Když má chlapec za pluhem zálibu v Božím slově

„CHTĚL bych, aby tato slova byla přeložena do všech jazyků, aby je mohli číst nejen Skotové a Irové, ale i Turci a Saracéni. . . Toužím po tom, aby si je prozpěvoval chlapec, který jde za svým pluhem, tkadlec aby si je pobrukoval do zvuku svého stavu, aby si jimi krátil čas člověk na únavné cestě.“

Tato slova napsal začátkem šestnáctého století holandský učenec Desiderius Erasmus. Vroucně si přál a toužil po tom, aby „slova“, totiž Písmo, byla přeložena v takovém rozsahu, že by si je mohl číst i ‚chlapec za pluhem‘ a mohl by získat zálibu v Božím slově.

Od té doby byla Bible přeložena do mnoha řečí a dnes je možné ji číst v jazycích, jimiž mluví 97 procent obyvatelstva světa. Bible se stala nejrozšířenější knihou na světě, a je k tomu dobrý důvod. Ovlivnila lidi všeho druhu, aby pracovali v zájmu svobody a pravdy. Platilo to obzvláště v šestnáctém století za reformace v Evropě. Některé nejvýznačnější postavy té doby byli stateční a otevření muži, jako Martin Luther, zatímco jiní, jako například Erasmus, se snažili dosáhnout změn spíše nepřímými způsoby. O reformaci se tedy říká, že Luther jí otevřel dveře, když předtím Erasmus odemkl.

Erasmus byl uznáván jako velký učenec. O jeho povaze říká „Katolická encyklopedie“ (angl.): „Měl. . . vynikající vyjadřovací schopnost; ve svém působivém a podnětném přednesu, břitké ironii a skrytém sarkasmu byl nepřekonatelný.“ A tak když Erasmus navštívil sira Thomase Mora, anglického kancléře, byl More ještě dříve, než Erasmus řekl, kdo je, tak okouzlen jeho řečí, že náhle prohlásil: „Ty jsi buď Erasmus, nebo ďábel.“

Pro Erasmovu povahu byla typická odpověď, kterou dal Fridrichovi, kurfiřtovi saskému, když dostal otázku, co si myslí o Martinu Lutherovi. Erasmus řekl: „Luther se dopustil dvou velkých chyb; odvážil se dotknout papežské koruny a břicha mnichů.“

Ale jak ovlivnila Bible Erasma a co naproti tomu vykonal on, aby podpořil studium Bible a přispěl k tomu, aby se Bible dostala k prostým lidem, jako byl ‚chlapec za pluhem‘? Nejdříve sledujme první období Erasmova života.

PRVNÍ OBDOBÍ ŽIVOTA

Erasmus se narodil roku 1466 v holandském městě Rotterdamu. Byl nemanželským synem jednoho holandského kněze a jeho mládí bylo velmi nešťastné. Matka mu zemřela, když mu bylo asi sedmnáct let, a brzy na to zemřel i jeho otec. Ačkoli toužil jít na univerzitu, nakonec se podvolil nátlaku svých opatrovníků a vstoupil do augustiniánského kláštera ve Steynu. Tam pokračoval ve studiu latiny, klasiků a církevních otců. Tento způsob života se mu však brzy zprotivil. A tak ve svých šestadvaceti letech využil příležitosti, opustil klášter a stal se sekretářem Jindřicha z Bergenu, biskupa z Cambrai ve Francii. Zakrátko mohl pokračovat ve svých studiích na pařížské univerzitě. Byl však často nemocen a po celý svůj život měl špatné zdraví.

V roce 1499 přijal pozvání k návštěvě Anglie. V Londýně se tam setkal s Thomasem Morem, Johnem Coletem a jinými teology, což posílilo jeho rozhodnutí, že se bude věnovat studiu Bible. Aby mohl lépe porozumět biblickému poselství, začal se usilovně věnovat studiu řečtiny, dokud jí nebyl schopen učit.

V té době napsal pojednání nazvané „Příručka křesťanského vojáka“, v níž radil mladým křesťanům, aby studovali Bibli. Řekl zde: „Neexistuje nic, čemu bys mohl věřit s větší jistotou, než to, co čteš v těchto spisech.“

Erasmus byl ve finanční tísni, a tak se ve snaze uniknout této situaci, a také moru, ocitl v roce 1504 v belgickém městě Lovani. Navštívil klášter v Parcu, kde v knihovně objevil rukopis italského učence Lorenza Vally „Poznámky k Novému zákonu“. Tato sbírka poznámek k textu Křesťanských řeckých písem v latinské Vulgátě vzbudila Erasmův zájem o kritiku textu, k níž patří srovnávání nejranějších překladů a rukopisů Bible, aby se zjistilo původní znění. Erasmus se rozhodl, že bude pracovat na obnovení původního textu Bible.

Potom Erasmus navštívil Itálii a později se opět vydal do Anglie. Když přecházel Alpy, opět uvažoval o tom, že se setká s Thomasem Morem. Když přemýšlel o významu jeho jména (řecké slovo moros znamená „blázen“), podnítilo jej to, aby napsal satiru, kterou nazval „Chvála bláznovství“. Bláznovství je v ní personifikováno a proniká do každé životní sféry, ale nikde není bláznovství patrné tak silně jako mezi teology a duchovenstvem. Tímto způsobem odhalil klam duchovenstva, což byla jedna z vlastních příčin reformace, která právě začínala vřít. Napsal: „Pokud jde o papeže, jestliže tvrdí, že jsou nástupci apoštolů, měli by vzít v úvahu, že se od nich vyžaduje totéž, co konali jejich předchůdci.“ Poznamenává, že však místo toho považují „vyučování lidí za příliš pracné; výklad Písma považují za krok proti scholastikům, modlitbu považují za nepříliš potřebnou“. Není divu, že se o Erasmovi říkalo, že má „vynikající vyjadřovací schopnost“.

VYDÁNÍ PRVNÍHO ŘECKÉHO TEXTU

Erasmus učil nějaký čas v Anglii řečtinu na Cambridžské univerzitě a přitom pokračoval ve své práci na opravě textu Křesťanských řeckých písem. Jeden z jeho přátel, Martin Dorpius, se jej snažil přesvědčit, že latinský překlad nepotřebuje žádnou opravu z řečtiny. Dorpius tvrdil: Je možné, „že by se celá katolická církev po tolik století mýlila, jestliže vždy používala a posvěcovala tento překlad“? Thomas More se připojil k Erasmovi v odpovědi na tuto kritiku a zdůraznil, že je nutné mít přesný text Bible v původních jazycích.

Tiskař Johannes Froben ve švýcarském městě Basileji naléhal na Erasma, aby co nejrychleji dokončil své dílo. V roce 1514 slyšel, že kardinál Ximenes ze španělského města Toleda pracuje na řeckém a latinském textu Zákona, ale že odložil vydání, dokud nebude hotová celá Bible. Byla posléze vydána jako Complutensiánský polyglot v roce 1522. Erasmovo vydání vyšlo v roce 1516, a byl to první text „Nového zákona“, který kdy byl vydán v původní řečtině.

Dílo bylo ukončeno ve spěchu, a proto obsahovalo mnoho chyb.a Erasmus si to uvědomoval více než kdo jiný, a v pozdějších vydáních z nich opravil co nejvíce. Luther i William Tyndale používali těchto textů při překladu Bible do němčiny a angličtiny. Právě v to Erasmus doufal a toužil po tom, jak to napsal v předmluvě k tomuto svazku řeckého textu: „Chtěl bych, aby tato slova byla přeložena do všech jazyků. . . Toužím po tom, aby si je prozpěvoval chlapec, který jde za svým pluhem.“ I když tento Erasmův text byl nedokonalý, byl počátkem důležitého díla kritiky textu, jež vedla k dnešním přesným překladům Bible.

Ne každý však uvítal tuto publikaci. Některé z Erasmových poznámek vyjadřovaly ostrou kritiku duchovenstva. Například text Matouše 16:18, který zní: „Ty jsi Petr, a na té skále vzdělám církev svou.“ (Sýkora) Erasmus vyjádřil překvapení, že by se tato slova měla uplatňovat výlučně na papeže, a úplně zamítá myšlenku, že by Petr zaujímal nejpřednější místo. To bylo odvážné prohlášení ve svazku, který byl věnován papeži. Není divu, že mnohé Erasmovy spisy byly zakázány, a to dokonce i na univerzitách.

Erasmus se velmi zajímal o pochopení Božího slova, což je patrné z jeho spisu, který napsal v roce 1519 a nazval jej „Zásady pravé teologie“ (zkráceně „Ratio“). Zde je vytyčena jeho metoda studia Bible se soustavou pravidel pro její výklad. Patří sem pravidlo nikdy nevyjímat citát z jeho souvislosti ani z autorovy linie myšlenek. Viděl jednotu Písma jako celku. Tvrdil, že výklad tedy pochází zevnitř, a není dán z žádného místa mimo jeho stránky. — Srovnej 1. Mojžíšovu 40:8.

ERASMUS A LUTHER

V roce 1518 napsal Erasmus pojednání „Důvěrné hovory“, v němž opět napadá zkaženost církve a klášterů. Právě rok před tím Martin Luther odvážně přibil na vrata chrámu ve Wittenbergu svých devadesát pět tezí, v nichž protestuje proti odpustkům, jež se v mnoha zemích staly urážkou náboženského cítění. Nějaký čas se zdálo, že se Erasmus a Luther spojí a uskuteční potřebné reformy, ale jejich názory na to, jak jich dosáhnout, se radikálně lišily. Zanedlouho začal Luther Erasma proklínat, protože Erasmus byl umírněný a chtěl pracovat mírumilovnými prostředky zevnitř církve. Dá se říci, že Erasmus přemýšlel a psal, zatímco Luther jednal.

V roce 1524 došlo nakonec k roztržce, když Erasmus napsal esej nazvaný „Rozprava o svobodné vůli“. Luther zavrhl myšlenku, že by člověk měl svobodnou vůli, ale Erasmus dokazoval, že by jinak Bůh byl nespravedlivý, protože by to znamenalo, že člověk není schopen jednat způsobem, který povede k jeho záchraně.

V Evropě se ujala reformace a okolnosti přinutily mnohé z jejích vůdců, aby se oddělili od katolické církve. Ačkoli nepředvídali, jaké to bude mít důsledky, šli dále po cestě, kterou si zvolili, což často vedlo k jejich smrti. Ale Erasmus ustoupil od rozepře, a dokonce odmítl kardinálský klobouk, a při jedné příležitosti připustil, že by mohl selhat stejně jako Petr, kdyby byl vystaven zkoušce. (Matouš 26:69–75) Snažil se držet se střední cesty. Zatímco tedy Řím považoval jeho spisy za kacířské a uvedl je na index zakázaných knih, mnozí reformátoři jej odsuzovali a říkali, že je ochoten činit ústupky, aby se zachránil. Erasmus byl citlivý na jakoukoli kritiku a přitom toužil po chvále, a často byl příliš opatrný a bál se následků, jaké by mohla mít jakákoli roztržka s Římem.

Vztah Erasmův k reformaci byl shrnut slovy: „Byl reformátorem, dokud se reformace nestala hroznou skutečností; šprýmařem na hradbách papežství, dokud nezačaly povolovat; propagátorem Písma, dokud se lidé nezačali zabývat jeho studiem a uplatňováním; kritizoval pouhé vnější formy náboženství, dokud nezačaly být posuzovány podle své skutečné hodnoty; krátce, byl to učený, důvtipný, laskavý, roztomilý, plachý, nerozhodný muž, který nesl odpovědnost, ale slávy za záchranu lidské mysli z tisíciletého otroctví se zřekl ve prospěch jiných. Jeho dráha a dráha Lutherova se od sebe tudíž stále více vzdalovaly, až se stalo, že šli každý jiným směrem a nakonec k sobě navzájem pociťovali nepřátelství.“ — „Edinburgh Review“, LXVII, 302, (angl.).

Reformátoři mezi sebou nesouhlasili ani v otázkách nauk, ani v otázkách praxe, a tak změny, k nimž došlo v šestnáctém století, nevymýtily některé ze základních tradic, které po staletí zakrývaly pravdu Božího slova. Ale snahy dát Bibli prostým lidem pokračovaly od té doby až dodnes. Z těchto bojů, v nichž měl Erasmus svou úlohu, vyvstaly spolehlivé a přesné překlady Bible.

A tak dnes může ‚chlapec za pluhem‘ mít svou Bibli, nebo alespoň její část, bezmála v kterémkoli jazyce a může se s potěšením učit o Božím předsevzetí s lidstvem. Písmo nás vřele povzbuzuje, abychom to činili. V Žalmu 1:2, 3 říká o spravedlivém muži: „Jeho potěšení je v zákoně Jehovově a v jeho zákoně si polohlasem čte dnem i nocí. A jistě bude jako strom zasazený při vodních tocích, který vydává své vlastní ovoce ve svém období a jehož list nevadne, a všechno, co dělá, bude se dařit.“ Ať nikdy nemine ani jeden den, kdy bychom nenalézali potěšení v Božím slově.

[Poznámka pod čarou]