Nový věk objevů
Od člena redakce Probuďte se!
UŽ JSTE někdy viděli v televizi start raketoplánu? Žasli jste nad rozměry nosných raket? Zajímalo vás, kolik místa je v raketoplánu samotném? Měl jsem příležitost vidět to na vlastní oči, když jsem na mysu Canaveral na Floridě (USA) navštívil kosmodrom Spaceport USA, jemuž se také říká Kosmické středisko J. F. Kennedyho.
Jelikož jsem sledoval v televizi nejrůznější starty raket a v roce 1969 mě nadchl první let Apolla na Měsíc a zpět, byl to pro mě velký zážitek octnout se v samotném srdci tohoto dění, jen hodinu jízdy na východ od Orlanda. Když jsme přijeli na parkoviště, v dálce jsem uviděl výstavu raket, které se kdysi používaly k vysílání lidí a přístrojů do kosmu. A tam, zaparkovaná na makadamové rozjezdové dráze vedle Rocket Garden, byla ve skutečné velikosti maketa raketoplánu, který se používá pro operace na oběžné dráze. Nazývá se Ambassador. I když jde pouze o kopii, vidět jej, vstoupit na palubu a fotografovat jej působí mocným dojmem. U ocasu je vysoký sedmnáct metrů, dlouhý je 37 metrů a rozpětí křídel dosahuje 24 metrů.
Bylo to loni, v pátek 22. listopadu; velmi jsem se těšil, že si blíže prohlédnu startovací rampu, zvláště tu, kde čekal raketoplán Atlantis na svůj start, k němuž mělo dojít v neděli 24. listopadu. Je tam víc takových ramp, ale jsou vzdáleny několik kilometrů od výstavní plochy. Zúčastnil jsem se tedy oficiální autobusové prohlídky hlavních montážních budov a odpalovacích zařízení.
Nejprve jsme se zastavili u střediska pro výcvik posádek, kde jsme viděli přesné kopie servisního a lunárního modulu, které byly použity při historické cestě na Měsíc v roce 1969. Lunární modul byl vynález opravdu ošklivý — neměl žádné z těch krásných hladkých linií a tvarů typické kosmické lodi. Na první pohled vypadal jako slepenec krychlí a jehlanů, k němuž byla připevněna sada pavoučích nohou. Přesto jeho dvojník přistál se dvěma muži na Měsíci.
V červenci 1971 přistál na Měsíci Apollo 15 a astronauti Scott a Irwin vyložili měsíční vozidlo. Za patnáct miliónů dolarů to byl asi nejdražší „džíp“, který kdy byl postaven. A pokud si v něm chcete zajezdit, stačí jen vyletět na Měsíc — zůstal tam spolu s přistávací plošinou lunárního modulu. Ale nezapomeňte si vzít s sebou čerstvé baterie, ty jeho jsou už dávno vybité.
Mojí další zastávkou na cestě byla VAB (Vehicle Assembly Building [budova pro montáž raket]). V kosmickém středisku si musíte zvyknout na zkratky — používají se na všechno. Chris, bývalý inženýr na projektu Apollo, se kterým jsem se později setkal, mi řekl: „Byl jsem přeložen na jiné pracoviště a celé měsíce jsem nerozuměl mnoha věcem, které mi říkali, protože používali jiné zkratky než já.“ Co je na VAB tak zvláštního? Tato budova je co do objemu možná největší na světě. Je vysoká 160 metrů (což je výška 52patrového mrakodrapu), široká 158 metrů, dlouhá 218 metrů a zaujímá plochu tří hektarů. Musí být tak velká, protože právě tam se montují nosné rakety, než se vydají na svou pomalou, náročnou cestu k odpalovací rampě. Ale o tom později.
Dozvěděli jsme se, že VAB je tak velká, že zde mohou být montovány najednou čtyři rakety Saturn V. A ty jsou 111 metrů vysoké, určené k tomu, aby nesly kosmickou loď Apollo. Kniha The Illustrated History of NASA (Ilustrované dějiny NASA) vysvětluje: „Celková hmotnost při odpálení byla neuvěřitelných 2 900 tun. Avšak motory Saturnu V, které vyvinuly hnací sílu téměř 3 500 tun, dokázaly lehce zvednout obrovský náklad.“
Když jsem se podíval vzhůru nad střechu té rozlehlé budovy, všiml jsem si káňat, která kroužila kolem a využívala stoupavých vzdušných proudů nad střechou. To mi také připomnělo, že kosmické středisko leží uprostřed rozsáhlé chráněné oblasti a je útočištěm pro mnoho druhů ptáků, savců a plazů. Při cestě autobusem jsme minuli obrovské orlí hnízdo, dva metry hluboké, trůnící vysoko na stromě. Zdálo se mi docela vhodné, že orli létají v místech, kde člověk dosáhl jedny z největších úspěchů v letech do vesmíru.
Další naší zastávkou byla vyhlídková plošina, z níž jsme mohli v dálce vidět dvě odpalovací rampy. Jedna velká otázka však zůstávala stále bez odpovědi. Jak přepravují ty ohromné rakety k odpalovacím rampám, které jsou pět a půl kilometru daleko? Používají k tomu největší traktory, jaké jsem kdy viděl! Říká se jim pásové transportéry a mohou vézt 6,6 miliónu kilogramů. Každý z těchto transportérů je velký jako polovina fotbalového hřiště a váží 2,7 miliónu kilogramů. Ale neočekávejte od těchto obrů žádné rychlostní rekordy. S nákladem dosahují maximální rychlosti 1,6 kilometru za hodinu; bez nákladu 3,2 kilometru za hodinu. Plošinu nesou čtyři dvoupásové traktory, na každém rohu jeden. Každý pás má sedmapadesát článků, z nichž každý váží tunu.
Teď si představte, jaká speciální silnice musí vést ke každé odpalovací rampě, když má vydržet obrovskou hmotnost pohyblivé plošiny s raketou a kosmickou lodí.
A co návrat raketoplánu na Zemi? Raketoplán potřebuje někde přistát — a zde na mysu Canaveral je právě ono „někde“. Není to však žádná obyčejná letištní přistávací dráha; je dvakrát delší a dvakrát širší než průměrná přistávací dráha na letišti. Je dlouhá 4 600 metrů a na každém konci má třistametrový přesah pro přeběh. Pokud nejsou správné podmínky k přistání, je raketoplán odkloněn na leteckou základnu Edwards Air Base v kalifornské poušti, více než 3 200 kilometrů na západ.
Rozsah celého projektu na mě působil ohromujícím dojmem. Vyvolává to v mysli otázky. Co člověk ve výzkumu vesmíru dokázal? Jaký to přineslo užitek? A jaké jsou vyhlídky na meziplanetární let? Přistane někdy člověk na Marsu?