Světová rada církví — Dohoda o neshodě

VE DNECH od 3. do 14. srpna 1993 hostilo španělské město Santiago neobvyklou skupinu poutníků. Pod záštitou Světové rady církví se zde konala Světová konference o víře a řádu. Cíl delegátů byl vysoký — oživit ochablé snahy o sjednocení církví křesťanstva.

Desmond Tutu, anglikánský arcibiskup z Jižní Afriky, mluvil o současné situaci otevřeně a označil ji za „ekumenickou netečnost“. „Namočili jsme si špičky nohou ve vodě, ale nemáme odvahu do té vody skočit,“ stěžoval si.

Ovšem skočit do ekumenických vod nebude vůbec snadné. Rozdělení mezi delegáty vyplulo na povrch už při samotné zahajovací ceremonii v santiagské katolické katedrále. I když katolický arcibiskup Rouco povzbudil přítomné, aby ‚projevovali ducha poutníků a aby usilovali o smír mezi křesťany‘, „Chorál svatému Jakubovi“, který se zpíval při bohoslužbách, byl kritizován, že je vlastně oslavou staletí agrese španělských katolíků proti židům, muslimům a protestantům.

Existuje nějaký společný základ, na němž by se mohli katolíci, pravoslavní a protestanté sjednotit? Jedna skupina výzkumníků vyjádřila názor, že různé církve pohlížejí na nikajské vyznání víry jako na „zásadní vyjádření apoštolské víry“. Vyslovili naději, že právě toto vyznání by mohlo sloužit „jako prostředek k dosažení jednoty ve víře“, přestože mohou existovat „různé způsoby vyjádření“.

Tyto „různé způsoby vyjádření“ se na konferenci opakovaně projevily. Pravoslavní a katoličtí delegáti vznesli námitky proti nedávnému rozhodnutí anglikánské církve schválit ordinaci žen. Dalším předmětem sporu je soupeření mezi pravoslavnou a katolickou církví v bývalých komunistických zemích. Arcibiskup Jakovos z řecké ortodoxní církve prohlásil, že není správné mluvit o „reevangelizaci národů, které jsou křesťanské už celá staletí“, ale postihlo je to neštěstí, že desítky let žily pod vlivem komunistického ateismu. Zpráva z konference odsoudila „proselytismus“. Mluvila o něm jako o překážce jednoty, ačkoli připustila, že je třeba ‚jasněji chápat misionářskou povahu církve‘.

Bombajský biskup Samuel B. Joshua pesimisticky označil jednotu církve za „utopický pojem“. Po osobních zkušenostech s problémy, které s sebou nese slučování šesti denominací v Indii, řekl, že „přínos je jen povrchní“, zatímco zátěž „je neúnosná“. Domnívá se, že křesťanskou jednotou by se neměla chápat jednota „nauk a církevního řádu“.

Byla by však taková jednota, která nebere v úvahu nauky, tou skutečnou jednotou? Mohla by náboženství, která stále ‚nechápou misionářskou povahu církve‘, opravdu následovat Krista? Podle slov apoštola Pavla by praví Kristovi následovníci měli nadále ‚smýšlet souhlasně‘. (2. Korinťanům 13:11) Pouhá dohoda o tom, že se neshodnou, nestačí.