Hradby, které brání komunikaci

ROBERT je misionář Watch Tower Society, který žije v Sieře Leone v západní Africe. Krátce po svém příjezdu do země kráčel jednoho dne po silnici a všiml si, že domorodé děti skandovaly: „Běloch! Běloch!“ Robert, který je černý Američan, se rozhlédl kolem, kde ten běloch je, ale kromě něj tam nikdo nebyl. Tehdy si uvědomil, že děti pokřikovaly na něho!

V tomto skandování nebylo nic zlomyslného. Děti prostě vyjářily zjištění, že Robert pochází z kultury, která se od jejich kultury liší. Nazvaly Roberta bělochem, protože tuto rozdílnost neuměly vyjádřit lépe.

Jak kultura ovlivňuje to, kým jsme

Kulturu lze obecně definovat jako „soustavu společných idejí, . . . zvyků, víry a znalostí, které jsou charakteristické pro daný způsob života“. Mnohé kulturní hodnoty přijímáme přímým vyučováním, ale mnohé přijímáme také bezděčně. Jeden výzkumný pracovník řekl: „Od momentu, kdy se [dítě] narodí, formují místní zvyky jeho zkušenosti a chování. V době, kdy už dokáže mluvit, je na něm již patrná pečeť místní kultury a v době, kdy je dospělé a je schopno podílet se na aktivitách této kultury, přijalo již její obyčeje, víru i to, co se pokládá za nepřijatelné.“

Kultura nám v mnoha směrech život usnadňuje. Jako děti rychle rozpoznáme, co udělá rodičům radost. Vědomí toho, co je v naší společnosti přijatelné, a co ne, nás ovlivňuje při rozhodování jak jednat, jak se oblékat a jak si vytvářet vztah k druhým lidem.

Samozřejmě, že to, jací jsme jako jednotlivci, nezávisí jen na tom, z jakého kulturního prostředí jsme vyšli. V každé kultuře jsou mezi lidmi odlišnosti. To, čím jsme, určuje také genetika, naše životní zkušenost a množství dalších faktorů. Nicméně, kultura je čočka, kterou se díváme na svět.

Naše kultura například rozhoduje nejen o tom, kterým jazykem mluvíme, ale také jak jím mluvíme. V oblasti Středního východu si lidé cení schopnosti obratně se vyjadřovat mnoha slovy, za použití častého opakování a metafor. Naproti tomu lidé v některých zemích dalekého východu omezují slovní komunikaci na minimum. Tento náhled vyjadřuje japonské přísloví: „Mlč, a nic se ti nestane.“

Naše kultura také určuje, jak se díváme na čas. Přijdete-li ve Švýcarsku o deset minut později, než jste se dohodli, očekává se, že se za to omluvíte. V jiných zemích můžete přijít o jednu nebo dvě hodiny později a v podstatě se žádná omluva neočekává.

Naše kultura nám vštěpuje určité hodnoty. Jak byste se asi cítili, kdyby vám někdo řekl: „Hodně jste přibral. Opravdu jste teď tlustý!“ Pokud jste vyrostli v africké kultuře, kde se vysoká hmotnost cení, pravděpodobně by vás taková poznámka potěšila. Jestliže jste ale vyrůstali v západní kultuře, kde se vysoce hodnotí štíhlost, pak by vás taková upřímná poznámka pravděpodobně vyvedla z míry.

‚Náš způsob je nejlepší!‘

Často překáží komunikaci mezi lidmi odlišných kultur to, že lidé mají sklon pokládat svou kulturu za lepší. Většina z nás si myslí, že naše víra, hodnoty, tradice, způsob oblékání a názory na to, co je krásné, jsou správné, přiměřené a lepší než jakákoli jiná alternativa. Máme také sklon posuzovat jiné kultury podle hodnot, které jsou vlastní nám. Takový způsob myšlení se nazývá etnocentrismus. The New Encyclopædia Britannica uvádí: „O etnocentrismu . . . lze říci, že je téměř univerzální. Příslušníci skoro všech světových kultur pokládají svůj způsob života za lepší, než je způsob života dokonce i velmi blízce spřízněných skupin.“

Před dvěma sty lety to řekl jeden anglický šlechtic zcela nepokrytě: „[Podle toho] co vidím, jsou cizinci hlupáci.“ Vydavatel knihy citátů, ze které jsou tato slova, napsal: „[Toto] je téměř jistě všeobecný názor.“

Příkladů nesnášenlivosti mezi lidmi různých kultur je mnoho. Následující citát napsal sice jeden německý romanopisec ve třicátých letech našeho století, ale často je připisován nacistickému vůdci Hermannu Göringovi: „Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru.“

Silné etnocentrické názory mohou vést k diskriminaci a ta může vést k nepřátelství a ke střetu. Richard Goldstone je prokurátor Mezinárodního trestního tribunálu, který vyšetřuje válečné zločiny ve Rwandě a v bývalé Jugoslávii. O barbarském jednání v obou konfliktech řekl: „Takové věci se mohou stát kdekoli. Zde máte dvě různé země s rozdílnou kulturou a historií, a přesto [se] v obou zemích mezi bližními páchají podobná zvěrstva. Tento druh brutálního etnického nebo náboženského válčení je prostě diskriminace, která dosáhla násilné fáze. Skupinu, která je pronásledována, je nutné vykreslit jako nelidskou nebo posedlou démony. Jakmile se to podaří, obyčejní lidé ztrácejí morální zábrany, jež by jim normálně zabránily, [aby] udělali takové hrozné věci.“

Rozšiřme si rozhled

Za přátele si obvykle vybíráme lidi, kteří jsou jako my — ty, kdo sdílejí naše postoje a hodnoty. Důvěřujeme jim a rozumíme jim. V jejich společnosti se cítíme uvolněně. Pokud se nám chování jiného člověka jeví jako divné či nenormální, naši přátelé s námi budou pravděpodobně souhlasit, protože mají stejné názory jako my.

Čeho tedy můžeme dosáhnout, budeme-li mluvit s lidmi, kteří se od nás liší, protože pocházejí z jiného kulturního prostředí? Dobrá komunikace nám jednak pomůže, abychom porozuměli, proč druzí smýšlejí tak, jak smýšlejí, a jednají tak, jak jednají. Kunle, který pochází ze západní Afriky, říká: „Mnoha dětem v Africe se přísně zakazuje mluvit při jídle. V některých evropských zemích se však konverzace při jídle podporuje. K čemu dojde, když Evropané stolují s Afričany? Evropan se diví, proč Afričan vypadá, že nad svým jídlem tiše rozjímá. Zatímco Afričan se diví, proč Evropan stále štěbetá jako nějaký pták!“ Je zřejmé, že vzájemné pochopení kultury, z níž ti druzí pocházejí, může v takových situacích hodně přispět k tomu, aby zmizely společenské předsudky.

Poznáme-li lidi z jiných kultur, nejenže nám to pomůže lépe chápat druhé, ale budeme také lépe rozumět sami sobě. Jeden antropolog napsal: „Voda je ta poslední věc, kterou by objevil tvor žijící v hloubce moře. Její existenci si uvědomí pouze tehdy, když se díky nějaké náhodě dostane na povrch a pozná vzduch . . . Aby člověk dokázal vidět kulturu své vlastní společnosti jako celek . . ., to vyžaduje značnou míru objektivity, jíž lze zřídka — pokud vůbec — dosáhnout.“ Jestliže se však dostáváme do styku s jinými kulturami, jsme jako tvor žijící v moři, který se dostal na vzduch; začneme si uvědomovat kulturní „vody“, ve kterých žijeme. Dopisovatel Thomas Abercrombie to hezky vyjádřil: „Člověk, který se nikdy nenechal okouzlit cizí kulturou, nemůže nikdy pochopit, jak ho jeho kultura spoutává.“

Krátce řečeno, ocenění pro jiné kultury může náš život obohatit tím, že se náš rozhled rozšíří a budeme lépe rozumět sobě i druhým. Ačkoli kulturní dědictví a etnocentrický způsob myšlení mohou být hradbami v komunikaci — nemusí to tak být pořád. Tyto hradby mohou být prolomeny.

[Praporek na straně 6]

„Příslušníci skoro všech světových kultur pokládají svůj způsob života za lepší, než je způsob života dokonce i velmi blízce spřízněných skupin.“—(The New Encyclopædia Britannica)

[Obrázek na straně 7]

Můžeme se naučit mít rádi dobré věci v jiných kulturách

[Podpisek obrázku na straně 6]

Globe: Mountain High Maps® Copyright © 1995 Digital Wisdom, Inc.