Seznamte se s ptákem s dlouhými řasami
OD NAŠEHO DOPISOVATELE V JIŽNÍ AFRICE
„JE PRAVDĚPODOBNÉ, že jste se s námi nikdy nesetkali. Jsme ptáci a většina lidí nás zná jako africké zoborožce kaferské.
Jsme nápadní, ale zajímaví jsme i jinak, a o to bychom se s vámi chtěli podělit. Většinu života strávíme na zemi. Jsme zhruba stejně velcí jako krocan, a stejně jako krocan ani my toho moc nenalétáme.
Svou typickou těžkou kolébavou chůzí putujeme po střední a jihovýchodní Africe. Kdybychom se snad někdy potkali, jistě nás poznáte podle našich červených laloků na hrdle, skvrn v oblasti očí — a samozřejmě podle našich úžasných dlouhých řas!
My zoborožci kaferští se množíme jen málo — průměrně vyvedeme jedno mládě každých šest let. V období hnízdění opatřují naši samečci slušnou zásobu suchých listů k vystlání hnízd. Ta jsou obvykle v dutinách stromů nebo skal. Pak se samičky asi čtyřicet dní pečlivě starají o vejce. Spolu s ostatními členy naší rodinné skupiny pobíháme sem a tam a ‚nastávající matce‘ opatřujeme stálý přísun červů, larev a jiných pochoutek. Všichni se nesmírně radujeme, když po třech měsících nové přírůstky opustí hnízdo a připojí se k naší rodinné jednotce.
Naše cesta k dospělosti je pomalá; než dosáhneme plné dospělosti, trvá to nejméně šest let. A než založíme vlastní rodinu, může to trvat ještě déle. My ovšem žijeme dlouho (mnozí z nás se dožijí třiceti let), a tak na to, abychom svou genetickou výbavu předali další generaci, máme dost času.
Jak vidíte, jsme zaměřeni na rodinu. V každé skupině žije a spolupracuje nanejvýš osm ptáků. Každá rodina se pohybuje v afrických savanách, lesích a lučinách na ploše sto čtverečních kilometrů. V některých částech jižní Afriky jsme kvůli zemědělství a osídlování přišli až o 70 procent svého výskytiště.
Velmi si chráníme svůj revír a děláme pravidelné obhlídky jeho hranic. O potravu — o hady, larvy, želvy a hmyz — se nehodláme s nikým dělit, a to ani se zoborožci z jiných rodin. Ve své agresivitě proti vetřelcům se někdy chováme pošetile. Jak to? Když vidíme svůj odraz v okenní tabulce, zaútočíme na okno v mylné představě, že náš vlastní odraz je nějaký vetřelec. Je jasné, že úderem dlouhým, tvrdým zobákem okno rozbijeme. Oken už jsme rozbili hodně, a tak si někteří lidé chrání okna pletivem, a my jsme za to velmi vděční!
Žel, jsme v ohrožení života. Někteří lidé nás vytlačují z našeho území, druzí na nás střílejí. Farmáři často líčí otrávenou návnadu na šakaly a jiná zvířata, která považují za nežádoucí. Ale jak máme vědět, že je to otrávené? Někdy farmáři jed zakopou, zřejmě proto, aby nás chránili. Jenže my si běžně potravu dobýváme svým dlouhým zobákem, a tak když vykopeme něco otráveného, vlastně jsme si takříkajíc vykopali hrob.
Někteří lidé se velmi namáhají, aby nás před těmito nebezpečími chránili. Doufáme, že nepůjdeme ve stopách našeho kolegy dodo — směrem k vyhynutí. A tak když náhodou budete v oblasti, kde žijeme, a uslyšíte naše dunivé volání du-du-dududu du-du-dududu, vyhledejte nás. Naše dlouhé řasy se zakmitají a my vás přivítáme v říši zoborožců kaferských.“