Jak přišli o svůj svět

PO MNOHO let byly dějiny Spojených států charakterizovány větou „Jak byl dobyt Západ“. Hollywoodské filmy ukazovaly bílé osadníky, jak cestují přes americké prérie a hory, vojáky typu Johna Waynea a kovboje a osadníky bojující proti zuřivým, divošským Indiánům, kteří mávali tomahawky. Zatímco bílí muži hledali půdu a zlato, někteří kněží a kazatelé křesťanstva údajně zachraňovali duše.

Jak se tyto dějiny jeví původním obyvatelům, americkým domorodcům? S příchodem Evropanů byli Indiáni „nuceni vyrovnat se s tím, že do jejich prostředí vnikl ten nejhltavější dravec, s jakým se kdy setkali — bílý evropský vetřelec,“ uvádí kniha The Native Americans—An Illustrated History (Domorodí Američané — Objasněné dějiny).

Soulad, který vedl ke sváru

Zpočátku bylo mnoho Evropanů, kteří dorazili na americký severovýchod mezi prvními, přijímáno laskavě a domorodí obyvatelé s nimi spolupracovali. Jedna zpráva říká: „Bez pomoci Pauhatanů by britská osada v Jamestownu (Virginia), první trvalá anglická kolonie v Novém světě, nepřečkala první strašnou zimu na přelomu let 1607–1608. Podobně by zanikla i kolonie poutníků v Plymouthu (Massachusetts) nebýt pomoci od Vampanoagů.“ Někteří domorodci přistěhovalcům ukázali, jak hnojit půdu a pěstovat kukuřici. A jak úspěšná by byla expedice Lewise a Clarka v letech 1804–1806, jejímž cílem bylo najít praktické dopravní spojení mezi tehdejším územím Louisiany a takzvanou „zemí Oregon“, nebýt pomoci a přímluvy šošonské ženy Sacagavey? Když se ocitli tváří v tvář Indiánům, tato žena byla jejich „znamením míru“.

Avšak kvůli tomu, jak Evropané využívali půdu, a kvůli omezeným zdrojům potravy způsobily mohutné vlny přistěhovalců napětí mezi vetřelci a domorodci. Kanadský historik Ian K. Steele říká, že v 17. století bylo v Massachusetts třicet tisíc Narragansettů. Jejich náčelník Miantonomo „cítil nebezpečí..., a proto chtěl vytvořit alianci s kmenem Mohóků a založit všeobecné indiánské hnutí odporu“. Montaukovi prý v roce 1642 řekl: „My [musíme] být jedno, jako jsou oni [Angličané], jinak bude brzy po nás. Víš přece, že naši otcové měli hojnost jelenů a kůží. Naše prérie byly plné jelenů, stejně tak jako naše lesy, a plné [krocanů]; a naše zátoky byly plné ryb a ptactva. Ale tito Angličané dostali naši půdu, trávu sečou kosou a stromy porážejí sekyrami; jejich krávy a koně žerou trávu, jejich prasata ničí naše potoky plné škeblí a my všichni zemřeme hladem.“ (Warpaths—Invasions of North America [Válečné stezky — Vpád do Severní Ameriky])

Miantonomovo úsilí vytvořit jednotnou frontu amerických domorodců bylo marné. V roce 1643 byl ve válce mezi kmeny zajat náčelníkem Uncasem z kmene Mohykánů a byl předán Angličanům jako rebel. Angličané nemohli podle práva Miantonoma usvědčit a popravit, a tak přišli na vyhovující řešení. Pan Steele pokračuje: „Protože [Miantonoma], který byl mimo jurisdikci kterékoli z kolonií, nemohli popravit, komisaři přiměli Uncase, aby ho popravil sám, a opatřili anglické svědky, kteří na provedení popravy dohlédli.“

To je dokladem nejen neustálých konfliktů mezi kolonisty a domorodým obyvatelstvem, ale také bratrovražedného soupeření a zrádcovství mezi kmeny, soupeření, které existovalo ještě dříve, než se vůbec nějaký běloch do Severní Ameriky dostal. Některé kmeny byly v boji o koloniální nadvládu v Severní Americe na straně Britů, jiné kmeny podporovaly zase Francouze. Bez ohledu na to, která strana prohrála, doplatily na to všechny kmeny.

„Propast nedorozumění“

Jeden názor na invazi Evropanů je: „Vůdci indiánských národů pochopili často až příliš pozdě, jak se Evropané na Indiány dívali. Nebyli bílí a nebyli to křesťané. V mysli mnoha bílých to byli divoši — necivilizovaní, suroví, nebezpeční a necitelní, hodící se jen pro trh s otroky.“ Tento nadřazený postoj měl pro indiánské kmeny ničivé důsledky.

Postoj Evropanů byl pro domorodé Američany nepochopitelný. Jak řekl navažský radní Philmer Bluehouse v nedávném interview pro časopis Probuďte se!, byla tam „propast nedorozumění“. Domorodci se na svou civilizaci nedívali jako na nižší, ale jako na jinou, na civilizaci, která má naprosto jiné hodnoty. Indiánům bylo například naprosto cizí prodávat půdu. Můžete vlastnit a prodávat vzduch, vítr, vodu? Proč potom půdu? Užívat ji mohli všichni. Indiáni si proto pozemky neoplocovali.

S příchodem Britů, Španělů a Francouzů nastalo to, co bylo popsáno jako „katastrofální střet dvou kultur“. Původní obyvatelstvo žilo celá staletí v souladu s půdou a přírodou, a věděli, jak přežít a přitom nenarušit přírodní rovnováhu. Avšak bílý člověk brzy začal považovat domorodé obyvatelstvo za podřadná, krutá stvoření — a ochotně zapomněl na svou vlastní krutost, kterou projevil při jejich podmaňování! V roce 1831 shrnul francouzský historik Alexis de Tocqueville převládající názory na Indiány takto: „Nebesa je nestvořila pro civilizaci; je nutné, aby zemřeli.“

Největší zabiják

Jak noví osadníci proudili přes Severní Ameriku na Západ, násilí plodilo násilí. Ať jako první zaútočili Indiáni, nebo evropští vetřelci, obě strany páchaly zvěrstva. Indiány předcházela děsivá pověst o tom, že skalpují. Někteří lidé se domnívají, že se to naučili od Evropanů, kteří za skalp nabízeli odměnu. Avšak boj Indiánů proti přesile — jak v počtu mužů, tak ve výzbroji — byl předem prohraný. Ve většině případů to skončilo tak, že indiánské kmeny musely buď opustit zemi svých předků, nebo zemřít. A často došlo na obojí — opustili svou zemi a pak byli zabiti, nebo zemřeli na nemoci či hladem.

Avšak ty největší ztráty nepůsobila domorodým kmenům smrt v boji. Ian K. Steele píše: „Při dobývání Severní Ameriky nebyly nejmocnější zbraní pušky, koně, Bible ani evropská ‚civilizace‘. Byla to nákaza.“ O účincích nemocí Starého světa na Ameriku napsala profesorka historie Patricia Nelson Limericková toto: „Když byly tytéž nemoci [na které si Evropané za staletí vytvořili imunitu] — plané neštovice, spalničky, chřipka, malárie, žlutá zimnice, tyfus, tuberkulóza, a především pravé neštovice — zavlečeny do Nového světa, setkaly se s malým odporem. Úmrtnost na ně byla v jedné vesnici za druhou až 80 nebo 90 procent.“

Russell Freedman popisuje epidemii neštovic, která vypukla v roce 1837. „Jako první byli postiženi Mandanové a po nich rychle následovali Hidatsové, Asinibojnové, Arikarové, Siouxové a Černonožci.“ Mandanové byli téměř úplně zdecimováni. Asi z 1600 obyvatel v roce 1834 jich v roce 1837 zbývalo jen 130.

Co se stalo s dohodami?

Až dodnes mohou kmenoví stařešinové zpaměti odříkat data z minulého století, kdy byly uzavřeny smlouvy mezi jejich předky a vládou USA. Ale co tyto smlouvy opravdu zajistily? Obvykle nevýhodnou výměnu dobré země za pustou rezervaci a státní podporu.

Kolonisté jednali s Indiány s pohrdáním. Můžeme to vidět například z toho, co se stalo irokézským kmenům (od východu směrem na západ: Mohókům, Onejdům, Onondagům, Kajugům a Senekům) po porážce Britů americkými kolonisty ve válce za nezávislost, která skončila v roce 1783. Irokézové byli na straně Britů a vše, co za to získali, bylo podle Alvina Josephyho ml. zrada a urážky. Britové „[Irokézy] ignorovali a svrchovanost nad jejich územím postoupili Spojeným státům“. Pan Josephy dodává, že dokonce i ti Irokézové, kteří stáli na straně kolonistů proti Britům, „byli utlačováni nenasytnými obchodníky s půdou, spekulanty i samotnou americkou vládou“.

Když bylo v roce 1784 svoláno setkání, na kterém se měla uzavřít dohoda, James Duane, bývalý představitel výboru pro indiánské záležitosti při Kontinentálním kongresu, nabádal státní vyjednavače, aby „podkopali veškerou sebedůvěru, která Irokézům zbyla, a záměrně s nimi jednali jako s podřadnými“.

Jeho arogantní návrhy byly uskutečněny. Někteří Irokézové byli zadrženi jako rukojmí a „jednání“ probíhalo před hlavněmi pistolí. Irokézové, kteří se považovali za neporažené v boji, se museli vzdát celého svého území na západ od New Yorku a Pensylvánie a přijmout rezervaci o omezené rozloze ve státě New York.

Podobná taktika se používala proti většině domorodých kmenů. Alvin Josephy také uvádí, že američtí agenti používali „úplatků, hrozeb, alkoholu a manipulací neoprávněných zástupců ve snaze sebrat půdu Delavarům, Wyandotům, Ottawům, Čipevajům [nebo Odžibvejům], Šóníům a jiným ohijským kmenům“. Není divu, že Indiáni brzy přestali bílému muži a jeho prázdným slibům důvěřovat.

„Dlouhý pochod“ a Slzavá cesta

Když vypukla americká občanská válka (1861–1865), vojáci se stáhli z navažského území na Jihozápadě. Navahové této úlevy využili a zaútočili na americké a mexické osady v údolí Rio Grande na území Nového Mexika. Vláda poslala plukovníka Kita Carsona a jeho dobrovolníky z Nového Mexika, aby útok Navahů potlačili a donutili je odejít do rezervace na pustém pruhu země nazvaném Bosque Redondo. Proto aby Navahy vyhladověl a vyhnal je z děsivého kaňonu de Chelly v severovýchodní Arizoně, prováděl Carson program spálené země. Dokonce zničil více než pět tisíc broskvoní.

Carson shromáždil asi osm tisíc lidí a přinutil je vydat se na „Dlouhý pochod“, asi 450 kilometrů, do sběrného tábora v Bosque Redondo u Fort Sumner (Nové Mexiko). Zpráva říká: „Počasí bylo velmi chladné a mnoho špatně oblečených, podvyživených vyhnanců cestou zemřelo.“ Podmínky v rezervaci byly strašné. Navahové si museli vykopat jámy v zemi, aby měli nějaké útočiště. V roce 1868, když si vláda svou hrubou chybu uvědomila, dala Navahům 140 000 čtverečních kilometrů země v Arizoně a Novém Mexiku, která patřila jejich předkům. Vrátili se zpátky, ale jakou cenu museli zaplatit!

V letech 1820 až 1845 byly vyhnány ze své země na Jihovýchodě desetitisíce Čoktů, Čerokíů, Čikasů, Kríků a Seminolů a byli nuceni putovat stovky kilometrů na západ za Mississippi, tam, kde je nyní Oklahoma. Během kruté zimy mnozí z nich zemřeli. Tento nucený pochod na západ vešel do dějin jako nechvalně známá Slzavá cesta.

Bezpráví páchané na domorodých Američanech dále potvrzují slova amerického generála George Crooka, který uštval Siouxy a Čejeny na severu: „Indiánské straně se zřídkakdy popřeje sluchu... Když potom dojde ke konfliktu, je pozornost veřejnosti soustředěna na Indiány a odsuzují se pouze jejich zločiny a ukrutnosti, kdežto lidé, jejichž nespravedlnost dohnala Indiány k takovému počínání, vyváznou se zdravou kůží... Nikdo to neví lépe než Indián, a je proto pochopitelné, že Indián nevidí žádnou spravedlnost ve vládě, která trestá jen jeho a bílému muži dovoluje, aby ho okrádal, jak se mu zlíbí.“ (Mé srdce pohřběte u Wounded Knee)

Jak se domorodým Američanům vede dnes, po více než stu letech převahy Evropanů? Jsou v nebezpečí, že následkem asimilace zmizí? Jakou naději mají do budoucnosti? Další článek bude pojednávat o těchto i jiných otázkách.

[Rámeček na straně 9]

Těžký život žen

Muži byli ve většině kmenů lovci a válečníky, kdežto ženy měly nekonečné úkoly, k nimž kromě péče o děti patřilo pěstování a sklízení obilí a jeho mletí na mouku. Colin Taylor vysvětluje: „Hlavní úlohou prérijních žen... bylo udržovat domácnost, rodit děti a připravovat jídlo. V zemědělských společnostech se také staraly o pole..., kdežto u kočovných západních kmenů, které lovily buvoly, pomáhaly ženy se čtvrcením zvířete, nosily maso do tábora a pak připravovaly maso a kůže pro budoucí použití.“ (The Plains Indians [Prérijní Indiáni])

Další pramen říká o Apačích: „Zemědělské práce byly práce ženské a nebylo na nich nic ponižujícího nebo otrockého. Muži pomáhali, ale ženy braly farmaření vážněji než muži... Ženy vždy věděly, jak provádět zemědělské rituály... Když ženy zavlažovaly půdu, většina z nich se modlila.“ (The Native Americans—An Illustrated History)

Ženy také vyráběly dočasné příbytky zvané týpí, které obvykle vydržely dva roky. Když se kmen musel stěhovat, ženy tyto příbytky stavěly i rozebíraly. Ženy měly bezpochyby těžký život. Ale stejně těžký ho měli i muži jako strážci kmene. Ženy byly ctěny a měly mnoho práv. V některých kmenech, například u Hopiů, je i dnes vlastníkem majetku žena.

[Rámeček a obrázek na straně 10]

Zvíře, které změnilo jejich svět

Evropané přivezli do Severní Ameriky jedno zvíře, které v mnoha kmenech změnilo způsob života — koně. Koně se do Ameriky dostali poprvé v 17. století, a to díky Španělům. Jak evropští vetřelci brzy zjistili, domorodí Američané se stali vynikajícími jezdci. S koňmi mohli domorodci mnohem snáze lovit bizony. Kočovné kmeny mohly také snáze podnikat nájezdy na sousední kmeny, které žily usedle ve vesnicích, a mohly jim brát kořist, ženy a otroky.

[Mapa a obrázek na straně 7]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Území některých severoamerických kmenů v 17. století

Kutenajové

Spokanové

Nez Perséové

Šošoni

Klamathové

Severní Pajúti

Miwokové

Jokutové

Serranové

Mohavové

Papagové

Černonožci

Ploskohlavci

Vraní Indiáni

Čejeni, Utové

Arapahové

Jicarillové

Hopiové

Navahové

Apači

Meskalerové

Komančové

Lipanové

Prérijní Kríové

Asinibojnové

Hidatsové

Mandanové

Arikarové

Janktonajové

Tetoni

Siouxové

Janktonové

Póníové

Otové

Kansové

Kajovové

Ovsedžové

Kapóové

Kadové

Vičitové

Atakapové

Tonkavové

Santíové

Ajovové

Missouriové

Illinoisové

Čikasové

Alabamové

Čoktové

Kríkové

Timukuové

Odžibvejové

Saukové

Liščí Indiáni

Kikapuové

Miamiové

Šóníové

Čerokíové

Katóbové

Pauhatani

Tuskarorové

Delavarové

Eriové

Susquehannové

Potavatomíové

Irokézové

Huróni

Otavové

Algonkinové

Sokokiové

Massachusetové

Vanapanoagové

Narragansettové

Mohykáni

Montaukové

Abnakiové

Malecitové

Mikmakové

[Podpisky]

Indiáni: Obraz založený na fotografii Edwarda S. Curtise; Severní Amerika: Mountain High Maps® Copyright © 1995 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázky na straně 8]

Umělecké tkalcovské výrobky a šperky Navahů

[Obrázek na straně 11]

Kaňon de Chelly, kde začal „Dlouhý pochod“