Jehova o nás pečoval po dobu zákazu — 3. část
BYL 14. březen roku 1990. Onoho významného dne jsem byl spolu s jinými přítomen, když vysoký státní úředník ministerstva pro církevní záležitosti ve Východním Berlíně předával dokument, jímž byl Svědkům Jehovovým v tehdejší Německé demokratické republice neboli Východním Německu udělen zákonný status. Při jednání, které v ten den probíhalo, jsem vzpomínal, jak jsem se stal svědkem, a uvažoval jsem o těžkých dobách, které jsme museli prožívat.
V polovině padesátých let, kdy se mnou Margarete, má spolupracovnice, jež byla svědkyní Jehovovou, poprvé mluvila o svém přesvědčení založeném na Bibli, byli svědkové Jehovovi ve Východním Německu těžce pronásledováni. Zanedlouho odešla pracovat někam jinam a já jsem začal studovat Bibli s jiným svědkem. Pokřtěn jsem byl v roce 1956 a téhož roku jsme se s Margarete vzali. Byli jsme spojeni s berlínským sborem Lichtenberg. Bylo v něm asi šedesát zvěstovatelů Království, kteří se účastnili kazatelského díla.
Dva roky po mém křtu přišli státní úředníci do domácnosti muže, který vedl náš sbor. Chtěli ho zatknout, ale pracoval právě v Západním Berlíně. Jeho rodině se podařilo dát mu zprávu, aby tam zůstal, a za několik měsíců odešli na Západ za ním. Ačkoli mi tehdy bylo teprve 24 let, dostal jsem ve sboru velmi odpovědné úkoly. Jsem vděčný Jehovovi za to, že poskytuje moudrost a sílu, jichž je při plnění takových povinností zapotřebí. — 2. Korinťanům 4:7.
Zajišťování duchovního pokrmu
Když byla v srpnu 1961 postavena Berlínská zeď, byli svědkové Jehovovi na Východě náhle izolováni od svých bratrů na Západě. Tak začalo období, kdy jsme si pořizovali výtisky naší literatury — nejprve na psacím stroji, a později řadou rozmnožovacích strojů. Od roku 1963 jsem dva roky budoval v našem domě úkryt, kde by se dalo tisknout. Celý den jsem pracoval jako nástrojař a noci jsem trávil výrobou Strážných věží s pomocí několika bratrů. Úřady se zaměřily na to, aby pronikly do organizace naší tiskařské práce, ale Jehova nám pomáhal, takže náš pokrm, jak jsme tomu říkali, vycházel včas.
K výrobě dostatečného počtu našich časopisů jsme potřebovali velké množství papíru, a získávat takové množství nebylo snadné. Kdybychom pravidelně kupovali papír ve velkém, upoutalo by to pozornost úřadů. Proto jsme žádali jednotlivé svědky, aby opatřovali papír v malém množství a přinášeli jej na naše skupinové biblické studium. Odtud jsme jej odnášeli na místo, kde jsme vyráběli časopisy. Jiní svědkové pak hotové časopisy rozdělovali.
Úředníci měli podezření, že mám co dělat s tiskem literatury, a proto mě ostře sledovali. Koncem roku 1965 jsem si povšiml, že za mnou chodí více než obvykle, a cítil jsem, že něco chystají. Jednou časně ráno náhle udeřili.
Únik o vlásek
Toho zimního rána jsem byl na cestě do práce. Ještě byla tma a já jsem byl připraven na pronikavý mráz. Cestou jsem zahlédl nad živými ploty čtyři hlavy. Muži zahnuli a zamířili po pěšině směrem ke mně. Ke své hrůze jsem poznal, že to jsou pracovníci státního úřadu. Co dělat?
Hluboký sníh byl odházen jen natolik, že v něm zůstala úzká pěšinka. Šel jsem dál. Pospíchal jsem, s hlavou skloněnou a očima upřenýma k zemi. Chvatně jsem zašeptal modlitbu. Muži se přibližovali. Poznali mě? Na úzké cestičce jsme se těsně míjeli, a já jsem sotva mohl uvěřit, co se děje. Zrychloval jsem krok. „Hele,“ zařval jeden z nich, „to je on. Stát!“
Dal jsem se do běhu, jak nejrychleji jsem mohl. Prudce jsem zahnul za roh, přeskočil jsem sousedův plot a na zadní dvorek k nám. Vřítil jsem se do domu, zamkl jsem dveře a zavřel na závoru. „Všichni vstávejte!“ vykřikl jsem. „Jsou tu pro mne!“
Margarete ihned seběhla ze schodů a postavila se ke dveřím. V okamžiku jsem byl ve sklepě a přiložil jsem do kamen. Popadl jsem všechny sborové zprávy, které jsem měl, a hodil jsem je do plamenů.
„Otevřete!“ zaburáceli ti muži. „Otevřete dveře! Tady státní prokurátor.“
Margarete byla nezlomná a já jsem všechno spálil, aby se nic nedalo poznat. Pak jsem přišel k Margarete a pokynul jsem jí, aby otevřela dveře. Muži vpadli dovnitř.
„Proč jste utekl?“ zeptali se.
Za chvíli jim přišla posila a prohledali celý dům. Největší starost jsem měl o skrýš, kde byl tiskařský stroj a 40 000 archů papíru. Ukrytý vchod však neobjevili. Výslechy sice trvaly celé hodiny, ale Jehova mi pomohl, abych zůstal klidný. Tímto zážitkem jsme se mnohem více přiblížili k našemu milujícímu nebeskému Otci a byli jsme posíleni, abychom vytrvali.
Svobodní, i když ve vězení
Koncem šedesátých let jsem byl vyzván, abych se dostavil k nástupu vojenské služby. Z důvodu svědomí jsem nemohl tuto službu nastoupit, a proto jsem byl nucen strávit sedm měsíců ve vazbě a v pracovním táboře. V táboře v Chotěbuzi (Cottbus), jihovýchodně od Berlína, bylo patnáct svědků. Všichni jsme tam byli pro svou křesťanskou neutralitu. (Izajáš 2:2–4; Jan 17:16) Naše pracovní dny byly dlouhé a práce byla těžká. Vstávali jsme ve čtvrt na pět a vozili nás mimo tábor pracovat na železničních tratích. Byli jsme sice vězni, ale mívali jsme příležitost mluvit s jinými o Jehovově Království.
V Chotěbuzi s námi například byli dva muži, kteří předpovídali budoucnost. Jednoho dne jsem se doslechl, že mladší z nich chce se mnou za každou cenu mluvit. Co asi chce? Všechno mi řekl. Jeho babička kdysi byla věštkyní, a když si přečetl její knihy, zmocnily se ho tytéž síly. Ten člověk si zoufale přál zbavit se sil, které ho ovládaly, ale bál se odplaty. Plakal a plakal. Ale co to mělo společného se mnou?
Během našeho rozhovoru mi vysvětlil, že schopnost předpovídat budoucnost se mu zhoršuje, jakmile je ve společnosti svědků Jehovových. Objasnil jsem mu, že existují zlí duchové neboli démoni, a také duchové dobří, neboli spravedliví andělé. Na příkladu lidí, kteří se stali křesťany ve starověkém Efezu, jsem mu ukázal, jak důležité je zbavit se všech předmětů, které mají něco společného s předpovídáním budoucnosti nebo s jakýmikoli jinými spiritistickými praktikami. (Skutky 19:17–20) „Pak vyhledej svědky,“ řekl jsem mu. „Svědkové žijí všude.“
Mladík za několik dnů z tábora odešel a už jsem o něm neslyšel. Ale ten zážitek s vyděšeným a zoufalým člověkem, který toužil po svobodě, prohloubil mou lásku k Jehovovi. Nás svědků zde bylo patnáct a byli jsme v táboře za svou víru, ale duchovně jsme byli svobodní. Ten mladý muž byl z vězení propuštěn, ale byl stále v otroctví „boha“, který ho děsil. (2. Korinťanům 4:4) Jak velice bychom si my svědkové měli vážit naší duchovní svobody!
Naše děti vystaveny zkouškám
Svého přesvědčení, které bylo založeno na Bibli, se museli pevně zastávat nejen dospělí, ale také mladí lidé. Ve škole i v zaměstnání na ně byl činěn nátlak, aby přistupovali na kompromisy. Všechny čtyři naše děti musely pevně hájit své přesvědčení.
Každé pondělí se ve škole konal obřad zdravení vlajky. Děti se seřadily na dvoře, zazpívaly píseň a při vztyčování vlajky zdravily takzvaným Thälmannovým pozdravem. Ernst Thälmann byl německý komunista, kterého v roce 1944 zavraždili nacističtí příslušníci SS. Po druhé světové válce se Thälmann stal hrdinou Východního Německa. Na základě Bible jsme byli přesvědčeni, že svatá služba má být určena pouze Jehovovi Bohu, a proto jsme s manželkou poučovali své děti, aby při takových obřadech uctivě stály, ale neúčastnily se jich.
Školáci se také učili komunistické písně. Šli jsme s Margarete do školy, kam chodily naše děti, a vysvětlili jsme tam, proč takové politické písně naše děti nebudou zpívat. Řekli jsme však, že se ochotně naučí písně jiného druhu. Tak se naše děti od malička učily zastávat pevný postoj a odlišovat se od svých vrstevníků.
Koncem sedmdesátých let chtěla naše nejstarší dcera jít se učit práci v kanceláři. Ale každý učeň musel nejdříve projít čtrnáctidenním předvojenským výcvikem. Renate její svědomí nedovolovalo, aby se účastnila. Zaujala pevný postoj a nakonec byla tohoto výcviku zproštěna.
Během učňovských let chodila Renate do třídy, kde se vyžadovalo, aby se účastnila výcviku ve střelbě. „Renate, budeš také chodit na cvičení ve střelbě,“ řekl učitel. Její námitky nebral v úvahu. „Nemusíš střílet,“ slíbil jí. „Můžeš mít na starosti občerstvení.“
Večer jsme o té věci mluvili v rodině. Nepovažovali jsme za správné, aby Renate byla při střeleckém výcviku přítomna, i kdyby se ho přímo neúčastnila. Z našeho rozhovoru a z modlitby načerpala sílu a nedala se ničím zastrašit. Bylo pro nás skutečně povzbuzením, když jsme viděli, jak se naše dcerka zastává spravedlivých zásad!
Rozšiřujeme naši veřejnou kazatelskou činnost
Koncem sedmdesátých let odpor proti našemu dílu polevil a ze Západu začaly být přiváženy velké zásilky našich křesťanských publikací. Byla to sice nebezpečná práce, ale odvážní bratři se k ní hlásili dobrovolně. Velice jsme si vážili toho, že nám bylo dodáváno více literatury, a také úsilí všech, kteří to umožnili. V prvních letech po vydání zákazu bylo tvrdé pronásledování a kazatelská činnost dům od domu byla tehdy skutečně náročná. Někteří se od ní nechali odradit strachem z úředního postihu. Během doby však naše veřejná kazatelská činnost prudce vzrostla. V šedesátých letech se služby dům od domu pravidelně účastnilo jen asi 25 procent zvěstovatelů Království. Ale do konce osmdesátých let vzrostl počet těch, kteří se pravidelně účastnili tohoto odvětví služby, na 66 procent. Tehdy si již úřady naší veřejné kazatelské činnosti tolik nevšímaly.
Jednou jsem pracoval ve službě s bratrem, který vzal s sebou svou dcerku. Mluvili jsme se starší paní, které se velice líbilo, že byla dívenka s námi. Pozvala nás do bytu, projevila ocenění pro náš biblický rozhovor a souhlasila s naší nabídkou, že bychom ji opět navštívili. Později jsem pověřil touto návštěvou svou manželku, a ta ihned se ženou zavedla domácí biblické studium. Ta paní byla sice již v pokročilém věku a byla hodně nemocná, ale stala se naší sestrou a dosud aktivně slouží Jehovovi.
S blížící se svobodou docházelo ke změnám
Jehova nás připravoval na dobu, kdy jsme se měli těšit z větší svobody. Ukažme si to na příkladech: Krátce před zrušením zákazu jsme dostali radu, abychom změnili způsob vzájemného oslovování při shromážděních. Z bezpečnostních důvodů jsme se předtím oslovovali navzájem jen křestním jménem. Mnozí spoluvěřící se znali mnoho let, ale neznali navzájem svá příjmení. Měli jsme však být připraveni uvítat na našich shromážděních mnohem více zájemců, a proto jsme byli vybídnuti, abychom si říkali příjmením. Některým se to zdálo příliš neosobní, ale ti, kteří tuto radu uposlechli, se mnohem snadněji přizpůsobili, když jsme obdrželi svobodu.
Dostali jsme povzbuzení, abychom začínali naše shromáždění písní. Tak jsme si zvykli na postup, který je obvyklý všude jinde. Další úprava se týkala velikosti našich studijních skupin. V padesátých letech bývaly skupiny o čtyřech osobách, později se zvětšovaly na osm, deset a nakonec na dvanáct osob. Pak se zkoumalo, zda každý sbor má své místo pro shromáždění co nejdostupnější pro většinu svědků.
V některých případech jsme teprve později pochopili, jak moudrá byla určitá doporučená úprava. Jak často Jehova prokázal, že je ohleduplným a moudrým Otcem! Postupně nám pomohl, abychom se přizpůsobili celé jeho pozemské organizaci, a stále více jsme cítili, že patříme k celosvětovému bratrství jeho lidu. Ano, Jehova Bůh s láskou chránil svůj lid ve Východním Německu téměř po dobu čtyřiceti let, kdy se tam pracovalo přes zákaz. Jak velice se nyní radujeme, že bylo naše postavení legalizováno!
Dnes je na území, kterému se kdysi říkalo Východní Německo, nejméně 22 000 svědků Jehovových. Jsou svědectvím toho, jak moudré vedení a jakou laskavou péči poskytuje Jehova Bůh. Podpora, kterou nám prokazoval po dobu zákazu, je dokladem toho, že je pánem každé situace. Žádná zbraň, která snad může být vytvořena proti jeho lidu, nebude mít úspěch. Jehova vždy dobře pečuje o ty, kteří v něho důvěřují. (Izajáš 54:17; Jeremjáš 17:7, 8) — Vypráví Horst Schleussner.
[Obrázek na straně 31]
H. a M. Schleussnerovi v prostorách Společnosti ve Východním Berlíně