3C Hebrejská slovesa, která vyjadřují probíhající nebo postupný děj

Hebrejské sloveso vyjadřuje děj ve dvou stavech, v perfektu a imperfektu. Perfektum označuje děj dokončený. Imperfektum označuje děj nedokončený či trvající, nebo děj probíhající postupně. Sloveso „stvořil“ uvedené v 1Mo 1:1 je v hebrejštině v perfektu, a vyjadřuje tedy, že tvoření nebes a země bylo dokončeno. V 1Mo 2:2 je ve vyjádření „přistoupil k tomu, aby odpočinul“ použito hebrejské sloveso v imperfektu, a označuje tedy děj nedokončený či trvající, nebo děj probíhající postupně. (Srovnej Heb 4:4–7.) Proto děj, který nastal v minulosti, může být v hebrejštině vyjádřen slovesy v imperfektu, pokud je tento děj považován za nedokončený, zatímco děj budoucí může být vyjádřen slovesy v perfektu, pokud je tento děj považován za dokončený. Imperfektum hebrejského slovesa může být v češtině vyjádřeno pomocnými výrazy, například „přistoupil k tomu“, „přikročil k tomu“, „dále“ atd.

Základním rysem hebrejského imperfekta se zabýval James Washington Wattsa ve svém díle A Distinctive Translation of Genesis (Michigan, Grand Rapids, 1963), v němž na s. 129, 130 uvádí: „Základním rysem každého imperfekta je nedokončenost. . . . Nedokončenost vyjádřená těmito tvary imperfekta, pokud jsou v indikativu, se projevuje tím, že jde buď o průběhovost, nebo o opakovanost. Sloveso vypadá v obou případech stejně, a z kontextu vyplývá, o který z těchto případů jde.

Jestliže kontext ukazuje, že jde o skutek nebo stav jednorázový, zdůrazňuje se jeho postup. Jestliže jde o děj, je vystižen jeho průběh. V takovém případě základní myšlenka slovesa v angličtině [a také v češtině] k vystižení jeho plného významu nestačí. Chce-li překladatel vyjádřit jeho plný obsah, musí připojit pomocné sloveso — například ‚přistoupit‘, nebo příslovce — například ‚postupně‘. Jestliže se vyprávěný děj rozvíjí rychle a sled událostí je důležitější než živý popis toho, jak postupovala určitá konkrétní událost, překladatel možná použije pouze spojovací příslovce, například ‚potom‘, a vyjádří tím jak posloupnost děje, tak i jeho průběh. Průběh není v tomto případě vyjádřen plně. Popisuje se pouze přechod k následující činnosti nebo k následujícímu stavu, v jejichž rámci se již průběh konkrétně nepopisuje. Jestliže je v tomto směru překlad ohraničen, pak to znamená, že překladatel nepovažuje za nutné na tomto místě zdůrazňovat průběhovost. Kdyby to dělal, bylo by vyjadřování v angličtině [a také v češtině] jednotvárné. Jestliže překladatel naproti tomu vidí, že zdůrazněním plného významu slovesa bude zpráva obohacena, má k tomu možnost.

Jestliže kontext ukazuje, že k činu nebo stavu došlo více než jednou, je zdůrazněna opakovanost. Základní myšlenka slovesa v angličtině [a také v češtině] k vyjádření plného významu nestačí. K tomu, aby byla zdůrazněna opakovanost nebo zvykovost, je nutno použít například příslovce ‚dále‘ nebo ‚opakovaně‘.“

Po celá staletí učenci žasli nad tím, že hebrejština může vyjadřovat minulé události slovesy v imperfektu a budoucí události slovesy v perfektu. Ve snaze vysvětlit tento neobvyklý jev vytvořili teorii o konsekutivním waw. Ve svém díle A New Approach to the Problem of the Hebrew Tenses and Its Solution Without Recourse to Waw-Consecutive (Oxford, 1965, s. 4, 5) O. L. Barnes napsal: „Zavedením nauky o waw konsekutivním, dříve označovaném jako ‚waw conversivum‘ a v poslední době jako ‚waw conservativum‘, a otrockým lpěním na této nauce se věc zbytečně zkomplikovala. Toto téma sice bylo různě obměňováno, ale krátce řečeno, podle této nauky ‚a (waw ו)‘ vyskytující se před prvním z řady po sobě jdoucích hebrejských sloves v imperfektu, před nimiž však je uvedeno hebrejské sloveso v perfektu, ukazuje, že všechna tato slovesa by měla být čtena nebo chápána tak, jako by byla v perfektu (místo toho, čím skutečně jsou, totiž tvary imperfekta) a naopak, pokud ovšem jsou s waw ו v imperfektu spojeny určité samohlásky.“

Pan O. L. Barnes se zabýval otázkou, zda je tato teorie správná, a na s. 1 svého díla o tom napsal: „Právem bychom se mohli zeptat, proč má ‚a (waw ו)‘ tuto zvláštní konverzní schopnost. V některých novějších mluvnicích se projevuje snaha tuto absurditu obejít, a proto se v nich tvrdí, že ‚a (waw ו)‘ ve skutečnosti tuto konverzní schopnost nemá, ale že mu musíme věnovat pozornost, protože je klíčem nebo vodítkem označujícím konverzi; konečný výsledek je tedy stejný. Podle mého názoru je z uvedených okolností jasně patrné, že ‚a (waw ו)‘ ve skutečnosti nejen tuto schopnost nemá, ale že k vysvětlení rychlé, někdy dokonce okamžité změny v pořadí hebrejských gramatických časů nemusíme tuto schopnost ani předpokládat. Jinými slovy, smyšlené teorie o waw konsekutivním, kterou vytvořili gramatikové, se můžeme zcela zříci.“

Asi před sto lety se proti teorii o waw konsekutivním rozhodně postavil Benjamin Wills Newton ve svém díle The Altered Translation of Genesis ii. 5 (Londýn, 1888) na s. 49–51. Jako ukázku B. W. Newton uvedl překlad 1Mo 1:3–8 a na s. 50, 51 závěrem napsal: „V celé kapitole je použito futurum vyjadřující postup. V našem překladu jsme byli dostatečně oprávněni použít čas minulý, protože naším budoucím časem nejsme schopni podobným způsobem vyznačit postup děje. Hebrejština pojímá budoucnost v daleko větší šíři, než jak ji můžeme obsáhnout my, a vyjadřuje se tedy daleko přesněji. Rád bych ještě dodal, že pro teorii o Vav conversivum není v této kapitole místo; není také důvod pro tvrzení, že (kvůli nemožnosti pojmout naším budoucím časem elastičnost vyjadřování budoucnosti v hebrejštině) má být hebrejská budoucnost ochuzena o svá prerogativa a přeměněna v minulost. Je překvapující, že si vůbec někdo dovolil něco tak absurdního předpokládat.“

Dále citujeme 1Mo 1:3–8 ze tří různých překladů: překlad od Benjamina Willse Newtona, Překlad nového světa a překlad od Jamese Washingtona Wattse.

Překlad od Benjamina Willse Newtona (1888) (závorky od něho)

A Bůh přistoupil k tomu, aby řekl [budoucnost], Ať nastane Světlo, a postupně nastalo [budoucnost] Světlo.

Překlad nového světa (1997)

3 A Bůh přistoupil k tomu, aby řekl: „Ať nastane světlo.“ Pak nastalo světlo.