Jehova o nás pečoval po dobu zákazu — 2. část

BĚHEM 2. světové války jsem na své uniformě nacistického vojáka nosil opasek, který měl na přezce nápis „Bůh je s námi“. Byl to pro mne další příklad zapojení církve do války a do prolévání krve. Znechutilo mě to. A tak do doby, než se mnou zavedli rozhovor dva svědkové Jehovovi v Limbach-Oberfrohnu (východní Německo), cítil jsem k náboženství odpor a stal jsem se zastáncem ateismu a evoluce.

„Nemyslete si, že se stanu křesťanem,“ řekl jsem svědkům, kteří mě navštívili. Jejich argumenty mě však přesvědčily, že Bůh existuje. Ze zvědavosti jsem si koupil Bibli a časem jsem s nimi začal studovat. Bylo to na jaře roku 1953, kdy činnost svědků ve východním Německu byla již tři roky komunisty zakázána.

Strážná věž z 15. srpna 1953 popsala situaci zdejších svědků Jehovových, když uvedla: „Navzdory neustálému sledování a vyhrožování, navzdory tomu, že není možné, aby jeden druhého navštívil bez předchozího ujištění, že nejsou pozorováni, navzdory tomu, že nalezení literatury Strážné věže u kohokoliv znamená dva nebo tři roky vězení za ‚rozšiřování štvavé literatury‘, a navzdory uvěznění stovek zralých bratrů, kteří stáli ve vedení, svědkové Jehovovi ve východním Německu pokračují v kázání.“

V roce 1955 jsme se s manželkou Reginou zúčastnili mezinárodního sjezdu svědků Jehovových v Norimberku (západní Německo) a příštího roku jsme byli oba v Západním Berlíně pokřtěni. Bylo to samozřejmě ještě předtím, než byla v roce 1961 postavena berlínská zeď, která odřízla východní Německo od Západního Berlína. Ale dříve, než jsem byl pokřtěn, byla má věrnost Jehovovi vyzkoušena.

Přijetí odpovědnosti

Sbor svědků Jehovových v Limbach- Oberfrohnu, kam jsme začali docházet, potřeboval někoho, kdo by mohl v Západním Berlíně přebírat biblickou literaturu. Měli jsme nevelký obchod a dvě malé děti, avšak služba Jehovovi se nám stala tím nejdůležitějším v životě. Upravili jsme tedy naše staré auto, takže do něj bylo možné schovat šedesát knih. Poslání kurýra bylo nebezpečné, ale naučilo mě spoléhat se na Jehovu.

Přejíždět automobilem z východního Berlína do západního sektoru nebylo snadné a často jsem se podivoval, jak jsme to vůbec dokázali. Jakmile jsme se dostali do svobodného sektoru, vyzvedli jsme literaturu a ukryli ji v autě. Pak jsme přejížděli hranici zpět do východního Německa.

Jednou se stalo, že právě ve chvíli, kdy jsme knihy schovali, vyšel z domu neznámý muž. „Vy tam,“ zaburácel. Zastavilo se mi srdce. Pozoroval nás? „Příště jeďte raději někam jinam. Auto východoněmecké policie s vysílačkou stojí tamhle na rohu, mohli by vás chytit.“ Hlasitě jsem vydechl úlevou. Přechod hranic proběhl hladce, a tak jsme všichni čtyři zpívali v autě celou cestu domů.

Příprava na období izolace

V otázce literatury a vedení se v padesátých letech bratři ve východním Německu spoléhali na bratry na Západě. V šedesátých letech se však učinila opatření, která každému svědkovi ve východním Německu pomohla navázat užší kontakt se spolusvědky v místě bydliště. Potom v roce 1961 se konala v Berlíně první třída školy služby Království pro starší. Zúčastnil jsem se tohoto prvního čtyřtýdenního kursu. Sotva šest týdnů nato jsme byli náhle od Západu odříznuti, když byla postavena berlínská zeď. Dílo u nás nyní nebylo pouze v podzemí, ale také bylo odříznuté od světa.

Někteří se obávali, že činnost svědků Jehovových ve východním Německu se postupně úplně zastaví. Ale organizační úpravy, ke kterým před necelým rokem došlo, nám pomohly uchovat si duchovní jednotu a sílu. Mimoto školení, jež získali starší v první třídě školy služby Království, je vyzbrojilo, aby předali toto školení druhým starším. Tak nás Jehova připravil na naši izolaci, stejně jako nás na zákaz v roce 1950 připravily oblastní sjezdy, jež se konaly v roce 1949.

Po odříznutí od Západu bylo jasné, že se musíme ujmout iniciativy, abychom udrželi organizaci v činnosti. Napsali jsme svým křesťanským bratrům do západního Německa a navrhli jsme, že se s nimi setkáme na dálnici ve východní části, jež byla přístupná pro turisty ze Západu. Na stanoveném místě jsme předstírali poruchu. Za několik minut přijeli bratři s biblickou literaturou. Potěšující bylo, že přivezli také mou učebnici školy služby Království, poznámky, jež jsem si udělal, a Bibli. Tyto věci jsem kdysi z bezpečnostních důvodů nechal v Berlíně. Jak dobrodružně jsem je dostal zpátky! Kdybych jenom věděl, jak je budu potřebovat v několika dalších letech.

Škola v podzemí

Za několik dní jsme dostali pokyn, abychom zorganizovali třídy školy služby Království ve všech částech východního Německa. Čtyři jsme byli jmenováni jako instruktoři. Mně však připadalo jako nesplnitelný úkol vyškolit všechny starší v době, kdy bylo naše dílo zakázáno. Aby byla naše činnost utajena, rozhodl jsem se, že třídy zorganizujeme ve formě dovolené pod stany.

V každé třídě byli čtyři studenti, instruktor a bratr, který sloužil jako kuchař. Přítomny byly také manželky a děti. Obvykle jsme tvořili skupinu patnácti až dvaceti osob. Běžný kemp nepřipadal v úvahu, a tak jsme se s rodinou vydávali na průzkum vhodných míst.

Jednou jsme projížděli jakousi vesnicí a všimli jsme si úzké cesty vedoucí ke skupině stromů stranou od hlavní silnice. Místo se zdálo ideální, a tak jsem došel za starostou. „Hledáme místo, kde bychom dva týdny tábořili společně s několika dalšími rodinami,“ vysvětlil jsem. „Chceme být sami, aby se děti mohly vyskotačit. Mohli bychom využít tamtoho lesíka?“ Souhlasil, a tak jsme se podle toho zařídili.

Stany a můj obytný přívěs jsme rozestavěli tak, že ve středu vznikl čtyřúhelník krytý ze všech stran. Obytný přívěs nám sloužil jako učebna. Čtrnáct dnů jsme se v něm scházeli k intenzívnímu osmihodinovému studiu. V ohrazeném prostoru jsme měli rozestavěné židle a stůl pro případ, že by přišli neočekávaní návštěvníci. A skutečně přišli. V těch chvílích jsme opravdu ocenili láskyplnou podporu našich rodin.

Zatímco jsme se my školili, naše rodiny držely stráž. Při jedné takové příležitosti stráž zahlédla starostu, který byl současně místním tajemníkem komunistické strany, jak přichází po cestě k našemu lesíku. Stráž zmáčkla tlačítko spojené drátem s poplašným zařízením v obytném přívěsu. Okamžitě jsme opustili přívěs, sedli si na předem připravená místa kolem stolu a začali hrát karty. Našla se dokonce i láhev pálenky, jež situaci dodala hodnověrnost. Starosta přišel na přátelskou návštěvu a vrátil se domů bez jakéhokoli tušení, co se skutečně děje.

Třídy školy služby Království probíhaly po celé zemi od jara roku 1962 až do závěru roku 1965. Školení bylo intenzívní, zahrnovalo rady, jak se vyrovnat s naší výjimečnou situací ve východním Německu, a připravilo starší pro dozor nad kazatelským dílem. Aby se zúčastnili tříd, obětovali starší nejenom svou dovolenou, ale riskovali také uvěznění.

Prospěch ze školy

Úřady pečlivě sledovaly naši činnost a koncem roku 1965, kdy již většina starších absolvovala školu, se pokusily zasadit naší organizaci rozhodující úder. Uvěznili patnáct svědků, o kterých se domnívali, že stojí v čele díla. Byla to dobře připravená akce, jež zasáhla celou zemi. Mnozí si opět mysleli, že svědkové přestanou se svou činností. Ale s Jehovovou pomocí jsme se vyrovnali se situací a pokračovali v díle jako předtím.

Umožnilo to zejména školení, které starší obdrželi ve škole služby Království, a nezlomná pouta důvěry, jež se vytvořila při společenství, ze kterého se v průběhu školení bratři těšili. Tak organizace prokázala svou odolnost. Jak bylo důležité, že jsme se poslušně a přesně drželi organizačních pokynů! — Izajáš 48:17.

Následující měsíce jasně ukázaly, že rozsáhlý zákrok vládních úřadů měl pouze malý nepříznivý dopad na naši činnost. Za krátkou dobu jsme mohli třídy školy služby Království obnovit. Když si úřady povšimly naší pružnosti, byly nuceny svou taktiku změnit. Bylo to velké Jehovovo vítězství.

Činní ve službě

V té době se naše skupiny sborového studia knihy skládaly asi z pěti osob. Všichni jsme dostávali biblickou literaturu na studiu knihy a také kazatelské dílo bylo koordinováno v těchto malých studijních skupinách. Hned od začátku Jehova žehnal mně i Regině mnoha lidmi, kteří toužili studovat Bibli.

Ve službě dům od domu došlo k jisté úpravě, která nás chránila před dopadením a uvězněním. Obvykle jsme šli na jednu adresu, pak jsme několik domů vynechali a zaklepali na další dveře. V jednom domě nás, mne a Reginu, pozvala nějaká paní dovnitř. Hovořili jsme s ní na biblické téma, když do pokoje vešel její syn. Šel rovnou k věci.

„Viděli jste už někdy vašeho Boha?“ zeptal se. „Tak abyste věděli, věřím pouze tomu, co vidím. Všechno ostatní je nesmysl.“

„S tím nemohu souhlasit,“ odpověděl jsem. „Viděl jste již někdy svůj mozek? A přesto všechno, co děláte, ukazuje, že jej máte.“

Uvedli jsme s Reginou příklady jiných věcí, jež přijímáme, aniž bychom je viděli, jako například elektřinu. Mladý muž pozorně naslouchal a pak bylo zahájeno domácí biblické studium s ním i s jeho matkou. Z obou se stali svědkové. Z lidí, s nimiž jsme s manželkou studovali, se jich čtrnáct stalo svědky. S polovinou z nich jsme navázali kontakt během návštěv dům od domu a s druhou polovinou jsme se prvně setkali při vydávání příležitostného svědectví.

Jakmile bylo zavedeno pravidelné biblické studium a zájemce jsme již považovali za důvěryhodnou osobu, pozvali jsme ho na naše shromáždění. V první řadě jsme však museli zvážit, zda by studující mohl ohrozit bezpečnost Božího lidu. Trvalo to tedy asi rok, než jsme pozvali studujícího na shromáždění, a někdy ještě mnohem déle. Vzpomínám si na jednoho muže, který zastával určité význačné postavení; tykal si s vedoucími činiteli komunistické strany. Studoval Bibli devět let, než mohl navštívit shromáždění. Dnes je tento muž naším křesťanským bratrem.

Úřady jsou nám stále v patách

Po roce 1965 jsme již další masové zatýkání nezažili, ale také nás nenechali na pokoji. Úřady nás stále pečlivě hlídaly. V té době jsem byl více zapojen do činnosti naší organizace, a tak mi úředníci věnovali zvláštní pozornost. Nesčetněkrát si pro mne přijeli a odvezli mě na policejní stanici k výslechu. „Teď se můžeš rozloučit se svobodou,“ říkávali. „Zmizíš ve vězení.“ Vždycky mě ale nakonec pustili.

V roce 1972 mě navštívili dva úředníci a bezděčně udělali naší organizaci pěknou poklonu. Poslouchali na našem sborovém studiu Strážné věže. „Článek nám připadal velmi útočný,“ vytýkali. Zajímali se předně o to, co si asi druzí myslí o komunistické ideologii, když čtou článek, který se právě rozebíral. „Ostatně,“ řekli, „Strážná věž vychází nákladem pěti nebo šesti miliónů a čte se v rozvojových zemích. Nejedná se tedy o nějaký laciný plátek.“ V duchu jsem si myslel: ‚Máte úplně pravdu.‘

Do roku 1972 jsme byli zakázáni 22 let a Jehova nám poskytoval láskyplné a moudré vedení. Pečlivě jsme se drželi jeho pokynů, avšak trvalo to dalších osmnáct let, než byli svědkové Jehovovi ve východním Německu právně uznáni. Jsme velmi vděčni za podivuhodné projevy svobody, ze kterých se nyní těšíme, když uctíváme našeho Boha, Jehovu. — Vypráví Helmut Martin.