Jak jsem překonal palčivou ctižádost
Vypráví Waikato Gray
MÉ NAROZENÍ 2. prosince 1928 neproběhlo bez komplikací. Byl to porod koncem pánevním a téměř stál život mne i mou matku. Následkem toho jsem se narodil s vymknutýma nohama. Naštěstí mi poskytla pomoc jedna prateta a nakonec se jí podařilo nohy mi narovnat. Její pomoc měla pro mne nesmírný význam, vezmeme-li v úvahu, jaký život mě čekal jako příslušníka kmene Maori na Novém Zélandu.
Můj otec, Clark Gray, pocházel z maorského kmene Ngati-Tuwharetoa a moje matka Hore Teree pocházela z kmene Ngati-Kahungunu. Podle starých maorských rodopisů jsem měl dobré rodové předpoklady, protože jsem byl potomkem dvou velmi ctižádostivých kmenových náčelníků. A ctižádost se stala hybnou silou i mého života.
Překonání chudoby
Byl jsem třetím z osmi dětí naší rodiny. Byla právě doba velké krize a moji rodiče byli velice chudí. Všech deset nás žilo na Novém Zélandu v Bay View blízko Napieru na severním ostrově, v domě o dvou místnostech. Jasně si vzpomínám, že k mým každodenním povinnostem patřilo sbírání dříví na pláži a přinášení vody ze sousedovy studny v patnáctilitrové plechovce od petroleje. Do školy jsme chodili 8 km daleko, v létě i v zimě bosí.
Tato chudoba živila mou ctižádost, abych se měl v budoucnosti lépe, abych získal dobré vzdělání a mezi ostatními vynikl. Začal jsem ve škole. Studoval jsem dobře a také jsem vynikal v atletice a v rugby. Stal jsem se nejlepším sprinterem na střední škole a zakrátko jsem byl přijat za člena rugbyového družstva. Ve všech školách na severním ostrově jsem byl známý jako prvotřídní hráč.
Po skončení školy jsem šel na učitelský ústav ve Wellingtonu, a než jsem nastoupil jako učitel na střední škole v oblasti Manutahi, strávil jsem rok na univerzitě ve Victorii. Tam jsem byl vybrán do rugbyového družstva Maori All Blacks. Hrát v národním rugbyovém družstvu za Nový Zéland je snem mnoha Maorů. Bylo pro mne velkou ctí, že jsem se mohl podílet na těchto vylučovacích zápasech.
Má ctižádost byla uspokojena. Byl jsem maorským učitelem a dosáhl jsem uznání jak v akademické oblasti, tak i ve sportu. Chudoba byla zapomenuta — již jsem nebyl tím chudým maorským chlapcem ze třicátých let.
Znáš Boží jméno?
Na studiích jsem se musel vážně zabývat náboženstvím. Byl jsem vychován jako anglikán. Bohoslužby se dokonce jeden čas konaly u nás doma. Skutečnou zkouškou víry byla pro mne otcova smrt. Proč nám Bůh vzal otce, ačkoli jsme ho všichni tak velice potřebovali — matka i jejích osm dětí. Nezdálo se mi to spravedlivé.
Někdy v té době se začala matka účastnit biblického studia, které vedli svědkové Jehovovi se sousedy. Nesl jsem to velmi nelibě. Máme přece svou víru, proč bychom tedy měli mít něco společného s těmi svědky?
Jednoho dne mě přišel navštívit Rudolph Rawiri, jeden místní svědek. Rozhodl jsem se, že jej odkážu do patřičných mezí. Ale jeho úsměv a příjemný způsob jednání mě odzbrojil. Položil mi jednoduchou otázku: „Znáš Boží jméno?“ Odpověděl jsem: „Ježíš.“ Vyzval mě, abych otevřel svou Bibli krále Jakuba a přečetl Žalm 83:18 (83:19, „KB“). To bylo překvapení. V mé vlastní Bibli bylo Boží jméno: „Aby lidé poznali, že ty, který sám máš jméno JEHOVA, jsi nejvyšší nad celou zemí.“
To na mne zapůsobilo. Proč nebylo v mé církvi toto jméno dost zdůrazňováno? Později k nám domů přišel jiný maorský svědek, Charles Tareha, a vedl s námi pravidelné biblické studium. Rozeznali jsme zvuk biblické pravdy a přerušili jsme všechna spojení s anglikánskou církví. V roce 1955 jsem byl pokřtěn jako svědek Jehovův.
Proč mne pravda přitahovala
Proč mě přitahovalo učení svědků Jehovových, když jsem byl vychován v anglikánské církvi? Zapůsobila na mne jednoduchost a logika jejich výkladu Božího slova. Pro mnohé lidi je ovšem tato jednoduchost překážkou. Ale já jsem pochopil, že Bible obsahuje základní zásady, zákony a pokyny pro každý problém, který může vyvstat v životě. — Srovnej se Žalmem 119.
To platilo především pro manželský život. V Bibli jsem našel vodítko pro úspěšné manželství. Pomohla mi pochopit, v čem se mohu zlepšit jako manžel a otec, když budu plnit své povinnosti. Měl jsem ovšem velké štěstí, že jsem našel tak dobrou manželku, totiž Hinewaku z kmene Ngati-Porou z východního pobřeží. Vzali jsme se v roce 1954. Ochotně přijala biblickou pravdu a spolu jsme pracovali na tom, abychom uplatňovali zásady z Božího slova. — Viz Přísloví 31:10–31.
Velmi na mne také zapůsobila vysoká mravní měřítka, jimiž se řídili svědkové. Kdo chtěl získat Jehovovu přízeň, musel skoncovat s veškerým nemravným jednáním. Smilstvo, cizoložství, lhaní, krádeže, násilí, vraždy, nenávist a rasismus — to vše Boží slovo odsuzuje. Chápal jsem, jakým dobrodiním je dobré chování pro mne i pro druhé. Nebylo žádné špatné ovoce, jehož by bylo třeba litovat. — 1. Kor. 6:9, 10.
Osvobození od pověr
Jako všichni Maorové jsem byl i já pověrčivý. Všichni jsme se velmi báli duší mrtvých a anglikánská nauka o nesmrtelné duši ten strach jen zvětšovala. Ale když jsem začal studovat Bibli se svědky Jehovovými, dověděl jsem se, že Ježíš řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32) Ano, přesné poznání Božího slova mě osvobodilo od pout maorských pověr.
Vzpomínám si na jeden případ. Zemřel můj dědeček a během 48 hodin zemřela i moje babička — na zlomené srdce. Položili ji na podlahu v obývacím pokoji, vedle dědečka, který byl v rakvi. Mnoho starších Maorů stálo kolem těla, ale když šlo o pomoc, aby mohli umístit tělo do rakve, všichni zmizeli z místnosti. Kdybych neznal pravdu, byl bych také utekl. Věděl jsem, že mrtví jen spí ve smrti, a proto jsem neváhal pomoci uložit tělo drahé babičky do rakve.
Od té doby jsem jako kazatel svědků Jehovových provedl mnoho pohřbů a mnoho lidí jsem mohl potěšit prostým biblickým učením o mrtvých. Myslím, že prostá slova u Jana 11:11–44 jasně vysvětlují stav mrtvých. Nijak netrpí, pouze čekají na vzkříšení, jako by spali.
Zkouška věrné oddanosti
Když jsem lépe porozuměl Bibli a Ježíšovu příkladu, začaly pro mne zkoušky. Ctižádost byla stále ještě hnací silou mého života. Povolání učitele a sport poskytovaly všechno, co si člověk mohl přát. Nyní jsem se však musel rozhodnout — buď budu žít prostým, jednoduchým životem jako křesťanský svědek Jehovův, nebo se budu snažit nějak spojit své ctižádostivé úsilí se svou nově nalezenou vírou.
V roce 1957 jsem stál před obtížným rozhodnutím, před skutečnou zkouškou věrné oddanosti Bohu. Byl jsem pověřen pronést biblický proslov na oblastním sjezdu svědků Jehovových, který se měl konat v Lower Hutt. Ale jako učitel jsem musel požádat o zvláštní dovolenou, abych se mohl účastnit sjezdu. Školský úřad v Hawke’s Bay však mou žádost odmítl.
Nyní jsem stál na rozcestí — zůstanu dále ve škole a odmítnu úkol, který jsem měl na sjezdu? Nebo se vystavím nebezpečí, že ztratím své místo, a bez dovolení pojedu na sjezd? Rozhodování nebylo snadné. Miloval jsem učitelskou činnost, a spoléhaly se na mne děti i rodiče. Ředitel mě prosil, abych zůstal ve škole. Já jsem si však vzpomněl na Ježíšova slova: „Kdokoli nepřijímá svůj mučednický kůl a nenásleduje mne, není mne hoden.“ (Mat. 10:38) Jsem ochoten podstoupit v hmotném smyslu oběť, abych získal duchovní požehnání? Nebo si v tom dám zabránit palčivou ctižádostí?
Vzdal jsem se své životní ctižádosti a práce, kterou jsem si zamiloval, vyučování dětí. Účastnil jsem se křesťanského sjezdu a byl jsem propuštěn ze školských služeb. Když se však nyní podívám zpět, vidím, že to bylo správné rozhodnutí. Vzdal jsem se vyučování dětí, ale mohl jsem tak nakonec učit v daleko širším rozsahu dospělé. Abych uživil svou rodinu, vykonával jsem různé zahradnické a úklidové práce. Později jsem pracoval na částečný úvazek v kancelářích a v různých obchodech, a mohl jsem přitom trávit více času v kazatelské službě.
Těžká zkouška v podobě nemoci
Jednou jsem na tom byl opravdu velmi špatně. Jako sportovec jsem vždy pečoval o své tělo. A přece jsem znenadání onemocněl tuberkulózou. Podrobil jsem se léčení ve Waipukurau. Mé plíce však na léčení nereagovaly. Lékaři se rozhodli, že budu muset podstoupit operaci, při které mi má být odstraněn horní lalok levé plíce. Chirurg nechtěl provést operaci bez krevní transfúze. Biblické zásady mi nedovolovaly přijmout do krevního oběhu krev někoho jiného. (Sk. 15:28, 29) Navrhl jsem lékaři, aby použil krevních náhražek, které ochotně přijmu. To odmítl. Předložil jsem věc v modlitbě Jehovovi.
Lékaři se rozhodli přerušit léčení léčebnými přípravky. Místo toho jsem dostal dvoutýdenní fyzioterapii v podobě cvičných procházek. Pak mě zrentgenovali a byl jsem povolán do ordinace k vedoucímu lékaři, kde jsem se měl dovědět diagnózu. Bylo to skutečně velké napětí. „Vaše plíce jsou opět v pořádku. Můžete jít domů,“ řekl lékař. Mé modlitby byly vyslyšeny a já jsem se vrátil domů k manželce a k dítěti.
Uspokojení ze služby, ne z ctižádostivého úsilí
Činil jsem jako svědek další pokroky a naučil jsem se být spokojený s věcmi nezbytnými pro život, místo abych ctižádostivě usiloval o vnější znaky světského úspěchu. Skoro 28 let jsem sloužil jako starší ve sboru svědků Jehovových ve Wairoa. V tomto městě je jen asi 5 000 obyvatel a v okolním zemědělském území žije ještě asi 7 000 lidí. Jsou to převážně Maorové a jako všichni Polynésané jsou velmi přátelští, bezstarostní a štědří. Tento duch byl patrný i v našem sboru, který se rozrostl na více než 90 činných zvěstovatelů dobrého poselství.
Zvláštní součástí mé kazatelské služby byla pomoc nevěřícím manželům. Jedním z nich byl John McAndrew, velký kuřák a pijan, známý jako největší rváč ve městě. A přece jej biblická pravda změnila a on nyní slouží jako předsedající dozorce ve sboru ve Wairoa.
Jiným nevěřícím manželem byl John Salmon, obchodník, který se přistěhoval do Wairoa, aby znemožnil své manželce spojení se svědky. Když jsem ho navštívil, byl ochoten se mnou mluvit za předpokladu, že budu používat Bibli krále Jakuba. To nebyl opravdu žádný problém. Vždyť hlavně tohoto překladu užívali svědkové Jehovovi až do roku 1950, kdy byl poprvé vydán „Překlad nového světa“. A tak jsem mu na základě jeho vlastní Bible pomohl poznat a přijmout pravdu.
Jinou výraznou osobností byl Tutura Waihape, mladý ženatý Maori, který měl před sebou nádhernou kariéru jako hráč rugby. Když jsem s ním začal studovat Bibli, měl ty nejdelší vlasy, jaké jsem kdy u muže viděl. Získával dále poznání o Jehovovi a Kristu Ježíši, a jeho postoj se měnil. Láska k pravdě byla pro něj důležitější než to, aby byl nápadný svými dlouhými vlasy, a dal si vlasy ostříhat. Dnes slouží ve sboru jako služební pomocník.
Životní dráha učitele plným časem
Uplynulých deset let jsem sloužil jako pravidelný průkopník a věnoval jsem kazatelské službě průměrně 90 hodin měsíčně. Moje manželka působí jako průkopnice již 15 let a mé tři děti také okusily průkopnickou službu, když skončily školu.
Jako vyvrcholení naší služby Jehovovi sloužíme nyní s manželkou tam, kde je větší potřeba zvěstovatelů, totiž na Niue, což je ostrov v Tichém oceáně, severně od Nového Zélandu. Má jen asi 2 800 obyvatel, a jak jsme zjistili, jsou nábožensky založení a mnozí z nich rádi hovoří o Bibli. Mohli jsme zde také pomoci jednomu malému sboru, aby dosáhl v organizačním směru zlepšení.
Má palčivá ctižádost po osobním vyniknutí a slávě zmizela. Pochopil jsem, že je mnohem důležitější, aby lidé uznávali slávu Jehovy Boha. Král David to vyjádřil slovy: „Přisuzujte Jehovovi, rodiny národů, přisuzujte Jehovovi slávu a sílu. Přisuzujte Jehovovi slávu jeho jména.“ A právě to se snažíme činit na našem malém ostrůvku Niue. — 1. Par. 16:28, 29.