Lidská práva a bezpráví dnes

ZASTÁNCI lidských práv nedávno vykonali velkou věc. Za prvé, sjednotili víc než tisíc organizací v šedesáti zemích v hnutí, které se nazývá Mezinárodní kampaň za zákaz min (ICBL). Dále prosadili mezinárodní úmluvu o zákazu těchto zbraní. Hnutí ICBL a jeho neúnavná ředitelka, americká aktivistka Jody Williamsová, potom dostaly Nobelovu cenu za mír za rok 1997.

Takové úspěchy však jsou spojeny s dodatkem, který vede ke střízlivosti. Jak uvádí publikace Human Rights Watch World Report 1998, lidská práva jsou dosud „neustále ohrožována“. A nejde jen o diktatury nějakých nevýznamných zemí. „Velké mocnosti,“ uvádí zpráva, „mají výrazný sklon přehlížet lidská práva, jestliže jsou tato práva pro jejich ekonomické nebo strategické zájmy nevýhodná — a tím je postižena jak Evropa, tak Spojené státy.“

Mnoho milionů lidí po celém světě však porušování lidských práv přehlížet nemůže. Denně na ně doléhá diskriminace, chudoba, hlad, pronásledování, znásilňování, zneužívání dětí, otroctví a nebezpečí násilné smrti. Nadějné podmínky, které ta hromada úmluv o lidských právech slibuje, jsou velmi vzdáleny od světa, v němž tito lidé žijí. Pro většinu lidstva v podstatě zůstávají nesplnitelným slibem i základní lidská práva uvedená ve třiceti článcích Všeobecné deklarace lidských práv. Pro znázornění se krátce podívejme na to, jak jsou některá vznešená práva, jež uvádí Deklarace, uplatňována v každodenním životě.

Jsou si všichni rovni?

Všichni lidé se rodí svobodní a rovni v důstojnosti i právech. (Článek 1)

V původním návrhu článku 1 Všeobecné deklarace v anglickém originálu se uvádělo: „All men are . . . equal.“ To může znamenat „všichni lidé“ jsou si rovni, ale také „všichni muži“ jsou si rovni. Členky přípravné komise trvaly na tom, aby se toto slovo změnilo a tím se zajistilo, že nikdo nebude tento výrok chápat tak, jako by se týkal jen mužů. Dosáhly toho, že text nyní zní „all human beings [lidské bytosti] are . . . equal.“ (Kurzíva od nás.) Došlo však změnou slova v tomto článku ke změně v postavení žen na světě?

První dáma Spojených států, Hillary Clintonová, 10. prosince 1997 na Den lidských práv řekla v OSN, že svět dále „zachází s ženami jako podřadnými obyvateli“. Uvedla několik příkladů: Sedmdesát procent chudých lidí na světě jsou ženy. Dvě třetiny ze sto třiceti milionů dětí na světě, které nemohou navštěvovat školu, jsou děvčátka. Dvě třetiny z devadesáti šesti milionů negramotných lidí na světě jsou ženy. Ženy ve velké míře trpí také násilím v domácnosti a sexuálním násilím, což je stále „jedno z nejméně hlášených, ale nejrozšířenějších porušování lidských práv na světě,“ dodala paní Clintonová.

Některé ženy jsou obětí násilí ještě předtím, než se narodí. Zvláště v jistých asijských zemích si některé matky nechávají udělat potrat, když jde o plod ženského pohlaví, protože dávají přednost synům před dcerami. To mělo na některých místech za následek, že se genetické zjišťování pohlaví stalo prosperujícím podnikem. Jedna klinika, kde se určuje pohlaví dítěte, propagovala své služby návrhem, že je lepší zaplatit třicet osm dolarů za potrat plodu ženského pohlaví nyní než zaplatit později tři tisíce osm set dolarů za věno pro dceru. Taková reklama je účinná. Studie v jedné velké asijské nemocnici odhalila, že u 95,5 procenta plodů, které byly identifikovány jako ženského pohlaví, byl proveden potrat. Chlapcům se dává přednost i v jiných částech světa. Když jeden bývalý přeborník v boxu dostal otázku, kolik dětí má, odpověděl: „Jednoho chlapce a sedm omylů.“ Publikace OSN Women and Violence uvádí, že než dojde „ke změně způsobu myšlení lidí a jejich postoje k ženám, bude to trvat velmi dlouho — podle mnoha lidí alespoň jednu generaci, ale možná i déle“.

Děti, které nemají dětství

Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány. (Článek 4)

Na papíře již bylo otroctví zrušeno. Vlády podepsaly množství dohod, které staví otroctví mimo zákon. Avšak podle britské Anti-Slavery Society (Společnosti proti otroctví), jež je známa jako nejstarší organizace pro lidská práva, „je dnes více otroků, než jich bylo kdykoli dříve“. K novodobému otroctví patří různé druhy porušování lidských práv. O nucené práci dětí se mluví jako o jedné z forem otroctví v dnešní době.

Derivan, chlapec z Jižní Ameriky, je jedním takovým smutným příkladem. ‚Jeho ručičky jsou odřené od práce s drsnými listy sisalu, což jsou rostlinná vlákna používaná na výrobu matrací. Jeho úkolem je vzít listy ze skladiště a odnést tyto listy asi devadesát metrů ke stroji, na němž se tyto listy zpracovávají. Derivan přenese během každého dvanáctihodinového pracovního dne tunu listů. S touto prací začal, když mu bylo pět let, a dnes je mu jedenáct.‘ (World Press Review)

Mezinárodní úřad práce odhaduje, že dnes vykonává takovou těžkou práci čtvrt miliardy dětí ve věku od pěti do čtrnácti let — armáda těchto malých pracovníků je skoro tak velká jako počet obyvatel Brazílie a Mexika dohromady. Mnoho těchto dětí, které nemají žádné dětství, se lopotí v dolech, kde přesouvají kontejnery s uhlím, plahočí se v bahně při sklizni plodin nebo se hrbí u tkalcovského stavu při výrobě koberců. Dokonce i malé děti ve věku tří, čtyř a pěti let jsou spojovány do spřežení a od úsvitu do setmění orají, sejí a paběrkují. „Děti,“ říká jistý statkář v jedné asijské zemi, „jsou levnější než traktory a chytřejší než dobytek.“

Možnost volby a změny náboženství

Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství. (Článek 18)

Dne 16. října 1997 dostalo Valné shromáždění OSN „předběžnou zprávu o odstranění všech forem náboženské nesnášenlivosti“. Zprávu připravil zvláštní reportér Komise pro lidská práva Abdelfattah Amor a uvádí přehled stále trvajícího porušování článku 18. Ve zprávě se v souvislosti s děním v mnoha zemích mluví o ‚týrání, vyhrožování, špatném zacházení, zatýkání, věznění, vraždách a případech, kdy lidé zmizeli‘.

Podobně publikace 1997 Human Rights Reports, kterou sestavil americký Úřad pro demokracii, lidská práva a práci, poukazuje na to, že dokonce i země s dlouhouletou tradicí v demokracii „se snažily omezovat svobodu různorodých minoritních náboženských skupin tím, že je všechny zahrnuly pod pojem ‚kulty‘“. Takové trendy jsou důvodem k obavám. Willy Fautré, prezident organizace Lidská práva bez hranic, která má sídlo v Bruselu, uvedl: „Jedním z nejlepších ukazatelů, jak je to se svobodou lidí v kterékoli společnosti, je náboženská svoboda.“

Bolavá záda, ale prázdná kapsa

Každý, kdo pracuje, má nárok na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí, odpovídající lidské důstojnosti. (Článek 23)

Lidé, kteří v Karibské oblasti sklízejí cukrovou třtinu, vydělávají denně asi tři dolary, avšak výdaje na nájemné a nářadí jsou tak vysoké, že se u majitelů plantáže ihned zadluží. Svůj plat navíc nedostávají v hotovosti, ale v podobě poukázek. A vzhledem k tomu, že jedinou prodejnou, ke které mají tito lidé přístup, je prodejna patřící plantážnické společnosti, jsou nuceni kupovat tam olej na vaření, rýži a fazole. Nicméně jako poplatek za to, že tyto poukázky dělníků prodejna přijímá, jim sráží deset až dvacet procent z hodnoty poukázek. Bill O’Neill, náměstek ředitele Výboru právníků za lidská práva, řekl v rozhlasovém vysílání OSN: „Na konci období sklizně, po týdnech, měsících namáhavé práce nemají v ruce žádné peníze. Neušetřili ani haléř a stěží byli schopni toto období přečkat.“

Lékařská péče pro všechny?

Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, čítajíc v to potravu, šatstvo, bydlení a lékařskou péči. (Článek 25)

Ricardo a Justina jsou chudí zemědělci v Latinské Americe a žijí asi osmdesát kilometrů od nejbližšího města. Když jejich holčička Gemma onemocněla, vzali ji do blízké soukromé nemocnice, ale personál nemocnice odmítl dítě ošetřit, protože bylo zřejmé, že Ricardo by to neměl z čeho zaplatit. Justina si příští den vypůjčila od sousedů peníze na veřejnou dopravu a vydala se na dlouhou cestu do města. Když Justina s dítětem konečně dorazila do malé státní nemocnice ve městě, bylo jí řečeno, že nejsou volná lůžka a že má přijít následující den ráno. Neměla ve městě žádné příbuzné ani peníze na to, aby si pronajala nějaký pokoj, a tak strávila noc na jednom stole veřejného tržiště. Držela svou holčičku blízko u sebe, aby jí vytvořila určité pohodlí a ochranu, ale nebylo to nic platné. Gemma tu noc zemřela. (Human Rights and Social Work)

Každý čtvrtý člověk na světě obtížně přežívá s jedním (americkým) dolarem na den. Stejně jako Ricardo a Justina i oni stojí před hrozným dilematem: soukromá zdravotní péče je dostupná, ale nemohou si ji dovolit, kdežto veřejnou zdravotní péči si dovolit mohou, ale dostupná není. Je tragédií, že více než jedna miliarda chudých lidí na světě sice dostala ‚právo na lékařskou péči‘, ale přesto z této lékařské péče užitek mít nemohou.

Tento děsivý výčet zneužívání lidských práv je nekonečný. Případy, o nichž byla zmínka, lze vynásobit stamiliony. Přestože organizace za lidská práva vyvíjejí ohromné úsilí a přestože tisíce aktivistů na celém světě doslova riskují život, aby zlepšili úděl mužů, žen a dětí, lidská práva pro všechny lidi jsou stále jen pouhým snem. Podaří se to někdy? Zcela jistě ano, ale nejdříve musí dojít k několika změnám. O dvou takových změnách bude pojednávat následující článek.

[Podpisek obrázku na straně 8]

S laskavým svolením MgM Stiftung Menschen gegen Minen (www.mgm.org)

[Podpisky obrázku na straně 9]

UN FOTO 14 8051/J.P.Laffont—SYGMA

Foto WHO/PAHO od J.Vizcarry