Sloužím spolehlivému Bohu

Vypráví Kimon Progakis

Byl velmi mrazivý večer roku 1955. Moje manželka Giannoula a já jsme začali mít obavy, protože náš osmnáctiletý syn George se nevracel z kiosku, kde pracoval. Najednou u nás zaklepal policista. „Vašeho syna srazilo auto, když jel na kole domů,“ řekl, „a je mrtvý.“ Pak se naklonil blíž a zašeptal: „Řeknou vám, že to byla nehoda, ale věřte mi — byl zavražděn.“ Jeho vraždu zosnoval místní kněz a někteří vojenští velitelé.

V TĚCH letech, kdy se Řecko vzpamatovávalo ze svárů a těžkostí, bylo nebezpečné být svědkem Jehovovým. Moc řecké pravoslavné církve a vojenských organizací jsem znal z vlastní zkušenosti, protože jsem byl více než patnáct let jejich aktivním členem. Rád bych vám pověděl o událostech, které před čtyřiceti lety vedly k této rodinné tragédii.

Vyrostl jsem v Řecku

Narodil jsem se roku 1902 v zámožné rodině v jedné vesničce blízko města Chalkis v Řecku. Můj otec se aktivně podílel na místním politickém životě a všichni z rodiny jsme byli oddanými členy řecké pravoslavné církve. V době, kdy byla většina mých krajanů nevzdělaná, jsem začal dychtivě číst politické a náboženské knihy.

Na začátku dvacátého století byla rozšířená chudoba a nespravedlnost, a proto jsem toužil po světě, kde by to bylo lepší. Myslel jsem si, že ke zlepšení této smutné situace v naší zemi by mohlo přispět náboženství. Měl jsem k náboženství blízko, a tak významní muži z vesnice navrhli, abych se stal v naší obci knězem řecké pravoslavné církve. Ale necítil jsem se připraven ani ochoten takovou odpovědnost přijmout, třebaže jsem navštívil mnoho klášterů a vedl dlouhé rozhovory s biskupy a opaty.

Uprostřed občanské války

O mnoho let později, v dubnu 1941, obsadili Řecko nacisté. Začala těžká doba zabíjení, hladu, strádání a nevýslovného lidského utrpení. Vytvořilo se silné hnutí odporu a já jsem se připojil k jedné partyzánské skupině, která bojovala proti nacistům. Kvůli tomu mi několikrát zapálili dům, postřelili mě a má úroda byla zničena. Na začátku roku 1943 nezbývalo mé rodině nic jiného než uprchout do nehostinných hor. Tam jsme zůstali do konce německé okupace v říjnu 1944.

Když Němci odešli, vypukly v zemi politické a občanské sváry. Jednotka partyzánského hnutí odporu, k níž jsem patřil, se stala jednou z hlavních bojujících sil občanské války. Ačkoli se mi líbily komunistické ideály spravedlnosti, rovnosti a soudružství, realita mě zbavila všech iluzí. Měl jsem v jednotce vysoké postavení, a proto jsem na vlastní oči poznal, že moc často lidi kazí. Přestože lidé mají zdánlivě ušlechtilé teorie a ideály, sobeckost a nedokonalost maří i ty nejlepší politické úmysly.

Nejvíc ze všeho mě šokovalo, že na různých stranách občanské války kněží pravoslavné církve brali do rukou zbraně a zabíjeli členy svého vlastního náboženství! Myslel jsem si: ‚Jak můžou duchovní říkat, že zastupují Ježíše Krista, který varoval, že „všichni, kteří berou meč, mečem zahynou“?‘ (Matouš 26:52)

Během občanské války v roce 1946 jsem se skrýval blízko města Lamia ve středním Řecku. Měl jsem úplně roztrhané šaty, a tak jsem se rozhodl, že se přestrojím a půjdu ke krejčímu do města, aby mi ušil nové. Když jsem tam přišel, živě se tam debatovalo. Brzo jsem si uvědomil, že nemluvím o politice, ale o své staré lásce, o náboženství. Ti, kdo mě poslouchali, si všimli mých vědomostí, a proto mi navrhli, abych si promluvil s jedním ‚profesorem teologie‘. Okamžitě odešli, aby ho přivedli.

Nalézám spolehlivou naději

V rozhovoru, který následoval, se mě „profesor“ zeptal, co je základem mých názorů. „Svatí otcové a ekumenické synody,“ odvětil jsem. Nijak mi to nevyvracel, ale otevřel svou malou Bibli u Matouše 23:9, 10 a požádal mě, abych přečetl Ježíšova slova: „Kromě toho, nikoho na zemi nenazývejte svým otcem, neboť jeden je váš Otec, Ten nebeský. Ani se nenechte nazývat ‚vůdci‘, protože váš Vůdce je jeden, Kristus.“

To mi otevřelo oči! Cítil jsem, že ten muž říká pravdu. Když řekl, že je svědek Jehovův, požádal jsem ho o nějakou literaturu. Přinesl mi knihu Světlo, což je komentář k biblické knize Zjevení, a já si ji odnesl do svého úkrytu. Zvířata z knihy Zjevení byla pro mě dlouho tajemstvím, ale tehdy jsem se dověděl, že představují politické organizace v našem dvacátém století. Začal jsem chápat, že Bible má praktický význam i v dnešní době a že bych ji měl studovat a svůj život upravit podle jejích nauk.

Zajetí a věznění

Zanedlouho potom vtrhli do mého úkrytu vojáci a zatkli mě. Byl jsem uvězněn. Už nějakou dobu mě hledali jako zločince, a tak jsem si myslel, že mě popraví. V cele mě navštívil svědek Jehovův, který se mnou tehdy poprvé mluvil. Povzbudil mě, abych absolutně důvěřoval v Jehovu, a já to dělal. Odsoudili mě na šest měsíců do vyhnanství na ostrov Ikaria v Egejském moři.

Jakmile jsem tam dorazil, nepředstavil jsem se jako komunista, ale jako svědek Jehovův. Byli zde ve vyhnanství i další lidé, kteří poznali biblickou pravdu, a proto jsem je vyhledal a společně jsme pravidelně studovali Bibli. Pomohli mi více poznat Písmo a lépe porozumět našemu důvěryhodnému Bohu, Jehovovi.

V roce 1947, když můj trest vypršel, jsem byl předvolán do kanceláře veřejného žalobce. Ten mi řekl, že se mu líbilo mé chování a že se na něj můžu odvolat, kdyby mě chtěli ještě někdy poslat do vyhnanství. Když jsem se vrátil do Atén, kam se má rodina mezitím přestěhovala, začal jsem se scházet se sborem svědků Jehovových a brzo jsem křtem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi.

Obviněn z proselytismu

Řecko pronásledovalo svědky Jehovovy mnohá desetiletí potom, co byly v letech 1938 a 1939 vydány zákony zakazující obracet lidi na jinou víru. A tak od roku 1938 až do roku 1992 proběhlo v Řecku 19 147 zatčení svědků Jehovových a soudy vynesly rozsudky odnětí svobody celkem na 753 let, z nichž 593 bratři skutečně strávili ve vězení. Já osobně jsem byl pro kázání dobré zprávy o Božím Království zatčen více než čtyřicetkrát a v různých vězeních jsem strávil celkem 27 měsíců.

Jednou jsem byl zatčen za základě dopisu, který jsem napsal duchovnímu řecké pravoslavné církve v Chalkis. V roce 1955 byly sbory svědků Jehovových vybízeny k tomu, aby poslaly všem duchovním brožuru Křesťanstvo, nebo křesťanství — co je „světlem světa“? Jeden vysoce postavený duchovní, kterému jsem brožuru poslal, mě žaloval kvůli proselytismu. Když probíhal soud, právník svědků Jehovových a místní právník pronesli mistrnou obhajobu, v níž vysvětlili, že praví křesťané mají za úkol kázat dobrou zprávu o Božím Království. (Matouš 24:14)

Předsedající senátu se tohoto archimandrity (církevního hodnostáře podřízeného biskupovi) zeptal: „Četl jste ten dopis a tu brožuru?“

„Ne,“ odpověděl prudce. „Úplně jsem je roztrhal a zbavil se jich hned, jak jsem otevřel obálku!“

„Jak potom můžete tvrdit, že vás tento muž obracel na jinou víru?“ zajímal se předsedající soudce.

Pak náš právník uvedl příklady profesorů a jiných lidí, kteří darovali veřejným knihovnám celé stohy knih. „Prohlásil byste, že se i tito lidé snažili obracet druhé na víru?“ zeptal se.

Je jasné, že takové jednání není podstatou proselytismu. Děkoval jsem Jehovovi, když jsem se dověděl, že rozsudek zní „nevinen“.

Smrt mého syna

Můj syn George vytrpěl také mnohé nepříjemnosti, které vznikaly obvykle na popud duchovních řecké pravoslavné církve. I on byl nesčetněkrát zatčen pro své mladické nadšení při kázání dobré zprávy o Božím Království. Nakonec se protivníci rozhodli, že se ho zbaví a tím nám ostatním zároveň dají výstrahu, aby nás přiměli s kázáním přestat.

Policista, který nám Georgovu smrt přišel oznámit, řekl, že místní kněz řecké pravoslavné církve a někteří vojenští velitelé se spikli a našeho syna zabili. V té nebezpečné době byly takové „nehody“ běžné. Přestože nás smrt našeho syna velmi zarmoutila, zůstali jsme pevně rozhodnuti, že budeme v kazatelském díle aktivní, a plně jsme důvěřovali v Jehovu.

Pomáháme lidem důvěřovat v Jehovu

V polovině šedesátých let má manželka a děti trávily letní měsíce u moře ve vesnici Skala Oropos, která leží asi 50 kilometrů od Atén. Tehdy tam nežili žádní svědkové, a tak jsme neformálně vydávali svědectví sousedům. Někteří místní farmáři reagovali příznivě. Mnozí z nich pracovali ve dne dlouho na polích, a tak jsem s nimi studovali Bibli po večerech. Někteří z nich se stali svědky.

Když jsme viděli, jak Jehova našim snahám žehná, jezdili jsme tam každý týden po dobu patnácti let, abychom se zájemci vedli biblická studia. Téměř třicet lidí, s nimiž jsme tam studovali, dospělo až ke křtu. Nejprve byla vytvořena studijní skupina a mě pověřili, abych shromáždění vedl. Později se z této skupiny stal sbor a dnes sbor Malakasa tvoří více než sto tamějších svědků. Máme radost z toho, že čtyři lidé, kterým jsme pomohli, slouží nyní celodobě.

Bohaté dědictví

Krátce potom, co jsem zasvětil svůj život Jehovovi, začala má manželka činit duchovní pokroky a byla pokřtěna. V těžké době pronásledování si udržela silnou víru a ve své věrnosti zůstala pevná a neochvějná. Nikdy si nestěžovala na ty mnohé těžkosti, které měla kvůli mému častému věznění.

Za ta léta jsme společně vedli hodně biblických studií, na nichž ona svým jednoduchým a nadšeným přístupem účinně pomáhala mnoha lidem. Nyní má trasu s časopisy, na níž pravidelně nosí časopisy Strážná věž a Probuďte se! desítkám lidí.

To, že jsou naše tři žijící děti i se svými rodinami — tím myslím šest vnoučat a čtyři pravnoučata — činné ve službě Jehovovi, je z velké části zásluha mé milující ženy. Třebaže se nemusely vyrovnávat s takovým pronásledováním a s nepřátelským odporem, kterému čelila má manželka a já, vložily naprostou důvěru v Jehovu a stále chodí po jeho cestách. Bude pro nás velkou radostí, až se znovu setkáme s naším drahým Georgem, který bude vzkříšen!

Rozhodnuti důvěřovat v Jehovu

Za ta léta jsem viděl, jak na Boží ctitele působí Jehovův duch. Organizace vedená jeho duchem mi pomohla uvědomit si, že nemůžeme vkládat svou důvěru v lidské snahy. Když lidé slibují lepší budoucnost, je to k ničemu. Nebývá to nic jiného než velké lhaní. (Žalm 146:3, 4)

I když stárnu a mám vážné zdravotní problémy, mé oči jsou stále zaměřené na naději na Království. Opravdu lituji těch let, kdy jsem se věnoval falešnému náboženství a snažil se dosáhnout změny k lepšímu politickými prostředky. Kdybych měl ještě jednou prožít svůj život, vůbec bych nezaváhal a znovu bych si zvolil, že budu sloužit spolehlivému Bohu Jehovovi.

(Kimon Progakis nedávno zesnul. Měl pozemskou naději.)

[Obrázek na straně 26]

Nedávná fotografie Kimona s jeho manželkou Giannoulou