Byl jsem posílen na budoucí zkoušky

Vypráví Edward Michalec

Šerif texaského Whartonu (USA) zuřil. Už počtvrté mě zavřel a řval na mě: „Proč se nepřizpůsobíš zavedenému pořádku?“ „Mám na to plné právo,“ odpověděl jsem impulsivně. To šerifa rozzuřilo ještě víc a začal mě bít obuškem. Strážníci se připojili a bili mě pažbou pistole.

TO BYLO téměř před šedesáti lety. Když se ohlížím zpět, vidím, že Jehova Bůh mě takovými situacemi připravoval na náročný úkol být jedním z pouhých dvou svědků Jehovových v Bolívii, jihoamerické zemi, která má větší rozlohu než Francie. Můj životní příběh vám možná pomůže pochopit, jak vás Jehova může posílit, když prožíváte různé zkoušky.

V roce 1936 jsem pracoval v jedné opravně rozhlasových přijímačů v texaském Bolingu a slyšel jsem vysílání přednášky Josepha F. Rutherforda, tehdejšího prezidenta Watch Tower Bible and Tract Society. V přednášce mluvil o tom, jaké požehnání přinese poslušnému lidstvu Boží Království. To na mě velmi zapůsobilo. (Matouš 6:9, 10; Zjevení 21:3, 4) Později jsem našel několik Rutherfordových knih v naší knihovně a začal jsem je číst.

Moje nevlastní matka byla velmi znepokojena, když viděla, že se o „ty staré náboženské knihy“ zajímám. Schovala je a vyhrožovala, že je spálí. Když jsem napsal Watch Tower Society o předplatné na Strážnou věž a Zlatý věk, jak se tehdy jmenovalo Probuďte se!, Společnost požádala Williama Harpera z nově vytvořeného sboru ve Whartonu, aby mě navštívil. Brzy jsme já, moje nevlastní matka, můj bratr a můj mladší nevlastní bratr studovali s bratrem Harperem Bibli. Zanedlouho jsme všichni symbolizovali své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě.

V roce 1938 nás v Bolingu navštívil Shield Toutjian, cestující zástupce Společnosti, a přednesl biblickou přednášku. Náš obývák byl plný — lidé stáli dokonce i ve dveřích do přilehlých místností. Bratr Toutjian mluvil o tom, jak byl prorok Jeremjáš vytrvalý, když ve své době kázal lidem navzdory jejich odporu. (Jeremjáš 1:19; 6:10; 15:15, 20; 20:8) Takovými přednáškami nás Jehova posiloval na zkoušky, které nás později potkaly.

Rozhodnutí a jeho následky

Brzy jsem si uvědomil, že se musím rozhodnout. Dříve jsem se zabýval obchodem a snažil jsem se, abych v obchodním světě vynikl. Prodával jsem rádia, měl jsem opravnu a pro jednu telefonní společnost jsem instaloval telefonní linky. Ale nyní jsem si začínal uvědomovat, že skutečným životním úspěchem je dělat radost našemu Stvořiteli, Jehovovi Bohu. Skončil jsem tedy s podnikáním, pořídil jsem si obytný vůz a 1. ledna 1939 jsem se poblíž městečka Three Rivers v texaském okrese Karnes připojil ke skupině průkopníků (celodobých služebníků).

V září 1939 vypukla v Evropě druhá světová válka. Protivníci využili situace a pomlouvali svědky Jehovovy. Tvrdili, že jsme ‚pátá kolona‘ neboli zvědové pro mocnosti Osy. Mnoho lidí těmto falešným obviněním uvěřilo a začali nám dělat potíže. Začátkem čtyřicátých let jsem byl devětkrát nebo desetkrát uvězněn. O jednom z těchto případů, kdy mě šerif a jeho zástupci krutě zbili, jsem se zmínil již na začátku. Po tomto bití jsem požadoval lékařské ošetření.

Shodou okolností tentýž šerif později jednomu muži nabídl, že ho zprostí obvinění z ilegálního hazardního hraní, když mu prokáže laskavost — tento statný dělník z ropných polí mě měl zbít. A tak mě jednoho dne, když jsem na ulici nabízel časopisy, napadl řetězem! Objevilo se několik strážníků, ale místo aby zadrželi jeho, zavřeli mě! Později mi onen muž řekl, proč mě tak bezdůvodně napadl, a omluvil se mi.

Poučení ze zkoušek

To, že mě potkávaly takové zkoušky, ve skutečnosti posílilo mou víru v Boha. V prvé řadě, nepamatuji si, že bych při bití cítil bolest, ale co si pamatuji, je klid a pokoj, který jsem cítil potom. (Skutky 5:40–42) Naučil jsem se tak dělat to, k čemu nabádal apoštol Pavel: „Jásejme, i když jsme v souženích, protože víme, že soužení plodí vytrvalost.“ (Římanům 5:3) Když jsem si později vzpomněl na bití, které jsem dostal, byl jsem ještě rozhodnější v tom, že s Jehovovou pomocí nikdy nepřipustím, aby mě Satanovy nástroje umlčely.

Kromě toho jsem si vzal další cenné poučení. Moje netaktní poznámka „mám na to plné právo“ šerifa vyprovokovala. Později jsem se s ním střetl znovu. Tentokrát zuřil proto, že se svědkové neúčastnili války. (Izajáš 2:4) Snažil se mě vyprovokovat, a tak řekl: „Kdybys byl povolán sloužit své zemi, šel bys?“

Do té doby jsem se již poučil o taktu, a odpověděl jsem: „Kdybych si byl jist, že je to Jehovova vůle, jistě bych šel.“ Tato odpověď zchladila jeho hněv a nic dalšího se nedělo.

Školení pro mé celoživotní dílo

Významným obdobím mého života byla účast na třetí třídě biblické školy Strážné věže Gilead v roce 1944. Tato škola poskytuje pětiměsíční kurs jako přípravu na misionářskou práci. Než jsem do této školy přišel, měl jsem hrůzu z mluvení před publikem. Ale pravidelně jsem musel mít přednášky asi před stovkou studentů, často v amfiteátru pod širým nebem, a to mi opravdu pomohlo. Náš instruktor řečnictví Maxwell Friend mě občas přerušil a zakřičel: „Bratře Michalče, neslyším tě!“ A tak jsem si nakonec uvědomil, že mám vlastně docela silný hlas.

Když tehdejší prezident školy Nathan H. Knorr oznámil, že mým misionářským pověřením je Bolívie, pamatuji si, že mi kladl na srdce: „Najdeš tam mnoho pokorných lidí. Buď k nim laskavý a trpělivý a ber na ně ohled.“ Stále ještě zuřila druhá světová válka, a tak než jsme mohli odjet do místa svého přidělení, museli jsme nějakou dobu počkat. Konečně 25. října 1945 jsme já a můj spolužák Harold Morris dorazili na letiště El Alto, které leží hned za bolívijským hlavním městem La Paz. Tak jsme se stali jedinými dvěma svědky ve třetí největší zemi Jižní Ameriky.

Z letiště v nadmořské výšce 4 100 metrů nás autobus dovezl do hlavního města La Paz, které se rozkládá na dně a ve svazích velkého kaňonu. Přizpůsobit se životu v nadmořské výšce více než 3 000 metrů bylo dost náročné.

Malé, rušné začátky

Ihned jsme začali navštěvovat lidi dům od domu. Byli laskaví a měli s námi trpělivost, když jsme bojovali s naší omezenou znalostí španělštiny. Brzy jsme každý vedli týden co týden osmnáct až dvacet biblických studií. O šest měsíců později, 16. dubna 1946, se s námi sešla malá, šťastná skupinka lidí na výroční Slavnosti na památku Kristovy smrti. Krátce nato dorazili další čtyři absolventi Gileadu a mezi nimi i Elizabeth Hollinsová, která se později stala mou manželkou.

S bratrem Morrisem jsme brzy začali navštěvovat jiná města, mimo jiné i Cochabambu a Oruro, tehdy druhé a třetí největší město v Bolívii. Když jsem bratru Knorrovi podal zprávu o zájmu, jaký jsme našli, a o tom, kolik biblické literatury jsme rozšířili, navrhl nám, abychom tato města navštěvovali asi tak jednou za tři měsíce a tak pomáhali těm, kdo projevili zájem. Mnoho z těchto přátelských, pohostinných lidí se později stalo svědky Jehovovými.

Druhá světová válka skončila teprve rok předtím, a tak Bolívie procházela prudkými politickými otřesy. Politická rivalita a strach z toho, že v Jižní Americe dojde k obrodě nacismu, vedly k bouřlivým pouličním demonstracím a popravám. V létě 1946 byl zabit bolívijský prezident a jeho tělo bylo pověšeno na lampu naproti prezidentskému paláci. Občas se stávalo, že kvůli násilnostem lidé nemohli ani vycházet z domu.

Když jednou Elizabeth jela autobusem přes hlavní náměstí, viděla, jak tam na kůlech visí tři mladí muži. V hrůze trochu vykřikla. Jedna spolucestující jí řekla: „Když se vám nelíbí, co vidíte, dívejte se jinam.“ Takové události nás nutily silně se spoléhat na Jehovu.

Uprostřed těchto nepokojů však v pokorných srdcích začala zapouštět kořeny biblická pravda. V září 1946 byla v La Paz zřízena odbočka a já jsem byl jmenován jejím dozorcem. Najatý byt, ve kterém byla kancelář, sloužil také jako misionářský domov. O několik měsíců později, když byl v Bolívii vytvořen první sbor, sloužil tentýž byt jako místo našeho shromažďování.

V roce 1946 jsme rovněž začali pořádat první veřejné přednášky. Pro tu úplně první jsme získali sál městské knihovny v centru La Paz. Přátelský Jugoslávec, s nímž jsme studovali, dal do místních novin inzerát, který přednášku oznamoval. Sál byl dost plný. Stále jsem bojoval se španělštinou, a tak jsem byl před přednáškou velmi nervózní. Ale s Jehovovou pomocí mělo toto shromáždění úspěch. Jak se ukázalo, byla to první ze série čtyř přednášek, které jsme v tomto sále měli.

V roce 1947 jsme dostali dalších šest misionářů z Gileadu a v roce 1948 ještě čtyři. Byty, které jsme si mohli najmout, měly málo moderního vybavení. Kromě toho, že jsme dodržovali náš nabitý misionářský rozvrh, jsme my první misionáři nakonec museli pracovat na částečný úvazek, abychom si vydělali nějaké peníze a mohli si vyměnit své obnošené oblečení. Cestování z města do města bylo také náročné. Často jsem cestoval chladnými horskými průsmyky na otevřené korbě nákladního auta. Ale Jehova nám nadále poskytoval posilující povzbuzení prostřednictvím své organizace.

V březnu 1949 přijeli z New Yorku bratr Knorr a jeho tajemník Milton Henschel a navštívili naše tři misionářské domovy — v La Paz, v Cochabambě a v Oruro. Bylo velmi povzbudivé slyšet o velkém vzrůstu v mnoha zemích a o novém domově betel a tiskárně, které se stavěly ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. Bratr Knorr nám doporučil, abychom si opatřili misionářský domov a sál Království blíž k centru La Paz. Také nám řekl, že k nám budou posláni ještě další misionáři.

Později téhož roku jsme měli v Oruro náš první krajský sjezd. Pro mnoho nových křesťanských bratrů a sester bylo povzbudivé, když se poprvé všichni setkali. V té době byl v Bolívii vrcholný počet zvěstovatelů Království 48 a byly tam tři sbory.

Moje věrná společnice

Díky létům společně stráveným v misionářské službě jsme se s Elizabeth poznali a jeden druhého jsme si zamilovali. Nakonec jsme se v roce 1953 vzali. Elizabeth začala s průkopnickou službou v lednu 1939 stejně jako já. Tyto první roky průkopnické služby byly těžké i pro ni. I ona byla kvůli své odvážné kazatelské činnosti zavřena do vězení a byla vlečena ulicemi jako obyčejná kriminálnice.

Elizabeth přiznává, že se bála, když se účastnila informačních pochodů a nesla plakáty, na kterých stálo: „Náboženství je léčka a podvod.“ Ale dělala to, co nás v té době Jehovova organizace učila. Jak řekla, dělala to pro Jehovu. Tyto zkušenosti ji posílily na zkoušky, které ji potkávaly v těch prvních letech v Bolívii.

Různé úkoly

První dva roky manželství jsme mnoho času trávili cestováním, protože jsem byl cestujícím dozorcem. Navštěvovali jsme nejen čtyři bolívijské sbory, ale i všechny odloučené skupiny zájemců a také všechna města, která měla více než 4 000 obyvatel. Naším záměrem bylo najít a pěstovat jakýkoli zájem o biblickou pravdu mezi lidmi, kteří v těch místech žili. Bylo vzrušující, když jsme asi v polovině šedesátých let viděli, že téměř v každém z těchto malých měst, jež jsme navštívili přibližně před deseti lety, je sbor.

Časem se u mě objevily zdravotní problémy, a velká nadmořská výška La Paz k nim ještě přispívala. A tak v roce 1957 převzal dozor nad odbočkou jiný bratr, a Elizabeth a já jsme byli přiděleni do misionářského domova v Cochabambě, ve městě, které leželo v níže položeném údolí. Na našem prvním shromáždění bylo přítomno několik misionářů, ale žádný rodilý Bolívijec. Když jsme po patnácti letech, v roce 1972, z Cochabamby odcházeli, byly tam dva sbory. Nyní je v údolí Cochabamby 35 sborů s více než 2 600 zvěstovateli Království!

V roce 1972 jsme byli posláni do Santa Cruz v tropické nížině. Žijeme zde stále a bydlíme ve dvou místnostech nad sálem Království. Když jsme sem přišli, Santa Cruz mělo také dva sbory, ale nyní jich je více než 45 a je v nich přes 3 600 zvěstovatelů, kteří se podílejí na křesťanské službě.

Velmi nás těší, že jsme ve svém misionářském působení zůstali těch více než padesát let a že jsme viděli shromažďování Jehovova lidu v této zemi, asi 12 300 zvěstovatelů. Skutečně nás velmi těšilo, že jsme těmto drahým lidem mohli sloužit.

Šťastný život ve službě druhým

Než jsem odjel do svého misionářského působiště, právní poradce Watch Tower Society Hayden C. Covington, který byl také z Texasu, mi řekl: „Ede, v Texasu jsme měli dost místa, ale v misionářském domově se budeš mačkat s ostatními. To znamená udělat změny.“ A měl pravdu. Žít blízko druhých lidí je náročnou zkouškou, ale je jen jednou z mnoha, s nimiž se křesťanský misionář setkává.

A tak kdybyste pomýšleli na to, že se odstěhujete z domova, abyste sloužili Jehovovi v jiné oblasti, pamatujte, že život pravého Kristova následovníka je služba druhým. (Matouš 20:28) Misionář by se tedy měl duševně připravit na život plný sebezapření. Někdo si možná představuje, že získá vynikající postavení. Možná ano — když se bude loučit s přáteli a s příbuznými doma. Ale to vybledne, jakmile přijede do svého působiště v malém městě nebo chudé velkoměstské čtvrti. Co radím?

Když se setkáte s těžkostmi, například zdravotními problémy, pocity, že jste odloučeni od své rodiny, nebo možná s těžkostmi při soužití s křesťanskými bratry v místě, kam jste byli posláni, přijměte to všechno jako součást svého školení. Jestliže to uděláte, časem budete odměněni — právě jak napsal apoštol Petr: „Potom, co jste chvilku trpěli, Bůh vší nezasloužené laskavosti . . . sám dokončí vaše školení, upevní vás, posilní vás.“ (1. Petra 5:10)

Edward Michalec zemřel 7. července 1996, když se dokončovala příprava tohoto článku.

[Obrázek na straně 19]

V Bolívii v roce 1947

[Obrázek na straně 20 a 21]

Hodiny řečnictví se často konaly venku, jak je vidět na tomto pozdějším obrázku amfiteátru v Gileadu

[Obrázek na straně 23]

Se svou manželkou