Vyřešení sporu o vlastnické právo
„Pohleď, Jehovovi, tvému Bohu, patří nebesa, ano nebesa nebes, Země a všechno, co je na ní.“ — 5. Mojžíšova 10:14.
1. Co v první řadě dokazuje, že Bůh je vlastníkem nebe i Země, a jak to Bible potvrzuje?
„NA počátku Bůh stvořil nebesa a Zemi.“ (1. Mojž. 1:1) Tato úvodní slova Bible dokazují, že nebesa a Země patří Bohu. On je stvořil, to znamená, že je vytvořil neboli způsobil, že existují. On je jejich tvůrce. Byly a jsou jeho majetkem, jeho vlastnictvím, a on má na ně výlučné a absolutní vlastnické právo. Bůh má právo na všechen tento majetek a Svatá bible o tom poskytuje zákonný důkaz. Je jeho dokladem o vlastnictví. To je v Božím slově mnohokrát opakováno až do jeho poslední knihy, Zjevení. — Zjev. 4:11; 10:6; 14:7.
2. Jaké další důkazy o Božím vlastnickém právu nacházíme v Bibli?
2 Potvrzují to i další verše v první kapitole první knihy Mojžíšovy. Při každém kroku stvořitelského díla Bůh určil, co má být vykonáno. Znovu a znovu čteme, že Bůh „přistoupil k tomu“, aby „udělal“ na nebi nebo na zemi určité živé nebo neživé věci. Dal jim také jméno. „Bůh nazval světlo dnem, ale tmu nazval nocí.“ Nakonec Bůh „viděl vše, co udělal, a hle, bylo to velmi dobré“. Neslo to pečeť jeho schválení. V době, kdy bylo všechno stvořeno, „v den, kdy Jehova učinil Zemi a nebe“, všechno patřilo jemu, jedinému pravému Bohu. (1. Mojž. 1:5, 31; 2:4) Mojžíš to později pod inspirací potvrdil, když řekl Izraelitům: „Pohleď, Jehovovi, tvému Bohu, patří nebesa, ano nebesa nebes, Země a všechno, co je na ní. Neboť Jehova, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký a mocný a vzbuzující bázeň.“ — 5. Mojž. 10:14, 17.
3. Proč si stvoření člověka zaslouží v této souvislosti naši zvláštní pozornost?
3 Stvoření člověka bylo korunou pozemského stvoření, a proto si zasluhuje naši zvláštní pozornost. Zpráva o tom nám přináší další vysvětlení k námětu o vlastnickém právu. Je zde zmínka o různých hlediscích — mimo jiné o podřízenosti —, jež naznačují více nebo méně podmíněné nebo omezené vlastnické právo, spojené s určitými povinnostmi. Povšimněme si, co je řečeno v této souvislosti.
4. a) Čemu se učíme ze slov: „Udělejme člověka k našemu obrazu“? b) Jak Boží slovo ukazuje, kdo spolupracoval při stvoření?
4 Poprvé je ve zprávě řečeno, že byl někdo pozván ke spolupráci při stvoření. „A Bůh dále řekl: ‚Udělejme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby; a ať mají v poddanosti mořské ryby a létající tvory nebes a domácí zvířata a celou zemi a každé hýbající se zvíře, které se hýbe na zemi.‘ “ Znamená to, že se tím Bůh do jisté míry vzdal svého vlastnického práva nebo že je částečně postoupil někomu jinému? Nikoli. Měl neomezeně ve své ruce iniciativu, odpovědnost i vedení. V dalším verši čteme: „A Bůh přistoupil ke stvoření člověka ke svému obrazu, k Božímu obrazu ho stvořil, stvořil je mužského a ženského rodu.“ (1. Mojž. 1:26, 27) Z jiných biblických textů vyplývá, že ten, který je nyní nazýván Ježíš Kristus, byl ve své předlidské existenci použit Jehovou jako zvláštní prostředník při stvoření. Jako zosobněná moudrost byl ‚nejprvnějším z [Jehovových] činů‘, byl Jehovovým ‚mistrem v díle‘. Byl „Slovo“, jehož prostřednictvím ‚vešly v jsoucnost všechny věci‘. „On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření.“ Proto bylo vhodné, že spolupracoval při stvoření člověka, neboť člověk byl rovněž stvořen k Božímu obrazu. O Ježíši Kristu se sice mluví jako o našem ‚jediném vlastníku a Pánu‘, ale jak ještě později uvidíme, nedostal toto označení proto, že spolupracoval s Bohem při stvoření, ale proto, že působil jako vykupitel. — Přísl. 8:22, 30; Jan 1:1–3; Kol. 1:15, 16; Juda 4.
5. Které biblické texty můžeme uvést, abychom ukázali, že člověk dostal do určité míry vlastnické právo?
5 Vzniká však otázka, zda člověku nebylo dáno určité vlastnické právo, když byl stvořen a dostal příkaz: „Buďte plodní a množte se a naplňte zemi a podmaňte si ji a mějte v poddanosti mořské ryby a létající tvory nebes a každého živého tvora, který se hýbe na zemi.“ (1. Mojž. 1:28) Z těchto slov by někdo mohl usuzovat, že se tak stalo. Jestliže byl člověk stvořen k Božímu obrazu, neměli bychom předpokládat, že dostal také schopnost uplatňovat vlastnické právo? Snad nám v mysli vyvstanou ještě jiné biblické texty, které podporují tuto myšlenku. Po potopě řekl Bůh Noemovi o „každém živém stvoření“: „Nyní jsou dáni do vaší ruky.“ Vzpomínáme si také na slova, která řekl Jehovovi David: „Působíš, aby [smrtelný člověk] panoval nad dílem tvých rukou; všechno jsi položil pod jeho nohy.“ A také nám přichází na mysl dobře známý žalmistův výrok: „Nebesa, nebesa patří Jehovovi, ale zemi dal synům lidským.“ — 1. Mojž. 9:2; Žalm 8:6; (8:7, KB); Žalm 115:16.
6. Proč je důležité uvažovat o každém biblickém textu v jeho souvislosti?
6 Ano, je pravda, že podle těchto biblických textů má člověk moc nad určitými věcmi, ale jen v relativní neboli omezené míře. Poznáme to, uvažujeme-li o každém z těchto textů v jeho souvislosti. To je vždy důležité, chceme-li správně porozumět, co říká Boží slovo o určitém námětu.
7. Co nám o postavení člověka jako vlastníka říkají texty a) 1. Mojžíšova 2:15–17, b) 1. Mojžíšova 9:3–6, c) Žalm 8 a d) Žalm 115?
7 Čteme-li o tom, že „Jehova Bůh vzal člověka a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a pečoval o ni“, nejsme ponecháni na pochybách o tom, jaké postavení člověk původně zaujímal a komu skutečně patřil. Dále čteme: „A Jehova Bůh též dal člověku tento příkaz: ‚Z každého stromu zahrady smíš jíst do sytosti. Ale pokud jde o strom poznání dobrého a zlého, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš.‘ “ (1. Mojž. 2:15–17) Život člověka závisel na tom, zda člověk bude poslouchat svého stvořitele a vlastníka; neexistoval tedy jistě žádný důvod, proč by měl zapomenout, komu patří, a něco takového nebylo možné omluvit. Čteme-li zprávu o Noemovi, poznáváme, že Bůh dal do jeho ruky všechny živé tvory, ale vzápětí mu dal přísný zákaz, že totiž nesmí jíst krev a prolévat lidskou krev. Tím je znovu zdůrazněno, komu patří život, který je znázorněn krví všech živých tvorů. (1. Mojž. 9:3–6) Věnujeme-li pozornost osmému žalmu, poznáme, že nijak nenaznačuje, že by vlastnické právo nad zemí bylo dáno člověku; celým svým námětem tento žalm ctí a chválí toho, který je majitelem všeho a který všechno ovládá: „Jehovo, náš Pane [veliteli, vlastníku], jak vznešené je tvé jméno po celé zemi!“ (Žalm 8:1, 9; 8:2, 10, KB) Podobný námět nacházíme v Žalmu 115. Povšimněme si zvláště úvodních slov: „Nám nepatří nic, Jehovo, nám nepatří nic, ale svému jménu dej slávu podle své milující laskavosti, podle své pravosti.“ Z těchto slov vyplývá, že Jehova není pouze jediným skutečným vlastníkem, ale že je také vlastníkem dobrým a důstojným. Nemohl by existovat žádný lepší.
8. a) Jaké postavení dal člověku jeho stvořitel? b) Je to všeobecně uznáváno? A jaké otázky vznikají?
8 Z biblických textů, o nichž jsme právě uvažovali, poznáváme, že člověku bylo původně dáno postavení, v němž mu byla projevena velká důvěra a jež bylo spojeno s velkou odpovědností. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a se svobodnou vůlí; měl všechny potřebné schopnosti, aby splnil všechny požadavky. Jehova byl majitelem půdy. Člověk byl nájemcem a jeho úkolem bylo spravovat celou zemi. Je jasné, že mu byl svěřen do opatrování posvátný majetek. Je však také zřejmé, že člověk dnes v podstatě neuznává v tomto ohledu své povinnosti. Je tomu právě naopak. Jak se to stalo? Jak se otázka vlastnického práva stala spornou otázkou a jak bude vyřešena? Jak se to dotýká každého z nás a jaké to pro nás má důsledky? Skutečně nám záleží na tom, abychom na tyto otázky dostali správné odpovědi.
JAK VZNIKL SPOR O VLASTNICKÉ PRÁVO
9. Co poznáváme ze skutečnosti, že lidé jedli zakázané ovoce?
9 Když satan ďábel svedl Evu, aby jedla zakázané ovoce, nepadla zmínka o tom, komu ovoce patří. Krátce však uvažujme o tom, co se děje, když něco jíme. Jakmile něco máme v ruce nebo na talíři, stali jsme se majiteli této věci, ať již právem nebo neprávem. Jakmile jsme to však snědli, stalo se to naší součástí. Přivlastnili jsme si tuto věc, bez ohledu na to, jak to omluvíme nebo jak se k tomu přiznáme. To se stalo Evě. Opakovala sice Boží příkaz: „Nebudete z něho jíst ani se jej nedotknete, abyste nezemřeli,“ ale vzápětí, jak čteme, začala „brát z jeho ovoce a jíst je. Pak také dala nějaké svému manželovi, když byl s ní, a začal je jíst“. (1. Mojž. 3:1–6) Oba se dali k tomuto jednání přimět satanovým tvrzením, které vyznívalo v tom smyslu, že mají právo jíst toto ovoce. Adam s Evou jednali záměrně a vyzývavě a jejich čin mluvil hlasitěji než slova; dali tak najevo, že zakázaný strom považují za stejný jako všechny ostatní stromy, z nichž měli právo jíst. Když však oba jedli zakázané ovoce, měli pak ihned pocit, že měli právo takovým způsobem posoudit stromy? Jejich svědomí jim řeklo, že k tomu právo neměli. Nemohli ovšem vrátit na strom ovoce, které snědli; jedli zakázané ovoce a tak si je přivlastnili, ale rozhodně tím nezískali pocit, že by jim skutečně patřilo a že měli právo je jíst. Listy, z nichž si udělali bederní zástěry, aby zakryli svou nahotu, kterou si nyní uvědomili, nebyly ze zakázaného stromu, ale pocházely z fíkovníku. Celé jejich jednání zapůsobilo tak, jako kdyby byli jedli kyselé hrozny. — Ez. 18:2.
10. Proč při sporné otázce, která tehdy vznikla, nešlo jen o něco hmotného a které další otázky vyvstaly?
10 Tehdy však vznikl spor o Boží vlastnické právo. Povšimněme si, že přitom vůbec nešlo pouze o něco hmotného, o ovoce určitého stromu. Co můžeme říci o samotném člověku, nejen o jeho způsobu života, ale také o jeho vynikajících vlastnostech, totiž o věrné oddanosti a ocenění? Neměl v každé době dokazovat tyto vlastnosti svou ochotnou poslušností a tím, že by se podřizoval Jehovovi k jeho cti a slávě? Mohl by vůbec bez Boha žít a užívat všech možností a požehnání života? Nemá Bůh právo na to, abychom neustále uznávali tuto svou závislost na něm?
11. a) Jak Pavel použil podobného dokazování, když psal Korintským? b) Proč je nám pomocí, jestliže správně porozumíme svému vztahu k našemu vlastníku?
11 Pavel použil podobných důkazů, když napsal křesťanům v Korintě: „Bojím se, aby snad, jako had svedl Evu svou úskočností, nebyla vaše mysl zkažena a odvedena od upřímnosti a čistoty, která náleží Kristu.“ Kristus měl právo na to, aby tito křesťané žili v upřímnosti a cudné čistotě. Pavel totiž řekl. „Já osobně jsem vás zaslíbil k manželství jednomu manželovi, abych vás představil Kristu jako čistou pannu.“ Správné biblické porozumění o našem vztahu k Bohu nám pomůže získat správný názor o Božím vlastnickém právu, a to nám umožní, abychom se nedali svést nějakými klamnými myšlenkovými závěry. — 2. Kor. 11:2, 3.
12. Jak Bůh reagoval na vzpouru v Edenu?
12 Naši prarodiče si dobrovolně zvolili cestu neposlušnosti a nezávislosti, cestu, která vedla ke zkaženosti. Dali tím najevo, že odmítli Boha jako svého vlastníka. Domnívali se, že patří sami sobě a že si patří navzájem, ale že nepatří Bohu. Přerušili svůj dobrý vztah k němu. Jak reagoval Bůh na takové vyzývavé jednání? Zřekl se svého vlastnického práva, které měl vzhledem k nim i k jejich edenskému domovu? Rozhodně ne. Byl jejich zákonodárcem a soudcem a jednal nyní s touto autoritou. Když nad lidmi vynesl rozsudek, vyhnal je ze zahrady Eden, aby chránil svůj majetek; znemožnil jim návrat a zvlášť střežil cestu ke „stromu života“. — 1. Mojž. 3:24.
13. Pro koho bylo užitečné, že bylo oznámeno proroctví, které čteme v 1. Mojžíšově 3:15? Jakou poskytuje záruku?
13 Adama a Evu potom Bůh zcela opustil, ale s jejich potomky jednal jinak. Když Bůh vynesl rozsudek nad hadem, předpověděl, že přijde „semeno“ ženy, které rozdrtí hadovi hlavu. (1. Mojž. 3:15) Nebyly odhaleny žádné podrobnosti o tom, kdy a jak se to stane, ale byl dán jednoznačný slib, že Bůh uspokojujícím způsobem vyřeší spor, který vznikl lidskou vzpourou. Tímto slibem Bůh také potvrdil, že zůstává vlastníkem země i nebe, včetně všech jejich obyvatel, přestože na určitou dobu připustil existenci zla i těch, kteří je působí.
14. Jak Ábel, Enoch a Noe dokázali, že uznávali Boha jako svého vlastníka?
14 Tato skutečnost je potvrzena slovy, která zapsal apoštol Pavel o třech mužích víry, totiž o Abelovi, Enochovi a Noemovi. Čteme o nich, že ‚chodili s pravým Bohem‘, a Pavel to potvrdil v dopise Židům 11:1–7. (1. Mojž. 5:24; 6:9) Uznávali, že Bůh je jejich vlastníkem, a dokazovali to svou neustálou věrnou poslušností, oddaností a podřízeností. Ačkoli museli čelit velkým překážkám a odporu, dávali Bohu ve vší upřímnosti a cudné čistotě to, co mu patřilo.
15. a) Jakou cestou šli lidé všeobecně a které další sporné otázky ještě vznikly? b) Jaký postoj má Jehova k těmto sporným otázkám a jaké předsevzetí vzhledem k nim činil? c) Jak Ježíš svým příkladem ukázal, jaký je správný postoj?
15 Kromě toho malého počtu osob, o nichž byla zmínka, většina lidí šla svou vlastní cestou. Spor o vlastnické právo nebyl ještě vůbec vyřešen. Ten nevelký počet lidí — počínaje Abelem — ukázal svým příkladným způsobem života, které zásady jsou zde důležité. Většinou však lidé jejich příkladu nedbali, nebo se mu vzpírali a bojovali proti němu. (Žid. 11:36–38) Dokonce i potopa, která za Noemových dnů působivě připomněla, kdo je skutečným majitelem země a jejích obyvatel, jen na krátký čas zarazila člověka v jeho svévolném, sobeckém a vzpurném způsobu jednání. Jehova, velký majitel, tím byl zarmoucen, ale nepřekvapilo jej to. Byly zde ještě další otevřené sporné otázky, které se dotýkaly svrchovanosti neboli vládní moci a též uctívání. Satan v této souvislosti vznesl vyzývavé otázky a Jehova uskutečňoval své předsevzetí, k němuž se rozhodl již v době, kdy začala vzpoura. Úplné splnění tohoto předsevzetí navždy dokáže nejen to, že Bůh je svrchovaným vlastníkem, ale že je tohoto postavení absolutně hoden a že člověk je povinen uznat tuto skutečnost. Všichni, kteří zachovávají správný vztah k Bohu, budou tuto skutečnost uznávat až do závěrečné zkoušky a vyjádří to podobně jako Ježíš, který na poslední pokušení v pustině odpověděl: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat svatou službu.“ — Mat. 4:10; Job 1:7–12; 2:2–5; Iz. 46:9–11; Zjev. 20:7–9.
16. Kdy a jak se sporná otázka o vlastnické právo stala otázkou mezinárodní a k čemu to vedlo?
16 Sporná otázka o vlastnické právo znovu vyvstala brzy po potopě. Nimrod, Noemův pravnuk, se snažil zmocnit se vlády nad celým lidstvem. Ve své vlastní zemi, ‚na počátku svého království‘, vybudoval města a ovládal je. Potom „z této země vytáhl do Asýrie“ a v dobytých územích vybudoval další města. Pod vlivem tohoto ducha si lidé vytvořili smělý plán. Spojili se a řekli si: „Pojďme! Postavme si město a také věž, jejíž vrchol by dosahoval do nebes, a učiňme si proslulé jméno, abychom nebyli rozptýleni po celém povrchu země.“ Jehova odpověděl na tuto výzvu tím, že jim zmátl jazyky a rozptýlil je „odtud [z Bábelu]. . . po celém povrchu země“. Zachovali si však téhož ducha a své smýšlení. Vytvořily se národnostní skupiny a spor o vlastnické právo a o vládní moc začal potom existovat mezi národy a vedl k fanatickému patriotismu, k soupeření a válkám, které až do dnešní doby působí nevýslovně mnoho bolestí a hořkosti. — 1. Mojž. 10:8–12; 11:1–9.
17. a) Jak Jehova podnikl určité kroky v národnostní sféře? b) V jakém ohledu Izrael prokázal, že je nevěrný a že není ničeho hoden, a k jakému vyvrcholení došlo?
17 V ustanoveném čase podnikl Jehova kroky také v národnostní sféře. Ze dvanácti synů Jákoba, jehož jméno bylo změněno na Izrael, vytvořil izraelský národ. Na hoře Sinaj řekl Izraelitům: „Budete-li přísně poslouchat můj hlas a skutečně dodržovat mou smlouvu, pak se jistě stanete mým zvláštním vlastnictvím ze všech ostatních lidí, protože mně patří celá země.“ (2. Mojž. 19:5) V 5. knize Mojžíšově se výraz „zvláštní vlastnictví“ vyskytuje třikrát a ve všech případech je v souvislosti textu zdůrazněn správný postoj a správný způsob jednání ve spojení s uctíváním Boha a s uznáním, že je jejich vlastníkem. (5. Mojž. 7:6; 14:2; 26:18) Jako národ však Izraelité nereagovali kladně na způsob, jak s nimi Bůh jednal, nepodřizovali se mu a nenaslouchali jeho prorokům. Zavrhovali jej jako svého vlastníka i jako svého krále a zákonodárce. (1. Sam. 8:7; Iz. 33:22; Ez. 20:13, 30–32) K vyvrcholení došlo, když k nim Bůh poslal svého milovaného Syna. Měli všechny důvody, aby jej přijali jako svého Mesiáše. Místo toho jej pod vlivem svých vůdců zavrhli a zabili. Ježíš sám to přesně znázornil ve svém podobenství, v němž mluvil o Jehovovi jako o ‚vlastníku vinice‘, který „ji pronajal pěstitelům“. — Luk. 20:9–16.
VYŘEŠENÍ SPORU JE ZAJIŠTĚNO
18. a) Co nového se stalo o letnicích roku 33 n. l.? b) Které důležité pravdy ukázal Petr při této příležitosti svým posluchačům?
18 Tehdejší duchovní vůdci se domnívali, že mohou dále zůstat nepopiratelnými vládci situace a že mohou dále ovládat prostý lid. Skutečnost však byla jiná. Při slavnosti letnic, dvaapadesátý den po Ježíšově smrti na kůlu, byl na Ježíšovy učedníky v Jeruzalémě vylit svatý duch, což bylo spojeno s nadpřirozeným darem mluvit jazyky. Ihned se shromáždil zástup lidí. Apoštol Petr je oslovil a otevřeně jim poukázal na to, že nesou odpovědnost za Ježíšovu popravu; připojil však, že se to stalo „podle Božího určeného rozhodnutí a znalosti budoucích věcí“. Byla to důležitá část uskutečňování Jehovova předsevzetí. Petr dále uvedl, že Bůh Ježíše vzkřísil, vyvýšil jej na svou pravici a učinil jej „i Pánem i Kristem“. — Skut. 2:22–24, 32–36.
19. Jak Petr a Juda poukázali na Ježíšovo oprávněné postavení a jak to Petr potvrdil?
19 Petr zdůraznil tyto pravdy ještě při třech dalších příležitostech, na veřejnosti a před sanhedrinem, a dodal, že Ježíš je ‚hlavním prostředníkem života‘, že je „úhelnou hlavou“ [hlavním úhelným kamenem] a že „v žádném jiném není záchrana“. (Skut. 3:15–18; 4:10–12; 5:30–32) Petr a Juda varovali o několik let později ve svých dopisech před falešnými učiteli, kteří „budou zapírat i vlastníka, který je vykoupil“, ‚našeho jediného vlastníka a Pána, Ježíše Krista‘. (2. Petra 2:1; Juda 4) Vidíme tedy, že Boží předsevzetí směřovalo k tomu, aby Ježíš zastával nejdůležitější úlohu při vyřešení sporu o vlastnické právo; poznáváme také, že jeho smrtí a vzkříšením byl v tomto směru učiněn první důležitý krok, neboť tím byl zajištěn a zaručen pro to základ. Pavel řekl mužům v Aténách: „[Bůh] ustanovil den, ve kterém zamýšlí soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti mužem, jehož jmenoval, a opatřil záruku všem lidem tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ — Skut. 17:31.
20. Jak se Ježíš stal vlastníkem lidstva v souladu s Boží láskou a spravedlností?
20 Z jiných biblických textů poznáváme bližší podrobnosti o tom, jak se Ježíš stal vlastníkem celého lidstva. Uvažujeme-li krátce o této otázce, poznáváme podle slov apoštola Pavla v Římanům 5:12–21, že Adam prodal do otroctví sám sebe i své potomky (kteří ještě byli nenarozeni v jeho bedrech), takže potom nad nimi kraloval hřích a smrt. Bůh však ve své velké lásce a milosrdenství — a přece v souladu se svou přísnou spravedlností — umožnil smíření. Bylo nutné, aby byla opatřena a zaplacena uspokojující cena, za kterou by lidstvo mohlo být vykoupeno a osvobozeno od rozsudku. Cena musela přesně odpovídat dokonalému člověku Adamovi. Bůh se postaral o to, aby se zázrakem narodil na zemi jeho nebeský Syn a aby vyrostl v dokonalého muže. Ježíš byl ochoten jít touto cestou, a jak sám řekl, „dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé“. Pavel napsal: „Je jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako odpovídající výkupné za všechny.“ Bůh je vlastníkem, protože je stvořitelem; je však také původcem tohoto opatření, a proto může být řečeno, že lidstvo je nyní jejich společným vlastnictvím. — Mat. 20:28; 1. Tim. 2:5, 6; Skut. 20:28.
21. Jak a kdy budou dobrodiní výkupného poskytnuta lidstvu všeobecně?
21 Spravedlnost, kterou Bůh přičítá člověku, jenž věří v Krista a přijímá jeho výkupní oběť, je označována jako „dar“. (Řím. 5:15–17; 6:23) Užitek z výkupní oběti dostane lidstvo všeobecně během Božího tisíciletého království. Většina lidí, kteří až dosud žili, zemřela v úplné nevědomosti o tomto opatření. A přece pod panstvím Božího království „všichni v pamětních hrobkách“ budou vzkříšeni a král, Kristus Ježíš, je bude spravedlivě soudit. — Jan 5:28; Zjev. 20:11 až 21:4.
22. Jak Ježíš v této souvislosti naznačil něco opačného, než je vlastnictví, a k jakým otázkám tak dal podnět?
22 Ale dříve, než začne ten den, kdy bude lidstvo souzeno, uskuteční se další část božského předsevzetí, která je také spojena s uznáním Božího vlastnického práva. Ježíš kdysi řekl: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe a vezme svůj mučednický kůl a neustále mne následuje.“ (Mat. 16:24) Co tím chtěl říci? Dal nám v tomto směru nějaký příklad, kterým bychom se mohli řídit v nynějším systému věcí? Co to znamená pro každého z nás v dnešní době? Je zcela přirozené, že vznikají tyto otázky. Budeme o nich pojednávat v příštím článku.