Tarawera — Sopečná pohroma na Novém Zélandu

Od dopisovatele Probuďte se! na Novém Zélandu

UMÍTE si představit, jaké by to bylo, kdyby vás nad ránem vzbudil rachot způsobený tím, že se roztrhla hora? Co byste cítili, kdybyste viděli z okna v dálce asi 30 kilometrů obrovské plameny a nepřetržité krupobití do červena rozpálených kamenů vystřelovaných do vzduchu? A když by se pak zem pod vaší postelí začala chvět? Hrůza, řeknete? Tak tohle všechno se odehrálo 10. června 1886 ve dvě hodiny ráno v Rotorua, ležícím ve střední části Severního ostrova Nového Zélandu, když vybuchla hora Tarawera. Tehdy se stala vesnice Te Wairoa novozélandskými Pompejemi, zničena svým vlastním Vesuvem.

Pro obyvatele této oblasti, kteří přežili, to byl hrůzný zážitek. Jeden očitý svědek řekl: „Viděl jsem obraz, na jaký člověk nikdy nezapomene. . . Na hoře byly tři krátery, ze kterých šlehaly plameny až do výšky tří set metrů.“ Jiný člověk, který vyšel ven, aby viděl celé to divadlo, řekl: „Vítr sílil. Sotva jsme se dostali domů, začalo, jak jsme se domnívali, silně pršet. Vyrazilo nám to okna. Ukázalo se, že to, co jsme pokládali za déšť, byla láva a kameny. . . Uprostřed zemětřesení a ohně jsme čekali na smrt.“

Při explozi horského pásma o délce devatenácti kilometrů vznikl řetěz devíti hlubokých kráterů. Popílek rozptýlený v páře padal jako déšť. Vrstva bláta, místy vysoká několik metrů, pohřbila vesnice ležící kolem jezera a s nimi asi 155 obyvatel převážně maorského původu.

Lesnatá krajina i zemědělská půda o rozloze 16 000 čtverečních kilometrů byly pokryté blátem, a sopečná drť posypala dokonce paluby lodí vzdálených 160 kilometrů od pobřeží. Nepřekonaný div světa, Růžové a Bílé terasy, „zázrak přírodní architektury ze zářícího křemene“, byly zničeny a s nimi i posvátné kosti maorských předků. (Wild New Zealand [Divoký Nový Zéland], vydavatel Reader’s Digest) Pro mírumilovný ostrov jižního Tichomoří to byla katastrofa monumentálních rozměrů.

Život v maorské vesnici

Život ve starobylé vesnici Te Wairoa, čtrnáct kilometrů od hory Tarawera, byl před výbuchem klidný a vzkvétající. Vesnice ležela v lese na břehu studeného jezera Tarawera a na rozdíl od vesnic v blízkosti Rotorua se zde neprojevovala žádná termální činnost. Vesnice Ohinemutu měla i v chladných dnech prohřáté pastviny. Na svou dobu byla Te Waroa jedinečná v jiných ohledech. Byla protkána ulicemi. Domy na pozemku o rozloze 0,2 hektaru byly v soukromém vlastnictví a oploceny, nebyly pohromadě na společném kmenovém území.

Dva hotely v Te Wairoa, příhodně umístěné v blízkosti jezera Tarawera, zajišťovaly utrmáceným evropským turistům v osmdesátých letech minulého století vítaný odpočinek. Tam se mohli zotavit po jízdě dostavníkem nebo kočárem taženém koňmi po hrbolaté, počasím zničené cestě lesem. Bylo zvykem, že druhý den se hosté ve svých nejlepších svátečních šatech vydali na výlet k Růžovým a Bílým terasám. Terasy, v té době proslulé jako div světa, byly popisovány jako „velké bílé bazény, které se zvětšovaly. . . směrem k vrcholu, byly plné vody té nejkrásnější modré barvy a lemované jiskřivou, oslepující bělobou. . . a všechny růžové terasy byly jasně růžové veliké mělké bazény, naplněné stejně nádhernou modrou vodou.“ Malé maorské děti se cákaly v horkých minerálních jezírkách, roztroušených po terasách, a dospělí ulevovali koupelí svému unavenému tělu.

Pod terasami v kalné zelené vodě jezera Rotomahana bublaly horké prameny. Některé z nich se zvedaly vysoko nad hladinu jako vodotrysky a byly tak horké, že místní maorský kuchař na nich mohl uvařit své kumeras (zdejší brambory) nebo koura (sladkovodní raky). Při pikniku na břehu jezera si tehdy na takových delikatesách s oblibou pochutnávali turisté spolu s maorskými průvodkyněmi, jako Kate a Sophie, které je dopravovaly k terasám na člunech vydlabaných ze stromů.

Varování před neštěstím

Výbuch všech tří vrcholů hory Tarawera byl zcela nečekaný. Všechna maorská jména Wahanga, Ruawahia a Tarawera se sice týkají ohně, ale na hoře nebyly žádné sopečné krátery, a tak nebyl ani náznak nebezpečí. Po staletí byl vlastně dóm Tarawera (jak bylo zvykem označovat horu) pokládán za bezpečné pohřební místo maorských předků a byl tabu, neboli posvátný. Jména byla tedy pravděpodobně odvozena od narudlého zabarvení půdy. Určitou neobvyklou, i když mírnou aktivitu bylo možné pozorovat. Třeba Sophia deset dnů před výbuchem šla ke člunům v zátoce a našla je vyvržené na břeh. Jak tam stála, náhlý náraz vody, podobný vlně, zvedl čluny, a pak je opět položil na břeh zátoky. Když se ohlédneme, jedinou skutečnou výstrahou bylo mimořádně časté zemětřesení a vysoká termální aktivita v oblasti jezera Rotomahana. I když tyto jevy vzbudily určité obavy, ani v nejmenším nenaznačovaly rozsah zničení, které mělo následovat.

Dojemná návštěva

Turisté, kteří dnes, po sto letech, přijíždějí na místo vykopávek v Te Wairoa, nazývané nyní Buried Village (Pohřbená vesnice), si zpočátku sotva umějí představit hrůzu oné noci.

Ani my jsme si to neuměli představit, když jsme kráčeli klikatými cestami mezi zbytky maorských whare (malých domků), která byla vykopána během minulých šedesáti let.a Kolem hlavy nám kroužili pávíci, protože naše kroky plašily jejich oblíbený hmyz. Bylo těžké si představit, jaká zuřivost živlů a jaká hrůza postihla lidi, kteří tu kdysi žili.

Po krátké zastávce u vchodu do tlumeně osvětleného whare jsme sestoupili dolů, na úroveň původní podlahy. Mysleli jsme na zablácené botičky a zrezivělou dětskou postýlku z 19. století, které jsme předtím viděli na výstavce. Patřily dítěti, které žilo v tomto malém domě? A hrálo si na hliněné podlaze, na níž teď stojíme?

Na jiné výstavce nás upoutal pohled na láhev vína vykopanou v roce 1949 a na tři sklenice nakládaných ořechů, které byly nalezeny v roce 1963 a jejichž obsah byl neporušen. Ptali jsme se, jak asi chutná stoleté víno nebo ořechy. Neměli jsme ale chuť to vyzkoušet! Byli jsme stísnění, když jsme ve starých novinách na výstavce četli zprávy o přežijících. Paní Haszardovou, matku čtyř dětí, našli zachránci živou, ale z jejích dětí našli pouze tři. Po každé straně měla jedno dítě, a třetí v náručí; všechny byly zadušené padajícím popelem a blátem. Protože byla sama zavalena nejen blátem, ale také trámy domu, nemohla pro ně nic udělat, když volaly o pomoc.

Dozvuky

Nikdo z dnešních padesáti tisíc obyvatel Rotorua si nedělá starosti s tím, že žijí ve stínu takové hrozivé hory. A obavy nemá ani více než 800 000 turistů, kteří poznávají mnoho jedinečných jevů a míst, jež nabízí tato termální oblast. Někteří obyvatelé Nového Zélandu vyvádějí z hloubky země horkou páru a minerální vody a vyhřívají jimi své kryté i nezastřešené bazény. V podvědomí však dříme vzpomínka na to, že tato vřelá voda, jež stoupá puklinami v zemi a hromadí se v horkém bahně, je důkazem skryté energie, kterou kdysi, před mnoha lety, uvolnila hora Tarawera a pohřbila vesnici Te Wairoa.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 16 a 17]

Hora Tarawera se svou šestikilometrovou průrvou a s jezerem Tarawera v pozadí

[Obrázky na straně 18]

Typické maorské whare, neboli malý domek, zavalené sopečným popelem

Vnitřní část odkrytého maorského whare s ohništěm a nádobím

Zbytky pekařské pece zničené v roce 1886

[Podpisek]

Fotografie nahoře zveřejněny s laskavým svolením The Buried Village