Soud a poprava „kacíře“
OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V ITÁLII
NA JEDNÉ straně ponuré soudní síně stojí vznosná, impozantní soudcovská lavice. Předsednické křeslo uprostřed je zakryto baldachýnem z tmavé látky a nad ním se tyčí velký dřevěný kříž, který soudní síni vévodí. Před ním stojí lavice obžalovaných.
Tak byly často popisovány soudy děsivé katolické inkvizice. Hrozivým obviněním, jež bylo proti nebohým obžalovaným vzneseno, bylo „kacířství“ — slovo, které navozuje představu mučení a pak smrti upálením. Inkvizice (z latinského slovesa inquiro, „pátrat“) byla zvláštním církevním soudem, který měl vymýtit kacířství, tedy názory nebo nauky, jež nebyly v souladu s ortodoxním římskokatolickým učením.
Katolické prameny uvádějí, že inkvizice byla zaváděna postupně. Založil ji papež Lucius III. na koncilu ve Veroně v roce 1184. Její organizaci a postupy zdokonalili — dá-li se to slovo v souvislosti s tak hroznou institucí použít — další papežové. Ve 13. století papež Řehoř IX. zřídil v různých částech Evropy inkviziční tribunály.
Nechvalně známá španělská inkvizice byla založena v roce 1478 papežskou bulou, již vydal papež Sixtus IV. na žádost vládnoucích panovníků Ferdinanda a Isabelly. Inkvizice měla bojovat proti maranům — Židům, kteří předstírali obrácení na katolicismus, aby unikli pronásledování —, moriskům — muslimům, kteří konvertovali ke katolictví z téhož důvodu — a španělským kacířům. Kvůli své fanatické horlivosti se první generální inkvizitor ve Španělsku, dominikánský mnich Tomás de Torquemada, stal symbolem nejhorších rysů inkvizice.
V roce 1542 založil papež Pavel III. římskou inkvizici, jejíž působností byl celý katolický svět. Jmenoval ústřední tribunál šesti kardinálů nazvaný Kongregace svaté římské a univerzální inkvizice, úřad, který se stal „vládou teroru, jež naplnila celý Řím strachem“. (Dizionario Enciclopedico Italiano) Země, v nichž si katolická hierarchie uchovala plnou nadvládu, byly terorizovány popravami kacířů.
Soud a autodafé
Historie potvrzuje, že inkvizitoři lidi obžalované z kacířství mučili, aby z nich dostali doznání. Ve snaze minimalizovat vinu inkvizice katoličtí komentátoři psali, že mučení bylo tehdy běžné i u světských soudů. Ale ospravedlňuje to jednání duchovních, kteří tvrdili, že reprezentují Krista? Neměli projevovat soucit, jaký svým nepřátelům projevoval Kristus? Chceme-li to vidět objektivně, mohli bychom uvažovat o jednoduché otázce: Mučil by Kristus Ježíš ty, jejichž názory se lišily od jeho učení? Ježíš řekl: „Milujte dál své nepřátele, čiňte dobro těm, kteří vás nenávidí.“ (Lukáš 6:27)
Inkvizice nezaručovala obviněnému žádná práva a inkvizitor měl prakticky neomezenou moc. „Podezření, obvinění, a dokonce jen klepy stačily k tomu, aby inkvizitor dotyčnou osobu předvolal.“ (Enciclopedia Cattolica) Italo Mereu, historik práva, potvrzuje, že sama katolická hierarchie vytvořila a přijala inkviziční systém práva a opustila starověký žalobní systém založený Římany. Římské právo vyžadovalo, aby žalobce svá obvinění dokázal. Byla-li nějaká pochybnost, bylo lepší obviněného zprostit obžaloby než podstoupit riziko, že bude odsouzen nevinný člověk. Katolická hierarchie nahradila tento základní princip myšlenkou, že podezření předpokládá vinu, a bylo na obžalovaném, aby svou nevinu dokázal. Jména svědků obžaloby (informátorů) byla tajena a obhájce, byl-li nějaký, riskoval potupu a ztrátu postavení, jestliže domnělého kacíře úspěšně obhájil. To, jak Enciclopedia Cattolica uznává, vedlo k tomu, že „obviněný byl vlastně bezbranný. Právník mohl obviněnému poradit jen to, aby se přiznal!“
Soud vrcholil vykonáním autodafé (portugalsky „skutku víry“). Co to bylo? Dobové kresby ukazují, že nešťastníci obvinění z kacířství se stali oběťmi příšerného divadla. Dizionario Ecclesiastico definuje autodafé jako „veřejný skutek smíření vykonaný odsouzenými a kajícnými kacíři“ poté, co jim byl přečten rozsudek.
Usvědčení a poprava kacířů byly odkládány, takže hrozného divadla, které se konalo dvakrát do roka nebo častěji, se mohlo účastnit více odsouzenců najednou. Před diváky, kteří přihlíželi se směsí hrůzy a sadistického okouzlení, pochodoval dlouhý průvod kacířů. Trestanci museli vylézt na popraviště uprostřed velkého náměstí a jejich rozsudky byly čteny nahlas. Ti, kdo odvolali, tedy zřekli se svého kacířského učení, nebyli exkomunikováni, ale byli odsouzeni k různým trestům, třeba i k doživotnímu vězení. Ti, kdo neodvolali, ale na poslední chvíli se vyzpovídali knězi, byli předáni světským autoritám, aby byli uškrceni, oběšeni nebo sťati, a jejich tělo aby bylo spáleno. Ti, kdo se nekáli, byli upáleni zaživa. Vlastní poprava se odehrávala až za nějaký čas a byla to další veřejná podívaná.
Činnost římské inkvizice byla uchovávána v nejpřísnější tajnosti. Ani dnes není učencům dovoleno nahlédnout do jejích archívů. Avšak díky trpělivému průzkumu se podařilo vynést na světlo řadu dokumentů o soudech římského tribunálu. Co tyto dokumenty odhalují?
Soud nad prelátem
Pietro Carnesecchi se narodil začátkem 16. století ve Florencii a dělal rychlé pokroky ve své církevní kariéře u dvora papeže Klementa VII., jenž ho jmenoval svým osobním tajemníkem. Carnesecchiho kariéra však náhle skončila, když papež zemřel. Později se seznámil se šlechtici a duchovními, kteří podobně jako on sám přijímali řadu nauk protestantské reformace. Následkem toho byl třikrát souzen. Byl odsouzen k smrti, sťat a jeho tělo bylo spáleno.
Komentátoři popsali Carnesecchiho samotku ve vězení jako smrt zaživa. Věznitelé chtěli zlomit jeho odpor, a proto ho mučili a trápili hladem. Dne 21. září 1567 bylo v Římě vykonáno jeho slavnostní autodafé za přítomnosti téměř všech kardinálů. Carnesecchimu byl na popravišti před davem přihlížejících přečten rozsudek. Končil obligátní frází a prosbou k členům občanského soudu, jemuž měl být kacíř předán, aby ‚zmírnili rozsudek nad jeho osobou a nepřivodili mu smrt ani neprolili příliš mnoho krve‘. Nebyl to snad vrchol pokrytectví? Inkvizitoři chtěli vymýtit kacířství, ale zároveň předstírali, že žádají světské autority o milosrdenství, aby si zachovali tvář a svalili ze sebe vinu krve. Když byl Carnesecchimu přečten rozsudek, musel si obléci san benito. To byl oděv z pytloviny a byl buď žlutý s červenými kříži (pro kajícníky), nebo černý s plameny a ďábly (pro nekajícné). Rozsudek byl vykonán o deset dní později.
Proč byl tento bývalý papežský tajemník obviněn z kacířství? Zápis z jeho procesu objevený koncem minulého století ukazuje, že byl shledán vinným z 34 obvinění, což odpovídalo počtu nauk, jež popíral. Mezi nimi bylo učení o očistci, celibát kněží a jeptišek, transsubstanciace, konfirmace, zpověď, zákaz určitých jídel, odpustky a modlitby ke „svatým“. Osmé obvinění je zvlášť zajímavé. (Viz rámeček na straně 21.) Tím, že inkvizice odsuzovala k smrti ty, kdo jako základ víry přijímali jen „Slovo Boží vyjádřené v Písmu svatém“, jasně ukazovala, že katolická církev nepovažuje Svatou Bibli za jediný inspirovaný pramen. Nepřekvapuje tedy, že mnoho církevních nauk není založeno na Písmu, ale na církevní tradici.
Poprava mladého studenta
Krátký a dojemný životní příběh Pomponia Algieriho, narozeného v Neapoli v roce 1531, není dobře znám, ale vynořil se z hlubin času díky pilnému historickému výzkumu řady učenců. Algieri studoval na univerzitě v Padově a tam se setkal s učiteli a studenty z různých částí Evropy. Díky tomu se seznámil s takzvanými kacíři a s naukami protestantské reformace. Jeho zájem o Písmo rostl.
Začal věřit, že jedině Bible je inspirovaná, a v důsledku toho odmítal řadu katolických nauk, například zpověď, konfirmaci, očistec, transsubstanciaci a přímluvy „světců“, a také učení, že papež je Kristův náměstek.
Algieri byl uvězněn a souzen inkvizicí v Padově. Svým inkvizitorům řekl: „Ochotně půjdu zpět do vězení, a bude-li to vůle Boží, půjdu i na smrt. Prostřednictvím své nádhery bude Bůh osvěcovat stále více. Každé mučení ponesu s radostí, protože Kristus, dokonalý Utěšitel ztrápených duší, jenž je mým osvícením a pravým světlem, je schopen odstranit všechnu temnotu.“ Potom římská inkvizice dosáhla jeho vydání a odsoudila ho k smrti.
Algierimu bylo 25 let, když zemřel. V den, kdy byl v Římě popraven, se odmítl vyzpovídat a přijmout svátost. Způsob jeho popravy byl ještě krutější, než bylo zvykem. Nebyl spálen na otepích dřeva, ale na popraviště byl přinesen velký kotel plný hořlavých látek — oleje, dehtu a pryskyřice — a byl postaven tak, aby na něj přihlížející dav dobře viděl. Mladý muž byl svázán a ponořen do kotle a obsah kotle byl zapálen. Mladík byl zaživa pomalu upálen.
Těžká vina z jiného zdroje
Carnesecchi, Algieri a další lidé, které inkvizice usmrtila, nerozuměli Písmu plně. Poznání se mělo ‚rozhojnit‘ až během „času konce“ tohoto systému věcí. Nicméně za tu míru ‚pravého poznání‘, kterou z Božího slova získali, byli ochotni zemřít. (Daniel 12:4)
Dokonce i protestanté a někteří jejich reformátoři se zbavovali odpůrců tím, že je pálili na hranici, anebo katolíky dávali usmrtit tak, že je předávali světské moci. Například Kalvín sice dával přednost stětí, ale Michaela Serveta dal jako antitrinitářského kacíře zaživa upálit.
Skutečnost, že pronásledování a popravování kacířů bylo běžné jak u katolíků, tak u protestantů, rozhodně takové jednání neomlouvá. Ale náboženské hierarchie nesou další vážnou odpovědnost — za tvrzení, že toto zabíjení má oporu v Písmu, a také za to, že jednali, jako by jim takové jednání přikázal sám Bůh. Nevrší to pohanu na Boží jméno? Řada učenců potvrzuje, že prvním, kdo podporoval princip „náboženského“ násilí, tedy použití síly v boji proti kacířství, byl slavný katolický „církevní otec“ Augustin. Ve snaze použít k ospravedlnění takových praktik Bibli citoval slova z Ježíšova podobenství u Lukáše 14:16–24: „Přinuť je, aby vešli.“ Augustin tato slova překroutil. Je zjevné, že souvisejí se štědrou pohostinností, a ne s krutým donucováním.
Stojí za pozornost, že i v době činnosti inkvizice protestovali proti pronásledování kacířů stoupenci náboženské tolerance a citovali podobenství o pšenici a plevelu. (Matouš 13:24–30, 36–43) Jedním z nich byl Desiderius Erasmus Rotterdamský. Ten řekl, že Bůh, Vlastník pole, chce, aby kacíři, plevel, byli tolerováni. Martin Luther na druhé straně podněcoval násilí proti sedlákům, kteří mu odporovali, a téměř sto tisíc jich bylo zabito.
Jestliže si uvědomujeme těžkou odpovědnost náboženství křesťanstva, jež podporovala pronásledování takzvaných kacířů, k čemu by nás to mělo přimět? Jistě bychom měli chtít hledat pravé poznání Božího slova. Ježíš řekl, že znakem pravého křesťana bude láska k Bohu a bližnímu — láska, v níž násilí samozřejmě nebude mít místo. (Matouš 22:37–40; Jan 13:34, 35; 17:3)
[Rámeček na straně 21]
Některá obvinění, z nichž byl Carnesecchi shledán vinným
8. „[Tvrdil jsi], že by se nemělo věřit ničemu jinému než Božímu slovu vyjádřenému v Písmu svatém.“
12. „[Věřil jsi], že svatá zpověď není de jure Divino [podle božského zákona], že ji Kristus nezavedl ani ji nepotvrdilo Písmo a že není nutný žádný jiný druh zpovědi než zpověď samotnému Bohu.“
15. „Zpochybnil jsi očistec.“
16. „Knihu Makabejských, která pojednává o modlitbách za mrtvé, jsi považoval za apokryfní.“
[Podpisek obrázku na straně 18]
The Complete Encyclopedia of Illustration/J. G. Heck