Jehova byl mým útočištěm

Vyprávění Penelopy Makrisové

Matka na mě silně naléhala: „Odejdi od svého manžela; tví bratři ti najdou lepšího.“ Proč chtěla má drahá maminka rozbít mé manželství? Co ji tak rozrušilo?

NARODILA jsem se v roce 1897 ve vesničce Ambelos na řeckém ostrově Samos. Všichni z naší rodiny byli oddanými členy řecké pravoslavné církve. Tatínek zemřel krátce před mým narozením a maminka, moji tři bratři a já jsme museli tvrdě pracovat, abychom tehdy v naprosté chudobě přežili.

V roce 1914 vypukla první světová válka a moji dva bratři byli zakrátko povoláni do armády. Nástupu se vyhnuli tak, že emigrovali do Ameriky, přičemž mě a dalšího bratra nechali doma s matkou. O několik let později, v roce 1920, jsem se provdala za Dimitrise, mladého učitele v naší vesnici.

Důležitá návštěva

Brzo po naší svatbě nás navštívil matčin bratr, který žil v Americe. Náhodou s sebou přivezl jeden ze svazků Studies in the Scriptures (Studií Písem), které napsal Charles Taze Russell. Byla to publikace badatelů Bible, kteří jsou dnes známi jako svědkové Jehovovi.

Když Dimitris knihu otevřel, všiml si námětu, o kterém přemýšlel už od dětství: „Co se stane s člověkem, když zemře?“ Na střední škole se na to ptal teologa řecké pravoslavné církve, ale uspokojivou odpověď nedostal. Jasné a logické vysvětlení v knize Dimitrise tak potěšilo, že šel rovnou do vesnické kavárny, v níž se lidé v Řecku tradičně scházejí. Tam mluvil o tom, co se z Bible dověděl.

Na straně biblické pravdy

V té době — na počátku dvacátých let — se v Řecku opět válčilo. Dimitrise odvedli a poslali na tureckou pevninu do Malé Asie. Byl zraněn a vrátil se domů. Když se zotavil, jela jsem s ním do Smyrny v Malé Asii (dnešní Izmir v Turecku). Potom v roce 1922 válka náhle skončila, a museli jsme prchnout. Unikli jsme jen o vlásek a na silně poškozeném člunu jsme se dostali na Samos. Když jsme přijeli domů, poklekli jsme a děkovali Bohu — Bohu, o němž jsme tehdy věděli stále tak málo.

Dimitris byl brzo pověřen, aby vyučoval na škole ve Vathy, v hlavním městě ostrova. Dále četl literaturu badatelů Bible, až nás jednoho deštivého večera navštívili dva badatelé Bible z ostrova Chíos. Vrátili se z Ameriky, aby zde sloužili jako kolportéři, jak se tehdy říkalo celodobým kazatelům. Nechali jsme je u nás přespat a oni s námi mluvili o mnoha věcech souvisejících s Božím záměrem.

Pak mi Dimitris řekl: „Penelopo, poznal jsem, že to je pravda, a musím se jí řídit. To znamená, že musím přestat zpívat v kostele řecké pravoslavné církve a že nemůžu chodit se žáky do kostela.“ Měli jsme sice nevelké poznání o Jehovovi, ale velmi jsme toužili sloužit mu. A tak jsem odpověděla: „Nebudu ti bránit. Jen v tom pokračuj.“

Pak trochu váhavě dodal: „No jo, ale když naše záměry vyjdou najevo, přijdu o práci.“

„To nevadí,“ řekla jsem, „copak se všichni živí učitelováním? Jsme mladí a silní a s Boží pomocí si můžeme najít jinou práci.“

Přibližně v té době jsme se dověděli, že na Samos přijel další badatel Bible — také kolportér. Když jsme se doslechli, že mu policie nepovolila veřejnou biblickou přednášku, šli jsme ho hledat. Našli jsme ho v obchodě, kde rozmlouval se dvěma teology řecké pravoslavné církve. Teologové se styděli, že nedovedou své názory hájit Biblí, a brzo odešli. Na mého manžela zapůsobily kolportérovy vědomosti a zeptal se: „Jak to, že tak snadno používáte Bibli?“

„Studujeme Bibli systematicky,“ odpověděl. Vytáhl z tašky studijní knihu Harfa Boží a ukázal nám, jak ji k takovému studiu používat. Dychtivě jsme toužili učit se, a tak jsme s manželem, kolportérem a dvěma dalšími muži, kteří se k nám bez váhání připojili, šli s majitelem obchodu k němu domů. Kolportér dal každému z nás knihu Harfa Boží a hned jsme začali studovat. Studovali jsme ještě dlouho po půlnoci, a když svítalo, začali jsme se učit písně badatelů Bible.

Od té doby jsem studovala Bibli několik hodin denně. Badatelé Bible žijící v zahraničí nás stále zásobovali biblickými studijními pomůckami. V lednu 1926 jsem se zasvětila Jehovovi v modlitbě a slíbila, že budu bezvýhradně jednat podle jeho vůle. Toho roku v létě jsme s manželem symbolizovali své zasvěcení křtem ve vodě. Velmi jsme toužili mluvit s druhými o věcech, které jsme se učili, a tak jsme začali sloužit dům od domu s traktátem Poselství naděje.

Vytrvávání navzdory silnému odporu

Jednou mě jedna mladá paní zvala, abych přišla na bohoslužbu do malé kaple řecké pravoslavné církve. „Tak už Boha neuctívám,“ řekla jsem jí. „Teď ho uctívám duchem a pravdou, jak to učí Bible.“ (Jan 4:23, 24) Ohromilo ji to, a široko daleko rozhlásila, co jsem jí řekla a že se to týká i mého manžela.

Prakticky každý se postavil proti nám. Nikde nás nenechali na pokoji — ani u nás doma, ani na shromážděních, která jsme na ostrově pořádali s několika zájemci. Na popud duchovních ortodoxní církve se před místem našich shromáždění scházely davy lidí, házely kameny a pokřikovaly nadávky.

Když jsme rozšiřovali traktát Poselství naděje, seběhly se kolem nás děti a volaly „milenialisti“ a jiná hanlivá jména. I manželovi kolegové začali dělat potíže. Na konci roku 1926 byl přiveden před soud, obviněn, že nesplňuje požadavky na to, aby mohl vyučovat, a odsouzen k patnácti dnům vězení.

Když se to matka dozvěděla, radila mi, abych manžela opustila. „Moje milá maminko,“ odpověděla jsem jí, „ty víš stejně tak dobře jako já, jak moc tě miluji a jak si tě vážím. Ale prostě nemohu dovolit, abys nám bránila uctívat pravého Boha, Jehovu.“ Do vesnice, kde bydlela, odešla hořce zklamaná.

V roce 1927 se v Aténách konal sjezd badatelů Bible a Jehova nám umožnil, abychom se ho zúčastnili. Byli jsme nadšeni a duchovně posíleni, protože jsme se sešli s mnoha spoluvěřícími. Když jsme se vrátili na Samos, rozšířili jsme ve městech a vesnicích našeho ostrova pět tisíc traktátů Svědectví panovníkům světa.

Přibližně v té době přišel Dimitris o zaměstnání učitele, a protože lidé měli vůči nám předsudky, bylo téměř nemožné najít práci. Uměla jsem ale šít a Dimitris byl zručný natěrač, a tak jsme si na živobytí vždy vydělali. V roce 1928 byl můj manžel — spolu se čtyřmi dalšími křesťanskými bratry na ostrově Samos — odsouzen na dva měsíce do vězení za to, že kázal dobrou zprávu. Z badatelů Bible jsem zůstala na svobodě jenom já a mohla jsem jim nosit jídlo.

Bitva s vážnými nemocemi

Jednou jsem onemocněla tuberkulózním zánětem obratlů a pak neznámou chronickou nemocí. Ztratila jsem chuť k jídlu a měla neustále vysoké horečky. K léčbě patřilo i to, že jsem od krku až ke stehnům byla uzavřena v sádrovém krunýři. Můj manžel prodal pozemek, abychom to finančně zvládli a aby má léčba mohla pokračovat. Plna úzkosti jsem se každý den modlila k Bohu o pomoc.

Příbuzní, kteří mě navštěvovali, byli stále v odporu. Matka řekla, že nás tyto těžkosti postihly proto, že jsme změnili náboženství. Nemohla jsem se hýbat, a tak jsem smáčela polštář slzami, když jsem se našeho nebeského Otce doprošovala, aby mi dal trpělivost a odvahu, abych vytrvala.

Na nočním stolku jsem stále měla Bibli a zásobu brožur a traktátů pro návštěvníky. Bylo požehnáním, že shromáždění našeho malého sboru probíhala u nás doma; byla jsem pravidelně duchovně povzbuzována. Museli jsme prodat další pozemek, abychom zaplatili léčbu u lékaře v Aténách.

Zanedlouho potom nás navštívil cestující dozorce. Velmi ho zarmoutilo, když mě viděl v takovém stavu a Dimitrise bez práce. Laskavě nám pomohl zařídit, abychom mohli žít v Mytilene na ostrově Lesbos. Přestěhovali jsme se tam v roce 1934 a Dimitris tam dostal práci. Našli jsme tam také úžasné křesťanské bratry a sestry, kteří se o mě během nemoci starali. Postupně, asi po pěti letech léčby, jsem se úplně uzdravila.

Avšak v roce 1946, krátce po druhé světové válce, jsem znovu vážně onemocněla, tentokrát tuberkulózním zánětem pobřišnice. Pět měsíců jsem ležela v posteli s vysokou horečkou a silnými bolestmi. Avšak stejně jako předtím jsem nepřestala mluvit o Jehovovi s těmi, kdo mě navštívili. Za nějakou dobu jsem se uzdravila.

Průkopnicí navzdory odporu

V poválečném Řecku byl údělem svědků Jehovových neutuchající odpor. Při službě dům od domu nás nesčetněkrát zatkli. Manžel strávil ve vězení celkem téměř celý rok. Když jsme se vydali do služby, obvykle jsme počítali s tím, že budeme zatčeni a strávíme noc na policejní stanici. Avšak Jehova nás nikdy neopustil. Vždy nám dával potřebnou odvahu a sílu, abychom vytrvali.

Ve čtyřicátých letech jsem si v Informátoru (dnešní Naše služba Království) přečetla o prázdninové průkopnické službě. Rozhodla jsem se, že ji zkusím. To vyžadovalo sloužit sedmdesát pět hodin měsíčně. Díky této službě mi přibylo opětovných návštěv a biblických studií — v jednu dobu jsem každý týden vedla sedmnáct biblických studií. Také jsem si v obchodní čtvrti města Mytilene vytvořila trasu s časopisy, na níž jsem v obchodech, kancelářích a bankách pravidelně nechávala přibližně tři sta Strážných věží a Probuďte se!

V našem sboru sloužil v roce 1964 cestující dozorce a tehdy řekl: „Sestro Penelopo, z tvé karty se zprávou sborového zvěstovatele vidím, jaké výborné výsledky máš ve službě. Proč si nepodáš přihlášku do pravidelné průkopnické služby?“ Vždy mu budu za toto povzbuzení vděčná; z celodobé služby jsem se těšila více než tři desetiletí.

Odměňující zážitek

V Mytilene je jedna hustě obydlená čtvrť, která se jmenuje Langada a ve které žijí řečtí uprchlíci. Tam jsme dveře ode dveří nechodili kvůli fanatickému odporu, na který jsme narazili. Když však byl manžel uvězněn, musela jsem tím místem procházet, chtěla-li jsem ho navštívit. Jednoho deštivého dne mě tam jedna žena pozvala k sobě domů, aby zjistila, proč je můj manžel ve vězení. Vysvětlila jsem jí, že to je kvůli tomu, že kázal dobrou zprávu o Božím Království a že trpí za stejnou věc jako Kristus.

Po nějaké době mě pozvala jiná žena. Když jsem tam dorazila, zjistila jsem, že pozvala celkem dvanáct žen. Očekávala jsem, že mi budou odporovat, a proto jsem se modlila k Bohu, aby mi dal moudrost a odvahu vše překonat, ať už se stane cokoli. Ženy měly mnoho otázek a některé měly i námitky, ale dokázala jsem jim odpovědět na základě Písma. Když jsem se zvedla k odchodu, paní domu mě požádala, zda bych nepřišla příští den znovu. Ráda jsem to pozvání přijala. Když jsme s partnerkou nazítří dorazily, ženy už čekaly.

Pak naše biblické rozhovory pokračovaly pravidelně a zahájily jsme mnoho biblických studií. Mnoho těchto žen dělalo pokroky v přesném poznání a stejně tak i jejich rodiny. Tato skupina se později stala jádrem nového sboru svědků Jehovových v Mytilene.

Jehova byl ke mně dobrý

Jehova celé ty roky mého manžela a mě odměňoval, protože jsme Mu usilovně sloužili. Ve dvacátých letech byla na ostrově Samos jen hrstka svědků; dnes jsou z ní dva sbory a jedna skupina s přibližně sto třiceti zvěstovateli. A na ostrově Lesbos jsou čtyři sbory a pět skupin, v nichž je celkem čtyři sta třicet zvěstovatelů Království. Můj manžel aktivně kázal o Božím Království až do své smrti v roce 1977. Je to velká výsada vidět ty, jimž jsme pomohli, jak jsou stále horliví ve službě! Vždyť jejich děti, vnoučata a pravnoučata jsou dohromady velkým zástupem lidí, kteří sjednoceně uctívají Jehovu!

Můj život v křesťanské službě — po více než sedmdesát let — nebyl právě jednoduchý. Jehova mi však byl nenahraditelnou oporou. Přibývá mi let, zhoršuje se mi zdraví, a musím tedy ležet, což velmi omezuje mé možnosti kázat. Mohu ale říci Jehovovi to, co mu řekl žalmista: „Ty jsi mé útočiště a má pevnost, můj Bůh, v něhož chci důvěřovat.“ (Žalm 91:2)

(Sestra Makrisová zemřela v době, kdy byl tento článek připravován. Měla nebeskou naději.)

[Obrázek na straně 26]

S manželem v roce 1955

[Obrázek na straně 26]

V lednu 1997 by sestře Makrisové bylo sto let