Hledali pravé náboženství

NĚKTEŘÍ lidé již od dětství hledali uspokojující odpovědi na své otázky ohledně života. V mládí možná chodili na bohoslužby. Mnozí z nich však poznali, že ani odpovědi, které tam dostali, ani církevní rituály jim nepomohly vyrovnat se s problémy, které život přináší.

Možná, že se tito lidé stále ještě hlásí k náboženství svých rodičů, ačkoli sami se bohoslužeb účastní jen zřídka. Jeden biskup anglikánské církve o takových lidech řekl, že ten malý zbytek jejich víry ovlivňuje jejich život jen nepatrně. Náboženství odsunuli do pozadí. Jiní lidé, znechuceni pokrytectvím, které pozorují v náboženských kruzích, zavrhli náboženství úplně. Jejich otázky týkající se života však zůstávají nezodpovězené.

Proč mají někteří lidé vážné pochybnosti

Většina lidí ví, že v rámci celé řady církví působí různé instituce, které poskytují pomoc bezdomovcům, rozdělují potraviny chudým, a podporují různé kulturní akce. Téměř denně jsou však ze sdělovacích prostředků také slyšet zprávy o násilnostech a krveprolévání, jejichž příčinou je náboženství a na nichž se účastní nejen nekřesťané, ale také osoby, které prohlašují, že jsou křesťany. Mělo by nás tedy překvapovat, jestliže někdo pochybuje o tom, že skupiny, které se na takových násilnostech podílejí, pěstují pravé náboženství?

Mnozí lidé, kteří měli určitou náboženskou výchovu, se kdysi domnívali, že sirotčince, jež existují pod záštitou církví, jsou znamenitá zařízení. V posledních letech však tito lidé prožívají zděšení, když se dozvídají, že na jednom místě za druhým jsou kněží obviňováni ze sexuálního zneužívání dětí, které byly svěřeny do jejich péče. Nejdříve si lidé mysleli, že se tímto způsobem provinilo jen několik kněží. Dnes si někteří z pozorovatelů pokládají otázku, zda není něco zásadně nesprávného na církvi samotné.

Někteří lidé, jako například Eugenia, byli kdysi ve svém náboženství velice aktivní. Eugenia je Argentinka a v mládí se účastnila poutí, při nichž byla uctívána Panna z Itatí. Čtrnáct let Eugenia žila v klášteře jako jeptiška. Pak z kláštera odešla a připojila se k jedné mezinárodní nábožensko-politické skupině, která se zastávala okamžité, radikální změny sociálních a ekonomických struktur společnosti revoluční cestou. To, co viděla a prožila, vedlo k tomu, že ztratila víru a důvěru v Boha. Náboženství, kterému by mohla věřit, vlastně ani nehledala. Chtěla jen najít způsob, jak zjednat právo chudým lidem — a také hledala přítele, kterému by mohla důvěřovat.

Jiní lidé pozorují, co se děje v církvích, a nechtějí mít s církvemi nic společného. Jeden ateista, jehož názory byly v roce 1991 uveřejněny v časopise Sputnik, upřímně řekl: „Nevidím žádný podstatný rozdíl mezi rysy mytologie pohanské a mytologie křesťanské.“ Jako příklad uvedl procesí, v němž kněží v rouchách vyšívaných zlatem pomalu nesli ulicemi Moskvy sarkofág, v němž byla mumie. Bylo to tělo „jednoho křesťanského světce východní ortodoxní církve“. Bylo přenášeno z muzea do jednoho chrámu, a pisateli to připomnělo kněze a mumie ve starověkém Egyptě. Uvedl také, že účastníci procesí v Moskvě sice věří v „křesťanskou Trojici“, ale že Egypťané kdysi také uctívali trojici bohů — totiž Osirise, Isis a Hora.

Výše uvedený pisatel se zmínil také o tom, že křesťanské pojetí lásky — „Bůh je láska“ a „miluj svého bližního“ — nemá v pohanském Egyptě žádnou obdobu. Poznamenal však: „Bratrská láska ve světě nezvítězila, dokonce ani v té části světa, která sama sebe označuje za svět křesťanský.“ A ve svém pojednání dále kritizoval špatné ovoce, které je výsledkem toho, že církev neústupně trvá na své účasti ve státních záležitostech. Z toho, co viděl, nedošel k závěru, že by mu církve křesťanstva mohly poskytnout to, co hledá.

Jiní lidé naproti tomu uspokojující odpovědi našli, ne však v církvích křesťanstva.

Poznala pravdu o mrtvých

Magdalena, které je nyní 37 let, žije v Bulharsku. Když v roce 1991 zemřel její tchán, byla velmi sklíčená. Znovu a znovu se ptala sama sebe: ‚Kam odcházejí mrtví? Co se stalo s mým tchánem?‘ Šla do kostela, doma se modlila před ikonou, ale žádnou odpověď nedostala.

Potom jí jednoho dne zatelefonoval soused a pozval ji na návštěvu. U tohoto souseda byl právě nějaký mladík, který studoval se svědky Jehovovými. Naslouchala, co ten mladík říká o Božím Království a o tom, že Božím předsevzetím je vytvořit na zemi ráj, kde budou lidé moci žít věčně a šťastně. Na stole byla kniha Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Mladík ji používal a při tom Magdalenu upozornil na biblický text v Kazateli 9:5, který říká: „Mrtví, ti si neuvědomují naprosto nic.“ Ten večer se dočetla ještě více věcí. Dozvěděla se, že mrtví nežijí dále nějakým jiným životem v nebi, či v pekle; ničeho si nejsou vědomi, jako by spali hlubokým spánkem. Magdalena s radostí přijala pozvání, aby přišla na shromáždění místního sboru svědků Jehovových. Po shromáždění souhlasila s pravidelným biblickým studiem. Pozorovala, jak jsou při shromáždění vyjadřovány modlitby Jehovovi, a sama se také začala k Jehovovi modlit, aby jí pomohl překonat určitou hluboko zakořeněnou slabost. Když byla její modlitba vyslyšena, Magdalena poznala, že našla pravé náboženství.

Zjistili, jaký způsob života má smysl

André vyrostl v přísně katolické rodině v Belgii a kdysi ministroval místnímu knězi. Tehdy však viděl věci, které podkopaly jeho úctu k církvi. A tak zůstal katolíkem jen formálně.

Patnáct let hrál profesionálně fotbal. Když se jednou jeho mužstvo účastnilo turnaje v Itálii, byli pozváni k audienci u papeže. Tato návštěva nebyla duchovně nijak budující, a když André uviděl, jak velkým světským bohatstvím je papež obklopen, pocítil rozhořčení. Jeho pochybnosti o církvi se prohloubily. Jeho vlastní soukromý život nebyl šťastný, protože se mu rozpadla již dvě manželství. Světová situace mu připadala beznadějná. V roce 1989 si napsal do deníku poznámku: ‚Jaký smysl mají všechny ty hlouposti, k nimž dochází kolem nás?‘ Jeho náboženství mu neposkytlo žádnou odpověď.

V roce 1990, když André pracoval jako fotbalový trenér na Islandu, setkala se s ním Iiris, která je svědkem Jehovovým a slouží jako misionářka. André si od ní vzal literaturu a pozval misionářku, aby opět přišla. Podruhé přišla se svým manželem Kjellem. Když se konečně mohli posadit a s Andrém si promluvit, ukázalo se, že André se hluboce zajímá o to, aby porozuměl Bibli. Jeho zájem sdílela i jeho manželka Ásta. Kolem poledne míval mezi jednotlivými tréninky tři hodiny volného času, a tak se s manželkou rozhodli, že ten čas využijí k biblickému studiu. „Když studuji Bibli, cítím větší osvěžení, než kdybych jen odpočíval,“ řekl André. Bible jim postupně odpovídala na jejich otázky. Pozvolna rostla jejich víra v Jehovu a v jeho Království. Nádherné biblické sliby, týkající se pokojného nového světa, světa zbaveného ‚všech těch hloupostí, k nimž dochází‘, se pro ně staly skutečností. André i Ásta dnes o své nově nalezené víře mluví s jinými lidmi.

Magdalena, André i Ásta si jsou jisti, že konečně našli pravé náboženství. Také Eugenia, jež se kdysi snažila světové problémy vyřešit politickými prostředky, našla nakonec mezi svědky Jehovovými náboženství, které jí připadalo pravé. Ale co vlastně rozhoduje o tom, zda určité náboženství je pravé? Povšimni si laskavě látky, která je uvedena dále.

[Obrázek na straně 7]

Pravidelné studium Bible se svědky Jehovovými pomáhá více než pěti miliónům lidí, kteří hledají uspokojující odpovědi