„Já za to nemohu“

JAK často dnes slyšíme, že by někdo řekl: ‚Promiňte. Za to můžu já. Jsem za to plně zodpovědný!‘? Taková upřímná poctivost je slyšet již jen zřídka. I když se v mnoha případech chyba připustí, přesto se udělá všechno pro to, aby se vina přesunula na někoho jiného nebo na polehčující okolnosti, které člověk nemohl ovlivnit.

Někteří dokonce dávají vinu za své jednání genům! Je možné, aby za to mohly geny? Kniha Exploding the Gene Myth (Vyvracení mýtu o genech) zpochybňuje cíle a účelnost některých hledisek genového výzkumu. Australský novinář Bill Deane dochází v recenzi k tomuto přemýšlivému závěru: „Sociální deterministé, zdá se, začali nedávno věřit, že našli téměř neomylné doklady podporující jejich filozofii, že by za své jednání neměl být nikdo volán k odpovědnosti: ‚Musel jí podříznout hrdlo, vážený soude — má to v genech.‘“

Není to vlastně nový trend

V této generaci, která se rychle formuje v to, co jeden pisatel nazval generace ‚já za to nemohu‘, se trend obviňovat druhé lidi stupňuje. Psaná historie však ukazuje, že svalování viny na druhé lidi s výmluvou „já za to opravdu nemohu“ existuje již od lidského počátku. Klasickým příkladem svalování viny byla reakce Adama a Evy po jejich prvním hříchu, když jedli ovoce, které jim Bůh zakázal jíst. Zprávu o rozhovoru, jenž tehdy proběhl, uvádí Bible v první knize Mojžíšově. Bůh nejdříve řekl: „‚Jedl jsi ze stromu, o němž jsem ti přikázal, abys z něho nejedl?‘ A člověk dále řekl: ‚Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala ovoce ze stromu, a tak jsem jedl.‘ Jehova Bůh tedy řekl ženě: ‚Co jsi to udělala?‘ Žena na to odpověděla: ‚Had — on mě podvedl, a tak jsem jedla.‘“ (1. Mojžíšova 3:11–13)

Od té doby lidstvo vynalezlo různé formy víry a hledalo nejfantastičtější výmluvy, které by ho zprostily jakékoli skutečné odpovědnosti za jeho činy. V tomto směru byla již od starověku význačná víra v osud. Jedna buddhistka, která upřímně věřila v karmu, řekla: „Myslela jsem si, že je nesmyslné trpět kvůli něčemu, s čím jsem se narodila, ale o čem nevím. Musela jsem to přijmout jako svůj osud.“ Víra v osud je běžná také v křesťanstvu a byla živena doktrínou o předurčení, kterou učil Jan Kalvín. Duchovní často říkají pozůstalým, že určité neštěstí bylo Boží vůlí. Někteří upřímně smýšlející křesťané zase ze všeho, co se jim v životě nepovedlo, obviňují Satana.

Nyní začíná docházet k tomu, že nezodpovědné chování je právně i společensky schvalováno. Žijeme ve věku rostoucích práv a ubývajících povinností jednotlivců.

Výzkum lidského chování poskytl údajné vědecké podklady, o nichž se někteří lidé domnívají, že umožňují jednat bez zábran ať jde o nemravnost, nebo o vraždu. Odráží se v tom snaha společnosti svalit vinu na cokoli a na kohokoli kromě jednotlivce.

Potřebujeme odpovědi na takovéto otázky: Co věda vlastně objevila? Je lidské chování určeno pouze geny? Anebo mohou naše chování řídit vnitřní a vnější síly? Co vlastně fakta ukazují?