Správná rovnováha může váš život zpříjemnit

TOLERANCE je jako cukr v šálku kávy. Správná míra tolerance může dát životu příjemnou příchuť. Jde-li o cukr, jsme možná štědří, ale s tolerancí je to horší. Proč?

„Lidské bytosti nechtějí být tolerantní,“ napsal Arthur M. Melzer, mimořádný profesor na Michiganské státní univerzitě. „Přirozeně tíhnou k . . . předsudkům.“ Nesnášenlivost tedy není pouhá charakterová vada, kterou je postižena pouze malá část lidí; úzkoprsost je pro nás všechny přirozená, protože celé lidstvo zdědilo nedokonalost. (Srovnej Římanům 5:12.)

Potenciální ‚kibicové‘

Časopis Time v roce 1991 napsal, že ve Spojených státech sklon k úzkoprsosti roste. Článek popisoval „kibice ze zásady“ — lidi, kteří se snaží druhým vnutit svá vlastní měřítka chování. Jejich oběťmi se stávají nekonformní lidé. Například jedna žena v Bostonu byla propuštěna ze zaměstnání, protože se odmítla líčit. Nějaký muž v Los Angeles byl vyhozen z práce, protože měl nadváhu. Odkud se bere zaujetí nutit druhé, aby se přizpůsobili?

Úzkoprsí lidé jsou nerozumní, sobečtí, neústupní a dogmatičtí. Není však skoro každý člověk v určité míře nerozumný, sobecký, neústupný či dogmatický? Jestliže pro tyto rysy vytvoříme v naší osobnosti živnou půdu, budeme úzkoprsí.

A co vy? Kroutíte hlavou nad tím, co někomu druhému chutná? Je normální, že chcete mít v rozhovoru poslední slovo? Když pracujete ve skupině, očekáváte, že ostatní lidé přijmou váš způsob myšlení? Jestliže ano, mohlo by vám prospět, kdybyste do své kávy přidali trochu cukru.

V předchozím článku bylo uvedeno, že nesnášenlivost se může projevit v podobě nepřátelských předsudků. Jedním faktorem, který může nesnášenlivost vystupňovat, je silná úzkost.

„Pocit hluboké nejistoty“

Etnologové zkoumali minulost lidstva, aby odhalili, kdy a kde se projevily rasové předsudky. Zjistili, že tento druh nesnášenlivosti se neobjevuje stále a ani není patrný ve všech zemích ve stejné míře. Německý přírodovědecký časopis GEO uvádí, že rasové třenice se objevují v době krizí, kdy „mají lidé hluboký pocit nejistoty a cítí, že je ohrožena jejich identita“.

Převládá dnes takový „hluboký pocit nejistoty“? Určitě. Tak jako nikdy dříve sužuje lidstvo jedna krize za druhou. Nezaměstnanost, růst životních nákladů, přelidnění, úbytek ozónové vrstvy, kriminalita ve městech, znečištění pitné vody, globální oteplování — trýznivý strach z těchto věcí úzkost zvyšuje. Krize způsobuje úzkost a nepřiměřená úzkost vede k nesnášenlivosti.

Taková nesnášenlivost se projevuje například tam, kde se smísily různé kulturní a etnické skupiny, jak je to v některých evropských zemích. Podle zprávy, která vyšla v roce 1993 v časopise National Geographic, bylo tehdy v západoevropských zemích více než dvacet dva milionů přistěhovalců. Mnozí Evropané „měli pocit, že jsou zahlceni přílivem novousedlíků“ jiného jazyka, kultury či náboženství. Proticizinecká nálada rostla v Belgii, Británii, Francii, Itálii, Německu, Rakousku, Španělsku a Švédsku.

A co představitelé světa? Ve třicátých a čtyřicátých letech tohoto století udělal Hitler z nesnášenlivosti vládní politiku. Žel i dnes někteří političtí a náboženští vůdci využívají nesnášenlivost k dosažení svých cílů. K tomu došlo v zemích, jako je Francie, Irsko, Rakousko, Rusko, Rwanda a Spojené státy.

Vyhněte se léčce lhostejnosti

Je-li v kávě málo cukru, něco nám chybí; je-li ho tam příliš mnoho, máme v ústech nepříjemně sladkou chuť. S tolerancí je to stejné. Všimněte si zkušenosti jednoho muže, který učí na střední škole ve Spojených státech.

Před několika lety David R. Carlin ml. našel jednoduchý, a přesto velmi účinný způsob, jak podnítit třídu k diskusi. Prohlásil něco, o čem věděl, že tím napadne názor studentů a ti budou protestovat. Výsledkem byla živá diskuse. V roce 1989 však pan Carlin napsal, že tato metoda již není účinná. Proč ne? Studenti sice stále nesouhlasili s tím, co řekl, ale již se neobtěžovali, aby o tom diskutovali. Carlin uvedl, že studenti přijali „pohodlnou toleranci skeptiků“ — bezstarostný postoj ‚je mi to úplně jedno‘.

Je tento postoj totéž, co tolerance? Jestliže je každému jedno, co si druzí myslí a co dělají, potom neexistují vůbec žádná měřítka. Chybí-li jakákoli měřítka, pak je to lhostejnost — naprostý nedostatek zájmu. Jak může taková situace vzniknout?

Podle profesora Melzera se lhostejnost může šířit v takové společnosti, která uznává velmi rozdílná měřítka chování. Lidé dojdou k přesvědčení, že všechny způsoby chování jsou přijatelné a že všechno je prostě otázka osobní volby. Místo aby se lidé učili přemýšlet a zkoumat, co je přijatelné, a co ne, „často se učí nepřemýšlet vůbec“. Postrádají mravní sílu, která člověka vede k tomu, aby se postavil proti nesnášenlivosti druhých lidí.

A co vy? Přistihnete se občas, že přejímáte postoj ‚je mi to úplně jedno‘? Smějete se žertům, které jsou oplzlé nebo rasistické? Dovolujete svému dospívajícímu synovi nebo dceři, aby se dívali na video, které prosazuje chamtivost či nemravnost? Myslíte si, že je v pořádku, když vaše děti hrají počítačové hry postavené na násilí?

Je-li příliš mnoho tolerance, rodina nebo společnost budou sklízet úzkost, protože nikdo nebude vědět — ani se nebude starat o to —, co je správné, a co nesprávné. Americký senátor Dan Coats upozorňoval na „léčku tolerance, jež je v podstatě lhostejností“. Tolerance může vést k tomu, že má člověk otevřenou mysl; příliš mnoho tolerance — lhostejnost — vede k tomu, že je člověk myšlenkově tupý.

Co bychom tedy měli tolerovat, a co odmítat? V čem je tajemství, jak dosáhnout správné rovnováhy? Tímto námětem se bude zabývat následující článek.

[Obrázek na straně 5]

Snažte se reagovat vyrovnaně