1914 — Rok, který otřásl světem
„Velká válka let 1914–18 leží jako pás spálené země, jenž odděluje tehdejší dobu od naší. Zmařením tolika životů. . . , zničením víry, změnou ideálů a zanecháním nevyléčitelných ran ze zklamání vytvořila fyzickou i psychologickou propast mezi dvěma epochami.“ Z díla The Proud Tower—A Portrait of the World Before the War 1890–1914 (Věž pýchy — Portrét světa před válkou 1890–1914) od Barbary Tuchmanové.
„Je to téměř — ale ne ještě zcela — částí historie, protože mnoho tisíc lidí, kteří byli začátkem tohoto významného dvacátého století mladí, je dosud naživu.“ Z knihy 1914 (od Lyn MacDonaldové), vydané v roce 1987.
PROČ se zajímat o rok 1914? ‚To, co mě zajímá, je budoucnost,‘ řekneš snad, ‚ne minulost.‘ S problémy, jakými jsou celosvětové znečištění, rozpad rodinného života, vzrůst zločinnosti, duševní choroby a nezaměstnanost, se asi zdá budoucnost lidí pochmurná. Mnozí lidé, kteří prozkoumali význam roku 1914, však nalezli důvod pro naději v lepší budoucnost.
Po celá desetiletí Strážná věž vysvětluje, že v roce 1914 zažilo lidstvo to, co je nazýváno ‚počátkem tísnivých bolestí‘. Toto označení tvoří část velkého proroctví Ježíše Krista o událostech, které mají předcházet konci zkaženého lidského systému. — Matouš 24:7, 8.
Dramatické události roku 1914 si dnes pamatuje jen malé procento lidstva. Pomine tato generace lidí pokročilého věku dříve, než Bůh zachrání zemi před zničením? Podle biblického proroctví ne. „Až to všechno uvidíte,“ slíbil Ježíš, „vězte, že on je blízko u dveří. Vpravdě vám říkám, že tato generace rozhodně nepomine, dokud se to všechno nestane.“ — Matouš 24:33, 34.
Abychom porozuměli, proč má rok 1914 takový historický význam, uvažujme, jaká byla světová situace až do poloviny toho roku. V tom období uplatňovali značnou moc monarchové jako ruský car Mikuláš, německý císař Vilém a v Rakousko-Uhersku císař František Josef. Každý z těchto mužů mohl mobilizovat více než čtyři milióny válečníků a vyslat je do bitvy. Jejich předchůdci však podepsali to, co se nazývalo Svatou aliancí, a tvrdili, že Bůh je jmenoval, aby vládli nad různými částmi jednoho velkého „křesťanského národa“.
Podle The Encyclopædia Britannica tento dokument „mocně ovlivnil postup jednání evropské diplomacie během devatenáctého století“. Používalo se ho k potlačování demokratických hnutí a ve prospěch takzvaného božského práva králů. „My, křesťanští králové,“ napsal císař Vilém caru Mikulášovi, „máme jednu svatou povinnost, uloženou nám nebem, a tou je zachování tohoto principu [božského práva králů] .“ Znamenalo to, že jsou králové Evropy nějak spojeni s Božím Královstvím? (Srovnej 1. Korinťanům 4:8.) A co církve, které podporovaly tyto krále? Vyznávaly pravé křesťanství? Jasnou odpověď na tyto otázky přinesly roky, jež následovaly bezprostředně po roce 1914.
Náhle v srpnu
„Jaro a léto roku 1914 se v Evropě vyznačovalo neobyčejným klidem,“ napsal britský státník Winston Churchill. Lidé se všeobecně dívali na budoucnost optimisticky. „Svět roku 1914 byl plný naděje a očekávání,“ uvedl ve své knize World War I (První světová válka) Louis Snyder.
Je pravda, že Německo a Británie spolu ostře soupeřily po mnoho let. Historik G. P. Gooch však ve své knize Under Six Reigns (Pod šesti vládami) vysvětluje: „Evropský konflikt se zdál být v roce 1914 méně pravděpodobný než v letech 1911, 1912 nebo 1913. . . Vztahy mezi těmito dvěma vládami byly lepší, než jaké byly po dlouhou dobu předtím.“ Winston Churchill, člen britského kabinetu pro rok 1914, se vyjádřil takto: „Zdálo se, že Německo zastává stejný postoj jako my, tedy, že se rozhodlo pro mír.“
Se zavražděním korunního prince rakousko-uherské říše v Sarajevu 28. června 1914 se však na obzoru vynořil temný mrak. O měsíc později vyhlásil císař František Josef válku Srbsku a potom svému vojsku přikázal zaútočit na toto království. Mezitím v noci 3. srpna 1914 náhle přepadla početná německá armáda na rozkaz císaře Viléma Belgické království a probojovávala se směrem k Francii. Následující den Británie vyhlásila válku Německu. A car Mikuláš již předtím nařídil mobilizaci obrovské ruské armády pro válku s Německem a Rakousko-Uherskem. Svatá aliance nezabránila evropským králům, aby nezavlekli kontinent do krvavé lázně vzájemného pobíjení. Velké otřesy však měly teprve přijít.
Přes vánoce?
Vypuknutí války nezmírnilo optimismus. Mnozí lidé věřili, že válka přispěje k lepšímu světu. Po celé Evropě se shromažďovaly početné zástupy, aby vyjádřily svou podporu. „V roce 1914,“ píše A. J. P. Taylor ve své knize The Struggle for Mastery in Europe—1848–1918 (Boj o moc v Evropě — 1848–1918), „nebral nikdo nebezpečí války vážně, vyjma čistě vojenského nazírání. . . Nikdo neočekával sociální pohromu.“ Namísto toho mnozí předpovídali, že válka za pár měsíců skončí.
Dlouho předtím, než mohli Evropané oslavit vánoce roku 1914, však záležitost uvázla na mrtvém bodě. Vytvořila se linie zákopů v délce 700 kilometrů, táhnoucí se od Švýcarska na jihu k belgickému pobřeží na severu. Dostala označení západní fronta a německý autor Herbert Sulzbach si o ní v poslední den roku 1914 do diáře poznamenal: „Přestože si zpočátku kdekdo myslel, že to skončí v několika týdnech, tato strašná válka stále pokračuje a její konec je v nedohlednu.“ Mezitím v jiných částech Evropy zuří krvavé boje mezi vojáky Ruska, Německa, Rakousko-Uherska a Srbska. Konflikt se brzy rozšiřuje za hranice Evropy, přičemž k bitvám dochází na mořích v oblastech Afriky, Středního východu a na tichomořských ostrovech.
O čtyři roky později je Evropa zpustošena. Německo, Rusko a Rakousko-Uhersko, každá tato země ztratila od jednoho do dvou miliónů vojáků. V Rusku dokonce skončila v bolševické revoluci roku 1917 monarchie. Pro krále Evropy a jejich duchovní stoupence to představovalo šok. Překvapení vyjadřují ještě i dnešní historikové. Gordon Brook-Shepherd se ve své knize Royal Sunset ptá: „Jak je možné, že vládci, většinou spříznění pokrevně či manželstvím a všichni oddaní myšlence uchovat království, připustili, aby upadli do bratrovražedné krvavé lázně, která několik z nich vymazala z existence a ty, co zůstali, zanechala oslabené?“
Francouzská republika také ztratila přes milión vojáků a britské impérium, jehož monarchie byla oslabena již dlouho před válkou, jich ztratilo přes 900 000. Celkem zahynulo více než devět miliónů vojáků a dalších 21 miliónů bylo raněno. O civilním obyvatelstvu The World Book Encyclopedia uvádí: „Nikdo neví, kolik civilistů zemřelo pro nemoc, hlad a jiné příčiny spojené s válkou. Někteří historikové se domnívají, že zemřelo tolik civilistů, kolik zahynulo vojáků.“ Epidemie španělské chřipky si v roce 1918 vyžádala na celém světě dalších 21 000 000 životů.
Radikální změna
Po Velké válce, jak se jí tehdy říkalo, již svět nebyl nikdy takový. Mnoho těch, kteří ji přežili, se zklamaně odvrátilo od náboženství a přiklonilo se k ateismu, protože se na válce s nadšením podílelo mnoho církví křesťanstva. Jiní se zaměřili na úsilí získat hmotné bohatství a rozkoše. Podle profesora Modrise Eksteinse, autora knihy Rites of Spring (Obřady jara), dvacátá léta „byla svědkem hédonismu a narcisismu pozoruhodných rozměrů“.
„Válka,“ vysvětluje profesor Eksteins, „zaútočila na morální měřítka.“ Lidé na obou stranách byli náboženskými, vojenskými a politickými vůdci vedeni k tomu, aby se dívali na masové zabíjení jako na morálně správnou věc. Toto, jak přiznává Eksteins, „byly ty zcela nejhrubší útoky na morální řád, o kterém se tvrdilo, že má své kořeny v židovsko-křesťanské etice“. „Na západní frontě,“ dodává, „byly nevěstince pravidelnou součástí vojenských základen. . . Také v civilním životě uvolnila morálka své korzety a opasky. Prostituce prudce vzrostla.“
Rok 1914 změnil opravdu mnohé. Nevytvořil lepší svět a válka se neukázala být „válkou, jež ukončí všechny války“, jak věřilo mnoho lidí. Je to spíše tak, jak poznamenává historička Barbara Tuchmanová: „Iluze a nadšení, jež byly možné do roku 1914, se pomalu propadaly do moře hlubokého zklamání.“
Někteří lidé, kteří byli svědky tragédie roku 1914, však nebyli událostmi tohoto roku překvapeni. Ve skutečnosti ještě dříve, než válka vypukla, očekávali ‚dobu hrozných těžkostí‘. Kdo byli ti lidé? A co věděli, na rozdíl od jiných lidí?
[Rámeček na straně 5]
Britský optimismus v roce 1914
„Přibližně jedno století se na moři kolem našeho ostrova neobjevil nepřítel. . . Bylo obtížné dokonce si jen představit, že by tyto mírumilovné břehy mohly být ohroženy. . . Nikdy se Londýn nezdál být zářivějším a úspěšnějším. Nikdy nebylo tolik věcí, do kterých stálo za to se pustit a jež stálo za to vidět a slyšet. Ani staří, ani mladí neměli nejmenší zdání, že to, čeho jsou svědky během onoho nesrovnatelného období roku 1914, je vlastně konec jedné éry.“ — Before the Lamps Went Out (Než došly lampy) od Geoffreye Marcuse.