Úloha náboženství v lidských válkách

„NIKDY nikde neexistoval lid, který by nevyznával nějakou formu náboženství,“ říká The World Book Encyclopedia (vydání z roku 1970). Historikové Will a Ariel Durantovi však napsali: „Válka je jedním ze stálých rysů dějin.“ Mají tyto dva stálé rysy, válka a náboženství, něco společného?

V průběhu dějin byly válka a náboženství skutečně neoddělitelné. V knize Ancient Egypt (Starověký Egypt) Lionel Casson vysvětluje o Egyptu, jedné z prvních světových velmocí v dějinách: „Bohové dostávali dar za každé vojenské vítězství, a kněží, chtiví ještě většího bohatství, toužili po dalších zahraničních výbojích stejně žádostivě jako faraóni.“

Duchovní W. B. Wright řekl v podobném duchu o jiné dřívější světové velmoci Asýrii: „Boj byl řemeslem národa a kněží byli neustálými podněcovateli války. Byli značně podporováni z kořisti dobyvatelských tažení.“

Gerald Simons napsal o tom, co nazval „barbarskou Evropou“: „Jejich společnost byla jednoduchá, organizovaná výlučně pro jedinou činnost, pro válčení.“ A náboženství v tom bylo zapleteno. „Mnoho legend vypráví o mečích, v nichž přebývali démoni nebo jež sloužily jako nástroje bohů,“ uvádí Simons.

V římské říši, která byla považována za vysoce civilizovanou, však byla situace podobná. „Římané byli vychováváni k válčení,“ vysvětlil Moses Hadas v knize Imperial Rome (Císařský Řím). Římští vojáci nosili do bitvy korouhve, na nichž byly symboly jejich bohů. Jedna encyklopedie uvedla: „Nebylo výjimkou, že generál nařídil, aby byla korouhev hozena do nepřátelských řad, a tím svým vojákům dodal nadšení do útoku, neboť je podnítil, aby znovu získali zpět to, co pro ně bylo asi tou nejposvátnější věcí na zemi.“

Válka a ti, kteří se hlásí ke křesťanství

Tím, že se na světové scéně objevilo křesťanstvo, se nic nezměnilo. V knize Age of Faith (Věk víry) totiž Anne Fremantleová napsala: „Do žádných válek, které lidé vedli, nevstupovali s větším zanícením než do těch, které vedli kvůli víře. A z těchto ‚svatých válek‘ žádné nebyly krvavější a zdlouhavější než křesťanské křížové výpravy ve středověku.“

Je překvapivé, že ani dnes se mnoho nezměnilo. „Válčení a umírání pod náboženskými vlajkami pokračuje se zuřivou vytrvalostí,“ informoval časopis Time. „Protestanté a římští katolíci v Ulsteru se navzájem zabíjejí v jakémsi perpetuu mobile bezvýchodnosti. Arabové a Izraelci napjatě stojí na pokraji územní, kulturní a náboženské rozepře.“ Etnické a náboženské rozdíly jsou navíc odpovědné za hrůzné masakry v republikách bývalé Jugoslávie a také v asijských zemích.

Je neuvěřitelné, že lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, jdou často do války proti příslušníkům své vlastní víry. A tak na bitevních polích zabíjejí katolíci katolíky. Katolický historik E. I. Watkin uznal: „I když je bolestné to připustit, nemůžeme v zájmu nesprávného poučení nebo falešné loajality popřít nebo přehlížet historickou skutečnost, že biskupové důsledně podporovali všechny války, které vedly vlády jejich zemí. Nevím opravdu ani o jediném případu, kdy by národní hierarchie odsoudila nějakou válku jako nespravedlivou. . . Ať je oficiální teorie jakákoli, ‚moje země je vždy v právu‘ bylo v praxi zásadou, kterou se v čase války katoličtí biskupové řídili.“

Není to však pouze zásada katolíků. Úvodník listu Sun, který vychází ve Vancouveru (Kanada) si všímá: „Protestantismus v žádném případě nemůže tvrdit, že unikl těmto silám nacionalistického rozvratnictví. Je zřejmě slabostí veškerého organizovaného náboženství, že církev následuje vlajku. . . Kdy proběhla nějaká válka, při níž by se netvrdilo, že na každé straně stojí Bůh?“

Je zřejmé, že taková válka nebyla! Protestantský duchovní Harry Emerson Fosdick připustil: „Dokonce i v kostelích jsme měli bitevní vlajky. . . Jedním koutkem úst jsme chválili Knížete pokoje a druhým jsme oslavovali válku.“ A novinář Mike Royko řekl, že křesťané se nikdy „neostýchali válčit s jinými křesťany“. Vysvětlil: „Většina nejprudších válek v Evropě by jinak nikdy nevznikla.“ Mezi těmito válkami smutně proslula třicetiletá válka v Německu mezi protestanty a katolíky.

Ano, všechny skutečnosti jsou zcela zjevné. Náboženství války podporovalo, a někdy i podněcovalo. Mnozí lidé proto přemítají nad otázkami: Projevuje Bůh skutečně v době války přízeň jednomu národu na úkor druhého? Staví se na některou stranu, když národy bojují? Přijde někdy doba, kdy již války nebudou?

[Praporek na straně 3]

Římští vojáci házeli do nepřátelských řad korouhve se symboly svých bohů