Domnívali jsme se, že dnešní svět je možno změnit

Milióny mladých lidí se domnívají, že je naléhavě nutná změna. Bez ohledu na to, zda s nimi souhlasíš, nebo ne, bude pro tebe velmi poučné poznat, proč zaujímají takový postoj. Zpráva, kterou zde uvádíme, ukazuje, jak se dva mladí lidé snažili o změnu, a jak potom objevili jediný způsob, jak lze tohoto cíle dosáhnout.

KDYŽ jsme se ve středu odpoledne shromáždili v chicagském Grant-parku společně s 10 000 mladými lidmi, sotva jsme věřili svým očím. Ze střech okolních budov byly na nás namířeny pušky. Národní gardisté s nasazenými bajonety stáli podél chodníku. Všude kolem bylo vidět policisty v přilbách. Proč? Co se zde dělo?

Bylo to v srpnu 1968. Asi šest kilometrů odsud, v Amfiteatru, se konal sjezd demokratické strany. Proto jsme přišli do Chicaga. Doufali jsme, že náš masový pochod ovlivní rozhodnutí, k nimž mělo dojít na tomto sjezdu. Obzvláště jsme vyžadovali ukončení vietnamské války.

K čemu však jsou ty strojní pušky, nasazené bajonety a policie v přilbách?

Amerika se stále více zaplétala do války. Severní Vietnam byl stále ještě bombardován. Mnozí vedoucí politikové se přimlouvali za stupňování války. Chtěli dosáhnout vojenského vítězství a lidé, kteří se vysloveně zastávali míru, byli považováni dokonce za velezrádce.

Ale tato ohromná přehlídka síly se nám zdála úplně nemístná. My v Grant-parku jsme byli beze zbraní. Mnozí z nás prostě měli dojem, že se vůdcové Ameriky řídí špatnými radami. A nyní jsme chtěli pokojně protestovat pochodem k Amfiteatru. Ale to, co jsme v ten den prožili, já a moje přítelkyně Jana, to hluboce otřáslo našimi názory a hluboce ovlivnilo náš život.

Vím, že někteří nyní řeknou: „Přece jste nemuseli jít demonstrovat do Chicaga. Zasloužili jste si, co se vám stalo.“

Jana a já jsme si však tehdy mysleli, že jednáme správně. Od té doby jsme poznali, že takovým způsobem nelze přivodit změnu, a litujeme mnohého, co jsme dělali. Ale proč v těch letech tisíce, ano desetitisíce mladých lidí tak usilovalo o změnu? Domnívám se, že ti mé zkušenosti pomohou, abys tomu porozuměl.

ZDÁNLIVĚ SKVĚLÁ BUDOUCNOST

Narodil jsem se v roce 1947 jako syn bělošských rodičů středního stavu, v Minneapolis (Minnesota, USA). V roce 1952 jsme se přestěhovali na Havaj, kde se můj otec stal úspěšným podnikatelem. Bydleli jsme v pěkném domě u moře a v hmotném ohledu jsme měli všechno, co jsme potřebovali. Zdálo se, že Amerika je země, kde se může splnit každý sen. Budoucnost se zdála krásná.

Můj život byl vyplněn věcmi, které mi přinášely potěšení. V našem výběrovém fotbalovém mužstvu jsem hrál jako záložník, účastnil jsem se závodu v běhu, plaval jsem v modrém Pacifiku, působil jsem ve studentské samosprávě a plánoval jsem, že se dám zapsat na universitu na pevnině.

TVRDÁ SKUTEČNOST

V září 1965 jsem se dal zapsat na vysokou školu, na Williams College v Massachusetts. Měl jsem tam víc času na čtení a přemýšlení a začal jsem cítit jakési znepokojení. Na Havaji bylo obvyklé, že se s příslušníky různých ras jednalo stejně, ale na pevnině tomu bylo jinak.

O jarních prázdninách roku 1966 jsem letěl do Chicaga navštívit svého staršího bratra, který působil ve správě univerzitní kliniky v Chicagu. Když jsme jednou jeli přes ghetta v jižním Chicagu, stěží jsem mohl věřit svým očím. „Jak je možné, že tak lidé žijí?“ ptal jsem se. Hluboce mnou otřásla skutečnost, že lidé žijí takovým způsobem a že to jsou převážnou většinou černoši.

Chtěl jsem vědět, co si o tom černoši myslí, a začal jsem číst knihy, které psali oni sami, včetně několika autobiografií. Často mi vytryskly slzy, když jsem četl, jak s nimi bylo nespravedlivě zacházeno — jak byli prodáváni jako otroci a jednalo se s nimi, jako by měli menší cenu; že nesměli užívat veřejných toalet a byli lynčováni za nepatrné přestupky nebo za přečiny, z nichž byli obviněni neprávem. Pocítil jsem hněv a začal jsem přemýšlet, co bych mohl dělat, abych přivodil změnu k lepšímu.

I na jiné věci jsem se začal dívat z hlediska rasové otázky, například na vietnamskou válku. V novinách jsem četl, jak Američané označují Vietnamce hanlivou nadávkou, a kladl jsem si otázku, zda bychom tak bezstarostně shazovali tolik bomb, kdyby to byli běloši. Také jsem slyšel zprávy o ohromných ziscích, které těžil takzvaný „Vojenský průmyslový komplex“ a výrobky válečného materiálu. To ve mně vyvolalo otázku: Nejsou snad v pozadí válečné expanze tito ziskuchtiví lidé, kteří jsou ochotni obětovat životy lidí se šikmýma očima? Tato myšlenka mne napadla, když jsem slyšel, že kandidáti na prezidentský úřad často financují své volební tažení penězi ze zbrojního průmyslu.

Při volebním tažení v roce 1954 slíbil prezident Johnson, že dosáhne míru ve Vietnamu. Ale v rozporu s jeho sliby se potom válka proti tomuto lidu každým měsícem zvětšovala. Z hromadných sdělovacích prostředků bylo možno poznat, jak se úřady snaží oklamat veřejnost. Stále se zvyšovala nedůvěra. Můžeš nyní pochopit, proč jsme my, mladí lidé, v tak velkém počtu ztratili důvěru ke svým vůdcům?

Nyní se však stále více rozšiřovala válka a začali být povoláváni studenti. Tak jsem byl postaven před závažné rozhodnutí.

CO MÁM DĚLAT, JESTLIŽE BUDU POVOLÁN?

Celé měsíce jsem se zabýval otázkou: Mohu podporovat válku? Mohu vzít do ruky zbraň a zabíjet Vietnamce?

Nakonec jsem došel k závěru, že bych to nemohl udělat. V mých očích to bylo nesprávné. Vím, že nyní někteří lidé namítnou: „Nebyl jsi vlastně nic jiného než zbabělec, který se vyhýbá vojenské službě. Když vlast zavolá, je jedině správné a spravedlivé uposlechnout.“

O této otázce jsem tehdy uvažoval velmi důkladně. Věděl jsem, že Němci, jimiž se zabýval Norimberský proces, a později také Adolf Eichmann, snažili se omluvit své zločiny tvrzením, že jednali jen na vyšší příkaz. A přece byli uznáni vinnými a někteří byli dokonce popraveni. Bylo uznáno, že musí nést odpovědnost za své skutky, i když je vykonali na příkaz své vlasti.

Podle mého názoru byl americký lid ve stejné situaci. Otřesné zprávy v americkém tisku o shazování napalmových bomb — které způsobily popáleniny a hroznou smrt mužům, ženám i dětem — to vše mi připomínalo hromadné pobíjení lidí v plynových komorách německých koncentračních táborů. Tato myšlenka ve mně ještě zesílila, když vietnamský předseda vlády Ky, jehož podporovala u moci americká vojska, prohlásil, že pro něj existoval jen jeden hrdina: Adolf Hitler.

SNAHY ZMĚNIT DNEŠNÍ SVĚT

Svým rozhodnutím odmítnout vojenskou službu nejednal jsem jako člověk, který se jí „vyhýbá“. Velmi jsem miloval svou vlast. Proto jsem také uvažoval, co bych mohl udělat pro zlepšení. Myslel jsem si, že bych jako sociolog mohl poněkud přispět k vyřešení obtížného, rasového problému v Americe a dokonce i k vyřešení mezinárodních problémů. Proto jsem v roce 1967 přešel na havajskou universitu, abych zde navštěvoval potřebné úvodní kursy v tomto vědním oboru.

Jednoho dne jsem si povšiml sdělení na informační tabuli ve škole. Bylo to pozvání pro odpůrce vietnamské války, aby se účastnili shromáždění SDS (Studenti pro demokratickou společnost). V té době jsem poznal Janu, kolegyni, která se ke mně připojila v mé protiválečné činnosti.

Nyní již časopisy přinášely pravidelné zprávy, které odhalovaly klamné oficiální údaje o válce. Začátkem roku 1968 ukázaly průzkumy veřejného mínění, že odpůrci války již nebyli v menšině, ale že měli většinu, a v tom my jsme viděli důkaz, že by naše snahy změnit dnešní svět, ještě mohly být úspěšné. Tento náš názor se ještě posílil, když prezident Johnson 31. března 1968 oznámil, že nebude usilovat o to, aby byl znovu zvolen. Vypadalo to, jako by jej veřejné mínění vyhnalo z úřadu.

Za několik dnů na to pronesl náš předseda organizace SDS vášnivou řeč a na protest proti válce spálil před televizní kamerou svůj povolávací lístek. Jiní studenti učinili totéž a já jsem jednal podle jejich příkladu — což bych dnes již neudělal. V ten večer byla zpráva o této události nejdůležitějším hlášením v televizním vysílání zpráv a příští den o tom psaly noviny.

V dubnu studenti, kteří byli proti válce, obsadili budovy Kolumbijské univerzity v New Yorku a zavřeli školu. Na havajské univerzitě podnikali studenti téměř denně masové demonstrace proti válce. Když byl potom v květnu z univerzity propuštěn profesor Oliver Lee, smělý odpůrce války, obsadili studenti univerzitní pozemek na více dnů. Jana a já jsme byli mezi stovkami studentů, kteří zabrali Bachmanův sál a dožadovali se toho, aby Lee znovu dostal místo na univerzitě. Policie nás potom vyhnala ve světle reflektorů před televizními kamerami. Byli jsme zatčeni, ale druhého dne jsme byli opět propuštěni na kauci.

O několik dnů později začaly letní prázdniny a studenti se rozptýlili. Co jsme mohli dělat? Protože se tohoto roku měly konat volby, byly oči celé Ameriky obráceny k Chicagu, kde se měl konat sjezd demokratické strany. Podařilo by se nám snad dosáhnout změny, kdybychom mohli přimět vedoucí politiky na rozhodujícím místě, aby skončili válku? Rozhodli jsme se, že se o to pokusíme.

„MASAKR NA MICHIGAN AVENUE“

Co se stalo ve středu při sjezdu demokratické strany, je od té doby označováno jako „masakr na Michigan Avenue“. Milióny lidí to viděly v televizi. V jedné úřední studii se mluví o „policejních nepokojích“. Je tam řečeno, že policie „často vystupuje násilím proti lidem, kteří nepřestoupili žádný zákon, neprojevili neúctu k žádnému předpisu a nikoho neohrožovali“. To můžeme potvrdit, i když někteří z demonstrantů provokovali policii nadávkami.

Když jsme chtěli po vyslechnutí proslovu v Grant-parku zahájit svůj pochod, policie zaútočila. Byli jsme rozehnáni silným plynem. Všude byli vojáci s nasazenými bajonety a zablokovali mosty vedoucí do hlavní části města. Nakonec jsme našli nedostatečně střežený most a tudy jsme pronikli.

Bylo nás stále více, protože jiným se také podařilo přejít přes mosty. Všichni jsme se shromáždili na Michigan Avenue. Právě ve chvíli, kdy jsme se domnívali, že se pochod uskuteční, objevili se policisté a vojáci a postavili se nám do cesty. Postupovali proti nám se slzným plynem a s gumovými obušky. Kdo jim přišel do cesty, byl pošlapán a zůstal ležet v tratolišti krve. Džípy chráněné ostnatými dráty vjely do zástupů jako pluhy a tlačily lidi dohromady. Vzal jsem Janu za ruku a zoufale jsem se snažil dostat ji do bezpečí.

Nakonec jsme s Janou a s její sestrou pronikli policejním kordónem a rychle jsme se vzdálili z místa, kde byl takový nepokoj. Bylo asi devět hodin večer a měli jsme hlad. Proto jsme šli do restaurace a dali jsme si něco k jídlu. Do svého bydliště jsme se mohli dostat jedině vlakem z blízkosti Michigan Avenue.

PROČ JSME SE VZDALI

Blížili jsme se k nádraží, když se za rohem objevila policie. „Chceme stihnout vlak,“ řekl jsem. Zahrnuli nás nadávkami, a ačkoli jsme je neprovokovali, zatkli nás. Také uhodili Janinu sestru, protože se bránila. Vehnali nás do policejního vozu a vezli nás na policejní stanici, kde nás muselo více než sto strávit noc ve vězeňské cele.

Příštího rána jsem byl postaven před soudce. Nedal mi však příležitost k žádnému vysvětlení. Ani se na mne nepodíval. Nemohl jsem s dobrým svědomím říci, že jsem vinen, a proto jsem se rozhodl podat důkaz, že jsem byl obžalován neprávem.

Mezitím se Jana vrátila na Havaj, aby tam pokračovala ve studiu, a já jsem jel do Massachusetts, abych tam ukončil studium. V následujících měsících jsem několikrát letěl do Chicaga před soud. Ale policista, který měl přednést obžalobu, se ani jednou nedostavil, a tak soudce vždy odložil jednání na příští měsíc. Když jsem vydal několik set dolarů, řekl mi můj obhájce, že to nemá smysl; tato hra bude pokračovat nekonečně, až jednoho dne nepřijdu, a potom mne prohlásí vinným.

Z těchto zážitků jsem poznal, že dnešní svět není možno zlepšit. Vzdal jsem se a již jsem o změnu neusiloval. Nyní se mým heslem stalo: „Jez, pij a buď veselý.“ Absolvoval jsem jen tolik kursů, abych mohl dokončit školu. Jana přijela z Havaje. Žili jsme spolu a časem jsme propadli užívání drog. Ale takový život, který sloužil jen vlastnímu potěšení, nás také neuspokojoval.

EXISTOVALA JEŠTĚ NĚJAKÁ NADĚJE?

Mysleli jsme si, že můžeme svým způsobem oblečení, svým vnějším vzezřením a svým chováním ukázat, že jsme proti pokrytectví a nespravedlnosti takzvaného „zákonného zřízení“. Bylo však užívání drog, veřejná promiskuita a jiné rysy našeho životního stylu něčím lepším? Začal jsem o tom uvažovat. Mnozí mladí lidé považovali manželství za zastaralé. Zjistil jsem však, že ti, kteří často měnili své sexuální partnery, v podstatě nebyli šťastní. Takový život nebyl pro Janu ani pro mne, a proto jsme v roce 1969 uzavřeli manželství.

Ačkoli podle mého mínění bylo beznadějné chtít změnit dnešní svět, přece jsem chtěl pomáhat lidem, a proto jsem se rozhodl, že budu učitelem. Šlo mi o to, abych vyučoval na takovém místě, kde děti zvláště potřebují pomoc, a proto jsem převzal třetí třídu v černošské čtvrti v severní Philadelphii.

Prozkoumal jsem záznamy školního lékaře a přitom jsem zjistil, že většina žáků byla podvyživena a že měli nedostatečnou váhu. Mnozí žili v neuvěřitelně nezdravých a stísněných poměrech. Někteří, jak jsem se dověděl, měli již sexuální zkušenosti. Jiné pro své rodiče obchodovali s drogami. Většina z nich nevěděla, kolik je dvě a tři, a neznali ani abecedu. Nikdy bych si byl nepomyslel, že mohou být poměry tak špatné. Každá snaha se zdála úplně beznadějná. Myšlenka, že přes veškeré úsilí může člověk udělat jen velice málo, co by těmto lidem mohlo trvale pomoci, byla zoufalá. Kde bychom mohli najít zaměstnání, které by stálo za to a které by přineslo uspokojení?

Důkladně jsme se zabrali do astrologie, okultismu a do východních náboženství, ale nenašli jsme v této oblasti uspokojení. Pak jsem jednoho dne četl knihu Růst obyvatelstva a krize životního prostředí od Paula Ehrlicha, profesora na Stanfordské univerzitě. Když Ehrlich přišel do Philadelphie, šli jsme si poslechnout jeho přednášku. Řekl, že již je příliš pozdě; znečištění životního prostředí a špatné hospodářství povede neodvratně ke katastrofě takového rozsahu, jakou lidstvo ještě nikdy nezažilo. Domníval jsem se však, že snad snaha o ochranu životního prostředí by ještě mohla poskytovat určitou naději.

Ještě jsme nezapomněli na zklamání, které nám přineslo spojení s hnutím odpůrců války, a proto jsme jen váhavě přijali pozvání k jednání jedné organizace na ochranu životního prostředí, které se konalo na univerzitě v Temple. Když jsme vešli do místnosti plné cigaretového kouře a poslouchali diskusi o znečišťování vzduchu, věděli jsme, že toto hnutí ničeho nedosáhne. Přece jsme však potom přečetli několik knih o ekologii a absolvoval jsem studium, které vedlo k získání akademického titulu, takže jsem mohl vyučovat v oboru ochrany životního prostředí. Byl jsem přesvědčen, že se průmyslová společnost brzo zhroutí, a začal jsem se připravovat na život, jaký bude potom. Můj otec měl na Havaji asi čtyřicet hektarů lesa porostlého kapradím. Plánovali jsme, že tam založíme společnost, která se bude úplně starat sama o sebe a bude v přirozeném prostředí v ekologické rovnováze. Usilovně jsme hledali jiný způsob života, protože jsme byli přesvědčeni, že nynější svět je odsouzen k zániku. Odpovědi, které jsme hledali, začaly nám však přicházet ze zcela neočekávané strany.

SKUTEČNÁ NADĚJE NA BLAHODÁRNOU ZMĚNU

O letních školních prázdninách přišel k nám z Havaje můj mladší bratr David a všichni tři jsme podnikli kratší výlet s tábořením. David, který se zabýval myšlenkou, že bude farářem, přinesl si s sebou Bibli a každý večer, když jsme seděli u táboráku, předčítal nám z ní některé kapitoly. Když jsme slyšeli o Josefovi a jeho bratrech a o Davidovi a Goliášovi, s údivem jsme zjistili, jak je Bible vlastně zajímavá. Také jsme četli knihu „Kazatel“ a zjistili jsme, že to, co je v ní řečeno o marnostech života v tomto světě, je velmi aktuální.

Toho léta jsme s Janou měli dosti času. Naším jediným předsevzetím bylo pokusit se vypěstovat na našem pozemku o 16 čtverečních metrech ve Philadelphii dost zeleniny pro naši potřebu. Proto jsme si koupili Bibli (Autorizovaný překlad) a začali jsme si z ní navzájem předčítat. Nejdříve jsme četli evangelia a Skutky apoštolů. Když jsme slyšeli, jak Ježíš ostře odhaloval tehdejší náboženské vůdce (Matouš, kapitola 23), bezděčně jsme si vzpomněli na dnešní duchovenstvo. Jejich pokrytectví nás již předtím „odvrátilo“ od náboženství. Aktivně například podporovali vietnamskou válku, pokud ji podporovalo veřejné mínění; teprve potom, když se veřejné mínění změnilo, protestovali i oni proti válce.

Také jsme četli Izaiášova proroctví a ta na nás obzvláště zapůsobila. Když jsme narazili na slova: „A skují své meče v pluhy a své oštěpy ve vinařské nože. Nepozdvihne národ proti národu meče a nebudou se více učit válce“, řekl jsem Janě: „Podívej, ten Izaiáš byl přece odpůrcem války. Dokonce se zabýval ekologií a chtěl, aby se peníze za zbrojení vkládaly do hospodářství.“ — Iz. 2:4, Autorizovaný překlad.

Potom jsme si všimli bezprostředně předcházejících slov: „Stane se v závěrečné časti dnů“, a ptali jsme se, zda se snad tato slova nevztahují na naši dobu. Když jsme četli dále, všimli jsme si, že Izaiáš mluvil o tehdejší Judeji a Jeruzalému, ale znepokojila nás nápadná podobnost s poměry ve dvacátém století. Čím více jsme četli, tím více jsme byli přesvědčeni, že se tato proroctví musí nějak vztahovat na náš dnešní svět.

To by však přece potom znamenalo, že dnešní zkažený svět bude zničen, protože v jednom z dalších proroctví je napsáno: „Také země byla poskvrněna pod jejími obyvateli, protože porušili zákony, změnili ustanovení, porušovali věčnou smlouvu. Proto kletba strávila zemi a ti, kteří na ní bydlí, jsou opuštěni. Proto budou obyvatelé země spáleni a zůstane málo lidí.“ — Iz. 24:5, 6, Autorizovaný překlad.

Můžeme věřit těmto proroctvím? Věřili jsme ve všemohoucího Boha. A obdivovali jsme, jak stvořil život a přirozené koloběhy na zemi. Žasli jsme nad tím, jak z nepatrných semen, která jsme zaseli do půdy, zakrátko vzešly nejrůznější rostliny, které nám sloužily jako potrava. Mohl snad stvořitel, který způsobil takové zázraky, být tím Bohem, který dal Izaiášovi poselství, jež se tak dobře hodí na naši dobu?

Začali jsme si to myslet. Jestliže však Bible naznačuje, že tento svět má být zničen, bude nahražen něčím jiným? Chtěli jsme to vědět. Proto jsme si opatřili modernější překlad, Jeruzalémskou Bibli, a někdy jsme si v ní společně četli celý den.

OSOBNÍ BŮH, KTERÝ MÁ PŘEDSEVZETÍ

V Jeruzalémské Bibli jsme se postupně setkávali se jménem „Jahve“ místo titulu „Pán“ a „Bůh“. Z jednoho kursu náboženství, který jsem absolvoval na univerzitě, jsem věděl, že Jahve (nebo obvyklejší podoba Jehova) je přepis Božího jména, které se vyskytuje v rukopisech v původním jazyce Bible. Stále znovu jsme četli Boží jméno, a to na nás začalo působit. Začali jsme nahlížet na Boha jako na skutečnou osobu, s níž můžeme být ve spojení a která má předsevzetí. Ptali jsme se však, jakou osobou je tento Jahve.

Když jsme četli více o jeho předsevzetí, naše ocenění pro Jahva rostlo. Obzvláště jsme si všímali míst, kde je v Bibli předpověděno zničení tohoto zkaženého světa, protože to odpovídalo našemu názoru. Nyní jsme však také zjistili, že se zde mluví o nějakém novém světě. Proroctví, jaká jsou například v poslední části 65. kapitoly Izaiášovy knihy, nám ukázala, že snad přece existuje naděje na lepší budoucnost. Tam je psáno:

„Stvořím nové nebe a novou zemi. . . budou stavět domy a budou v nich bydlet, budou pěstovat vinice a sami budou užívat jejich plodu. . . Nebudou se namáhat nadarmo a nebudou plodit děti k jejich vlastní zkáze, protože budou pokolením požehnaným od Jahva, a jejich děti s nimi. Ještě předtím, než budou volat, odpovím jim; ještě než přestanou mluvit, vyslyším je. Vlk a mladý beránek se budou spolu pást, lev bude jíst slámu jako vůl. . . Neuškodí ani neublíží na mé svaté hoře, říká Jahve.“ — Iz. 65:17 až 25, Jeruzalémská bible.

Může tento Jahve vážně stvořit nový svět, kde by se uskutečnil život v tak žádoucí podobě? Jestliže to byl on, kdo stvořil tento nádherný vesmír, pak jsme cítili, že snad může splnit tyto sliby. Ptali jsme se však: Zachrání snad Jahve některé lidi v nadcházejícím zničení světa, takže budou moci žít v novém světě? Jestliže ano, kdo jsou tito lidé?

Z církví, které jsme znali, žádná nepřicházela v úvahu. Pokud jsme mohli věci posoudit, lidé, kteří řídili politiku a hospodářství, byli většinou váženými členy těchto církví. K těmto církvím patřili i vojáci, kteří bojovali v jihovýchodní Asii. Čím více jsme četli Bibli, tím více se nám zdálo, že tato kniha, které se církve údajně drží, ve skutečnosti církve odsuzuje.

Za několik dnů jsem měl opět zahájit svou učitelskou činnost a své studium na univerzitě. Čtení Bible nás také poněkud sklíčilo, protože jsme na mnoho otázek nenašli odpovědi. Ve chvíli beznaděje jsme udělali něco, co jsme neudělali nikdy předtím. Jana a já jsme sklonili hlavy a nahlas jsme se modlili k Jehovovi a prosili jsme jej o vedení, abychom poznali, kam se máme obrátit a co máme dělat.

POZNÁVÁM, JAK NASTANE ZMĚNA

Když jsme se pomodlili, zapálili jsme si marihuanové cigarety. Téměř v tu chvíli zazněl zvonek. Mohla by to být policie? Zatímco Jana zmateně pobíhala po domě, schovávala drogy a snažila se rozprášit ve vzduchu aerosol, šel jsem před dveře a zamkl jsem za sebou.

Přede mnou stála mladá černoška, která se představila jako svědek Jehovův. Začala se mnou mluvit právě o tom, za co jsme se modlili. Potom mi nabídla knihu Pravda, která vede k věčnému životu, a já jsem si ji vzal. Také jsem se zeptal, kde bych mohl sám pozorovat svědky Jehovovy. Pozvala nás, abychom přišli na shromáždění v jejich sále království, a dala nám také několik exemplářů časopisů Strážná věž a Probuďte se!

Byla sobota odpoledne. Jana se posadila v pokoji a dala se do čtení Strážné věže a Probuďte se!, a já jsem v druhém pokoji začal číst knihu. Za chvíli jsme na sebe začali volat: „Poslouchej!“ „To je přece úžasné!“ Pozdě večer jsem dočetl knihu. V následujících dvou měsících jsem pročetl Bibli, a když jsem pak poznal souvislosti, získal jsem postupně jasný obraz.

Od mládí jsem se modlil tak, jak to učil Ježíš své učedníky: „Otče náš, který jsi v nebi, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Děj se tvá vůle na zemi jako v nebi.“ (Mat. 6:9, 10, Autorizovaný překlad) Domníval jsem se, že toto Boží království je pokojný stav mysli a srdce. Ale tak tomu není. Nyní jsem poznal, že Boží království je skutečné panství a že je to prostředek, jímž Bůh odstraní nynější zkažený svět.

To se mi objasnilo, když jsem znovu otevřel Daniele 2:44 a četl: „Za dnů těch králů zřídí nebeský Bůh království, které nikdy nebude zničeno. . . Rozbije všechna tato království a zničí je, ale samo bude trvat navždy.“ (Autorizovaný překlad) Tak jsem postupně poznával, že mé dřívější snahy změnit dnešní svět tím, že jsem se účastnil veřejných projevů, nejenže byly nesmyslné, ale také odporovaly tomu, co Bible říká podle Římanům 13:1–7. Nyní jsem chápal, že praví křesťané zůstávají neutrální v politických sporech a čekají na Boha, který přivodí změnu, když odstraní dnešní svět.

Také jsem začal chápat, že až Boží panství zničí nynější svět, postará se o to, aby bylo splněno jeho původní předsevzetí, aby se totiž země stala rájem, jak to také naznačují proroctví, která jsme četli. Nyní jsem však poznal něco úžasného, co jsem předtím přehlédl: že Bůh lidem poskytne možnost věčně žít v tomto pozemském ráji. Hluboce na mne zapůsobily texty jako: „Spravedliví zdědí zem a budou na ní bydlet věčně.“ — Žalm 37:29, Autorizovaný překlad.

Začal jsem chápat, že nejdůležitější je BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ. Ano, Bůh se o nás stará a má skutečné panství, jehož prostřednictvím splní své předsevzetí. Kapitola „Proč Bůh až dodnes připustil zlo?“ z knihy Pravda mi pomohla porozumět, proč zdánlivě tak dlouho nic nepodnikl. Poznal jsem, že musí být vyřešeny důležité sporné otázky, které mají dokonce spojitost s duchovní oblastí, než Bůh odstraní tento zkažený svět.

Byla to však jen nějaká teorie? Jsou nějaké hmatatelné důkazy o tom, že Boží panství skutečně existuje? Také to jsem chtěl vědět.

CO JSME HLEDALI

Příští den, 6. září 1970 jsme s Janou šli do sálu království a přišli jsme tam již po začátku shromáždění. Všimli jsme si, že všichni jsou čistě oblečeni a vypadají šťastní. Byly tu i malé děti a souvisle četly pasáže z Bible. Protože jsem znal poměry ve školství, bylo mi jasné, že těmito dětmi se skutečně rodiče zabývají se zájmem. Také na mne zapůsobilo, jaké mají tito lidé poznání Bible. Nejvíce na nás však způsobilo to, co se stalo, když shromáždění skončilo.

Více než sto lidí, od nejmenších dětí až po nejstarší osoby, k nám přišlo a přivítali nás tak přátelsky, jak jsme to ještě nikdy nezažili. Byli jsme překvapeni zvláště proto, že jsem měl dlouhé vlasy a vousy a Jana byla oblečena jako hippie. Přítomní byli většinou černoši, protože jsme byli v černošské čtvrti. Ve škole, kde jsem učil, to trvalo nějaký čas, než mne černoši přijali. Zdálo se, že mají k bělochům určitou nedůvěru. Ale v sále království tomu tak nebylo.

Byli jsme pozváni, abychom opět přišli ve čtvrtek na teokratickou školu. Když jsme přišli, každý nás přijal jako staré přátele. Nejvíce však na nás zapůsobilo, že tato shromáždění slouží výslovně k tomu, aby v nich účastníci získali hlubší porozumění Bible. Také jsme viděli, že to, co se tito lidé naučili, skutečně působilo na jejich život. Byli jsme pozváni k jídlu a majitel domu nás povzbudil, abychom přijali nabídku bezplatného studia Bible každý týden, což jsme také učinili.

Po několika týdnech jsme s Janou poznali, že jsme našli to, co jsme hledali. Zde jsme poznali lidi, kteří se navzájem skutečně milují a s důvěrou se připravují na život v novém světě. Celý svůj život zaměřují podle Božích zákonů zapsaných v Bibli; bylo jasně patrné, že se podřizují Božímu panství. A jak jsme pokračovali ve studiu, došli jsme také k přesvědčení, že splňování biblických proroctví je důkazem toho, že žijeme krátce před koncem generace, která uvidí, jak Boží království odstraní celý zlý svět. — Mat. 24:3–14.

Ihned jsme poznali, jak je nutné, aby všichni lidé slyšeli tuto důležitou informaci o Božím království. Proto jsme se ptali, zda bychom se směli se svědky účastnit rozšiřování tohoto poselství. Přestali jsme užívat drogy a zakrátko se změnilo i naše vnější vzezření a způsob oblékání. V lednu 1971 jsme byli od svědků Jehovových pokřtěni na důkaz, že jsme se oddali, abychom sloužili Jehovovi Bohu. Přestal jsem působit jako učitel, našel jsem si jiné zaměstnání a s Janou jsme vstoupili do kazatelské služby plným časem. Od té doby jsme prožívali jednu radostnou zkušenost za druhou.

Absolvovali jsme misionářský kurs v biblické škole Strážné věže Galád v New Yorku a odcházíme do Afriky, abychom tam kázali dobré poselství o Božím království. Těšíme se, až tam budeme moci na základě Božího slova, Bible, ukazovat lidem, že chudoba, války, předsudky a nespravedlnosti, které jsou obvyklé v dnešním světě, brzo skončí a místo nich nastanou spravedlivé poměry pod panstvím Božího království. — 2. Petra 3:13. (Zasláno.)