Inkvizice v Mexiku — Jak k ní došlo?

PŘEDSTAVTE si, že jste před náboženským soudem, který vás chce donutit, abyste věřili naukám jeho náboženství. Nevíte, kdo vás obviňuje ani z čeho jste obviněni. Místo aby vám to řekli, nutí vás, abyste zdůvodnili své zatčení, vysvětlili, za co si myslíte, že jste obžalováni, a určili, kdo vás žaluje.

Dejte si však pozor, jak odpovídáte — mohli byste se přiznat k něčemu, z čeho jste obžalováni nebyli, a tak svou situaci ještě zhoršit! Mohli byste také do případu zaplést lidi, kteří s tím, z čeho jste obžalováni, nemají nic společného.

Když se nepřiznáte, je možné, že budete mučeni tím, že vám budou lít do hrdla obrovské množství vody. Nebo vám vaše svázané ruce a nohy budou na mučidle utahovat, až se bolest stane nesnesitelnou. Váš majetek vám soud už zabavil a s největší pravděpodobností jej už nikdy nedostanete zpět. Všechno se to odehrává v tajnosti. Pokud budete shledáni vinnými, budete muset ze své země odejít do exilu, nebo můžete být dokonce zaživa upáleni.

Z pohledu našeho dvacátého století možná pro vás není snadné pochopit tak strašné náboženské činy. Takové ukrutnosti se však před několika staletími děly v Mexiku.

Jak bylo domorodé obyvatelstvo „obraceno na víru“

Když v šestnáctém století Španělé dobyli území, na kterém dnes leží Mexiko, bylo to dobytí i v náboženském smyslu. Jen málo katolických kněží se zabývalo výukou Bible, a proto náboženská konverze domorodého obyvatelstva nebyla ničím jiným než záměnou tradicí a obřadů. Kněží se neobtěžovali tím, že by se učili domorodý jazyk nebo učili domorodce latinu, jazyk, ve kterém byly náboženské nauky přístupné.

Někteří lidé mysleli, že by se mělo Indiánům poskytnout úplné náboženské vzdělání. Jiní však zastávali názor mnicha Dominga de Betanzose, který věřil tomu, co Richard E. Greenleaf napsal ve své knize Zumárraga and the Mexican Inquisition — „že by se Indiánům výuka v latině měla odepřít, protože by to vedlo k tomu, že by zjistili, jak je duchovenstvo nevědomé“.

Inkvizice proti domorodému lidu

Pokud domorodí Mexičané toto nové náboženství nepřijali, byli považováni za modláře a krutě pronásledováni. Jeden z nich například veřejně dostal sto ran za to, že uctíval své pohanské modly zakopané pod modlou křesťanstva, kterou jako by uctíval.

Na druhé straně Don Carlos Ometochtzin, kmenový náčelník v místě Texcoco a vnuk Netzahualcóyotla, krále Aztéků, napadl církev svými výroky. Richard Greenleaf uvádí, že „Don Carlos urazil církev zvláště tím, že kázal domorodcům o nezřízeném životě mnichů“.

Když se o tom dověděl mnich Juan de Zumárraga, toho času inkvizitor, nařídil, aby byl Don Carlos uvězněn. Don Carlos byl obviněn jako „dogmatický kacíř“ a 30. listopadu 1539 upálen na hranici. Mnoho jiných domorodců bylo potrestáno na základě obvinění z čarodějnictví.

Inkvizice proti cizincům

Cizinci žijící v Mexiku, kteří odmítli přistoupit na katolickou víru, byli nařčeni z kacířství, luteránství nebo z toho, že byli požidovštělí. Jedním příkladem byla portugalská rodina Carvajalových. Byli obviněni, že žijí podle židovského náboženství, a skoro všichni byli inkvizicí mučeni. Dále popsaný rozsudek, který byl vynesen proti jednomu členu této rodiny, zrcadlí tehdejší hrůzu: „Zde přítomnou Doñu Marianu de Carvajalovou odsuzuji, aby jí byla . . . dána garota [nástroj ke škrcení] do té doby, než zemře přirozenou smrtí, a aby byla potom spálena v planoucím ohni, dokud se neobrátí v prach a nezůstane po ní ani památka.“ A přesně to se stalo.

Kdykoli nějaký cizinec ohrožoval moc duchovenstva, přišel před soud. Muž, který se jmenoval Don Guillén Lombardo de Guzman, byl nařčen, že chce osvobodit Mexiko. Obvinění, které vedlo k jeho zatčení a soudu a které vzneslo Svaté officium, ho však označovalo jako astrologa a sektářského kacíře, kalvinistu. Během svého věznění se zbláznil. Nakonec byl 6. listopadu 1659 zaživa upálen na hranici.

Tato událost je popsána v knize Inquisition and Crimes (Inkvizice a zločiny), kterou napsal Don Artemio de Valle-Arizpe: „Svazovali potom obžalované a železným kruhem je připevňovali za krk ke kůlu . . . Svaté hranice víry začaly hořet v bouři rudých plamenů a černého kouře. Don Guillén . . . najednou poklesl a kruh, který ho držel za krk, ho uškrtil; jeho tělo potom mizelo v děsivé záři šlehajících plamenů. Odešel z tohoto života po sedmnácti letech nepřestávajícího utrpení v tmavých žalářích Svatého officia. Hranice začaly pomalu zkomírat, kardinálská červeň bouře jejich plamenů bledla, a potom, co uhasly, jen jasná hromada uhlíků žhnula opuštěně do tmy.“

Založení „Svatého officia“

Jak už bylo řečeno, bylo trestáno mnoho rodilých i v cizině narozených Mexičanů, a někteří z nich byli zavražděni za kritiku nového náboženství nebo za to, že toto náboženství nepřijali. To vyvolalo inkvizici vytvořenou mnichy a později biskupy. První generální inkvizitor v Mexiku, Don Pedro Moya de Contreras, však přijel ze Španělska v roce 1571, aby oficiálně založil Tribunál Svatého officia. Tento soud ukončil svou činnost v roce 1820. To tedy znamená, že od roku 1539 uplynulo skoro tři sta let útrap, mučení a smrti pro ty, kdo nesdíleli katolické vyznání víry.

Když byl někdo obviněn, byl mučen tak dlouho, dokud se nedoznal. Soud od něho očekával, že se vzdá své protikatolické činnosti a přijme církevní nauky. Obviněný byl propuštěn jen tehdy, když dokázal svou nevinu, když jeho vina nemohla být prokázána nebo, na posledním místě, když se doznal a kál se. V tomto případě bylo veřejně přečteno jeho prohlášení, že si hnusí svůj přečin a že slíbil, že napraví to, co svým činem způsobil. Svůj majetek však přesto ztratil a musel zaplatit vysokou pokutu. Pokud byl shledán vinným, byl předán světským úřadům k potrestání. To většinou vedlo k tomu, že byl — buď ještě zaživa, nebo chvíli poté, co byl zabit — upálen na hranici.

K veřejnému výkonu rozsudků bylo uspořádáno obrovské autodafé. Po celém městě byly pro všechny veřejně vyhlašovány informace o místu a dni shromáždění. V ten den vyšli odsouzení z vězení soudu Svatého officia. Měli oblečené sambenito (druh pláště bez rukávů), drželi v dlaních svíci, kolem krku měli provaz a na hlavě corozu (vysokou špičatou čepici). Po přečtení jejich zločinů proti katolické víře byl každé oběti podle jednotlivého rozhodnutí udělen trest.

Mnoho lidí bylo takto odsouzeno a potrestáno ve jménu náboženství. Těm, kdo v davu pozorovali, jak oběti umírají na hranici, byla krutost a nesnášenlivost duchovenstva zřejmá.

Naprostý odpor ke křesťanství

Kristus Ježíš pověřil své následovníky, aby obraceli lidi k pravému křesťanství. Přikázal: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ — Matouš 28:19, 20.

Nikde však Ježíš nenaznačil, že by se lidé měli obracet k víře násilím. Naopak, Ježíš řekl: „Kdekoli vás někdo nepřijme ani nevyslechne vaše slova, až budete vycházet z toho domu nebo z toho města, setřeste prach ze svých nohou.“ (Matouš 10:14) Konečný soud nad takovými lidmi je ponechán všemohoucímu Bohu Jehovovi, a to bez zásahu křesťanů.

Je tedy zřejmé, že inkvizice, ať už k ní docházelo kdekoli ve světě, byla prováděna v naprostém rozporu s křesťanskými zásadami.

Ovzduší naboženské snášenlivosti, které dnes v Mexiku převládá, lidem dovoluje, aby si svobodně volili způsob, jak uctívají Boha. Staletí takzvané svaté inkvizice však zůstává jako černá stránka v historii mexické katolické církve.