Misionáři — Nositelé světla, nebo temnoty? 2. část

Na západ, do Evropy

POKUD misionářské pověření od Ježíše má být splněno, musí se křesťanské poselství dostat k lidem na celém světě. (Matouš 28:19; Skutky 1:8) Tato skutečnost byla vyzdvižena, když apoštol Pavel na druhé ze svých tří misionářských cest dostal vidění, ve kterém ho jistý muž snažně prosil: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám.“ — Skutky 16:9, 10.

Pavel toto pozvání přijal a kolem roku 50 n. l. přešel do evropského města Filip a kázal tam. Lydie a členové její domácnosti se stali věřícími a ve Filipech byl založen sbor. To byla pouze první zastávka na triumfálním pochodu křesťanství napříč celou Evropou. Pavel sám později kázal v Itálii, a možná dokonce ve Španělsku. — Skutky 16:9–15; Římanům 15:23, 24.

Pavel však nebyl jediným křesťanským misionářem. J. Herbert Kane uvádí: „Jistě byly stovky dalších, jejichž jména se nedochovala . . . Skutky apoštolů nám neříkají všechno.“ — A Global View of Christian Missions From Pentecost to the Present (Celkový pohled na křesťanské misie od letnic do současnosti).

Nevíme však, v jaké míře ostatní Ježíšovi následovníci sloužili v cizích zemích. Tradiční představa, že Tomáš šel do Indie a evangelista Marek do Egypta, se nedá potvrdit. Nicméně víme, že všichni praví Kristovi učedníci měli misionářského ducha a že všichni vykonávali misionářskou práci alespoň ve své zemi. J. Herbert Kane píše: „Tato historická událost [letnice] označila začátek křesťanské církve a zahájila misionářské hnutí. Církev totiž v té době byla misií.“

Do nejzazších koutů Evropy

Židé uctívali jediného pravého Boha. Vložili své naděje v zaslíbeného Mesiáše. Přijímali Hebrejská písma jako Boží slovo pravdy. Občané těch zemí, kam byli Židé rozptýleni, tedy pravděpodobně tuto víru trochu znali. Tyto rysy uctívání byly Židům i křesťanům společné, a proto když se objevilo křesťanské poselství, nebylo poselstvím úplně novým. Jak říká J. H. Kane, „pro křesťanské misionáře, kteří cestovali po celém římském světě, kázali evangelium a zakládali sbory, byly tyto činitele nesmírnou pomocí“.

Rozptýlení Židů tedy připravilo cestu křesťanství. Křesťanství se šířilo tak rychle proto, že křesťané měli misionářského ducha. „Evangelium kázali laici,“ říká J. H. Kane a dodává: „Ať šli kamkoli, rádi se o svou nově nabytou víru podělili s přáteli, sousedy i cizími lidmi.“ Historik Will Durant vysvětluje: „Téměř každý konvertita začal toto učení šířit se zápalem revolucionáře.“

Kolem roku 300 n. l. byla po celé Římské říši rozšířena pokřivená forma křesťanství. Takové pokřivení, odpadnutí od čistého uctívání, bylo předpověděno. (2. Tesaloničanům 2:3–10) K odpadnutí skutečně došlo. Will Durant vysvětluje: „Pohanství nebylo křesťanstvím zničeno; bylo jím přijato.“

Jak se údajní křesťané dále odkláněli od pravého křesťanství, většina z nich ztratila misionářského ducha. Jedním z těch, kdo však misionářského ducha měli, byl na konci čtvrtého století potomek jistých britských katolických rodičů. Jmenoval se Patrik a je znám tím, že poselství o Kristu přinesl na západní okraj Evropy — do Irska. Legenda vypráví, že obrátil na víru tisíce lidí a založil stovky sborů.

Irsko se brzy ujalo vedení v misionářském díle. J. H. Kane píše, že „irští misionáři se s planoucí horlivostí vrhli do boje proti pohanství“. Jedním z těchto misionářů byl Kolumbán, který měl zřejmě hlavní podíl na obrácení obyvatel Skotska. Asi v roce 563 n. l. založil se dvanácti společníky klášter na ostrově Iona, který leží poblíž západního skotského pobřeží. Tento klášter se stal střediskem misionářské činnosti. Krátce před rokem 600 n. l. Kolumbán zemřel, ale z Iony byli ještě dalších dvě stě let vysíláni misionáři do všech částí Britských ostrovů i do Evropy.

Když se takzvané křesťanství rozšířilo do Anglie, někteří angličtí konvertité napodobili misionářského ducha Irů a sami se stali misionáři. Například v roce 692 n. l. se Willibrord z Northumbrie, dávného anglosaského království v severní Anglii, a jeho jedenáct společníků stali prvními anglickými misionáři v Nizozemí — Nizozemsku, Belgii a Lucembursku.

Začátkem osmého století se anglický benediktinský mnich Bonifác zaměřil na Německo. J. H. Kane píše, že „skvělá misionářská dráha, která trvala přes čtyřicet let, Bonifácovi vynesla titul ‚apoštol pro Německo‘“, a díky ní se stal „největším misionářem temného středověku“. Když bylo Bonifácovi přes sedmdesát let, byl ještě s dalšími padesáti společníky zabit frískými nevěřícími.

The Encyclopedia of Religion popisuje metody, které Bonifác s úspěchem používal při obracení lidí ke katolictví. „V Geismaru [poblíž Göttingenu, Německo] se odvážil porazit posvátný Thorův dub . . . Když se mu tamní germánský bůh nepomstil, bylo jasné, že Bůh, kterého káže on, je pravý Bůh, který má být jako jediný uctíván a veleben.“

Někteří misionáři používali jiné metody a zřejmě se domnívali, že účel světí prostředky. J. H. Kane připouští, že k obrácení germánských Sasů došlo „vojenským dobýváním, a ne mravním nebo náboženským přesvědčováním“, a dodává: „Nesvatá aliance mezi církví a státem . . . podporovala církev, aby používala tělesných prostředků k dosažení duchovních cílů. Nikde nebyla tato politika katastrofálnější než v práci křesťanských misií, zvlášť mezi Sasy . . . Byla páchána zvěrstva.“ Dále je nám řečeno, že když se misionáři přesunuli do Skandinávie, „většinou byl přestup na víru pokojný; jen v Norsku došlo k použití síly“.

Použití síly? Páchání zvěrstev? Používání tělesných prostředků k dosažení duchovních cílů? To bychom měli očekávat od misionářů sloužících jako nositelé světla?

Misionáři v rozděleném domě

Dvě větve takzvaného křesťanství — jedna v Římě, druhá v Konstantinopoli — organizovaly vlastní misionářské kampaně. Jejich pokusy „pokřesťanštit“ Bulharsko vedly ke zmatku, který je pro nábožensky rozdělený dům příznačný. Bulharský panovník Boris I. přestoupil k řecké ortodoxní církvi. Když však viděl, že Konstantinopol značně oklestila nezávislost bulharské církve, obrátil se k západní církvi a dovolil německým misionářům, kteří reprezentovali Řím, aby přinesli svou verzi křesťanství. V roce 870 n. l. už bylo zřejmé, že západní církev Bulhary omezuje ještě víc než církev východní. Proto byli Němci vyhnáni a Bulharsko se vrátilo do lůna východní ortodoxní církve, kde v náboženském ohledu zůstává až dosud.

Asi v té době západní misionáři zaváděli „křesťanství“ do Maďarska. Tehdy obě odnože „křesťanství“ také nacházely oporu v Polsku. Podle díla The Encyclopedia of Religion „církev Poláků byla víceméně pod kontrolou Západu, ale zároveň byla poznamenána významným východním vlivem“. Litva, Lotyšsko a Estonsko byly také „lapeny mezi soupeřící síly Západu a Východu, se všemi důsledky, které z toho pro tamní církev vyplývaly“. A když koncem jedenáctého a začátkem dvanáctého století přestoupilo na „křesťanství“ Finsko, ocitlo se v tomtéž sporu mezi Východem a Západem.

V devátém století dva bratři z významné řecké rodiny v Soluni přinesli byzantské „křesťanství“ do slovanských částí Evropy a Asie. Cyril, také zvaný Konstantin, a Metoděj se stali známými jako „apoštolové pro Slovany“.

Jedním z Cyrilových úspěchů bylo, že pro Slovany vytvořil psaný jazyk. Jeho abeceda, jež byla založena na hebrejských a řeckých písmenech, je známa jako cyrilice a tvoří základ abecedy, která se dodnes používá například v ruštině, ukrajinštině, bulharštině a srbštině. Oba bratři přeložili do toho nového psaného jazyka části Bible a také zavedli slovanskou liturgii. To bylo v protikladu k politice západní církve, která chtěla uchovat liturgii v latině, řečtině a hebrejštině. J. H. Kane říká: „Používání místního jazyka při bohoslužbách — praxe, kterou Konstantinopol podporovala, ale Řím odsuzoval — bylo další věcí, která oddělovala oba směry, a stalo se precedentem, který se plně rozvinul v misionářském díle devatenáctého a dvacátého století.“

Do konce desátého století bylo takzvané křesťanství zavedeno i do oblastí, které byly v novodobých dějinách částí Sovětského svazu. Kníže Vladimir v ukrajinském Kyjevě byl podle tradice pokřtěn v roce 988 n. l. Přednost byzantské formě „křesťanského“ náboženství před judaismem a islámem dal prý ne kvůli nějakému poselství naděje a pravdy, nýbrž kvůli působivým rituálům.

„Načasování Vladimirova obrácení vzbuzuje dojem, že kníže přijal nové náboženství proto, aby sloužilo jeho politickým zájmům,“ píše se v knize Keeping the Faiths—Religion and Ideology in the Soviet Union (Zachování víry — Náboženství a ideologie v Sovětském svazu), „a tak položil základ tradice, která, prakticky neporušena, provází historii ruské pravoslavné církve až dodnes.“ Kniha ještě věcně dodává: „Církev většinou ochotně sloužila zájmům vlády, i když vláda zasahovala do záležitostí církve.“

Vladimir nařídil, aby jeho poddaní byli pokřtěni jako křesťané; neměli na vybranou. Jakmile „přijal pravoslaví jako státní náboženství,“ říká Paul Steeves, „pustil se do mýcení tradičních náboženských zvyků zachovávaných místními slovanskými kmeny.“ Na místech, kde lidé dříve obětovali pohanským modlám, například postavil kostely. Paul Steeves dodává: „Zbytky pohanství však přežívaly několik století a z ruského náboženského života nakonec vymýceny nebyly; spíše s ním splynuly.“

Navzdory těmto vratkým základům ruská pravoslavná církev horlivě podporovala misionářské dílo. Thomas Hopko z Pravoslavného teologického semináře svatého Vladimira říká: „Jak postupovala kolonizace a evangelizace východních částí říše, Písma a liturgie byly překládány do mnoha sibiřských jazyků a aljašských dialektů.“

Intenzívnější misionářská činnost

V šestnáctém století reformace zažehla duchovní ohně po celé Evropě. Protestantští vůdcové, každý svým způsobem, oživili zájem veřejnosti o náboženství, a položili tak základ pro intenzívnější „křesťanské“ misionářské dílo. Velký význam měl Lutherův překlad Bible do němčiny stejně jako překlad Bible od Williama Tyndala a překlad od Milese Coverdala do angličtiny.

Potom, v sedmnáctém století, vzniklo v Německu hnutí známé jako pietismus. Kladlo důraz na studium Bible a osobní náboženský prožitek. The Encyclopedia of Religion to rozvádí: „Jeho vize lidstva, které potřebuje evangelium Kristovo, přispěla k zahájení a rychlému rozšíření zahraniční i domácí misionářské činnosti.“

Dnes můžeme vidět, že misionáři křesťanstva nedokázali vštípit svým evropským konvertitům křesťanskou víru ani naději, které by byly natolik silné, aby v našem dvacátém století byly schopny zamezit šíření ateistického komunismu a jiných totalitních ideologií. Od té doby, co v některých zemích padl komunismus, misionáři obnovili svou činnost, ale římští katolíci, pravoslavní a protestanté nejsou jednotni v křesťanské víře, kterou podle svých slov sdílejí.

Ovocem misionářské činnosti křesťanstva jsou také římskokatoličtí Chorvaté a pravoslavní Srbové. Co je výmluvnějším znamením rozděleného domu než to znamení, které nese křesťanstvo? Co je to za křesťanské „bratry“, kteří pozvedají zbraně proti sobě navzájem, a potom je společně obrátí proti svým nekřesťanským sousedům? Jen falešní křesťané se mohou provinit tak nekřesťanským chováním. — Matouš 5:43–45; 1. Jana 3:10–12.

Cožpak žádní misionáři křesťanstva neobstáli? Pokračujme v našem výzkumu a podívejme se, co dokázali v Asii. V našem příštím vydání si přečtěte článek „Misionáři křesťanstva se vrací tam, kde to všechno začalo“.

[Obrázek na straně 21]

Bonifác prý předvedl, že pohanští bohové jsou bezmocní

[Podpisek]

Obrázek z knihy Die Geschichte der deutschen Kirche und kirchlichen Kunst im Wandel der Jahrhunderte