Podivuhodná životní dráha — 57 let misionářského života

Vypráví Eric Cooke

„SLABĚ svítalo, a já jsem se opíral o zábradlí člunu, který se plavil přes Kanál, a zíral jsem na nejasný obzor. Večer předtím jsme s bratrem opustili Southampton v Anglii a směřovali jsme do Saint-Malo ve Francii. Jako turisté? Ne, měli jsme v úmyslu přinést do Francie poselství o Božím království. Připluli jsme do Saint-Malo, vyzvedli jsme si kola a jeli jsme na jih.

Tak jsme se s mým mladším bratrem Johnem před 57 lety ujali misionářského díla v cizině. Co vedlo k tomu, že jsme vstoupili do služby plným časem? Co nás vedlo, abychom opustili klidný a pohodlný život doma v Anglii?

Co ovlivnilo náš život

V roce 1922 se má matka účastnila veřejné přednášky „Kde jsou mrtví?“. Byla tím nadšena a zakrátko se stala Jehovovou oddanou služebnicí. Ale tatínek z toho radost neměl. Byl členem anglikánské církve a celá léta nás vodil v neděli ráno do kostela, zatímco maminka nás odpoledne učila z Bible.

V roce 1927 bylo Johnovi čtrnáct let a začal s maminkou chodit na shromáždění a účastnit se vydávání svědectví dům od domu. Ale já jsem byl spokojen sám se sebou, protože jsem měl dobrou práci v Barclayově bance. Z úcty k mamince jsem však nakonec začal studovat Bibli a publikace Společnosti Strážná věž. Potom jsem duchovně rychle pokračoval a v roce 1930 jsem byl pokřtěn. John skončil v roce 1931 školu a zahájil kazatelskou službu plným časem jako průkopník. Když navrhl, abych ho doprovázel v průkopnické práci, opustil jsem svou životní dráhu v bankovnictví a přidal se k němu. Ve svém rozhodnutí jsme byli posíleni naším novým jménem, svědkové Jehovovi, které jsme právě přijali. Prvním místem, které nám bylo přiděleno, bylo město La Rochelle a okolní území na západním pobřeží Francie.

Průkopnická služba ve Francii na kole

Jeli jsme ze Saint-Malo na jih, s radostí jsme pozorovali jabloňové sady v Normandii a vdechovali jsme vůni zralého ovoce z moštáren. Nic jsme nevěděli o tom, že na blízkých normandských plážích budou za třináct let, během 2. světové války, zuřit některé z nejkrvavějších bitev v dějinách; také jsme nevěděli, že naše služba plným časem bude trvat tak dlouho. V žertu jsem řekl Johnovi: „Myslím, že můžeme pracovat pět let jako průkopníci. Armageddon nemůže být příliš daleko!“

Po třech dnech jízdy na kolech jsme se dostali do La Rochelle. Oba jsme uměli trochu francouzsky, a tak jsme bez potíží našli skromně zařízený pokoj. Na kolech jsme projeli všechny vesnice v okruhu asi 20 kilometrů a rozšiřovali jsme tam biblickou literaturu. Pak jsme se přestěhovali do jiného města a postup jsme opakovali. V této části Francie nebyli žádní jiní svědkové.

V červenci 1932 byl John, který se kdysi učil ve škole španělsky, poslán Společností, aby sloužil ve Španělsku. Já jsem pokračoval v jižní Francii a během dvou let jsem měl několik spolupracovníků z Anglie. Neměli jsme žádné jiné společenství se svědky, a proto bylo životně důležité, abychom se pravidelně modlili a studovali Bibli a tak si zachovali duchovní sílu. Jednou za rok jsme se také vraceli do Anglie na výroční sjezdy.

V roce 1934 jsme byli z Francie vyhoštěni. Odpovědnost za to nesla římskokatolická církev, která měla tehdy silný vliv. Místo abych se vrátil do Anglie, připojil jsem se ke dvěma jiným anglickým průkopníkům a vydali jsme se do Španělska, jako obvykle na kolech. Jednou jsme přespali v nějakém křoví, jindy v kupce sena a jindy na pláži. Nakonec jsme se dostali do Barcelony v severovýchodním Španělsku a přidali jsme se k Johnovi, který nás uvítal.

Náročný úkol ve Španělsku

Ve Španělsku tehdy nebyly žádné sbory svědků Jehovových. Několik měsíců jsme pracovali v Barceloně, pak jsme přešli do Tarragony. Tam jsme začali poprvé používat přenosné gramofony a desky s krátkými biblickými přednáškami ve španělštině. Byly velmi účinné, především v přeplněných kavárnách a hostincích.

Na severozápadě, v Léridě, se k nám připojil jeden osamělý svědek, Salvador Sirera. Povzbudilo ho, že jsme byli v tom kraji, a nějaký čas sloužil jako průkopník. V Huesce nás nadšeně přivítal Nemesio Orus v maličkém bytě nad svou hodinářskou dílnou. Právě s ním jsme vedli své první domácí biblické studium, při němž jsme užívali jednu z prvních brožur Společnosti. Každý den jsme studovali několik hodin, a zakrátko se k nám připojil jako průkopník.

V dalším městě, kde jsme pracovali, v Zaragoze, bylo pro nás radostí pomáhat Antoniovi Gargallovi a Josému Romanosovi, dvěma mladíkům, kterým ještě nebylo dvacet let. Každý večer přicházeli do našeho pokojíčku a vedli jsme s nimi biblické studium na základě knihy „Vláda“. Časem se k nám oba připojili v průkopnické službě.

Obviněni z fašismu

Mezitím začaly vznikat těžkosti. Chystala se španělská občanská válka, konflikt, v němž měly nakonec zahynout statisíce lidí. V jedné vesnici blízko Zaragozy jsme se s Antoniem dostali do těžkostí. Jedna žena, která přijala naše brožury, je omylem považovala za katolickou propagandu a obvinila nás, že jsme fašisté. Byli jsme uvězněni a předvedeni na policejní stanici. „Co děláte v této vesnici?“ ptal se seržant. „Lidé tady jsou komunisté, a nemají rádi fašistickou propagandu!“

Když jsme vysvětlili, co děláme, byl spokojen. Laskavě nám dal oběd a doporučil nám, abychom tiše během siesty opustili vesnici. Když jsme však vycházeli, čekala na nás lůza. Vzali nám všechnu literaturu. Byla to ošklivá situace. Byli jsme však vděční, že přišel seržant a taktně mluvil k zástupu. Uklidnil je, když přednesl, že nás odveze do Zaragozy k úřadům. Tam se za nás přimluvil u jednoho městského úředníka a byli jsme propuštěni. V červenci roku 1936, když začala občanská válka, odmítl Antonio bojovat ve Frankově vojsku a byl popraven. Jak radostné to bude pro mne a pro Johna, až ho při vzkříšení uvítáme a až opět uvidíme jeho jemný úsměv!

V Irsku nás označují jako komunisty

Krátce před vypuknutím občanské války jsme se s Johnem vrátili do Anglie na svou pravidelnou každoroční dovolenou. Pak vypukla válka a my jsme se již nemohli vrátit do Španělska. Několik týdnů jsme proto působili jako průkopníci v Kentu, nedaleko našeho domova v Broadstairs. Pak jsme byli přiděleni do dalšího místa — do Irska. Prezident Společnosti Joseph F. Rutherford zařídil, abychom tam šli a rozšiřovali zvláštní traktát nazvaný „Byl jsi varován“. V jižním Irsku nebyly žádné sbory, jen několik osamělých svědků.

Tentokrát jsme byli na podnět katolického duchovenstva obviněni, že jsme komunisté — pravý opak obvinění, které bylo proti nám vzneseno ve Španělsku! Rozzuřený dav katolíků jednou vnikl do domu, kde jsme bydleli, sebrali nám krabice s literaturou a spálili je. Než jsme se v létě 1937 vrátili do Anglie, prožili jsme několik takových incidentů.

Druhá světová válka a pak do Gileadu

Když byla v září 1939 vyhlášena druhá světová válka, sloužil John ve Francii v Bordeaux a já jsem byl dozorcem sboru v Derby v Anglii. Někteří průkopníci, včetně Johna, kteří se ke mně opět připojili, byli zproštěni povinné vojenské služby, ale jiní, například já, zproštění nedostali. A tak jsem byl za války každou chvíli ve vězení. V těchto válečných vězeních bylo třeba vytrvalosti, abychom snesli tamější poměry, ale věděli jsme, že naši bratři v Evropě trpí mnohem více.

Po válce navštívil Anglii nový prezident Společnosti Strážná věž Nathan H. Knorr a zařídil, aby někteří průkopníci absolvovali Gilead, biblickou školu Strážné věže, v severní části státu New York a aby tam získali misionářské školení. A tak jsme v květnu 1946 s Johnem přeplouvali Atlantik na lodi Liberty, která byla postavena za války.

Osmá třída Gileadu byla první skutečně mezinárodní třída. Studium a společenství s bývalými průkopníky v pětiměsíčním kursu byla opravdu povzbuzující zkušenost. Nakonec přišel den graduace a my jsme se konečně dozvěděli místo svého určení. Já jsem byl určen do Jižní Rhodesie, jež je nyní známá jako Zimbabwe, a John byl poslán do Portugalska a Španělska.

Misionářská služba v Africe

V listopadu 1947 jsem vystoupil z lodi v Kapském Městě v Jižní Africe. Na jiné lodi přijeli moji spolužáci Ian Fergusson a Harry Arnott. Zakrátko nás navštívil bratr Knorr a účastnili jsme se sjezdu v Johannesburgu. Pak jsme postupovali na sever do míst svého přidělení — Ian do Njaska (nyní Malawi), Harry do Severní Rhodesie (nyní Zambie) a já do Jižní Rhodesie (nyní Zimbabwe). Během doby vytvořila Společnost odbočku a já jsem byl určen jako dozorce odbočky. Měli jsme v zemi 117 sborů asi s 3 500 zvěstovateli.

Brzy přijeli čtyři noví zvěstovatelé. Představovali si, že v místě, kde budou pracovat, budou hliněné chýše, že tam budou v noci řvát lvi, že najdou pod postelí hady a že tam budou primitivní podmínky. Místo toho viděli kvetoucí stromy lemující třídy v Bulawayo, moderní veřejná zařízení a lidi ochotné naslouchat poselství o království. A tak řekli, že to je průkopnický ráj.

Dvě osobní změny

Když jsem byl v roce 1930 pokřtěn, nebylo ještě mnoho porozumění o těch, kteří budou mít věčný život na zemi. A tak jsme s Johnem oba přijímali v době Památné slavnosti symboly, jako tehdy každý. Ani v roce 1935, kdy bylo ukázáno, že „velký zástup“ ze 7. kapitoly Zjevení je pozemská třída „ovcí“, se naše smýšlení nezměnilo. (Zjev. 7:9; Jan 10:16) Pak v roce 1952 bylo na 63. stránce „Strážné věže“ (angl.) uveřejněno objasnění rozdílu mezi pozemskou nadějí a nebeskou nadějí. Uvědomili jsme si, že nemáme naději na nebeský život, ale že máme naději na život na rajské zemi. — Iz. 11:6–9; Mat. 5:5; Zjev. 21:3, 4.

Jaká byla další změna? Stále více se mi líbila Myrtle Taylorová, která s námi kdysi pracovala tři roky. Když se ukázalo, že si totéž myslí ona o mně a že si oba velmi vážíme misionářské služby, zasnoubili jsme se a v červenci 1955 jsme uzavřeli manželství. Ukázalo se, že Myrtle je jako manželka velmi dobrou pomocnicí.

Služba v Jižní Africe

V roce 1959 navštívil bratr Knorr Jižní Rhodesii a Myrtle a já jsme dostali nové přidělení v Jižní Africe. Zanedlouho jsme se vydali na cestu do místa, kam jsem byl určen ke krajské službě. Byla to šťastná léta. Ale já jsem začal pociťovat, že stárnu, a zdraví Myrtle nám již předtím působilo poněkud starosti. Za nějaký čas jsme již nemohli držet krok s krajskou službou, a proto jsme založili misionářský domov v Kapském Městě a sloužili jsme tam několik let. Později jsme dostali nové působiště v Durbanu v Natalu.

Tam se ukázalo, že máme pracovat v Chatsworthu, ve velké obci Indů. Tak nám bylo přiděleno cizí území uvnitř cizího území — skutečně náročný úkol pro nás jako starší misionáře. Když jsme tam v únoru 1978 přijeli, byl tam sbor, v němž bylo 96 svědků, většinou Indů. Museli jsme studovat náboženské názory Hindů a pochopit jejich zvyky. Přístup, jehož použil apoštol Pavel při vydávání svědectví v Athénách, byl pro nás užitečným příkladem. — Sk. 17:16–34.

Požehnání misionářské služby

Nyní je mi 78 let a mám za sebou 57 let misionářské služby. Je skutečně povzbuzující vidět ten úžasný vzrůst v zemích, kde jsem sloužil! Francie dosáhla počtu 100 000 zvěstovatelů, Španělsko více než 70 000 a v Jižní Africe vzrostl počet z 15 000, kteří tam byli, když jsme tam přijeli, na více než 43 000.

Mladí, dovolují vám vaše okolnosti ujmout se služby plným časem? Jestliže ano, mohu vás ujistit, že to je ta nejznamenitější životní dráha. Je to nejen ochrana před problémy a pokušeními, jež dnes postihují mládež, ale vaše osobnost se tím také může utvářet, aby se přizpůsobila Jehovovým spravedlivým zásadám. Sloužit dnes Jehovovi je opravdu výsada a přednost pro mladé i pro staré!