Vřelost a cit

EMOCE jsou neoddělitelnou součástí lidského života. Když někdo vyjadřuje své emoce, odhaluje, co má v srdci, jakým člověkem je uvnitř a jak se dívá na určité situace a lidi. Vzhledem ke svým trpkým životním zkušenostem — a v některých případech i vzhledem k určitým kulturním vlivům — však mnoho lidí své emoce skrývá. Jehova nás ale povzbuzuje, abychom ve svém nitru pěstovali pozitivní vlastnosti a potom je vhodně projevovali. (Řím. 12:10; 1. Tes. 2:7, 8)

Slova, která používáme, mohou sice při naší řeči přesně sdělovat určité emoce, ale pokud se nevyjadřujeme s odpovídajícím citem, ti, kdo nám naslouchají, budou možná pochybovat o naší upřímnosti. Jestliže se naproti tomu vyjadřujeme s patřičným citem, naše řeč může získat na kráse a barvitosti, jež snad zapůsobí na srdce našich posluchačů.

Jak vyjadřovat vřelost. Vřelé city jsou často spojeny s tím, jak o lidech smýšlíme. Když tedy mluvíme o přitažlivých vlastnostech Jehovy a když vyjadřujeme své ocenění pro jeho dobrotu, náš hlas by měl znít vřele. (Iz. 63:7–9) A působivá vřelost by měla být v našem způsobu vyjadřování patrná také tehdy, když mluvíme ke svým bližním.

Malomocný přichází k Ježíšovi a naléhavě ho prosí, aby jej uzdravil. Představ si, jakým tónem hlasu mohl Ježíš říci: „Chci. Buď očištěn.“ (Mar. 1:40, 41) Přemýšlej také o situaci, kdy jedna žena postižená dvanáct let krvotokem nenápadně přistupuje zezadu k Ježíšovi a dotýká se třásní jeho svrchního oděvu. Když si uvědomila, že neunikla pozornosti, s chvěním předstoupila, padla Ježíšovi k nohám a přede všemi odhalila, proč se dotkla jeho oděvu a jak byla uzdravena. Představ si, jakým způsobem jí asi Ježíš říká: „Dcero, tvá víra tě uzdravila; jdi v pokoji.“ (Luk. 8:42b–48) Vřelost, jakou Ježíš při těchto příležitostech projevil, působí na naše srdce dodnes.

Když podobně jako Ježíš pociťujeme soucit k lidem a opravdu jim chceme pomáhat, projevuje se to v tom, jak s nimi mluvíme. Vyjádření vřelosti je potom upřímné, ne přehnané. Naše vřelost může do značné míry ovlivnit to, jak druzí zareagují. Tento způsob vyjadřování je často vhodný v kazatelské službě, zejména když druhým předkládáme argumenty, když je povzbuzujeme, vybízíme a když jim projevujeme soucit.

Jestliže chováš k druhým vřelé city, dávej to najevo výrazem svého obličeje. Když projevuješ vřelost, tvoji posluchači se k tobě cítí přitahováni, podobně jako se za chladné noci člověk cítí přitahován k ohni. Pokud se však ve tvém obličeji vřelost nezračí, tvoji posluchači možná nebudou přesvědčeni, že máš o ně upřímný zájem. Vřelost si nejde nasadit jako masku — vřelost musí být skutečná.

Vřelost by měla být patrná i z tvého hlasu. Máš-li tvrdý, drsný hlas, může být pro tebe obtížné vyjadřovat vřelost svou řečí. Pokud se ale budeš svědomitě snažit, časem to můžeš dokázat. Z čistě technického hlediska by ti mohlo pomoci, kdybys pamatoval na to, že krátké, sekané hlásky způsobují, že řeč zní tvrdě. Uč se samohlásky ve slovech protahovat. To tvé řeči dodá vřelosti.

Důležitější však je to, na co se zaměřuješ. Pokud se ve své mysli upřímně soustředíš na své posluchače a pokud opravdu toužíš sdělit jim něco, co jim přinese užitek, potom se tento cit bude zrcadlit v tom, jak mluvíš.

Energický přednes je sice podněcující, ale něžný cit je také zapotřebí. Někdy nestačí pouze přesvědčit mysl; musíme rovněž zapůsobit na srdce.

Jak vyjadřovat další city. Člověk, kterého něco tíží, by mohl vyjadřovat takové emoce, jako je úzkost, strach a sklíčenost. Význačným rysem našeho života by měla být radost, a právě tu bez zábran vyjadřujeme, když mluvíme s druhými. Naproti tomu některé emoce musíme držet na uzdě, protože neodpovídají křesťanské osobnosti. (Ef. 4:31, 32; Fil. 4:4) Emoce všeho druhu vyjadřujeme volbou svých slov, tónem hlasu, razancí své řeči, výrazem obličeje a gesty.

Bible se zmiňuje o celé škále lidských emocí. Někdy tyto emoce přímo vyjmenovává. Jindy popisuje události nebo uvádí výroky, z nichž jsou určité emoce patrné. Když čteš takovou látku nahlas, potom jak na tebe, tak na tvé posluchače silněji zapůsobí, jestliže tyto emoce vyjádříš svým hlasem. K tomu je zapotřebí, aby sis představil sám sebe na místě těch, o nichž čteš. Proslov však není divadelní vystoupení, a proto dávej pozor, abys to nepřeháněl. Snaž se vštípit danou látku posluchačům do mysli.

Vřelost a cit odpovídající látce. Stejně jako v případě nadšení, i vřelost a další city, jež vyjadřuješ, závisí do značné míry na tom, co říkáš.

Nalistuj si pasáž z Matouše 11:28–30 a všimni si, co se tam píše. Potom si přečti Ježíšovo odsouzení znalců Zákona a farizeů, které je zaznamenáno ve 23. kapitole Matouše. Je nepředstavitelné, že by toto sžíravé odsouzení Ježíš pronesl nějakým nevýrazným, mdlým způsobem.

Jaký cit je podle tebe zapotřebí při čtení takové zprávy, jaká je ve 44. kapitole 1. Mojžíšovy — tedy zprávy týkající se Judovy prosby za svého bratra Benjamína? Všimni si, jaká emoce je vyjádřena ve 13. verši, dále toho, co ukazuje 16. verš, pokud jde o Judův názor na příčinu neštěstí, i toho, jak podle 1. Mojžíšovy 45:1 zareagoval samotný Josef.

Ať už tedy čteme nebo mluvíme, chceme-li se vyjadřovat působivě, musíme přemýšlet nejen o slovech a myšlenkách, ale také o citech, jež by s nimi měly být spojeny.