6E „Velkého Boha a našeho Zachránce, Krista Ježíše“

Tit 2:13 — řec. τοῦ μεγάλου θεοῦ καὶ σωτῆρος ἡμῶν Χριστοῦ Ἰησοῦ

(tou me·gaʹlou The·ouʹ kai so·teʹros he·monʹ Chri·stouʹ I·e·souʹ)

Na tomto místě nacházíme dvě podstatná jména spojená spojkou καί (kai, „a“); před prvním podstatným jménem předchází určitý člen τοῦ (tou, 2. pád) a druhé podstatné jméno je bez určitého členu. Podobná gramatická stavba je použita ve 2Pe 1:1, 2, kde ve v. 2 je zřetelný rozdíl mezi Bohem a Ježíšem. Z toho je patrné, že kdykoli jsou označení dvou odlišných osob spojena pomocí καί a před první osobou předchází určitý člen, není nutné před druhou osobou určitý člen opakovat. Příklady takové gramatické stavby v řeckém textu najdeme ve Sk 13:50; 15:22; Ef 5:5; 2Te 1:12; 1Ti 5:21; 6:13; 2Ti 4:1. Tato gramatická stavba je uplatňována také v LXX. (Viz Př 24:21 ppč.) Podle údajů v díle An Idiom Book of New Testament Greek (C. F. D. Moule, Cambridge, Anglie, 1971, s. 109) vyjádření „velkého Boha a našeho Zachránce, Krista Ježíše . . . umožňuje řečtina κοινή [koi·neʹ] i bez opakování [určitého členu]“.

Podrobný rozbor gramatické stavby v Tit 2:13 je obsažen v díle The Authorship of the Fourth Gospel and Other Critical Essays (Ezra Abbot, Boston, 1888, s. 439–457). Na s. 452 této práce je řečeno: „Uveďme si příklad z Nového zákona. U Mat. xxi. 12 čteme, že Ježíš ‚vyhodil všechny, kdo prodávali a kupovali v chrámu‘, τοὺς πωλοῦντας καὶ ἀγοράζοντας [tous po·lounʹtas kai a·go·raʹzon·tas]. Nebylo by rozumné domnívat se, že by lidé, o nichž je zde řečeno, že prodávali, byli totožní s lidmi, kteří nakupovali. U Marka je rozdíl mezi těmito dvěma skupinami vyjádřen tím, že před slovo ἀγοράζοντας je vloženo τούς; zde je bez obav ponecháno na inteligenci čtenáře, aby tyto skupiny odlišil. V případě, kterým se nyní zabýváme [Tit 2:13], se mi zdá, že vynecháním členu před σωτῆρος [so·teʹros] nevznikl žádný problém — ne proto, že výraz σωτῆρος je připojením ἡμῶν [he·monʹ] (Winer) dostatečně určen; kdyby totiž pasáž ἡ δόξα τοῦ μεγάλου θεοῦ καὶ σωτῆρος ἡμῶν [he doʹxa tou me·gaʹlou The·ouʹ kai so·teʹros he·monʹ] stála sama o sobě, byla by naprosto přirozeně chápána ve spojitosti s jedním podmětem, totiž s Bohem, Otcem, protože výraz ‚náš Spasitel‘ se často používá jak na Boha, tak i na Krista; ale skutečnost, že k σωτῆρος ἡμῶν [so·teʹros he·monʹ] je připojeno Ἰησοῦ Χριστοῦ [I·e·souʹ Chri·stouʹ], celou situaci naprosto mění, neboť výraz σωτῆρος ἡμῶν se omezuje na osobu, která je podle Pavlova obvyklého způsobu vyjadřování odlišná od osoby nebo bytosti, kterou Pavel označuje ὁ θεός [ho The·osʹ], takže není nutné, aby se dvojznačnosti předešlo opakováním členu. Ve 2. Tes. i. 12 by se výraz κατὰ τὴν χάριν τοῦ θεοῦ ἡμῶν καὶ κυρίου [ka·taʹ ten chaʹrin tou The·ouʹ he·monʹ kai ky·riʹou] přirozeně vztahoval na jeden podmět, a pokud by byly míněny osoby dvě, před slovem κυρίου by musel být uveden člen; jakmile však je ke slovu κυρίου [ky·riʹou] připojeno označení Ἰησοῦ Χριστοῦ [I·e·souʹ Chri·stouʹ], je i bez vložení členu jasně patrné, že zde jsou dva odlišné podměty.“

V Tit 2:13 se tedy mluví o dvou různých osobách, o Jehovovi Bohu a Ježíši Kristu. Nikde ve Svatém Písmu nelze Jehovu ztotožnit s Ježíšem, jako by šlo o tutéž osobu.