Služba drahocenné věci

Vypráví Charles Tareha

MY, MAOROVÉ, jsme byli obyvateli Nového Zélandu, když v roce 1769 vystoupili na břeh první Evropané. Můj pradědeček, náčelník Tareha te Moananui, byl jedním ze signatářů slavné smlouvy z Waitangi v roce 1840. Stanovila, že Maorové se stávají poddanými britské královny Viktorie a že Británie bude chránit práva Maorů, včetně majetkových práv.

Po podepsání smlouvy z Waitangi — kdy bylo na Novém Zélandě pouze asi 2 000 bělochů — přicházeli Evropané ve stále větším počtu. Nějakou dobu byl pokoj. Ale pak se zvětšovalo napětí, když bílí chtěli kupovat půdu a Maorové nechtěli prodávat. Takzvané Maorské války potom trvaly s přestávkami od roku 1860 do roku 1872.

Maorové byli poraženi a vykořisťováni, jak poznamenává dr. Grenfell Price z univerzity v Adelaide: „Vůdcové Maorů byli mrtví nebo zneuctění. Jejich půda byla zkonfiskována. Spekulanti a publikáni našli v domorodcích snadnou kořist.“ Můj lid se zmenšil z více než 200 000 na pouhých 40 000. Maorové byli zbaveni svých práv a zdálo se, že i jejich existence jako rasy je ohrožena.

MÁM SE PŘIPOJIT?

Na přelomu století odešel můj otec na univerzitu do Te Aute a někteří z jeho maorských přátel — sir Apirana Turupa Ngata a Te Rangi Hiroa (dr. Peter Buck) — usilovali o postavení ve vládě, aby pomohli maorskému lidu. Můj otec se však stal statkářem. Měl krásný, velký dům, ideálně položený na terasovitém, asi dvouhektarovém pozemku. V blízkosti jsme měli desítky hektarů výborné půdy, a když jsem vyrůstal, dojili jsme v sezóně více než 70 krav. Tatínek byl zkušený mechanik, instalatér a elektrikář. Měli jsme vlastní elektrické zařízení, které dodávalo elektřinu naší farmě, a to o několik desetiletí dříve, než byla běžná na našem venkově blízko Napier. Najímali jsme k práci dokonce Evropany.

Musíme tedy říci, že jsem se nikdy necítil nižší než běloši, když jsem vyrůstal. Také skutečnosti tomu nasvědčovaly. Je pravda, že při příchodu Evropanů v roce 1769 Maorové neměli psaný jazyk. Ale nedlouho nato se vyvinul a v roce 1827 byla do maorského jazyka přeložena Bible. Protože naši lidé se stali lačnými čtenáři, bylo v letech 1841 až 1845 vytištěno asi 60 000 „Nových Zákonů“. V té době umělo číst a psát více Maorů než bělochů.

Vinou válek s bělochy trpěli Maorové vážnými problémy. Na mnohé z nás byl vyvíjen nátlak, abychom se účastnili při nápravě špatností spáchaných proti Maorům. Vzpomínám si na pana McDonnella, Evropana, který často navštěvoval tatínka a debatoval o těchto věcech a povzbuzoval nás, abychom dělali více pro pomoc našemu lidu.

Ale nějak jsem neviděl motiv, proč bych se měl připojit k takovému úsilí. Snad to bylo proto, že jsem byl zklamán lidskými vládci. Podle toho, co jsem se naučil ve škole, byli mnozí angličtí králové a královny nemravní a špatní. A dějiny Maorů nebyly lepší.

POZNAL JSEM MINULOST MAORŮ

Ačkoli psané záznamy Maorů před začátkem 19. století neexistovaly, pamatovali si Maorové podrobnosti svých dějin staletí nazpět. Můj dědeček a mé tety často vyprávěli o našich předcích a jejich mnoha příbuzných, zpět až do 20. generace, kdy naši předkové připluli na Nový Zéland na kanoích. Skutečně, o rozhovorech a událostech prožitých na kanoích se vyprávělo tak, jako by se staly minulý týden. Byly tyto ústně podané dějiny spolehlivé?

Není pochyby, že události byly opakovaným vyprávěním zkrášleny, ale mnohé podrobnosti byly později potvrzeny. „Vlastní zprávy Maorů o loďstvu z roku 1350,“ uzavírá jeden historik, „jsou vnějšími důkazy tak přesvědčivě potvrzeny, že mají pečeť skutečných dějin.“

Ústní historické zprávy, které nám dědeček vyprávěl, jednaly o kmenových válkách a „kdo koho snědl“. Ano, Maorové byli kdysi kanibaly. Ale proč? Aby uspokojili svou chuť k jídlu? Tak nám to nikdy nebylo vyprávěno a bádání to potvrzuje. T. E. Donne napsal v knize „The Maori Past and Present“ (Minulost a přítomnost Maorů): „Dostupné zprávy naznačují, že kanibalismus u Maorů začal spíše jako rituál než potřeba nasycení.“

Tradicí Maorů totiž bylo nenechat potupu bez odvety. Kromě toho nikdy nezapomněli na porážky a pěstovali si představu odplaty. Když tedy úspěšně oplatili nějakou potupu nebo se pomstili, náčelník vítězných bojovníků snědl srdce poraženého náčelníka. To byla ta největší pohana, která mohla stihnout druhý kmen.

Příbuzní poraženého se však zase museli pomstít, aby obnovili „čest“ rodiny nebo kmenu. Pamatuji si jako chlapec, jak se při kmenových shromážděních řečníci odvolávali na staré dějiny a diskutovali o tom, který kmenový náčelník „snědl“ druhého a kdy. Vzpomínali na jednotlivosti těchto vítězství a porážek zpět až do doby, kdy připluly kanoe.

VYCHOVÁN V ÚCTĚ K BOHU

Upřímně řečeno — jak jsem již řekl — tato historie nebyla pro mne přitažlivá; nezdála se být dosti chvályhodnou. Myslím, že mé city byly závislé na jiném vlivu v mém životě. Večer před spaním nám dětem obyčejně čítala babička z maorské Bible, kterou milovala. Rady z ní — ‚dělat druhým to, co chceme, aby dělali nám‘, ‚nastavit druhou tvář‘, ‚neoplácet zlé zlým‘ — byly tak odlišné od způsobu, jakým žilo lidstvo! Když jsem vyrostl, začal jsem si vážit moudrosti Písma. — Mat. 7:12; 5:39; Řím. 12:17.

Můj pradědeček, Tareha te Maonanui, byl také příznivě ovlivněn tím, co četl v maorské Bibli. Od té doby, co dostal výtisk Bible od anglikánského duchovního, stal se pradědeček anglikánem. Věnoval velkou výměru půdy, jež sousedila s naší usedlostí, pro potřebu Marae, neboli shromaždiště, a jen 30 metrů od našeho domu na ní vystavěl kostel. Také můj otec uznával moudrost Bible a stal se anglikánským laickým kazatelem.

Tatínek opravdu dělal, co mohl, aby vychoval nás, 10 dětí, v souladu s tím, čemu se naučil z Písma. Byl jsem čtvrté dítě a nejstarší syn; náš dům však byl dost velký, abychom v něm pohodlně bydleli. Při jídle jsem se všichni shromáždili okolo ohromného stolu z nejlepšího tvrdého dřeva kauri, a dokonce tam zbylo místo pro hosty, kteří nás běžně navštěvovali.

Tatínek pevně věřil v biblické přísloví, které říká: „Kdo zadržuje svůj prut, nenávidí svého syna, ale kdo jej miluje, ten ho vyhledává s kázní.“ (Přísl. 13:24) Jelikož doslovný prut nebyl vždy po ruce, umístil často svou otevřenou dlaň nebo botu, jak vyžadovala okolnost, na správné místo, aby dosáhl svého cíle. Jsem přesvědčen, že by velmi omezilo — ne-li odstranilo — zločinnost mládeže, kdyby dnes rodiče přijali a uplatňovali takovou biblickou radu.

Také matka hrála důležitou úlohu při vytváření šťastného domova, který přispěl k našemu dobrému vychování. Když čtu o vlastnostech schopné manželky v Příslovích 31:10–31, musím říci, že je skutečně měla. I když byl tatínek viditelně hlavou domu, maminka měla svou sféru odpovědnosti, v níž projevovala pravou iniciativu a dobré řízení.

Já jsem se s bratry a sestrami podílel na práci na farmě. Současně jsem navštěvoval technickou školu a spolu se zkušeností, kterou jsem získal v práci s tatínkem, jsem se stal schopným mechanikem a elektrikářem. Ale co jsem měl dělat se svým životem? Technické schopnosti mého otce ovlivnily mé další rozhodnutí.

NOVÝ ZPŮSOB BIBLICKÉHO STUDIA

Sestry mé matky postihla nehoda s jejich takřka novým buickem u města Wairoa, ležícího asi 113 kilometrů severně od nás. Tatínek tedy odcestoval na několik dní do Wairoa, aby jim vůz opravil. Jejich způsob života se podobal našemu; pokud však šlo o náboženství, byl jiný.

Každé ráno četly text z Bible, načež následovala volná rozprava a vysvětlení jeho významu. Jednoho rána hovořily o textu z Kazatele 9:5, 10: „Živí jsou si vědomi toho, že zemřou; mrtví však si nejsou vědomi naprosto ničeho . . . Všechno, co chce činit tvá ruka, to konej celou svou silou, protože není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu, v místě, k němuž jdeš.“

Otec si vzpomněl, že na nedávném pohřbu řekl tohunga (kněz), že duše mrtvého není mrtvá, ale odešla ke svým předkům. To se ovšem velmi podobalo anglikánské víře, že některé duše jdou do nebe a ty méně poctěné jdou do pekla.

Jiná osvětlující rozprava při snídani byla zaměřena na skutečnost, že Ježíš je méně než jeho Otec a že Otec má osobní jméno. (Jan 14:28; Žalm 83:18; 83:19, „KB“) To tatínek snadno pochopil, protože Boží jméno Ihowa se objevuje v maorské Bibli více než 6 000krát.

ZMĚNA NÁBOŽENSTVÍ

Když se tatínek vrátil domů, vlastnil již sbírku sedmi knih, vydaných Biblickou a traktátní společností Strážná věž a nazvaných „Studia Písem“. Okamžitě začal pravidelné týdenní rodinné studium Bible, ke kterému se připojili blízcí příbuzní a přátelé. Když se duchovní dozvěděl o těchto studiích, vyjádřil ostrý duchovní nesouhlas. Když však byl požádán, aby biblicky podpořil církevní nauku o nesmrtelnosti duše a trojici, jedinou jeho odpovědí bylo: „Buďte věrní církvi.“

To přesvědčilo tatínka, že to, čemu se učil z Bible, je pravda. Vzpomněl si na slova v 2. Korintským 6:14–17: „Nedejte se zapřáhnout do nerovného jha s nevěřícími“ a „vyjděte z jejich středu“, a písemně odhlásil z anglikánské církve sebe a celou svou rodinu. Tehdy mi bylo 19 roků a zcela jsem souhlasil s tatínkovým jednáním. Svůj dopis otec uzavřel slovy: „Ale já a členové mé domácnosti, my budeme sloužit Jehovovi.“ — Joz. 24:15.

To způsobilo rozruch v anglikánské hierarchii, protože tatínek byl významným členem maorské společnosti. Okamžitě si vyžádali zvláštní schůzku, aby jej přiměli vzít zpět svou odhlášku. Tatínek se schůzkou souhlasil, ovšem ne v kostele, ale na našem pozemku, kde bylo pro tu příležitost postaveno ohromné pódium. Byli přítomni duchovní, včetně P. Benetta, anglikánského biskupa na Novém Zélandě, a zástup asi 400 lidí.

SCHŮZKA

Maorský církevní řečník se zřejmě úmyslně vyhýbal používání Bible. Raději se dovolával citů. „Naši předkové věřili, že duše trvá i po smrti,“ prohlásil, „a nyní chcete přijmout náboženství, které popírá existenci duše.“ Pak tatínek ukázal z Bible, že sám člověk je duší, a proto když umírá, umírá duše. Také vysvětlil, že Bůh může znovu vzkřísit člověka jako živou duši.

Když bylo zřejmé, že anglikánský duchovní nemá přesvědčivý důkaz, udělal netrpělivé gesto k blízkému kostelu, který vystavěl můj dědeček, a vzrušeným hlasem zvolal: „Naposled vás vyzývám, abyste neopouštěli toto svaté dědictví předané vašimi slavnými předky.“

Nato tatínek vystoupil, poděkoval všem za účast a vysvětlil, že je nyní více přesvědčen než kdy jindy, že má pravdu. Oznámil každému den a hodinu našeho pravidelného biblického studia a pozval všechny, aby se ho účastnili. Mnozí to udělali.

VYVOLIL JSEM SI ŽIVOTNÍ DRÁHU

Tato schůzka na mne učinila hluboký dojem. Jak jsme pokračovali v biblických studiích, vzrůstalo v mém srdci přání sloužit pravému Bohu Jehovovi. Poznal jsem, že jeho království je jediným panstvím, které může vyřešit lidské problémy, včetně problémů Maorů. Ale ještě nebylo jasné, jak provádět kázání o království, o němž je psáno v Bibli. — Mat. 24:14.

V té době přišli do našeho kraje Clifford a Edna Keoghanovi, průkopníci, zvěstovatelé svědků Jehovových plným časem, a my jsme jim dali k dispozici malý dům. Pozvali nás, abychom se k nim připojili v kazatelském díle, a já jsem byl jedním z těch, kteří to učinili. Čím více jsem se podílel na této činnosti, tím víc jsem zjišťoval, jak lidé vlastně nic nevědí o Božím království. Rozhodl jsem se: Stanu se průkopníkem a budu následovat šlépěje samého Ježíše Krista a apoštola Pavla. S tatínkovým schválením jsem započal roku 1931 průkopnickou službu. Přestěhoval jsem se do Wanganui, města na západním pobřeží severního ostrova, a připojil jsem se k svému průkopnickému druhovi Franku Dewarovi.

PRŮKOPNICKÉ ZKUŠENOSTI

Ve Wanganui jsme měli základnu, ale pracovali jsme také na venkově. Jednou jsem se rozhodl pro cestu po nově vystavěné silnici podél řeky Wanganui, která vedla ke skupině vesnic s biblickými jmény jako Betlém, Jeruzalém a podobně. Představoval jsem si, že mohu být v Jeruzalémě někdy pozdě odpoledne, když začnu za svítání.

Byl konec podzimu a začaly již deště. Jílovitá cesta byla tak rozbředlá, že bylo skoro nemožné projet blátem s naloženým jízdním kolem. Stmívalo se. Ztratil jsem smysl pro čas a vzdálenost. Byl jsem zablácen od hlavy k patě. Ale pospíchal jsem a brzy jsem uviděl v dálce slabé světlo. Jel jsem přímo k němu a zanedlouho zněl mým uším psí štěkot jako nějaká hudba.

Dveře se otevřely a objevil se muž s jasně rozsvícenou lampou. Když přistoupil dost blízko, aby na mne viděl, s úžasem se zeptal: „Z kterého konce světa jste přišel?“ Když jsem řekl „Z Wanganui“, jeho jedinou odpovědí bylo hlasité „No ne!“.

Řekl mi, abych nechal své zablácené šaty venku, a zavedl mě do koupelny. Když jsem se vykoupal, oblékl čisté pyžamo a pookřál po podaném horkém čaji s koláči, zeptal se mě konečně: „A nyní mi řekněte, proč jste přišel?“ Mluvili jsme pozdě do noci a rozmlouvali o vzájemném postavení Jehovy a Ježíše a o důležitosti Království. Byl starým mládencem, pastýřem, a velmi věřil v Bibli. Byl šťasten, že obdržel biblickou literaturu, kterou jsme měl s sebou.

Příští ráno, když jsem se probudil, byl již pryč, jak mi také předem řekl. Pokračoval jsem v cestě do Jeruzaléma a tam a v blízkých vesnicích jsem rozšířil mnoho literatury. O mnoho let později, když jsem byl na sjezdu v Napier, přišla ke mně jakási žena a s úsměvem se mě ptala: „Pamatujete se na mne?“ Musel jsem přiznat, že ne. Pokračovala: „Když jsem bydlela před 15 lety v Jeruzalémě, dal jste mi několik knih.“ A nyní byla také svědkyní.

DO AUSTRÁLIE A OPĚT DOMŮ

V březnu 1932 jsem přijel na sjezd do Sydney v Austrálii a odcestoval odtud až za 15 let. Na sjezdu jsem byl vyzván, abych se připojil k rodině bétel, zkorigoval maorský překlad knihy „Harfa Boží“ i jinou literaturu a pomáhal při údržbě vozů bételu.

Zatím moji rodiče zestárli, a proto po druhé světové válce žádali, abych se vrátil domů a pomáhal při práci na farmě. Ačkoli jsem již nebyl ve službě plným časem, zachoval jsem si průkopnického ducha a pomáhal jsem budovat sbory, napřed v Hastings, potom v Napier.

Asi v té době začala přijímat pravdu maorská rodina Wharerau ve Waimě, severně od Aucklandu. Nakonec se asi 100 členů této rodiny stalo svědky Jehovovými! V roce 1950 byl vystavěn maorskými bratry ve Waimě první sál království na Novém Zélandě.

V prosinci 1953 začala na Novém Zélandě jednoměsíční návštěva královny Alžběty a vévody z Edinburgu. „Dominion“ z Wellingtonu napsal: „Pán a paní Tuiri Tarehovi [tatínek a maminka] byli mezi 74 osobami, které byly představeny královským návštěvníkům. Pan Tareha, místo aby královně podal ruku, dal Jejímu Veličenstvu malý balíček, úhledně zabalený do hnědého papíru.“ Balíček obsahoval „Překlad nového světa Křesťanských řeckých písem“ a knihu „Nová nebesa a nová země“. Tatínek vysvětloval: „Královna jednou prohlásila, že by si přála, aby měla Šalomounovu moudrost a mohla vládnout svému lidu s nestranností a spravedlností. Věřili jsme, že tyto knihy jí mohou pomoci.“

DO NEW YORKU A MISIONÁŘSKÉHO DÍLA

Začal jsem průkopnickou službu opět v roce 1956 a krátce nato jsem byl pozván k práci v krajské službě. Pak v roce 1958 jsem měl přednost být přítomen na sjezdu svědků Jehovových „Božská vůle“ v New Yorku. Nato jsem byl pozván, abych zůstal a navštěvoval 33. třídu misionářské školy Galád. Moji rodiče ještě žili a měli radost, že jsem takto zasvětil svůj život Jehovově službě.

A mé misionářské pověření? Ceylon, nyní nazývaný Srí Lanka, v Indickém oceánu. Strávil jsem asi 18 let na tomto krásném tropickém ostrově, daleko od domova, kde mezitím zemřeli moji milovaní rodiče. Jak jiná, jak vyzývavá zde byla svědecká služba!

První člověk, kterého ráno potkáte, je buddhista, který vám pravděpodobně řekne, že Bůh není a že záchrana plně spočívá na člověku samotném. Další člověk může být muslim, který věří v jediného Boha, Allaha; třetí je římský katolík, který se učil věřit v trojjediného Boha; a čtvrtý hindu, jenž věří v milióny bohů. Ale okolnost, že jsou lidé tak pohostinní, poskytuje možnost, aby slyšeli a rozeznali zvuk biblické pravdy.

Dobrým příkladem byla rodina Pullenayegem. Začal jsem biblické studium s Williamem a jeho manželkou Olive společně s jejich třemi syny a dvěma dcerami. Všichni, s výjimkou jednoho syna, se stali horlivými svědky. Jeden syn, Vasant, je nyní členem výboru odbočky ve Srí Lance, Mohandas je starším a dvě dcery, Viranjani a Vynodini, jsou provdány za starší. William je již mrtev, ale Olive si zachovává průkopnického ducha a slouží jako pomocná průkopnice, jak jen může.

V dubnu 1977 jsem se vrátil na Nový Zéland, protože jsem si již nemohl obnovit vízum. Zde mám přednost být členem rodiny bétel a členem výboru odbočky země.

USPOKOJUJÍCÍ PŘÍČINA KE SLUŽBĚ

V prosinci mi bylo 70 let. Když se dívám zpět na dobu, kdy jsem byl mladý a měl jsem se rozhodnout, jak využiji svého života, jsem šťastný, že jsem se takto rozhodl, neboť jsem byl schopen sloužit nejen zájmům maorského lidu, ale také lidem na vzdálených místech. Jsem přesvědčen více než kdy jindy, že odpovědí na zoufalé potřeby lidí, ať žijí kdekoli, nejsou lidské plány, ale pouze řešení poskytované Božím královstvím.

Mám ze srdce radost, když vidím, kolik z mých vlastních lidí to poznává. Na Novém Zélandě je totiž ze 6 500 svědků asi 1 000 Maorů. Někteří z nich jsou křesťanskými staršími, mnozí jsou průkopníky, tři slouží jako krajští dozorci a pět navštívilo školu Galád a nyní slouží druhým lidem na jiných místech. Jak to bude velkolepé, až pod správou Božího království bude celé lidstvo spojeno jako jeden celek!