Matrjoška — To je ale panenka!

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V RUSKU

JAKMILE mě zahraniční turisté zahlédnou, vypadá to, že většina z nich se rozhodne vzít si mě s sebou domů. Jsou dokonce ochotni dát za mě spoustu peněz. Vůbec nevím, co na mně vidí, vždyť o mně vědí tak málo. Možná je to jen móda. Ale dovolte, abych se představila. Jmenuji se Matrjoška a pocházím . . . — ale začněme od začátku.

Odkud pocházím a kdo byli moji rodiče, to vlastně nikdo přesně neví. Zpráva o mém původu má dvě verze. Někdo tvrdí, že jsem vznikla na japonském ostrově Honšú jako jedinečná hračka skládající se z několika vzájemně souvisejících částí. Prý mě koncem devatenáctého století koupila manželka Savvy I. Mamontova (1841–1918), ruského mecenáše umění, a přivezla mě z Honšú do Ruska. Na druhé straně jistí Japonci tvrdí, že nápad udělat ze mě výjimečnou panenku přivezl do Japonska nějaký ruský mnich. Ale ať to bylo jakkoli, ruským řemeslníkům se ta myšlenka zalíbila, a matrjoška byla na světě.

Koncem osmdesátých let minulého století se v Rusku rozvíjelo hospodářství i kulturní život. V té době se Rusové začali snažit, aby uchovali své lidové tradice. Kolem Mamontova se začali shromažďovat příslušníci inteligence, kterým šlo o obrození ruské kultury. K nim patřili takoví slavní malíři, jako byl Ilja Repin, Viktor Vasněcov a Michail Vrubel. Aby se uchovala památka na ruské rolnictvo, stavěly se poblíž Moskvy umělecké ateliéry. Tam se ze všech částí země shromažďovaly výtvory lidového umění, hračky a panenky.

Poprvé mě naskicoval profesionální umělec Sergej Maljutin, ale tehdy jsem vypadala trochu jinak. Měla jsem představovat rolnickou dívku s kulatým obličejem a zářivýma očima. Byla jsem oblečena do sarafánu (šatů s dvěma ramínky, dlouhých až na zem) a měla jsem pečlivě upravené, hladce učesané vlasy, které byly z větší části zakryty šátkem. Uvnitř mě byly další panenky a každá byla vždy menší než ta před ní. Byly oblečeny v kasavarótkách (ruských halenách se zapínáním k jedné straně), košilích, padjóvkách (pánských pláštích se sníženým pasem) a zástěrách. Jak ukazují Maljutinovy náčrty, tak jsem vypadala, když jsem byla kolem roku 1891 vyrobena v Moskvě.

Často jsem si lámala hlavu nad svým jménem. Dozvěděla jsem se, že koncem devatenáctého století bylo v Rusku jméno Matrjona (zdrobněle Matrjoška) jedním z nejoblíbenějších jmen. Pochází z latinského slova matrona, které znamená „matka“, „vážená paní“ nebo „matka rodiny“. Vložení jedné panenky dovnitř druhé bylo také přiléhavým symbolem plodnosti a zachování života.

Není snadné mě vyrobit

Je známé, že mnoho lidí, kteří se mě snažili vyrobit, zkazili spoustu materiálu, a nakonec od toho upustili. Není divu, že až do nedávna byl postup mé výroby tajemstvím. A tak mě mohlo mít jen málo lidí. Ale teď se s vámi o to tajemství podělím.

Práce na mé výrobě vyžaduje skutečnou zručnost. V první řadě je důležité vybrat vhodné dřevo. Většinou se používá dřevo lipové, protože je měkké. Méně často mě vyrábějí z olše nebo břízy. Když se stromy pokácejí, obvykle časně z jara, sloupe se z nich většina kůry. Nechá se jí jen tolik, aby dřevo nepopraskalo, až bude prosychat. Polena se potom na několik let složí do hranice. Tak se zajistí taková cirkulace vzduchu, která je pro správné vysychání dřeva potřebná.

Dřevo se musí řezat v tu správnou dobu, kdy není ani příliš suché, ani příliš vlhké. Jen odborník může posoudit, kdy je ten pravý čas. Každý kus dřeva projde patnácti způsoby opracování. Jako první se vyrobí nejmenší panenka v sérii — ta, která se už nedá dělit. Někdy je tak malá, že musíte namáhat oči, nebo dokonce použít lupu, abyste ji zřetelně viděli.

Jakmile je ta nejmenší figurka hotová, začne řemeslník pracovat na další figurce, do níž se vejde ta první. Kus dřeva se zařízne na potřebnou výšku a rozdělí se na spodní a horní část. Spodní část se opracovává jako první. Pak se z vnitřku obou částí vydlabe dřevo tak, aby se menší panenka do té větší pohodlně vešla. Mimochodem, zručný řemeslník se nenamáhá něco měřit, spoléhá výhradně na svou zkušenost. To celé se potom opakuje — vyrobí se panenka, která je o tolik větší, aby se do ní vešly ty dvě, které byly vyrobeny dříve.

Panenky, které se vejdou jedna do druhé, jsou nejméně dvě, ale může jich být až šedesát. Ta největší může být velká jako její výrobce! Každá hotová panenka se natře jakýmsi škrobovitým lepidlem, které vyplní všechny prohlubně na jejím povrchu. Pak začíná poslední sušení a panenka se vyhladí, aby malíř mohl na její povrch rovnoměrně nanášet barvy. Tak panenka získá svůj nenapodobitelný vzhled.

Čas přinesl změny

Lidé se s rostoucím věkem mění, a totéž se dá říci i o mně. Umění vyrábět matrjošky se z Moskvy postupně rozšířilo i do jiných měst a městeček, například do Semjonova, do vesnice Polchovskij Majdan, do Vjatky a do Tveru.a Na každém místě vznikl osobitý styl a způsob zdobení. Ztráta vlastní identity mě znepokojovala, ale nestěžovala jsem si. U příležitosti stého výročí války, která byla v roce 1812, někdo objednal sadu panenek, které měly představovat ruského generála Michaila Kutuzova a francouzského generála Napoleona Bonaparta. Tito dva generálové byli těmi největšími panenkami z každé sady. Figuríny generálů, kteří se války také účastnili, byly menší, aby se každá z nich vešla do figuríny svého velitele.

Dlouho bylo vyrábění a prodávání tohoto typu panenek pod přísnou kontrolou, ale politické změny koncem osmdesátých let přinesly řemeslníkům nové možnosti a daly jim více volnosti. Teď mohou své výrobky vyrábět a prodávat beze strachu.

Jedním z prvních umělců, jehož matrjošky získaly popularitu, byl malíř Sikorskij. Jeho panenky jsou nejdražší, jedna sada stojí až tři tisíce dolarů. Jeho úspěch podnítil další umělce a během posledních šesti let se výroba matrjošek rychle rozběhla.

Mým jménem matrjoška se dnes nazývají všechny panenky, které jsou jedna uvnitř druhé. Bývají na nich vyobrazeny různé motivy: květiny, kostely, ikony, motivy z lidových pohádek, rodinné motivy, a dokonce náboženští a političtí vůdci. Díky této velké rozmanitosti je možné získat mě za celkem rozumnou cenu.

V létě 1993 jsem jako obvykle stála ve výkladní skříni jednoho moskevského obchodu, a vtom jsem uslyšela, jak se blíží skupina zahraničních turistů. Zaslechla jsem, jak mluví o sjezdu svědků Jehovových, na který přijeli, a jak říkají, že si mě chtějí na památku té úžasné události odvézt domů. Říkala jsem si, proč právě mě, a dívala jsem se na ně široce otevřenýma očima. Jako by mi chtěl odpovědět, jeden z nich řekl: „Pro mě není jen suvenýrem. Chci, aby moji přátelé viděli její oči. Vidím v nich tentýž výraz, jaký jsem viděl v očích Rusů, jimž jsem vyprávěl o tom, co se v Bibli píše o Království a o Božím jméně.“

Svědkové Jehovovi? Království? Boží jméno? Bible? Jak jsem naslouchala, oči se mi rozšířily ještě víc a srdce se mi trochu rozbušilo, když jsem si představila, že mě tito příjemně vyhlížející lidé odvezou někam do vzdálených míst. Možná bych se mohla dozvědět něco víc o tom, co je vůbec do Ruska přivedlo. Určitě to bylo něco víc než jen přání setkat se se mnou, matrjoškou.

[Poznámka pod čarou]