„Byl jsem odhodlán zemřít za císaře“

1. „Voják musí vidět oddanost jako svou povinnost.

2. Voják musí považovat slušné chování za svůj způsob života.

3. Voják musí vysoce oceňovat udatnost v boji.

4. Voják si musí velmi vážit spravedlnosti.

5. Voják musí vést jednoduchý život.“

TAK znělo pět článků přísahy, které měly formovat postoj nově odvedených vojáků japonské císařské armády. Velitelé přicházeli za nováčky každý den a nechávali je těchto pět článků odříkat; kdo je neřekl správně, tomu hrozily rány pěstí. Zvláštní důraz se kladl na neochvějnou oddanost císaři a vlasti.

Byl jsem odveden v roce 1938, když bylo Japonsko uprostřed čínsko–japonské války, která probíhala v letech 1937–45. Při každé příležitosti, která se naskytla, nám vštěpovali myšlenku, že tato válka je svatá a že právě jako „božský vítr“ (kamikadze) smetl Mongoly, když na Japonsko zaútočili na sklonku 13. století, japonští bozi neboli kami dají stejné vítězství i nám.

Po vojenském a „duchovním“ výcviku jsme byli v roce 1939 posláni na frontu. Rodiče mi dali pásek s tisíci stehy, abych si jím opásal boky. Šilo jej tisíc lidí, každý vyšil červenou nitkou jeden steh jako modlitbu za vítězství a za to, aby mě ve zbrani provázelo štěstí. Když jsem měl jet do Číny a loučil jsem se s vlastí, měl jsem smíšené pocity. ‚Svou zemi vidím asi naposledy,‘ pomyslel jsem si. A zároveň jsem byl odhodlán zemřít za císaře.

Zoufalé podmínky v Číně

V červenci roku 1939 jsme se v hrozných vedrech, příznačných pro čínskou pevninu, měli zúčastnit operace ve střední Číně. Měli jsme likvidovat zbytky nepřátel. Pochodoval jsem s plnou polní, která vážila třicet kilogramů, ale vždy jsem měl připnutý pásek s tisíci stehy. Po celodenním asi čtyřicetikilometrovém pochodu jsem své odřené nohy v bagančatech sotva vlekl. Puchýře jsem si strhal bajonetem a nalil na ně roztok kyseliny salicylové. Byla to příšerná bolest. Přesto jsem v tom sebetrýznění pokračoval, dokud bolavá místa neztvrdla, a pak už jsem bolest necítil.

Při pochodu v takovém vedru jsem byl vysušený jako troud. Do polní láhve jsem nabral hnědou vodu z potoka, přidal chlórové vápno a tak jsem uhasil žízeň. To, co jsem vypil, se okamžitě proměnilo na pot, který mi promáčel šaty a na uniformě zanechával bílé skvrny od soli. Brzy mě celé tělo začalo svědit a bolet. Jednoho dne jsem si rozepnul uniformu a uviděl jsem, jak po mně lezou vši a kladou hnidy! Drtil jsem je jednu po druhé, ale proti takové přesile jsem byl bezmocný. Vši měl každý z nás. Když jsme tedy přišli k nějakému potoku, skočili jsme do něho, abychom se vykoupali. Všichni jsme měli po těle spoustu napuchlých rudých skvrn po kousnutích od vší. Po vykoupání jsme uniformy ponořili do vařící vody, abychom ten hmyz pozabíjeli.

Později jsem byl přeřazen do velení divize v Šanghaji a stal jsem se poddůstojníkem zásobovací služby. Jako pokladník jsem měl na starosti účty vojenských jednotek a pokladnu. Jednoho dne jsem uviděl dva čínské kuli, kteří se s pokladnou pokoušeli utéci. Zakřičel jsem výstrahu, zamířil pušku a vystřelil. Oba zůstali na místě mrtví. Později v životě tato událost po mnoho let tížila mé svědomí.

Na cestě do Singapuru

Na sklonku roku 1941 jsme dostali příkaz, abychom se s plnou výzbrojí nalodili. O cíli plavby se nemluvilo. Když jsme dorazili do Hongkongu, naložili jsme jízdní kola, tanky a dalekonosná děla. Dostali jsme plynové masky a letní uniformy a opět jsme se vydali na moře. O několik dní později nám sdělili: ‚Jsme nasazeni, abychom vedli systematickou válku obrovského rozsahu. Určitě svým rodinám napište na rozloučenou.‘ Rodičům jsem tedy na rozloučenou napsal lístek, v němž jsem je prosil o odpuštění, že jsem nesplnil svou synovskou povinnost. Sdělil jsem jim, že život obětuji za císaře a zemřu za svou vlast.

Časně zrána 8. prosince 1941 — týž den, kdy japonské bombardéry napadly Pearl Harbor — jsme ještě za tmy podnikli po vodě i po souši útok na pobřeží provincie Songkhla v Thajsku.a Moře bouřilo. Z naší lodi spustili provazový žebřík. Museli jsme dvě třetiny slézt a pak seskočit do vyloďovacího člunu, který sebou zmítal jako list ve větru. A to jsme museli dokázat s těžkými tornami! Nepřítel nás bombardoval, ale náš útok byl úspěšný. Začali jsme postupovat džunglí k Singapuru.

Jako pokladník zásobovací služby jsem během těchto manévrů měl hlavně zajišťovat zásoby pro jednotky. Měli jsme si je obstarávat přímo na místě, protože na dodávky z Japonska jsme se spoléhat nemohli. Pro pokladníka to znamenalo, že musel postupovat vpředu s vojáky, pátrat po zásobách potravin a zabezpečovat je pro jednotky. Ačkoli jsem kvůli tomu tehdy nepociťoval žádné výčitky, nebylo to nic jiného než loupeže ve velkém.

Raději zemřít než se vzdát

Během prudkého střetu u Alor Setaru poblíž hranice mezi Thajskem a Malajskem jsme nalezli obrovský sklad plný potravin. Pomyslel jsem si: ‚Takovou úžasnou zprávu musíme předat do kanceláře zásobování v týlu.‘ V autě ukořistěném Britům jsem vyrazil spolu s jedním z mých mužů, který řídil. Jeli jsme radostně — až do chvíle, než jsme za jednou zatáčkou uviděli linii britských tanků. Změnili jsme směr a ocitli jsme se tváří v tvář dvěma stům indických a britských vojáků! Měl to být náš konec? Pokud by se nám nepodařilo prorazit si cestu, skončili bychom v potupném zajetí. Byli jsme japonští vojáci, a proto jsme byli rozhodnuti raději zemřít, než žít v ponížení jako váleční zajatci. Namířil jsem pistoli na řidičův spánek a on mi k břichu přiložil čepel nože. Přikázal jsem mu, aby jel přímo kupředu. Řítili jsme se smrští kulek. I když jsme vyvázli bez úhony, úplně jsme ztratili orientaci. Cesta najednou končila; opustili jsme auto a pustili jsme se džunglí pěšky. K našim jednotkám jsme se prodírali několik dnů, zatímco na nás útočili hadi a za sebou jsme měli nepřítele. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že již odeslali písemnou zprávu, že jsme v boji padli.

V Kuala Lumpuru v Malajsku jsme viděli mnoho britských válečných zajatců. Byli ostrým protikladem japonských vojáků, pro něž pouhé pomyšlení, že by se měli stát válečnými zajatci, bylo něčím potupným a pokořujícím. Britové zůstávali optimističtí a říkali, že se jednoho dne karta obrátí. Jejich slova jsme přehlíželi, protože náš postup byl stále intenzívnější.

Dobytí Singapuru

Brzy byl před námi ostrov Singapur. Pobřeží pokrývalo bezpočtu min a zátarasy z ostnatého drátu. Soustředěnou palbou z našich dalekonosných děl se nám na jednom pobřežním výběžku podařilo vytvořit předmostí a vylodili jsme se.

Singapur je poměrně malý ostrov, ale bojovalo na něm celkem 160 000 vojáků. Když jsme si razili cestu vpřed, klopýtali jsme o mrtvá těla našich kamarádů. Britové se báli našich nočních výpadů. Do vln útoků vycházela s tasenými meči japonská kesšitai (odhodláni zemřít), sebevražedná komanda, z nichž každé mělo asi deset členů. Když se měli přihlásit další dobrovolníci, z deseti vojáků v četě jich vykročilo všech deset. Zemřít za císaře jsme považovali za čest.

Když jsme v únoru 1942 překročili z Malajského poloostrova Johorský průliv, zjistili jsme, že nepřítel namířil své pověstné dělostřelecké baterie Čangi na opačnou stranu, protože předpokládal, že dorazíme po otevřeném moři. Jakmile je na nás však obrátil, skutečně vzbuzovaly hrůzu.

Dělostřelecké granáty nepřátelských baterií nadělaly na cestě před námi velké jámy, a vojenská vozidla nemohla pokračovat v jízdě. Asi deset válečných zajatců dostalo příkaz postavit se kolem jámy. Popravčí četa na ně namířila samopaly a vypálila. Jiných deset zajatců mělo mrtvá těla do jámy naházet a přikrýt je zemí. Po další palbě samopalů se i z nich stala výplň cesty. A to pokračovalo, dokud cesta nebyla úplně obnovena. (Nyní vzpomínám s bolestí na některá zvěrstva, která jsme páchali; byla ale součástí strašlivé reality této hrůzné války.) V té době bylo mé svědomí jakoby ‚označeno cejchovadlem‘ — bylo tak tvrdé, že se ve mně při pohledu na tato zvěrstva vůbec nic nepohnulo. — 1. Timoteovi 4:2.

Dne 15. února 1942 k nám spolu s několika svými muži kráčel jeden vysoce postavený britský důstojník a nesl bílou vlajku. „To je generál Percival!“ zvolal kamarád. ‚Dokázali jsme to!‘ řekl jsem si. Vrchní velitel britských ozbrojených sil v Malajsku se vzdal. Dobře si pamatuji, jak jsem se účastnil obřadu, při němž britský velitel předal svůj meč japonskému vrchnímu veliteli. To posílilo mou důvěru v moc dávných japonských bohů.

Když jsme se zmocnili Singapuru, byl jsem posílán na různá místa včetně Nové Guineje. Pak jsem v roce 1943 dostal příkaz k návratu do Japonska. Měl jsem nesmírnou radost, že opět uvidím rodiče. Naše loď však musela čekat, dokud moře nebylo čisté — bez nepřátelských ponorek. Ale v té době se již vývoj válečných událostí začal otáčet proti nám. Vybavilo se mi, co nám říkali váleční zajatci v Kuala Lumpuru. Ano, karta se začala obracet.

Jsem svědkem tragédie v Hirošimě

Když jsem konečně dorazil do Japonska, sepjal jsem ruce k děkovné modlitbě k bohům a Buddhovi. ‚Určitě mě chránili dávní bohové a také pásek s tisíci stehy měl ochrannou moc,‘ myslel jsem si. Při rozchodu nám velící důstojník nařídil, abychom se snažili mít děti. „Jestliže si nezaložíte rodinu,“ řekl, „nejste vlastenci.“ Byl jsem tedy rozhodnut oženit se, abych mohl tento příkaz splnit. Jeden z příbuzných mi vyjednal sňatek a v prosinci 1943 se Hacuko stala mou manželkou.

Sloužil jsem jako strážný ve věznici na předměstí Hirošimy, když 6. srpna 1945 nad městem vybuchla atomová puma. Někdo musel jít na pomoc těm, kteří zůstali v troskách. „Jsou-li někteří z vás ochotní jít, i kdyby měli dát v sázku vlastní život, ať se zde shromáždí,“ naléhal můj nadřízený. Ačkoli manželka čekala naše první dítě, smýšlení vycvičené v armádě mě podněcovalo, abych šel. Dostali jsme na čela pásky, v jejichž středu bylo vycházející slunce a znak kesšitai.

Naším úkolem bylo zachránit vězně z hirošimské věznice. Cestou jsme šli kolem řek plných mrtvých těl. Lidé nemohli snést žár výbuchu a tak skákali do řek. Když jsme dorazili do věznice, poskytli jsme vězňům první pomoc a odvezli je nákladním vozem do nemocnice. Tehdy jsem neměl ani tušení, že v této věznici je i Katsuo Miura, jeden ze svědků Jehovových, který za války v Japonsku zachovával křesťanskou neutralitu.

Ztrácím víru v bohy

O týden později jsem se měl hlásit v kanceláři pokladníka ženijních jednotek v Hirošimě. Právě jsem kráčel k autu, které mě tam mělo odvézt, když jedna z místních škol přenášela tlampačem zvláštní vysílání. Bylo to poprvé, co byl z rozhlasu slyšet hlas císaře Hirohita. Stál jsem vzpřímeně a poslouchal jeho prohlášení. Z očí se mi řinuly slzy a zanechávaly mi stopy na tvářích. Cítil jsem se, jako bych byl okrádán o veškerou svou sílu. Císař říkal, že bude ‚snášet nesnesitelné‘, že se bude muset pokořit a vzdát se spojeneckým silám! „Vzdát se“ — ze rtů boha–císaře bylo to slovo neodpustitelné!

„Božský“ vítr nikdy nevál, a Japonsko, „božská“ země, bylo poraženo. To otřáslo mou důvěrou v císaře a ve vlast. Dny míjely, neměl jsem žádnou naději, žádný cíl. Musel jsem myslet na to, že pravý Bůh nebyl mezi bohy, v něž jsem věřil, a tak jsem zkoumal různá náboženství. Ale všechny církve se podbízely lidskému sobectví — vyznačovaly se uzdravováním vírou a nenasytnou touhou po zisku. Nakonec jsem si vytvořil vlastní náboženství. Dospěl jsem k názoru, že nejvyšším cílem života je prokazovat bližním lásku svou prací. Obchodoval jsem s jízdními koly, snažil jsem se tedy prodávat kvalitní kola za rozumné ceny a laskavě poskytovat rychlé opravy. Bohy, kteří předtím zaujímali místo v mém srdci, nahradila práce.

Nalézám Pravého Boha

Začátkem roku 1959 mě při práci v dílně navštívili jedni manželé a nabídli mi časopisy Strážnou věž a Probuďte se! Byli to svědkové Jehovovi. Za několik dnů se vrátili a povzbuzovali mě ke studiu Bible. Vždy jsem si přál dozvědět se o Bohu více, a tak jsem pohotově souhlasil. Ke studiu, které se konalo každý týden, jsem přizval i manželku.

Nakonec jsem si začal uvědomovat, že jsem věřil něčemu, co nemělo žádný základ. Mohl jsem vidět, jak je absurdní zaníceně se oddat někomu, kdo mi ze svého postavení nemohl poskytnout spásu. Třetí a čtvrtý verš 146. žalmu smetly jakoukoli doznívající vazbu vůči císařovi, která mi v srdci zůstávala. Tento žalm říká: „Nevkládejte důvěru v urozené ani v syna pozemského člověka, kterému nepatří záchrana. Jeho duch vychází, on jde zpět do své zemské půdy; v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky.“ Bezvýhradná oddanost, kterou jsem ve válce projevoval vůči císaři a vlasti, se nyní zaměřila na vznešeného Svrchovaného Panovníka a Původce života, na Jehovu Boha.

Avšak jedna věc mi ležela na srdci jako těžký kámen. Byla to vina krve, kterou jsem na sebe přivedl v bojích v Číně — a zvláště v Singapuru. Jak jsem jen mohl já, člověk potřísněný krví, sloužit Svrchovanému Panovníkovi? Toto dilema se vyřešilo v roce 1960 během krajského sjezdu v Iwakuni, kde jsme bydleli. Poskytli jsme ubytování misionáři Adrianu Thompsonovi a jeho manželce Norrine. Bratr navštívil město, protože měl sjezdu předsedat. Využil jsem tuto příležitost, abych mu vyjádřil své nejvnitřnější obavy, a vyprávěl jsem mu své zážitky ze Singapuru. „Přivedl jsem na sebe velkou vinu krve. Mohu vůbec získat Boží schválení?“ ptal jsem se ho. Řekl mi k tomu pouze: „Jsi v podobné situaci jako v prvním století římský důstojník Kornélius.“ Jeho slova mě zbavila poslední pochybnosti a příští den jsme byli společně s manželkou pokřtěni. — Skutky 10:1–48.

Radost z věrné služby Nejvyššímu Bohu

Jaká je to radost, moci sloužit Nejvznešenější osobě vesmíru, Jehovovi, který převyšuje všechny ostatní bohy, jimž jsem sloužil! A jaká je to přednost, moci se účastnit duchovního boje jako voják Ježíše Krista! (2. Timoteovi 2:3) Svou oddanost Bohu jsem začal projevovat ve své rodině. Brzy po křtu jsem zaslechl otce, jak matce říkal: ‚Tomidži se nebude klanět před buddhistickým oltářem, ani se u našeho rodinného hrobu nebude účastnit vzpomínek na zesnulé.‘ Japonci totiž považují za vyjádření lásky, když děti pořádají vzpomínkové obřady k uctění rodičů. Otcova slova mi byla vybídkou, abych se s ním podělil o pravdu. Studoval Bibli se mnou a byl pokřtěn v roce 1961 společně s mou dcerou Eiko a synem Akinobu. Má nejmladší dcera Masako jejich příklad následovala. Matka měla své vlastní náboženství, a zpočátku se studiem nesouhlasila, ale po několika letech začala i ona sloužit Jehovovi spolu s námi.

V roce 1975 jsem se připojil k manželce ve službě plným časem jako pravidelný průkopník. Od té doby sloužím jako voják Ježíše Krista v přední linii sboru. Když se cítím trochu unavený, vzpomenu si na svou někdejší horlivost ve službě císaři a vlasti a pomyslím si: ‚Jestliže jsem císaři a vlasti sloužil s takovou oddaností, jak mohu ve službě vznešenému Svrchovanému Panovníkovi vykonávat méně?‘ Tak získám sílu, abych mohl pokračovat. (Izajáš 40:29–31) Již nesloužím žádnému člověku pod nátlakem pěti článků přísahy, ale s vroucí oddaností, která je založená na přesném poznání, sloužím Nejvyššímu Bohu, Jehovovi. On si naši horlivou věrnou oddanost zaslouží. — Vyprávěl Tomidži Hironaka.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 15]

Tomidži Hironaka za války

[Obrázky na straně 16]

Pracovníci civilní obrany hasí požáry v bitvě o Singapur

Generál Percival se vzdává Japoncům

[Podpisek]

The Bettmann Archive

[Obrázek na straně 17]

Hirošima po svržení atomové bomby v roce 1945

[Podpisek]

Foto USAF

[Obrázek na straně 18]

Moje manželka a já s knihou, která změnila náš život — s Biblí