Našel jsem něco lepšího než zlato

Vypráví Charles Mylton

Jednou otec prohlásil: „Co takhle poslat Charlieho do Ameriky, kde se člověku peníze jen hrnou? Nějaké vydělá a pošle nám je!“

LIDÉ si mysleli, že v Americe jsou ulice dlážděny zlatem. Ve východní Evropě byl tehdy život velmi tvrdý. Moji rodiče měli malé hospodářství, kde chovali několik krav a slepic. V domě jsme neměli ani elektřinu, ani vodovod. To však v té době neměl nikdo v celém okolí.

Narodil jsem se v Hoszowczyku 1. ledna 1893, tedy před téměř sto šesti lety. Naše vesnice se rozkládala v Galicii, což byla provincie, která tehdy patřila k Rakousku-Uhersku. Dnes leží Hoszowczyk ve východním Polsku, a je to odtud kousek na Slovensko a na Ukrajinu. Bývaly tam velmi kruté zimy se spoustou sněhu. Když mi bylo asi sedm let, chodíval jsem přibližně půl kilometru k jednomu potoku pro vodu, a abych ji mohl nabrat, musel jsem sekyrou vysekat díru v ledu. Maminka pak vodu používala na vaření a mytí. U potoka také prala prádlo, a to tak, že větší kusy ledu používala jako valchu.

V Hoszowczyku nebyla škola, ale přesto jsem se naučil mluvit polsky, rusky, slovensky a ukrajinsky. Byl jsem vychováván v řeckém pravoslavném náboženství a sloužil jsem jako ministrant. Ale už jako malý chlapec jsem byl vždycky rozčilen, když kněží říkali, že by se v pátek nemělo jíst maso, a pak ho sami jedli.

Někteří naši přátelé se vydali za prací do Spojených států, a vraceli se s penězi na opravu domu a na nákup zemědělských strojů. Proto začal tatínek mluvit o tom, že mě pošlou do Ameriky společně s některými sousedy, kteří se tam chtěli vypravit znovu. To bylo v roce 1907, kdy mi bylo 14 let.

Ztracen v Americe

Zanedlouho jsem byl na palubě lodi, s níž jsme za dva týdny přepluli Atlantik. Aby nás tehdy neposlali zpátky domů, museli jsme s sebou mít alespoň 20 dolarů. Měl jsem dvacetidolarový stříbrňák, a tak jsem se stal jedním z milionů těch, kdo se v New Yorku dostali přes Ellisův ostrov, což byla vstupní brána do Ameriky. Je samozřejmé, že peníze se nikomu do klína nehrnuly a ani ulice nebyly dlážděny zlatem. Mnohé ulice nebyly vydlážděné vůbec!

Nastoupili jsme do vlaku, který směřoval do Johnstownu v Pensylvánii. Muži, kteří se mnou cestovali, tam už dříve byli, a tak věděli o jednom penzionu, kde jsem se mohl ubytovat. Chtěl jsem totiž najít svou starší sestru, která žila v Pensylvánii v místě zvaném Jerome. Později jsem se dozvěděl, že to bylo jen asi 25 kilometrů daleko. Jenže já jsem se místo na Džerom, jak se to řekne anglicky, ptal na Jerom, protože v mé mateřštině se „j“ vyslovuje prostě jako „j“. Jerom však nikdo neznal. Byl jsem tedy v cizí zemi, anglicky jsem skoro neuměl a peněz jsem měl poskrovnu.

Každé ráno jsem se snažil najít nějakou práci. Na pracovním úřadě však zajistili místo vždycky jen dvěma nebo třem ze zástupu lidí, kteří čekali venku ve frontě. Denně jsem se tedy vracel do penzionu a tam jsem se s pomocí několika učebnic pro samouky učil anglicky. Někdy se mi podařilo získat nějakou příležitostnou práci, ale měsíce plynuly, a já už neměl skoro žádné peníze.

Nacházím své sourozence

Jednoho dne jsem šel kolem hotelu s výčepem. Stál kousek od nádraží a pěkně to odtamtud vonělo. Když jste si za pět centů koupili velkou sklenici piva, dostali jste zadarmo sendviče, párky a další věci. Byl jsem sice ještě nezletilý, ale výčepní se nade mnou slitoval a pivo mi prodal.

Zatímco jsem jedl, přišli ke mně nějací muži a řekli mi: „Rychle to do sebe hoď! Přijíždí vlak do Jerome.“

„Myslíte do Jerom?“ zeptal jsem se.

„Ne, do Džerom,“ odvětil ten muž. Tehdy jsem se dozvěděl, kde moje sestra bydlí. Tam u toho výčepu jsem totiž potkal muže, který bydlel pouze o tři domy dál než ona! Koupil jsem si tedy lístek na vlak a konečně jsem pak svou sestru našel.

Sestra společně se svým manželem vedla hornickou ubytovnu a já jsem bydlel u nich. Našli mi práci — měl jsem hlídat čerpadlo, které odčerpávalo vodu z dolu. Když přestalo fungovat, měl jsem zavolat opraváře. Za tuto práci jsem dostával 15 centů denně. Pak jsem pracoval na železnici, v cihelně, a dokonce jako pojišťovací agent. Později jsem se přestěhoval do Pittsburghu, kde bydlel můj bratr Steve. Oba jsme pracovali v ocelárně. Nikdy jsem si však nevydělal tolik peněz, abych mohl nějaké poslat domů.

Rodina a pohřeb

Jednoho dne jsem si cestou do práce povšiml mladé dívky, která stála před domem, v němž pracovala jako služebná. Pomyslel jsem si: ‚Ta je ale hezká!‘ O tři týdny později — bylo to v roce 1917 — jsme se s Helen vzali. Během následujících deseti let se nám narodilo šest dětí; jeden chlapeček však ještě jako kojenec zemřel.

V roce 1918 mě zaměstnala společnost Pittsburgh Railways a já jsem se stal řidičem tramvaje. Nedaleko vozovny stála kavárna, kde bylo možné koupit si šálek kávy. Vlastnili ji dva Řekové. Zdálo se, že jakmile vám mohli kázat z Bible, moc je nezajímalo, že jste si něco objednali. Říkal jsem jim: „Chcete mi snad namluvit, že se celý svět mýlí, a jedině vy dva máte pravdu?“

„No, najděte si to v Bibli!“ odpovídali. V té době mě však nepřesvědčili.

Žel, v roce 1928 moje milovaná Helen onemocněla. Aby bylo o děti lépe postaráno, odvezl jsem je k sestře a jejímu manželovi do Jerome. Ti si mezitím pořídili farmu. Děti jsem často navštěvoval a každý měsíc jsem jim dával peníze na jídlo. Také jsem jim posílal oblečení. Helenin stav se však zhoršil a 27. srpna 1930 zemřela.

Cítil jsem se strašně osamělý a zdrcený. Když jsem požádal kněze, aby uspořádal pohřeb, řekl mi: „Do této církve už nepatříte. Přes rok neplatíte příspěvky.“

Vysvětlil jsem mu, že moje manželka byla dlouho nemocná a že jsem všechny peníze, které byly navíc, dával dětem, aby mohly přispívat v kostele v Jerome. Než však kněz přistoupil na to, že pohřeb zařídí, musel jsem si vypůjčit 50 dolarů, abych zpětně zaplatil všechny příspěvky. Kněz navíc požadoval ještě 15 dolarů za to, že bude sloužit mši v domě mé švagrové, kde se k poslednímu rozloučení s Helen měli sejít přátelé a rodina. Těch 15 dolarů se mi nepodařilo opatřit, ale kněz souhlasil s tím, že mši odslouží, pokud mu ty peníze dám v den výplaty.

Když jsem pak výplatu dostal, musel jsem dětem koupit boty a oblečení do školy. Nicméně asi o dva týdny později kněz nastoupil do mé tramvaje. „Ještě mi dlužíte těch 15 dolarů,“ řekl. Když potom vystupoval, pohrozil mi: „Dojdu si za vaším šéfem a on vám ty peníze strhne z výplaty.“

Na konci směny jsem zašel za vedoucím a pověděl mu, co se stalo. Sám byl katolíkem, ale přesto prohlásil: „Jestli mi sem ten kněz přijde, pěkně mu to vytmavím!“ Na základě toho jsem začal uvažovat o tom, že kněží vlastně chtějí jenom naše peníze, ale o Bibli nás nikdy nic neučí.

Poznávám pravdu

Když jsem pak zase zašel do kavárny, kterou vedli ti dva Řekové, společně jsme rozebrali můj zážitek s knězem. Výsledkem bylo, že jsem začal studovat Bibli s badateli Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Celé noci jsem býval vzhůru a četl Bibli a biblickou literaturu. Dozvěděl jsem se, že Helen netrpí v očistci, jak říkal kněz, ale že spí ve smrti. (Job 14:13, 14; Jan 11:11–14) Našel jsem něco mnohem lepšího než zlato! Našel jsem pravdu!

O několik týdnů později jsem se poprvé zúčastnil shromáždění badatelů Bible, a to v Garden Theatre v Pittsburghu. Přihlásil jsem se a řekl: „Dnes večer jsem se toho o Bibli dozvěděl víc než za všechny ty roky, co jsem v církvi.“ Později se zeptali, kdo by se chtěl příští den podílet na kazatelském díle, a já jsem se znovu přihlásil.

Dne 4. října 1931 jsem křtem ve vodě symbolizoval to, že jsem svůj život zasvětil Jehovovi. Mezitím se mi podařilo pronajmout si dům a vzít si k sobě zpátky děti. Najal jsem si hospodyni, která mi s péčí o ně pomáhala. Doma jsem měl sice spoustu povinností, ale přesto jsem se od ledna 1932 do června 1933 podílel na zvláštní formě služby, které se říkalo služba pomocná. Každý měsíc jsem totiž strávil 50 až 60 hodin tím, že jsem s druhými lidmi mluvil o Bibli.

Přibližně v tomto období jsem si všiml jedné hezké mladé ženy. Měl jsem dojem, že do práce i z práce vždycky jezdí mou tramvají. Často jsme se jeden na druhého dívali ve zpětném zrcátku. Tak jsme se poznali s Mary. Začali jsme spolu chodit a v srpnu roku 1936 jsme se vzali.

V roce 1949 jsem měl odpracováno už tolik služebních let, že jsem si mohl zvolit takovou pracovní dobu, která mi umožňovala sloužit jako průkopník, jak se říká celodobým služebníkům. Moje nejmladší dcera Jean začala s průkopnickou službou už v roce 1945, a tak jsme sloužili spolu. Později se seznámila se Samem Friendem, který tehdy sloužil v betelu, ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku.a V roce 1952 se vzali. Já jsem dál sloužil jako průkopník v Pittsburghu a vedl jsem mnoho biblických studií. Jednu dobu jsem každý týden studoval se 14 různými rodinami. V roce 1958 jsem odešel do důchodu. Průkopnická služba pak byla snadná, protože jsem už nemusel trávit osm hodin denně v zaměstnání.

V roce 1983 Mary onemocněla. Snažil jsem se o ni pečovat tak dobře, jako se o mě téměř 50 let starala ona. Zemřela 14. září 1986.

Nacházím své rodiště

V roce 1989 mě Jean a Sam vzali s sebou na sjezdy do Polska. Navštívili jsme také kraj, kde jsem vyrůstal. Když Rusové tuto část světa zabrali, změnili názvy měst, a místní obyvatelstvo deportovali do jiných zemí. Jeden z mých bratrů byl deportován do Istanbulu a jedna sestra do Ruska. A nikdo z těch, koho jsme se zeptali, mou vesnici neznal.

Začaly mi však být povědomé vzdálené hory. Když jsme přijeli blíž, poznával jsem další orientační body — kopec, rozcestí, kostel, most přes řeku. Najednou jsme k našemu překvapení uviděli značku, na níž stálo „Hoszowczyk“! Nedlouho před naším příjezdem totiž komunisté ztratili svůj vliv, a tak byly původní názvy vesnic obnoveny.

Náš dům už nestál. Našli jsme však pec, která se používala pro vaření venku; byla částečně zakryta zemí. Pak jsem ukázal na velký strom a řekl: „Vidíte ten strom? Ten jsem zasadil, než jsem odjel do Ameriky. Koukněte, jak vyrostl!“ Potom jsme navštívili některé hřbitovy, kde jsme hledali jména členů naší rodiny. Žádná jsme však nenašli.

Pravdu dávám na první místo

V roce 1993 zemřel manžel mé dcery. Jean se mě tehdy zeptala, zda bych chtěl, aby odešla z betelu a starala se o mě. Vysvětlil jsem jí, že by to bylo to nejhorší, co by mohla udělat. A totéž si myslím dosud. Až do mých 102 let jsem žil sám, ale pak jsem se musel přestěhovat do domova s pečovatelskou službou. Stále jsem starším ve sboru Bellevue v Pittsburghu a bratři mě každou neděli vozí na shromáždění do sálu Království. Mé možnosti podílet se na kazatelské službě jsou nyní sice omezené, ale přesto zůstávám jedním z průkopníků se zdravotním omezením.

V průběhu těch mnoha let jsem se účastnil zvláštních školení, která byla určena pro dozorce a která pořádala Watch Tower Society. Vloni v prosinci jsem měl možnost být na některých částech programu školy pro sborové starší, které se říká škola služby Království. A letos 11. dubna mě Jean vzala na Slavnost na památku Kristovy smrti. Velmi si vážím toho, že se této slavnosti mohu účastnit každý rok už od roku 1931.

Někteří z těch, s nimiž jsem studoval Bibli, nyní slouží jako starší, jiní jako misionáři v Jižní Americe, a někteří jsou už prarodiči a slouží Bohu se svými dětmi. Jehovovi Bohu věrně slouží i tři mé děti — Mary Jane, John a Jean — a také mnoho jejich dětí a vnoučat. Modlím se, aby se k nim připojila i moje další dcera a moji další vnuci a pravnuci.

Nyní je mi 105 let a stále každého povzbuzuji, aby studoval Bibli a mluvil s druhými lidmi o tom, co se dozvídá. Jsem přesvědčen, že pokud budete blízko Jehovy, nikdy nebudete zklamáni. I vy tak můžete mít něco lepšího, než je zlato, které pomíjí — totiž pravdu, která nám umožňuje mít blízký vztah k našemu Životodárci, Jehovovi Bohu.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

Jako řidič tramvaje

[Obrázek na straně 26]

V domově s pečovatelskou službou, kde nyní bydlím

[Obrázek na straně 27]

Značka, kterou jsme objevili v roce 1989