Cestou za úspěchem
BYLO to 20. července 1969. Kosmická loď Apollo 11 a měsíční modul „Eagle“ („Orel“) ještě kroužily kolem Měsíce, a již se konaly poslední přípravy na historickou událost: přistání člověka na družici Země. Seděl jsem v kontrolní místnosti střediska pro kosmické lety s lidskou posádkou v Houstonu (v Texasu, USA). Myslí mi proletělo bezpočet otázek: Bude přistání bezpečné? Bude systém, za který mám odpovědnost, pracovat správně a provede všechny potřebné úkony?
Mimo mne dychtivě očekávalo zprávy z vesmíru ještě mnoho dalších, kteří léta horlivě pracovali, aby došlo k tomuto okamžiku. Najednou bylo slyšet hlas ze vzdálenosti 384 000 kilometrů: „Houstone, ‚Orel‘ přistál!“ Jak vzrušený a nadšený jsem byl při těchto slovech!
Pomáhal jsem navrhovat, konstruovat a zkoušet kosmickou loď, která vynesla člověka na Měsíc, ale brzo mi bylo jasné, že to pro mne nebyl pravý úspěch a že se tím můj život nestal šťastnějším. Ale než o tom budu vyprávět více, chtěl bych nejdříve vysvětlit, jak došlo k tomu, že jsem spolupracoval na kosmickém programu, a jaký to mělo vliv na můj život.
První vlivy
Vyrostl jsem na farmě v Oklahomě (USA), kde se konala těžká tělesná práce. I když jsme měli dostatečně postaráno o jídlo, oblečení a přístřeší, někdy se stávalo, že jsme neměli dost peněz ani na to, abychom si koupili poštovní známku, která tehdy stála jen tři centy.
Můj otec vyrostl ve velmi chudé rodině a chodil do školy jen dva roky. Proto svým dětem vštěpoval, že je nutné absolvovat vyšší školu, chce-li člověk mít úspěch. O to jsem se s velkou rozhodností snažil. V letních měsících jsem pracoval a dělal přesčasy, a při studiu jsem měl částečné zaměstnání. Přes den jsem chodil na přednášky a v noci jsem studoval, většinou až do časného rána. V roce 1961 jsem složil na Oklahomské univerzitě zkoušky z oboru elektrotechniky a dosáhl jsem prvního akademického titulu, bakaláře přírodních věd.
V průběhu čtyř let, kdy jsem chodil na vysokou školu, se kosmický program velmi rozvinul a mnoho firem naléhavě hledalo techniky. To mě lákalo. Vyrostl jsem na farmě, a taková životní dráha mi připadala jako obrovský krok vzhůru. Měl jsem ve škole dobré známky, a proto jsem dostal mnoho nabídek na zaměstnání ze všech částí Spojených států. Přijal jsem nabídku, která přišla z Mysu Canaveral na Floridě, místa, odkud startovaly všechny kosmické lodě s lidskou posádkou.
Honba za úspěchem
Netrvalo dlouho a plně jsem se exponoval v kosmickém programu. Jen tři týdny po začátku mé činnosti odstartovala první kosmická loď Spojených států, která měla lidskou posádku. I když jsem ještě na tomto zvláštním podniku nespolupracoval, přesto jsem se cítil jako účastník. Tehdy probíhala velká vlna vlastenectví, protože prezident Spojených států uložil zemi veřejně povinnost, aby ještě v témž desetiletí byl vyslán člověk na Měsíc a bezpečně se vrátil zpět. Sovětský svaz měl zřejmě podobný cíl, takže se opravdu mluvilo o „kosmickém závodu“. S veškerou pílí jsem chtěl plnit svou vlasteneckou povinnost a pomáhat k vítězství v tomto závodu.
Horoucně jsem si přál mít ve svém povolání úspěch. Pečlivě jsem využíval každou příležitost k postupu vpřed. Pravidelně jsem pracoval přesčas (hodiny, které nebyly placeny) a ochotně jsem přejímal služební cesty, které druzí odmítali, protože chtěli být u svých rodin. Absolvoval jsem večerní kursy a získal jsem vyšší akademický titul, což mi jeden z mých nadřízených doporučil jako pomoc k dalšímu postupu. Můj bezprostřední nadřízený hrál rád poker, a já jsem hrál s ním, protože jsem v tom viděl možnost rychleji postupovat.
Po dvou letech jsem se stal vedoucím skupiny, v níž bylo pět až sedm techniků. Tato práce nesla s sebou velkou odpovědnost, i když šlo jen o malou skupinu. Mezitím jsem již osobně poznal některé z kosmonautů a k mým úkolům patřilo informovat je o tom, jak postupuje příprava automatického řídícího systému kosmické lodi. Líbila se mi nejen moje práce, ale také vážnost spojená s tím, že znám kosmonauty a jednám s nimi.
Zakrátko jsem byl opět povýšen a při zkouškách na odpalovací rampě jsem dohlížel na činnost deseti až dvanácti techniků. Měli jsme odpovědnost za jeden z nejdůležitějších systémů kosmické lodi a já jsem byl mluvčím skupiny, a proto jsem si samozřejmě připadal velmi důležitý. Podle svého tehdejšího nazírání jsem dosáhl úspěchu.
Po odstartování programu Gemini (kosmická loď s dvoučlennou posádkou) jsem dostal příležitost přejít z Kennedyho kosmického střediska na Floridě do střediska pro kosmické lety s lidskou posádkou v Houstonu (Texas) a spolupracovat tam na programu Apollo, při němž se měla pokusit o přistání na Měsíci tříčlenná posádka. Tato nabídka se mi zdála dobrým předpokladem k dalšímu vzestupu, a proto jsem ihned souhlasil.
Dalších několik let se usilovně pracovalo na prvním podniku, při němž se mělo přistát na Měsíci. Vyvíjely se počítačové programy pro řídící a navigační systémy, musely se plánovat technické pochody během letu a v počítači na Zemi se simuloval let. Ještě si vzpomínám, jak jeden z mých nadřízených řekl: „Není nic důležitějšího, než aby tento let měl úspěch.“
Nato mě pojal ohromný pracovní elán. Celý můj život se soustřeďoval jen kolem toho, abych přispěl k úspěchu tohoto podniku, při němž se mělo přistát na Měsíci, a abych tak sobě a svým nadřízeným vydobyl jméno. Své rodině jsem věnoval jen velmi málo pozornosti. Byl jsem hrdý, když 20. července 1969 (amerického času) poprvé v dějinách vystoupil na Měsíc člověk, jehož jsem znal a s nímž jsem spolupracoval, a to z kosmické lodi, kterou jsem pomáhal navrhovat a konstruovat.
Změna myšlení
V průběhu asi dvou let po tomto prvním podniku, při němž se přistálo na Měsíci, jsem vážně přemýšlel o svém povolání a o svých vyhlídkách do budoucnosti. Všechno nasvědčovalo tomu, že jsem dosáhl určitého úspěchu; měl jsem dobře placené postavení, zřejmě jsem byl finančně zajištěn, měl jsem vlastní dům, rodinu a přátele, kteří se těšili vážnosti. Bylo mi však stále jasnější, že se exponuji v systému, který vlastně nic nepřináší. Čím více jsem vykonal, tím více se ode mne vyžadovalo a nikde nebylo vidět konec. Ve skutečnosti jsem se nechal ukolébat falešným pocitem bezpečí. Pravý úspěch a pravé štěstí nezávisí na tom, čeho jsem dosáhl.
V létě 1973 nás navštívil jeden příbuzný mé manželky. Se svou ženou již nějaký čas studovali Bibli pod vedením svědků Jehovových a plánovali, že navštíví sjezd svědků Jehovových v Houstonu (v Texasu). V těch dnech na konci týdne jsme s rodinou neměli žádný zvláštní program, a proto jsme šli s nimi na sjezd. Velmi na mne zapůsobila upřímnost účastníků a také trpělivost a zdvořilost, s níž tito lidé stáli ve frontě na jídlo.
Krátce po sjezdu jsme začali navštěvovat shromáždění v místním sále království svědků Jehovových a bylo s námi domluveno týdenní biblické studium. Nejdříve na mne hluboce zapůsobila vyhlídka, že je možné žít na očištěné zemi, na které již nebude chamtivost, špatnost ani nespravedlnost. (Žalm 37:10, 11, 29; Přísl. 2:21, 22; 2. Petra 3:13) To bylo něco docela jiného než sobecký duch soupeření, který jsem pozoroval v kruzích, k nimž jsem po celá léta patřil.
Ze studia Bible jsem poznal, že to, čemu jsem se naučil, mohu vztahovat na svůj život. Přenesl jsem se například do situace krále Šalomouna, když jsem četl slova z Kazatele 4:4: „A já sám jsem viděl všechnu tu tvrdou práci a všechnu tu dovednost v práci, že to znamená vzájemné soupeření; i to je marnost a honba za větrem.“ Přesně to platilo na mne. Tvrdě jsem pracoval a byl jsem ve svém povolání velmi zdatný, ale nenašel jsem při tom ani trvalé štěstí ani pokoj srdce.
Změny v mém životě
Na základě poznání, které jsem získal, jsem dospěl k závěru, že musím podniknout ve svém životě určité změny. Například z Galaťanům 5:26 jsem poznal, že nemáme být „sobeckými tím, že bychom se navzájem popuzovali k soutěživosti a vzájemně si záviděli“. Již předtím jsem se sice zabýval myšlenkou vzdát se svého povolání, které bylo spojeno se sledováním ctižádostivých cílů, ale nyní jsem byl přesvědčen, že je to nutné.
Zabýval jsem se otázkou: „Jak mohu zabezpečit svou pětičlennou rodinu a zároveň udržet životní úroveň, na jakou jsme zvyklí?“ Velice mě povzbudila Ježíšova slova u Matouše 6:33, která ve mně vzbudila důvěru: „Neustále tedy hledejte nejprve království a jeho spravedlnost a to všechno ostatní [co potřebujete k životu] vám bude přidáno.“
Dále mě zaměstnávala otázka: „Co si pomyslí moji kolegové v zaměstnání, když se vzdám takového zdánlivě jistého a dobře placeného místa?“ Ale moje manželka a já jsme se pevně rozhodli, že uděláme to, co považujeme za správné, bez ohledu na to, co si budou myslet moji kolegové v zaměstnání.
Několik let předtím, než jsme začali biblické studium se svědky Jehovovými, koupili jsme si dům a pozemek asi o 50 hektarech ve státě Oklahoma, blízko místa, kde jsem vyrostl. Často jsme mluvili o tom, že se tam přestěhujeme, ale neučinili jsme to. Nyní jsme však byli přesvědčeni, že to bude pro nás to nejlepší. A tak jsem se šest měsíců po sjezdu svědků Jehovových v roce 1973 vzdal své práce na kosmickém programu a přestěhoval jsem se s rodinou do našeho nového domova v Oklahomě.
Abych uživil svou rodinu, pracoval jsem u malé firmy zabývající se elektronikou, za polovinu svého dřívějšího platu. Ale brzy jsem stál před dalším rozhodnutím.
Poznal jsem, že má nová práce souvisí s výrobou vojenské výzbroje. Svědomí mi říkalo, že nemohu podporovat takové snahy a zároveň žít v souladu s tím, co říká Bible u Izaiáše 2:4 a v 1. Janově 3:11, 12. Proto jsem se rozhodl, že se vzdám tohoto zdroje příjmu. Bylo k tomu třeba odvahy a víry, že Jehova je schopen postarat se o naše životní potřeby. Ale když se podívám zpět, mohu opravdu říci, že jsem s rodinou neměl nikdy nedostatek potřebné potravy, že nám nechybělo přístřeší ani oblečení.
Nyní uplynulo již osm let od doby, kdy jsem se rozhodl vystoupit z kosmického programu. Sami jsme s členy mé rodiny poznali, jak pravdivá jsou biblická slova v 1. Timoteovi 4:8: „Zbožná oddanost je prospěšná ke všemu, protože má zaslíbení života nynějšího a toho, který má přijít.“ Ano, služba pro Jehovu zlepšila náš nynější život.
Bylo to pro nás užitečné i v hospodářském ohledu, protože jsme se naučili být spokojeni s tím, co je k životu nutné. (1. Tim. 6:8) Dříve jsem měl výnosné postavení. Dnes je mým majetkem zametací stroj, s nímž pracuji asi dva dny v týdnu. Tak se mohu pravidelně účastnit kazatelské služby na veřejnosti a mám také více času pro svou rodinu, kterou jsem při své práci v kosmickém programu mnoho let zanedbával.
Služba pro Jehovu přirozeně nevyřešila naše problémy úplně. Ale jsme lépe vyzbrojeni, abychom jim mohli čelit. Nedělám si již starosti, jak bych mohl dosáhnout ve světě úspěchu a postupovat kupředu, protože dnes vím, že nynější svět zcela jistě zanikne a bude nahrazen spravedlivým novým světem který vytvoří Bůh. — 1. Jana 2:17; 2. Petra 3:11–13.
Když se podívám zpět na změny, které jsem podnikl ve svém životě, ze srdce souhlasím se slovy apoštola Pavla z Filipanům 3:8. Vážnost a sláva ve světě jsou jako smetí ve srovnání s přesným poznáním Boha a Krista a s podivuhodnou nadějí na věčný život na rajské zemi.
(Zaslal Wendell Marley.)