem také objevili Filipíny (1519–1522).

Mořská cesta do Indie kolem mysu Dobré naděje Vasco da Gama v roce 1498 obeplul jižní výběžek Afriky a doplul do Indie.

Dálný východ Portugalští námořníci dopluli v roce 1509 do Indonésie, v roce 1514 do Číny, a do Japonska v roce 1542.

[Rámeček a obrázek na straně 9]

Rostliny, které změnily jídelníčky celého světa

OBJEVENÍ Ameriky znamenalo pro celý svět naprostou změnu v jídelníčku. Mezi Starým a Novým světem nastala rychlá výměna plodin, a mnoho rostlin, které pěstovali Inkové a Aztékové, patří nyní mezi nejdůležitější zemědělské plodiny na světě.

Brambory. Když Španělé dopluli do Peru, byly brambory základem inckého hospodářství. Bramborám se dobře dařilo i na severní polokouli a během dvou staletí se staly základní potravinou v mnoha evropských zemích. Někteří historikové této nenáročné, ale výživné hlíze dokonce přičítají i podíl na rychlém nárůstu populace, který v Evropě doprovázel průmyslovou revoluci.

Batáty. Kolumbus se s batáty setkal při své první plavbě. Popisoval, že jsou podobné „velké karotce“ a mají „chuť jako jedlé kaštany“. Batáty jsou nyní běžnou potravinou miliónů lidí ve velké části světa.

Kukuřice. Pro Aztéky bylo pěstování ku- kuřice tak důležité, že na ni pohlíželi jako na symbol života. Dnes je kukuřice z hlediska osévané plochy celosvětově na druhém místě za pšenicí.

Rajské jablko. Aztékové i Mayové pěstovali xitomatle (později nazývané tomatl). Rajčata se pěstovala již v 16. století ve Španělsku a Itálii, kde se mezi oblíbené pokrmy zařadila studená polévka gazpacho, těstoviny a pizza. Ostatní Evropany si však rajčata získala až v 19. století.

Čokoláda. Čokoláda byla oblíbe- ným nápojem aztéckého panovníka Montezumy II. V době, kdy Cortés doplul do Mexika, se kakaové boby, z nichž se vyrábí čokoláda, cenily do té míry, že se jich používalo jako platidla. Chuť čokolády vylepšil v 19. století cukr a mléko a čokoláda se stala doslova světovým hitem, ať jako nápoj, či jako pochoutka v tuhé podobě.

[Obrázek]

Příjezd Kolumba na Bahamy v roce 1492

[Podpisek]

S laskavým svolením Museo Naval, Madrid, (Španělsko), a s laskavým svolením Dona Manuela Gonzáleze Lópeze

[Obrázek na straně 7]

Kopie Tordesillaské smlouvy.

[Podpisek]

S laskavým svolením Archivo General de Indias, Seville, Španělsko

[Obrázek na straně 10]

Oběti katolické inkvizice v Mexiku

Nástěnná malba nazvaná „Mexiko během staletí“, originál od Diega Rivery.

[Podpisek]

National Palace, Mexico City, Federal District, Mexiko