Papias si cenil Pánových výroků
„NETĚŠILA mě. . . společnost těch, kdo mají mnoho řečí, ale těch, kdo učí pravdu.“ Tato slova napsal Papias, vyznavač křesťanství, který žil ve druhém století našeho letopočtu.
Papias žil v době bezprostředně následující po smrti apoštolů Ježíše Krista. Byl dokonce společníkem Polykarpa, který se údajně učil od apoštola Jana. Je pravděpodobné, že Papias byl díky těmto doporučujícím skutečnostem a díky své metodě, jak získávat poznání, dobře informovaný.
Důkladná metoda
Papiova žízeň po pravdě je zjevná z pěti knih, které tvoří jeho dílo o výrocích Pána. V dřívějších letech svého života si Papias nepochybně zapamatoval mnoho výroků, které slyšel o pravdě. Později se Papias ze svého bydliště v maloasijském frýgijském městě Hierapoli chodil vyptávat starších lidí, aby se ujistil, zda viděli nebo slyšeli Ježíšovy apoštoly. Těmto lidem dychtivě kladl otázky a zapisoval si, co mu říkali.
Papias vysvětluje: „Nebudu se rozpakovat zapsat. . . cokoli, o čem jsem se v kterékoli době důkladně poučil od starších lidí a co jsem si pozorně zapamatoval, a ubezpečuji vás, že mluvili pravdu. Netěšila mě totiž, na rozdíl od většiny lidí, společnost těch, kdo mají mnoho řečí, ale těch, kdo učí pravdu; a netěšila mě ani společnost lidí, kteří předkládají příkazy jiných lidí; byli mi však potěšením ti, kdo oznamují Pánovy příkazy k víře, které pocházejí ze samotné pravdy. A kdyby ke mně přišel kdokoli, kdo býval následovníkem starších mužů, požádal bych o vyprávění zpráv předaných těmito staršími muži — co řekl Ondřej nebo Petr, co Filip a co Tomáš nebo Jakub, co Jan nebo Matouš nebo kterýkoli jiný učedník Pána.“
Jeho dílo
Není pochyb, že Papias měl k dispozici hojnost duchovního poznání. Můžeme si pouze představovat, že určitě velmi napjatě naslouchal podrobnostem o osobním životě a službě každého apoštola. Vše, co mohl sdělit, sepsal kolem roku 135 n. l. do své vlastní knihy. Tato kniha však, žel, zmizela. Citoval z ní Irenaeus, vyznavač křesťanství, který žil ve druhém století n. l., a také historik Eusebius, který žil ve čtvrtém století. Četlo se z ní ještě v devátém století n. l. a existovala možná i ve čtrnáctém století.
Papias věřil v nadcházející Kristovo tisícileté panování. (Zjevení 20:2–7) Irenaeus o něm říká, že psal o době, „kdy obnovené a osvobozené stvoření bude díky nebeské rose a úrodnosti země vydávat hojnost všech druhů potravy, jak vyprávěli starší lidé, kteří viděli Pánova učedníka Jana. Vyprávěli, co slyšeli o tom, jak o takových časech učil Pán.“ Papias dále psal: „Pro ty, kdo mají víru, jsou tyto věci věrohodné. A když se zrádce Jidáš, který tomu odmítal věřit, ptal: ‚Jak Pán něco takového uskuteční?‘, Pán mu řekl: ‚Kdo se té doby dožije, uvidí.‘ “
Papias psal v období, kdy se rozbujel gnosticismus. Gnostikové proplétali filozofii, dohady a pohanský mysticismus s odpadlickým křesťanstvím. Papiovo objevování Pánových výroků bylo vlastně pokusem zastavit příval gnosticismu. V odporu proti nepravé a přehnané duchovnosti gnostiků pokračoval po Papiovi Irenaeus. Literární tvorba gnostiků musela být rozsáhlá, což podnítilo Papia k sarkastické narážce na ‚ty, kdo mají mnoho řečí‘. Jeho záměr byl zřejmý — působit pravdou proti falši. — 1. Timoteovi 6:4; Filipanům 4:5.
Poznámky o evangeliích
V dochovaných zlomcích Papiových děl nacházíme zmínky o vyprávění, která sepsali Matouš a Marek. O Markově spisu Papias například říká: „Marek, který se stal Petrovým tlumočníkem, přesně sepsal vše, co si pamatoval.“ Papias pokračuje a dále dotvrzuje přesnost tohoto evangelia: „Marek se tedy nedopustil chyby, když sepsal některé věci tak, jak si je pamatoval; dal si totiž záležet, aby nevynechal nic z toho, co slyšel, aby žádný výrok nezapsal falešně.“
Papias poskytuje vnější důkaz toho, že Matouš napsal své evangelium původně hebrejsky. Říká: „Ony výroky napsal hebrejsky a každý je překládal, jak nejlépe uměl.“ Papias se pravděpodobně vyjadřoval i k zprávám Lukášova a Janova evangelia a také k dalším spisům Křesťanských řeckých písem. Pokud to opravdu dělal, byl jedním z nejranějších svědků potvrzujících hodnověrnost těchto děl a jejich božskou inspirovanost. Z Papiových spisů se však k naší lítosti dochovaly jen skrovné zlomky.
Uvědomoval si svou duchovní potřebu
Papias byl jakožto dozorce hierapolského sboru neúnavným badatelem. Kromě toho, s jakou pílí se věnoval svému výzkumu, projevoval také veliké ocenění pro Písma. Papias správně usoudil, že je mnohem cennější, když se vysvětluje kterýkoli naukový výrok Ježíše Krista a jeho apoštolů, než když se vysvětlují vrtkavé výroky ze soudobé literatury. — Juda 17.
V roce 161 nebo 165 n. l. byl Papias údajně v Pergamu umučen. Jak hluboce zapůsobilo učení Ježíše Krista na Papiův život a jeho jednání, nelze s určitostí říci. Papias však měl dychtivou touhu poznávat Písma a rozmlouvat o nich. A podobnou touhu mají dnes praví křesťané, protože si uvědomují svou duchovní potřebu. (Matouš 5:3) Váží si Pánových výroků stejně, jako si jich vážil Papias.