Pomoc dospělým dětem alkoholiků

„Jestliže jste vyrůstali v rodině alkoholika, musíte uvést do pořádku zdeformované poznání a citový zmatek, který z takové výchovy plynul. Nemůžete to obejít.“ — Dr. George W. Vroom.

NA BOJIŠTI leží vážně zraněný voják a krvácí. Rychle přijíždí pomoc a poraněného bojovníka odváží do nemocnice. Voják přežil, ale jeho problémy tím zdaleka neskončily. Rány je třeba léčit a duševní otřes po tomto utrpení potrvá celé roky.

Pro děti alkoholika může být domov něco jako bojiště, kde se útočí na základní lidské potřeby. Některé děti jsou zneužívány pohlavně; jiné jsou napadány tělesně; mnoho jich je zanedbáváno citově. „Je to stejně intenzívní hrůza, jakou může dítě pociťovat, když poblíž domu uslyší výbuchy bomb nebo střelbu z kulometů,“ říká jeden mladý muž při vzpomínkách na své dětství. Není divu, že mnohé děti alkoholiků projevují stejné příznaky posttraumatického stresu jako váleční veteráni.

Je pravda, že mnohé děti tyto duševní otřesy přežijí a posléze z domova odejdou. Ale vstupují do života dospělých lidí s ranami, které sice nejsou vidět, ale jsou stejně skutečné a trvalé jako u zraněného vojáka. „Teď je mi šedesát let,“ říká Gloria, „a až dosud mají na můj život vliv duševní otřesy spojené s tím, že jsem se narodila v rodině, kde jeden z rodičů byl alkoholik.“

Jak lze takovým lidem pomoci? ‚Sdílejte jejich trápení,‘ doporučuje Bible. (Římanům 12:15, Phillips) K tomu je zapotřebí porozumět ranám, k nimž obvykle dochází při soužití v prostředí, kde je někdo alkoholik.

„Nebylo to žádné dětství“

Dítě potřebuje být živeno, potřebuje mít pocit, že je o ně pečováno, a chce být stále ujišťováno o lásce. V alkoholické rodině taková pozornost často chybí. V některých případech se úlohy obrátí a od dítěte se očekává, že bude živit svého rodiče. Například Albert byl živitelem rodiny ve svých čtrnácti letech! Mladičká Jana zase musela nést celou zátěž domácích prací místo alkoholického rodiče. Byla také hlavní opatrovnicí svých sourozenců — a to vše začalo, když jí bylo pouhých šest let.

Děti nejsou dospělí a prostě nemohou jako dospělí pracovat. Když se úlohy mezi rodiči a dětmi obrátí, pak dnešní děti, na nichž spočívají úlohy dospělých, zítra vyrostou v jedince, kteří budou žít bez pocitu uspokojení. (Srovnej Efezanům 6:4.) Rodinný poradce John Bradshaw píše: „Vyrostou a mají tělo jako dospělí lidé. Vypadají a hovoří jako dospělí, ale uvnitř zůstalo neukojitelné dítě, jehož potřeby nebyly nikdy uspokojeny.“ Takové osoby se mohou cítit jako jeden křesťan: „Dosud musím nést bezednou nádobu bolesti, protože mé nejzákladnější citové potřeby se v dětství nenaplnily.“

„Je to jistě moje vina“

Robertovi bylo pouhých třináct let, když mu otec zahynul při jedné nehodě. „Snažil jsem se být hodný,“ vzpomíná Robert a má přitom sklopené oči. „Vím, že jsem dělal věci, které otec neměl rád, ale nebyl jsem špatné dítě.“ Robert nesl těžké břemeno viny kvůli otcově alkoholismu, a to po mnoho let. A když vyprávěl výše uvedené skutečnosti, bylo mu sedmdesát čtyři let!

Je zcela obvyklé, že děti na sebe přebírají odpovědnost za alkoholismus rodičů. Dítě obviňuje samo sebe a to mu navozuje představu, že situaci ovládá. Jak to říká Janice: „Myslela jsem si, že kdybych byla hodnější, otec by už nepil.“

Skutečnost je ale taková, že žádné dítě — ani dospělý člověk — nemůže zapříčinit pití někoho jiného, ovládat je nebo vyléčit. Je-li váš rodič alkoholikem, bez ohledu na to, co vám někdo řekl nebo naznačil, prostě to není vaše vina! Snad tedy budete muset pečlivě zvážit, zda jako dospělí stále nepociťujete nadměrnou odpovědnost za jednání a chování jiných. — Srovnej Římanům 14:12; Filipanům 2:12.

„Nikomu nemohu důvěřovat“

Důvěru je možné budovat na základě otevřenosti a čestnosti. Alkoholické prostředí se vytváří na základě tajnůstkářství a zastírání skutečností.

Sára již v mládí věděla o otcově alkoholismu. Vzpomíná si: „Cítila jsem vinu už jen při pomyšlení na to slovo, protože nikdo u nás v rodině by je nevyslovil.“ Susan vypráví podobnou zkušenost: „Nikdo v rodině nikdy nemluvil o tom, co se dělo, jak jsme byli nešťastní nebo jak jsme se zlobili kvůli [mému alkoholickému otčímovi]. Myslím, že jsem to všechno záměrně ignorovala.“ A tak se skutečnost, že rodič je alkoholik, často zastírá. „Naučila jsem se nevidět, protože už jsem toho viděla dost,“ říká Susan.

Důvěru dále nabourává alkoholikovo proměnlivé jednání. Včera byl veselý, ale dnes má záchvat vzteku. „Nikdy jsem nevěděl, kdy propukne bouře,“ říká Martin, dospělý syn alkoholičky. Alkoholik své sliby neporušuje z lehkomyslnosti, ale prostě kvůli alkoholu. Doktorka Claudia Blacková vysvětluje: „Hlavní věcí v životě alkoholika se stává zaměřenost na pití. Vše ostatní je druhotné.“

„Skrývám své pocity“

Když děti nemohou sdílet své pocity způsobem, který jim přinese útěchu, naučí se je potlačovat. Kniha Adult Children—The Secrets of Dysfunctional Families (Dospělé děti — Tajemství disfunkčních rodin) říká, že děti jdou do školy „s úsměvem na tváři, ale se sevřeným žaludkem“, a neodváží se hovořit s někým o svých myšlenkách ze strachu, aby nevyzradily rodinné tajemství. Zvnějšku je vše v pořádku, ale uvnitř se potlačované pocity začínají hromadit.

V dospělosti obvykle selhávají jakékoli pokusy potlačovat emoce předstíráním, že ‚všechno je v pořádku‘. Není-li možné pocity vyjádřit slovně, mohou se projevit tělesně — v podobě vředů, chronického bolení hlavy a tak dále. „Pocity mě doslova stravovaly,“ říká Shirley. „Měla jsem všechna známá tělesná onemocnění.“ Doktor Timmen Cermak vysvětluje: „Dospělé děti se vyrovnávají se stresem tak, že jej popírají, ale Matku Přírodu nelze přelstít. . . Tělo, udržované po celá léta stále ve velkém stresu, ve vysokém stavu vnitřního napětí, se začne hroutit.“

Nejen přetrpět

Dospělé děti alkoholiků jsou odolné; dosvědčuje to skutečnost, že duševní otřes z dětství vydržely. Ale je třeba více, než aby to jen přetrpěly. Musí se naučit nově pojímat vztahy v rodině. Zřejmě bude potřebné zaměřit se na pocity viny, hněvu a sebepodceňování. Dospělé děti alkoholiků musí použít vší své síly, aby si oblékly to, co Bible označuje jako „novou osobnost“. — Efezanům 4:23, 24; Kolosanům 3:9, 10.

To není snadný úkol. LeRoy, dospělý syn alkoholika, se dvacet let snažil uplatňovat ve své rodině biblické zásady. „Když jsem od Společnosti dostával všechny ty milující rady prostřednictvím knihy Rodina a dalších publikací, nemohl jsem pochopit jejich podstatu.a Důsledkem bylo, že jsem tyto informace využíval jen nepatrně. . . Bez citů jsem se snažil mechanicky nalézat a uplatňovat pravidla, jako farizeové.“ — Viz Matouše 23:23, 24.

Pro člověka, jako je LeRoy, nemusí postačovat jednoduchá nabádání, aby byl „více milující“ nebo „si vyměňoval myšlenky“ nebo „ukázňoval děti“. Proč? Takový dospělý totiž v dětství zřejmě nikdy podobné vlastnosti nebo schopnosti nepoznal. Jak je tedy může projevovat nebo napodobovat? LeRoy chtěl porozumět vlivu, který měl na něj otcův alkoholismus, a tak vyhledal pomoc v poradně. To mu otevřelo cestu k duchovnímu pokroku. „Ačkoli toto období mého života bylo velmi bolestivé, byla to doba velkého duchovního růstu,“ říká LeRoy. „Poprvé v životě skutečně cítím, že začínám přesně poznávat, co to je láska k Bohu.“ — 1. Jana 5:3.

Křesťanka Cheryl měla užitek z pomoci jedné sociální pracovnice, která měla zkušenosti s problematikou alkoholismu v rodině. Také se svěřila jednomu soucitnému křesťanskému staršímu. „Teprve od té doby, co jsem se zbavila všech zahanbujících tajemství, pociťuji pokoj s Jehovou a sama se sebou,“ říká. „Nyní na Jehovu pohlížím jako na svého Otce (to jsem předtím nikdy nemohla) a již se necítím tak podvedená kvůli tomu, že jsem od svého otce, který je zde na zemi, nikdy nedostala potřebnou lásku a vedení.“

Amy, dospělá dcera alkoholika, zjistila, že jí velmi pomohlo, když se snažila rozvíjet „ovoce ducha“. (Galaťanům 5:22, 23) Také se naučila svěřovat své myšlenky a pocity jednomu chápajícímu křesťanskému staršímu. „Připomínal mi schválení, o něž chci skutečně usilovat,“ říká Amy, „a to je schválení od Jehovy Boha a Ježíše Krista. Úsilí o získání jejich lásky a jejich schválení na člověka nikdy nepůsobí ničivě.“

Úplné vyléčení

V Bibli je zaznamenán slib Ježíše Krista, že ti, kteří k němu přicházejí a tíží je úzkostné starosti, budou občerstveni. (Matouš 11:28–30) A dále, Jehova je nazván ‚Bohem veškeré útěchy, jenž nás utěšuje ve všem našem soužení‘. (2. Korinťanům 1:3, 4) Maureena říká: „Poznala jsem Jehovu jako Toho, kdo by mě nikdy neopustil, ať tělesně, duševně nebo citově.“

Žijeme v době, kterou Bible označuje jako poslední dny, v době, v níž mnozí — dokonce i uvnitř rodinného kruhu — budou ‚hrubí, bez přirozené náklonnosti a nelítostní‘. (2. Timoteovi 3:2, 3, The New English Bible) Ale Bůh slibuje, že brzy přivodí pokojný nový svět, v němž setře všechny slzy a odstraní veškerý smutek. (Zjevení 21:4, 5) Jedna křesťanka, která vyrůstala v domácnosti s alkoholikem, říká: „Doufáme, že všichni budeme moci společně vejít do tohoto nového světa, kde se nám dostane úplného vyléčení, které může poskytnout pouze Jehova.“

JEDEN ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

„Jsem dospělá dcera alkoholika. Otec se stal alkoholikem, když mi bylo osm let. Když pil, byl hrubý. Pamatuji si na tu hrůzu, kterou zažívala celá rodina. V době, kdy jsem měla prožívat šťastné dětství, jsem se naučila ukrývat své city, potřeby, přání a naděje. Matku a otce příliš zaneprazdňovaly otcovy problémy, než aby se mi chtěli věnovat. Na to jim bylo jejich času líto. Začala jsem si připadat bezcenná. Role, která mi byla vnucena v osmi letech, mě přiměla, abych přestala být dítětem — musela jsem náhle dospět a ujmout se rodinných odpovědností. Můj vlastní život musel počkat.

Otec se choval tak ostudně, že se to přeneslo i na mě a sama jsem se musela stydět. Abych se s tím mohla nějak vyrovnat, snažila jsem se být dokonalá. Vydávala jsem se, obětovala, snažila jsem se lásku si kupovat, ale nikdy jsem se necítila hodná lásky nepodmíněné. Můj život se zaměřil na výkonnost, city byly zmrazeny. Po letech mi manžel a děti řekli, že jsem mechanický robot. Otročila jsem jim třicet let, za jejich citové potřeby jsem obětovala svoje, dala jsem jim to, co jsem vždy dávala svým rodičům. A tohle měla být jejich vděčnost? To byla nepřekonatelná rána!

Ve zlosti, zmatku a zoufalství jsem se rozhodla zjistit, co je se mnou v nepořádku. Při rozhovorech s jinými lidmi, kteří vyrůstali v alkoholických domácnostech, začalo vycházet na povrch mnoho potlačovaných pocitů, věci, na něž jsem si dříve nevzpomněla, věci, které způsobovaly mé časté stavy ničivé deprese. Bylo to jako očista, jako bych se zbavila nějakého těžkého břemene. Jakou úlevou pro mě bylo, když jsem zjistila, že nejsem sama, že ostatní se mnou sdílejí duševní otřes z výchovy v domácnosti alkoholika a chápou mě!

Obrátila jsem se na skupinu nazvanou Dospělé děti alkoholiků a začala jsem aplikovat některé druhy jejich terapie. Příručky mi pomohly změnit pokřivené názory. Vedla jsem si deník, abych odkryla další pocity, pocity ukrývané po celé roky. Poslouchala jsem kazety s nahrávkami pro svépomocnou terapii. Sledovala jsem televizní besedu s mužem, který byl také dospělým synem alkoholika. Kniha Feeling Good (Cítit se dobře), kterou vydala lékařská fakulta Pensylvánské univerzity, mi pomohla vybudovat si sebeúctu a zlepšit zdeformovaný způsob myšlení.

Některé z těchto nových myšlenkových přístupů se pro mě staly nástroji — výroky, které mi pomáhaly v životě a ve vztazích s lidmi. Mezi ty, které jsem se naučila a uplatnila, patří: Nezáleží na tom, co se nám stalo, ale jak se na to, co se stalo, díváme nebo jak to chápeme. Pocity se nemají uvnitř zadržovat, ale je třeba je prozkoumat a konstruktivně vyjádřit, nebo je zcela pustit z hlavy. Dalším nástrojem je heslo: ‚Jednej, a tím se přiměj správně myslet.‘ Opakovaná činnost totiž může v mysli formovat nové myšlenkové přístupy.

Nejdůležitějším nástrojem ze všech je Boží slovo, Bible. Právě odtud jsem obdržela nejznamenitější duchovní uzdravení a také ze sborů svědků Jehovových, kde jsou starší a další zralí křesťané. Tak jsem se naučila pociťovat přiměřenou lásku sama k sobě. Naučila jsem se i tomu, že moje osobnost je jedinečná a že v celém vesmíru není nikdo stejný. Nejdůležitější je vědomí, že Jehova mě miluje a že Ježíš za mne zemřel stejně jako za ostatní.

Nyní, po jednom a půl roce, mohu říci, že se cítím o 70 procent lépe. Úplné uzdravení přijde teprve tehdy, až Jehovův nový svět spravedlnosti nahradí tento současný ničemný svět a jeho boha, Satana Ďábla.“

ZÁVĚR

Bible říká: „Rada v srdci muže je jako hluboké vody, ale muž s rozlišovací schopností ji načerpá.“ (Přísloví 20:5) Chce-li člověk, který poskytuje pomoc někomu sklíčenému, úspěšně odčerpat tíživé věci z hlubokých vod jeho srdce, musí přitom používat rozlišovací schopnost. Velmi cenné je „množství rádců“, kteří mají rozlišovací schopnost. (Přísloví 11:14) Následující přísloví rovněž poukazuje na to, jak je cenné hledat radu u druhých: „Železo se ostří železem. Tak zostřuje jeden muž obličej druhého.“ (Přísloví 27:17) Když spolu hovoří lidé sužovaní těžkostmi, může mezi nimi probíhat „vzájemná výměna povzbuzení“. (Římanům 1:12) Bible přikazuje: „Mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším.“ Proto ten, kdo poskytuje útěchu, musí chápat příčiny a následky deprese, která sužuje toho, kdo má být utěšován. — 1. Tesaloničanům 5:14.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 8]

Mnohé děti alkoholiků mají stejné příznaky posttraumatického stresu jako váleční veteráni

[Praporek na straně 10]

Alkoholické prostředí se vytváří na základě zastírání skutečností a tajnůstkářství

[Praporek na straně 10]

Jdou do školy „s úsměvem na tváři, ale se sevřeným žaludkem“

[Praporek na straně 11]

„Nyní na Jehovu pohlížím jako na svého Otce (to jsem předtím nikdy nemohla)“

[Praporek na straně 12]

Nejdůležitějším nástrojem ze všech je Boží slovo, Bible

[Obrázek na straně 9]

„Pocity mě doslova stravovaly“