Skrytý poklad vyšel na světlo

Příběh Makarijovy Bible

V ROCE 1993 jeden badatel našel v Ruské národní knihovně v Sankt Peterburgu kupu starých, zažloutlých čísel časopisu Pravoslavnoje obozrenije. Na stránkách časopisů z let 1860 až 1867 se objevil poklad, který se ruské veřejnosti skrýval již déle než století. Byl to překlad celých Hebrejských písem neboli „Starého zákona“ do ruštiny!

Překladateli Písem byli Michail Jakovlevič Glucharev, známý jako archimandrita Makarij, a Gerasim Petrovič Pavskij. Oba byli významnými členy ruské pravoslavné církve a oba byli lingvisty. Když tito muži na počátku minulého století začínali se svou prací, celá Bible ještě nebyla do ruštiny přeložena.

Bible sice už byla ve staroslověnštině, předchůdkyni současné ruštiny, avšak v polovině devatenáctého století se staroslověnština už dávno nepoužívala — užívali ji jedině duchovní při bohoslužbách. Podobalo se to situaci na západě, kde se římskokatolická církev snažila udržet Bibli výhradně v latině dlouho poté, co se latina stala mrtvým jazykem.

Makarij a Pavskij se snažili Bibli zpřístupnit prostým lidem. Objev jejich dlouho zapomenutého díla tedy umožnil obnovit důležitou část literárního a náboženského dědictví Ruska.

Kdo však byli Makarij a Pavskij? A proč se jejich snahy o překlad Bible do běžného jazyka setkaly s takovým odporem? Jejich příběh jistě zaujme všechny, kdo mají rádi Bibli, a posílí jejich víru.

Ruská Bible je potřebná

Makarij a Pavskij nebyli první, kdo si uvědomil potřebu Bible v jazyce prostých lidí. Už o sto let dříve spatřoval tuto potřebu ruský car Petr I. neboli Petr Veliký. Není bez významu, že na Svaté Písmo pohlížel s úctou. Uvádí se jeho slova: „Bible je kniha, která se tyčí nad všemi ostatními knihami a obsahuje vše, co souvisí s povinnostmi člověka k Bohu a bližnímu.“

Roku 1716 Petr nařídil, aby na jeho vlastní náklady královský dvůr nechal Bibli vytisknout v Amsterodamu. Každá strana měla obsahovat sloupec v ruštině a sloupec v holandštině. Už za rok, v roce 1717, byla hotova Křesťanská řecká písma neboli „Nový zákon“.

V roce 1721 byla vytištěna holandská část čtyřsvazkového překladu Hebrejských písem. Jeden sloupec zůstal nepotištěn — později měl být doplněn textem v ruštině. Petr předal Bible „svatému synodu“ ruské pravoslavné církve — nejvyšší náboženské autoritě církve —, aby tisk dokončil a aby zařídil rozdělení. Synod však věc nedotáhl do konce.

Ani ne za čtyři roky Petr zemřel. Co se stalo s jeho Biblí? Sloupce vyhrazené pro ruský text nebyly nikdy vyplněny. Bible byly naskládány na obrovské hromady v jednom sklepení a všechny zpráchnivěly — později nebyl nalezen ani jediný nepoškozený výtisk! Rozhodnutím synodu bylo „prodat všechny zbytky kupcům“.

Začátky překladatelských snah

V roce 1812 přijel do Ruska John Paterson, člen Britské a zahraniční biblické společnosti. U inteligence Sankt Peterburgu vzbudil zájem o založení biblické společnosti. Šestého prosince 1812 — v tomtéž roce, kdy ruská armáda odrazila útočící Napoleonova vojska — car Alexandr I. schválil zakládací listinu Ruské biblické společnosti. V roce 1815 přikázal car předsedovi společnosti, knížeti Alexandrovi Golicynovi, aby vedoucímu synodu předložil návrh, že by „Rusové měli také mít možnost číst Slovo Boží v ruštině, své mateřštině“.

Je pěkné, že bylo uděleno schválení k překladu Hebrejských písem do ruštiny, a to přímo z původní hebrejštiny. Jako základ pro překlady Hebrejských písem do staroslověnštiny sloužila starověká řecká Septuaginta. Překladatelům Bible do ruštiny bylo řečeno, že hlavním cílem překladu je přesnost, jasnost a čistota. Jak to však s těmito ranými snahami o Bibli v ruštině dopadlo?

Utrpělo překládání Bible smrtelnou ránu?

Konzervativci v církvi i vládě se brzo začali obávat cizího náboženského a politického vlivu. Někteří církevní vůdci navíc tvrdili, že staroslověnština — liturgický jazyk — vyjadřuje biblické poselství lépe než ruština.

V roce 1826 byla tedy Ruská biblická společnost rozpuštěna. Několik tisíc výtisků překladů, které společnost vyrobila, bylo spáleno. Bibli tak předběhly obřady a tradice. Synod napodobil postup římskokatolické církve a v roce 1836 nařídil: „Je přípustné, aby kterýkoli laik naslouchal Písmu, ale není přípustné, aby kdokoli bez vedení četl úseky Písma, a zvláště Starého zákona.“ Zdálo se, že překládání Bible utrpělo smrtelnou ránu.

Dílo Pavského

Mezitím se překládání Hebrejských písem do ruštiny ujal profesor hebrejštiny Gerasim Pavskij. V roce 1821 dokončil překlad Žalmů. Car překlad rychle schválil a v lednu roku 1822 byla kniha Žalmů zveřejněna. Okamžitě měla příznivý ohlas a musela být dvanáctkrát dotištěna — celkem 100 000 výtisků.

Snahy učence Pavského se setkaly s uznáním mnoha lingvistů a teologů. Je popisován jako přímý a poctivý muž, který byl povznesen nad intriky, jež ho obklopovaly. I přesto, že se církev proti Ruské biblické společnosti postavila na odpor a že někteří lidé si mysleli, že tato společnost hájila cizí zájmy, profesor Pavskij při svých přednáškách pokračoval v překládání biblických veršů do ruštiny. Studenti ho obdivovali, ručně opisovali jeho překlady a časem mohli jeho práci zkompilovat. V roce 1839 se bez souhlasu cenzorů odvážili zhotovit 150 výtisků na tiskařském stroji akademie.

Pavského překlad čtenáře upoutal a poptávka po něm rostla. Avšak v roce 1841 dostal synod anonymní stížnost, že tento překlad je údajně „nebezpečný“, a to proto, že se odchyluje od pravoslavného dogmatu. O dva roky později synod vydal nařízení: „Zkonfiskujte všechny existující opisy a litografie překladu Starého zákona, který učinil G. Pavskij, a zničte je.“

Vyvýšil Boží jméno

Pavskij však znovu roznítil touhu po překládání Bible. Také pro budoucí překladatele stanovil důležitou laťku v jiné důležité věci — jak zacházet s Božím jménem.

Ruský badatel Korsunskij vysvětlil: ‚Samotné Boží jméno, nejsvětější z jeho jmen, se skládá ze čtyř hebrejských písmen יהוה a nyní se vyslovuje Jehova.‘ Ve starověkých opisech Bible se jen v Hebrejských písmech toto poznávací jméno Boha vyskytuje na tisících místech. Židé se však dopustili chyby, když začali věřit, že toto Boží jméno je příliš svaté na to, aby se psalo nebo vyslovovalo. Korsunskij k této věci uvedl: ‚V mluveném nebo psaném projevu bylo běžně nahrazováno slovem Adonaj, které se zpravidla překládá „Pán“.‘

To, že se Boží jméno přestalo používat, bylo spíše věcí pověrečného strachu — a ne zbožné bázně. Sama Bible nikde nevybízí k tomu, aby se Boží jméno nepoužívalo. Bůh sám Mojžíšovi řekl: „Tak máš říci izraelským synům: ‚Jehova, Bůh vašich praotců . . . mě k vám poslal.‘ To je mé jméno na neurčitý čas a to je mé pamětní jméno pro generaci za generací.“ (2. Mojžíšova 3:15) Písmo opakovaně Boží ctitele vybízí: „Vzdávejte díky Jehovovi! Vzývejte jeho jméno.“ (Izajáš 12:4) Většina překladatelů Bible se však raději řídila židovskou tradicí a Boží jméno nepoužili.

Pavskij se však těmito tradicemi neřídil. Jen ve svém překladu Žalmů užil Boží jméno nejméně pětatřicetkrát. Jeho smělost zapůsobila na jednoho z jeho současníků.

Archimandrita Makarij

Tím současníkem byl archimandrita Makarij, misionář ruské pravoslavné církve, zkušený lingvista. V útlém věku sedmi let dokázal překládat krátké ruské texty do latiny. Když mu bylo dvacet, uměl hebrejsky, německy a francouzsky. Avšak jeho pokora a jasné vědomí odpovědnosti před Bohem mu pomohly, aby se nechytil do pasti přílišné sebedůvěry. Opakovaně vyhledával jiné lingvisty a učence, aby se s nimi poradil.

Makarij chtěl v Rusku zreformovat činnost misionářů. Myslel si, že před kázáním muslimům a Židům v Rusku by církev měla „osvítit masy založením škol a rozšířením Bible v ruštině“. V březnu 1839 Makarij přijel do Sankt Peterburgu s nadějí, že dostane svolení k překladu Hebrejských písem do ruštiny.

Makarij už přeložil biblické knihy Izajáš a Job. Synod mu však svolení k překladu Hebrejských písem do ruštiny nedal. Makarijovi bylo naopak řečeno, aby na překládání Hebrejských písem do ruštiny zapomněl. Ve svém výnosu z 11. dubna 1841 synod Makarijovi nařídil, aby „odsloužil tří- až šestitýdenní pokání v domě biskupa v Tomsku, aby očistil své svědomí modlitbou a pokleknutím“.

Makarijův odvážný postoj

Od prosince 1841 do ledna 1842 Makarij činil své pokání. Když si to však odbyl, okamžitě se pustil do překládání zbytku Hebrejských písem. Dostal výtisk Pavského překladu Hebrejských písem a použil ho ke kontrole svého vlastního znění. Stejně jako Pavskij zavrhl názor, že by Boží jméno mělo být zahaleno. Jméno Jehova se v Makarijově překladu objevuje více než 3500 krát!

Makarij zaslal opisy své práce sympatizujícím přátelům. Ačkoli se několik opisů dostalo na veřejnost, církev stále bránila uveřejnění jeho díla. Makarij plánoval, že svou Bibli prosadí v zahraničí. V předvečer svého odjezdu onemocněl a krátce nato, roku 1847, zemřel. Jeho překlad Bible nebyl za jeho života nikdy publikován.

Konečně zveřejněn!

Později se politické a náboženské větry obrátily. Zemí se valila vlna liberalismu a v roce 1856 synod opětně schválil překlad Bible do ruštiny. V této příznivější atmosféře byla Makarijova Bible publikována na pokračování v časopise Pravoslavnoje obozrenije v letech 1860 až 1867 pod titulem Opyt pěreloženija na ruskij jazyk.

Arcibiskup Filaret z Černigova, znalec ruské náboženské literatury, ohodnotil Makarijovu Bibli takto: „Jeho překlad je věrný hebrejskému textu a jazyk překladu je čistý a patřičný k námětu.“

Makarijova Bible však nebyla nikdy vydána pro širokou veřejnost. Vlastně se na ni téměř zapomnělo. V roce 1876 byla se schválením synodu konečně přeložena do ruštiny celá Bible, Hebrejská i Řecká písma. Této úplné Bibli se často říká synodní překlad. Je ironií osudu, že tomuto „oficiálnímu“ překladu ruské pravoslavné církve posloužily jako hlavní podklad překlady Makarijův a Pavského. Boží jméno však bylo užito jen na několika z míst, kde se vyskytuje v hebrejštině.

Makarijova Bible dnes

Makarijova Bible zůstávala neznámou až do roku 1993. Jak jsme poznamenali v úvodu, v tomto roce byla nalezena ve starých číslech časopisu Pravoslavnoje obozrenije v Ruské národní knihovně, v oddělení vzácných knih. Svědkové Jehovovi si uvědomili, jak přínosné by bylo tuto Bibli zpřístupnit veřejnosti. Knihovna udělila Náboženské organizaci svědků Jehovových v Rusku svolení k tomu, aby si Makarijovu Bibli okopírovala, a Bible tak mohla být připravena k vydání.

Svědkové Jehovovi pak zařídili, aby bylo téměř 300 000 výtisků této Bible vytištěno v Itálii k rozšiřování v Rusku a mnoha jiných zemích, kde se mluví rusky. Kromě Makarijova překladu většiny Hebrejských písem toto vydání Bible obsahuje Pavského překlad Žalmů a také synodní překlad Řeckých písem autorizovaný pravoslavnou církví.

V lednu tohoto roku byla kniha uveřejněna na tiskové konferenci v Sankt Peterburgu. (Viz stranu 26.) Ruští čtenáři budou touto novou Biblí jistě poučeni a mravně povzneseni.

Vydání této Bible je tedy opravdovým náboženským a literárním počinem! Je také připomínkou pravdivosti slov Izajáše 40:8: „Zelená tráva uschla, květ zvadl; ale slovo našeho Boha, to potrvá na neurčitý čas.“

[Rámeček a obrázek na straně 26]

Příznivá kritika Bible

„BYL uveřejněn literární skvost: Makarijova Bible.“ Takto uvedla Komsomolskaja pravda oznámení o vydání Makarijovy Bible.

Článek nejprve uvádí, že to je teprve „120 let“, co je Bible dostupná v ruštině, ale pak smutně připojuje: „Církev se mnoho let stavěla proti překladu svatých knih do čtivého jazyka. Církev několik překladů odmítla a pak jeden z nich schválila v roce 1876 — tento překlad vešel ve známost jako synodní překlad. Nebylo však dovoleno, aby byl umístěn do kostelů. Jediná uznávaná Bible je až dodnes Bible staroslověnská.“

Také noviny Sankt Peterburgskoje echo poukázaly na hodnotu zveřejnění Makarijovy Bible: „Renomovaní učenci ze Státní univerzity v Sankt Peterburgu, z Herzenovy pedagogické univerzity a ze Státního muzea dějin náboženství označili toto nové vydání Bible za velice přínosné.“ O překládání Bible do ruštiny, kterému se Makarij a Pavskij věnovali v první polovině předešlého století, noviny uvedly: „Až do té doby se v Rusku mohla Bible číst jedině ve staroslověnštině, která byla srozumitelná jen duchovenstvu.“

Oznámení o tom, že svědkové Jehovovi vydávají Makarijovu Bibli, bylo učiněno na tiskové konferenci v Sankt Peterburgu počátkem tohoto roku. Místní deník Něvskoje vremja napsal: „Renomovaní učenci . . . zdůraznili, že vydání by se mělo pokládat za věc enormního významu pro kulturní život Ruska a Sankt Peterburgu. Nehledě na to, co si o činnosti této náboženské organizace člověk snad myslí, vydání tohoto doposud neznámého překladu Bible je nepochybně obrovským přínosem.“

Všichni ti, kdo milují Boha, mají radost, když je jeho psané Slovo dostupné v jazyce, který mohou obyčejní lidé číst a kterému mohou rozumět. Všichni milovníci Bible mají radost, že byl zpřístupněn další překlad Bible k užitku milionů lidí na celém světě, kteří mluví rusky.

[Obrázek]

Na této konferenci bylo oznámeno zveřejnění Makarijovy Bible

[Obrázek na straně 23]

Ruská národní knihovna, kde byl nalezen skrytý poklad

[Obrázek na straně 23]

Petr Veliký se zasazoval o vydání Bible v ruštině

[Podpisek]

Corbis-Bettmann

[Obrázek na straně 24]

Gerasim Pavskij se podílel na přeložení Bible do ruštiny

[Obrázek na straně 25]

Archimandrita Makarij, po němž byla nová ruská Bible pojmenována