Jehova o nás pečoval po dobu zákazu — 1. část

Po celá desetiletí si svědkové Jehovovi kladli otázky, jak se asi daří jejich bratrům v zemích, kde je jejich křesťanská činnost omezována. S radostí uvádíme první ze tří článků, z nichž bude patrné něco z toho, co se tehdy odehrávalo. Jsou to osobní vyprávění věrných křesťanů z tehdejšího Východního Německa.

V ROCE 1944 jsem byl německým válečným zajatcem a pracoval jsem jako nemocniční zřízenec v táboře v Cumnocku, nedaleko Ayru ve Skotsku. Směl jsem vycházet mimo tábor, ale bylo zakázáno přátelit se s místním obyvatelstvem. Jednou v neděli jsem na procházce potkal nějakého muže, a ten se usilovně snažil vysvětlit mi něco z Bible. Potom jsme se často procházeli spolu.

Časem mne pozval na jakési shromáždění v jednom domě. Bylo to pro něho riskantní, protože já jsem byl z nepřátelského národa. Tehdy jsem si neuvědomil, že patří ke svědkům Jehovovým — to shromáždění byla zjevně jedna z jejich malých skupin, v nichž se vedlo studium Bible. Ačkoli jsem příliš nerozuměl, vzpomínám si jasně na obrázek, na němž bylo dítě v dlouhém bílém rouchu a vedle něho lev a beránek. Toto znázornění nového světa, jak je popisuje biblická kniha Izajáš, na mne hluboce zapůsobilo.

V prosinci 1947 jsem byl ze zajateckého tábora propuštěn. Vrátil jsem se domů do Německa a oženil jsem se s Margit, kterou jsem znal ještě před válkou. Usadili jsme se v Žitavě, blízko hranic s Polskem a Československem. Za několik dnů u nás zaklepal na dveře jeden ze svědků Jehovových. „Jestliže to je stejná skupina, jakou jsem poznal ve Skotsku,“ řekl jsem manželce, „musíme se s nimi spojit.“ Ještě ten týden jsme se účastnili našeho prvního shromáždění se svědky.

Z Bible jsme se brzy dověděli, že je nutné účastnit se křesťanských shromáždění pravidelně a podílet se na kazatelském díle. Co svědkové učili z Bible, to se zanedlouho stalo tím nejdůležitějším v našem životě. Během doby jsem začal vést skupinu, v níž se konalo biblické studium. Pak v únoru 1950 se dva cestující křesťanští dozorci zeptali: „Vy se vůbec nechcete dát pokřtít?“ Ještě to odpoledne jsme s Margit symbolizovali svou oddanost Bohu křtem.

Začínají těžkosti

Žitava byla v sovětské zóně Německa a od roku 1949 se projevovaly snahy působit svědkům Jehovovým těžkosti. Jen s velkými obtížemi se podařilo získat prostory pro malý sjezd v Budyšíně. Pak v létě byly náhle zrušeny zvláštní vlaky na větší oblastní sjezd v Berlíně. Přece tam však byly tisíce účastníků.

Byl rušen i průběh sborových shromáždění. Přicházeli výtržníci, aby vykřikovali a pískali. Jednou jsme byli téměř přinuceni ukončit proslov cestujícího dozorce. V tisku nás označovali jako proroky záhuby. Články v novinách dokonce tvrdily, že jsme se shromáždili na kopcích a že jsme čekali, až budeme odneseni v oblacích. Noviny také psaly o nějakých dívkách, které prý tvrdily, že se s nimi svědkové chtěli dopouštět nemravnosti. Vysvětlení, že ‚ti, kteří se oddají Jehovovi, obdrží věčný život‘, bylo překrouceno tak, že věčný život získají jen ti, kdo budou mít sexuální styky se svědky.

Později jsme také byli obviněni, že jsme váleční štváči. Naše výroky o Boží válce armagedonské byly vykládány tak, že podporujeme závody ve zbrojení a válku. Něco tak absurdního! Ale v srpnu 1950, když jsem přišel na noční směnu do tiskárny místních novin, kde jsem pracoval jako tiskař, zastavili mě u brány. „Byl jste propuštěn,“ prohlásil strážný v doprovodu policie. „Vaši lidé jsou pro válku.“

Vrátil jsem se domů a Margit řekla s úlevou: „Alespoň nebudeš pracovat dlouho do noci.“ Nepociťovali jsme žádný strach. Zanedlouho jsem si našel jinou práci. Důvěřovali jsme, že se o nás Bůh postará, a on se skutečně postaral.

Naše dílo zakázáno

31. srpna 1950 byla veškerá činnost svědků Jehovových v Německé demokratické republice zakázána. Následovala vlna zatýkání. Svědkové byli vyslýcháni a někteří byli odsouzeni k doživotnímu vězení. V Žitavě uvěznili komunisté dva muže, kteří za nacistů trpěli v koncentračních táborech.

Dozorce našeho sboru byl zatčen společně se svou manželkou. Ti, kteří je zatkli, nechali doma jejich dvě malé děti, aby se o sebe postaraly samy. Dětí se ujali jejich prarodiče a dnes obě dívky horlivě vyprávějí druhým o Božím Království.

Kurýři ze sborů ve Východním Německu cestovali do Berlína a zpět a ve svobodném západním sektoru vždy na předem určených místech vyzvedli literaturu. Mnozí z těchto odvážných kurýrů byli zatčeni, postaveni před soud a odsouzeni do vězení.

Jednou brzy ráno se u nás objevili policejní úředníci, aby prohledali náš dům. Čekali jsme, že přijdou, a proto jsem všechny sborové zprávy, které jsem vedl, dal do stodoly hned vedle vosího hnízda. Mne ten hmyz nikdy neobtěžoval, ale když tam začali ti muži hledat, ocitli se najednou v mračnu vos. Mužům nezbylo než utéci do bezpečí!

Jehova nás již předtím na zákaz připravil při sjezdech, které se konaly v roce 1949. Při programu jsme byli nabádáni, abychom se intenzívněji věnovali osobnímu studiu, účasti na shromážděních a kazatelské činnosti a abychom si také uvědomovali, že jsme na sobě navzájem závislí a že se musíme vzájemně povzbuzovat. To nám skutečně pomohlo, abychom zůstali věrní a oddaní. I když nás tedy lidé často kritizovali a zatracovali, nijak jsme si toho nevšímali.

Shromáždění se konají i přes zákaz

Jakmile byl oznámen zákaz, sešel jsem se s dvěma dalšími svědky, abychom si pohovořili o tom, jak budeme pokračovat v našich sborových shromážděních. Účast byla spojena s nebezpečím, protože zatčení při účasti na shromáždění mohlo znamenat trest vězení. Navštívili jsme svědky v našem okolí. Někteří měli obavy, ale bylo povzbuzující, že každý pochopil, jak nutné je účastnit se shromáždění.

Jeden zájemce měl stodolu a nabídl, abychom ji používali ke shromáždění. Stála sice v poli, na očích všem, ale měla zadní vrata vedoucí na pěšinu ukrytou v křoví. A tak naše příchody a odchody nevzbuzovaly pozornost. Po celou zimu hostila tato stará stodola naše shromáždění, která se konala při svíčce a jichž se účastnilo asi dvacet osob. Scházeli jsme se každý týden ke studiu časopisu Strážná věž a ke služebnímu shromáždění. Program byl přizpůsoben našim poměrům a zdůrazňovalo se, abychom zůstali duchovně činní. Zanedlouho jsme s velkou radostí uvítali toho zájemce jako našeho nového bratra v pravdě.

Od poloviny padesátých let se rozsudky zmírňovaly a někteří bratři byli propuštěni z vězení. Mnozí byli deportováni do Západního Německa. Pro mne se situace nenadále změnila po návštěvě jednoho bratra ze Západního Německa.

Můj první větší úkol

Ten bratr si říkal Hans. Po našem rozhovoru jsem dostal pokyn, abych přišel na jednu adresu v Berlíně. Když jsem našel zvonek s krycím jménem, byl jsem pozván dovnitř. Ocitl jsem se ve společnosti dvou mužů, kteří se dali se mnou do příjemného, ale velmi všeobecného rozhovoru. Pak přišlo to, k čemu směřovali: „Kdyby ti byl nabídnut zvláštní úkol, přijal bys jej?“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem.

„Výborně,“ řekli, „to je všechno, co jsme chtěli vědět. Dobře dojeď domů.“

Za tři týdny jsem byl požádán, abych opět přijel do Berlína, a znovu jsem se ocitl v téže místnosti. Bratři mi podali mapu kraje kolem Žitavy a začali mluvit o hlavním důvodu našeho setkání. „Nemáme kontakt se svědky v těchto místech. Mohl bys nás s nimi opět spojit?“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem ihned. Bylo to rozsáhlé území, asi sto kilometrů dlouhé, od Riesy po Žitavu, a asi padesát kilometrů široké. A já měl pouze jízdní kolo. Když byl obnoven styk s jednotlivými svědky, byl každý zapojen do svého sboru, který pravidelně posílal svého zástupce do Berlína, aby tam vyzvedl literaturu a pokyny. Tímto způsobem se zabránilo, aby nebyly ohroženy jiné sbory, kdyby se úřady v pronásledování zaměřily na některý jednotlivý sbor.

Důvěra v Jehovu

Byli jsme sice pronásledováni, ale podle biblických pokynů jsme s naším poselstvím o Božím Království nikdy nepřestali chodit dům od domu. (Matouš 24:14; 28:19, 20; Skutky 20:20) Na základě doporučení od osob, které jsme již znali, jsme vykonávali návštěvy na určitých adresách a měli jsme přitom některé podivuhodné zkušenosti. Někdy se dokonce i naše omyly změnily v požehnání, jak je vidět z následujícího příběhu.

Dostali jsme s manželkou adresu, na kterou jsme měli jít, ale zašli jsme do nesprávného domu. Když se dveře otevřely, všimli jsme si, že na věšáku visí policejní uniforma. Margit zbledla, mně se rozbušilo srdce. Mohlo to znamenat uvěznění. Stačili jsme se jen krátce pomodlit.

„Kdo jste?“ zeptal se muž úsečně. Zůstali jsme klidní.

„Určitě vás odněkud znám,“ řekla Margit, „ale nemohu si uvědomit, odkud. Ano, vy jste policista. Určitě jsem vás viděla ve službě.“

To uklidnilo rozbouřenou hladinu a on se přátelsky zeptal: „Vy jste Jehovovi?“

„Ano, jsme,“ přidal jsem se, „a jistě uznáte, že jsme museli sebrat odvahu, abychom zaklepali na vaše dveře. Máme zájem osobně o vás.“

Pozval nás dovnitř. Vykonali jsme tam řadu návštěv a zahájili jsme domácí biblické studium. Během doby se ten muž stal naším křesťanským bratrem. Jak tato zkušenost posílila naši důvěru v Jehovu!

Sestry často vykonávaly kurýrské cesty a při této činnosti musely mnohdy vkládat bezvýhradnou důvěru v Jehovu. Jednou se stalo, že Margit cestovala do Berlína pro literaturu. Dostala daleko více, než kolik čekala. Těžký, přeplněný kufr měla převázaný prádelní šňůrou. Všechno probíhalo dobře, dokud se Margit nedostala do vlaku. Pak přišel pohraničník.

„Čí to je a co je uvnitř?“ zeptal se a ukázal na kufr.

„Mám tam prádlo,“ odpověděla Margit.

Měl podezření a nařídil jí, aby kufr otevřela. Pomalu a rozvážně začala Margit uzel po uzlu rozvazovat šňůru kolem kufru. Pohraničník musel při své práci jet vlakem jen určitou vzdálenost a pak měl přesednout do jiného vlaku a vrátit se, a proto byl čím dál tím netrpělivější. Když zbývaly jen tři uzly, rezignoval. „Zmizte, a to prádlo si vezměte s sebou,“ zařval.

Jehova o nás osobně pečoval

Často se stávalo, že jsem nespal více než čtyři hodiny, protože jsem sborové věci vyřizoval za tmy. Jednou ráno po noci strávené takovou činností nám zabušili na dveře příslušníci policie. Přišli provést prohlídku. Bylo pozdě něco někam schovávat.

Celé dopoledne policisté převraceli celý byt na ruby, dokonce prohledávali i záchod, není-li tam něco schované. Nikoho z nich nenapadlo prohledat mé sako, které viselo na věšáku. Mělo mnoho kapes a do těch jsem předtím rychle schoval písemnosti. Kapsy se nadouvaly právě těmi věcmi, které policisté hledali, ale oni odešli s prázdnýma rukama.

Jednou se stalo, že jsem byl v Berlíně — bylo to v srpnu 1961. Ukázalo se, že to byla má poslední cesta pro literaturu předtím, než byla postavena Berlínská zeď. Na berlínském nádraží bylo plno lidí a já jsem se chystal na cestu zpět do Žitavy. Vlak přijel a lidé se hnali po nástupišti, aby se do vlaku dostali. Stržen davem ocitl jsem se najednou u prázdného oddílu. Sotva jsem do něj nastoupil, průvodčí zvenku zamkl dveře. Stál jsem v jednom oddělení sám a ostatní cestující se nahrnuli do zbývajících vagónů.

Vyjeli jsme směrem na Žitavu. Nějakou dobu jsem byl ve vagónu sám. Potom vlak zastavil a dveře do mého oddílu se otevřely. Nastoupily desítky sovětských vojáků. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem v části, která byla vyhrazena pro sovětské vojáky. Nejraději bych se byl ztratil. Ale vojákům se zřejmě nezdálo, že by něco bylo v nepořádku.

Pokračovali jsme v cestě do Žitavy, kde se dveře našeho oddílu otevřely a vojáci vyskákali ven. Začali provádět prohlídku u všech cestujících na nádraží. Jedině já jsem mohl bez překážky odejít. Někteří vojáci mi dokonce salutovali v domnění, že jsem vysoký funkcionář.

Teprve později jsme si uvědomili, jakou cenu pro nás měla právě tato literatura, protože postavením Berlínské zdi se nám na čas přerušil přísun. Té literatury však bylo tolik, že vystačila našim potřebám na několik měsíců. Mezitím byla učiněna opatření, abychom mohli zůstat ve spojení.

Postavení Berlínské zdi v roce 1961 znamenalo pro nás ve Východním Německu změny. Jehova však jako vždy události předstihl. Byli jsme zakázáni, ale on o nás pečoval stále. — Vyprávěl Hermann Laube.

[Obrázek na straně 27]

Radovali jsme se z malého sjezdu v Budyšíně