Leden

Trýznivé čekání je u konce. Dívka právě zahlédla svého otce, jak se v pořádku vrací z vítězné bitvy. Běží ho přivítat a samou radostí zpívá a tančí. Otec se k ní ale nepřidá. Místo toho roztrhne svůj oděv a volá: „Běda, má dcero! Skutečně jsi mě přiměla, abych se sklonil.“ Potom jí řekne o slibu, který dal Jehovovi, a její sny a vyhlídky na normální život rázem vezmou za své. Přesto neváhá a svého otce povzbudí, aby svůj slib splnil. Z jejích krásných slov je vidět, jak pevnou má víru. Je si jistá, že pokud od ní Jehova něco žádá, je to pro její dobro. (Soud. 11:34–37) Když otec vidí, jak ochotně podporuje jeho rozhodnutí, je na ni velmi hrdý. Ví totiž, že z ní Jehova má obrovskou radost. Jefta a jeho dcera plně důvěřovali, že jednat tak, jak chce Jehova, je to nejlepší, i když to může být těžké. Byli přesvědčení, že mít Boží přízeň stojí za jakoukoli oběť. w16.04 1:1, 2

Ublížil ti nelaskavými slovy někdo z rodiny nebo přátel? Trpíš nějakou vážnou nemocí? Zemřel ti někdo blízký? Pokud ano, pak ti může pomoct, když se zamyslíš nad tím, co prožil Job. (Job 1:18, 19; 2:7, 9; 19:1–3) Nechápal, proč ho potkalo tolik neštěstí, ale přesto se nevzdal. Miloval totiž Jehovu a nechtěl ho zklamat. (Job 1:1) Byl rozhodnutý, že mu zůstane věrný za příznivých i nepříznivých okolností. Když mu pak Jehova ukázal, jaké úžasné věci vytvořil, Jobovi to pomohlo, aby se spolehl, že Bůh má moc jeho zkoušku ukončit a že to v pravou chvíli udělá. (Job 42:1, 2) A přesně to se také stalo. Jehova Jobovi „začal dávat všechno, co bývalo [jeho], v dvojnásobném množství“. Job potom žil ještě dlouho a zemřel „starý a spokojený se dny“. (Job 42:10, 17) w16.04 2:11, 13

Být obezřetný znamená snažit se včas rozpoznat nebezpečí. A být nevinný znamená nepodlehnout nátlaku ani pokušení. Když například ve službě někdo nadhodí nějaké politické téma, buď opatrný. Vyhni se tomu, že bys chválil nebo kritizoval nějakého politika nebo stranu. Snaž se obrátit pozornost na skutečnou podstatu lidských problémů. Potom z Bible ukaž, že Boží vláda všechny tyto problémy vyřeší jednou provždy. Když dojde na ožehavá témata jako sňatky osob stejného pohlaví nebo potraty, vysvětli, co k těmto otázkám říká Bible, a jaký k nim proto máš postoj. Zároveň ale svoje názory nikomu nevnucuj. Dej si také pozor, aby ses nenechal strhnout k diskuzi o tom, jestli by se měl změnit nějaký zákon a proč. w16.04 4:8, 9

Máme činit učedníky, křtít je a vyučovat. Nejdřív ale musíme uposlechnout pokyn: „Jděte.“ Jeden znalec Bible napsal: „Úkolem každého křesťana je ‚jít‘, ať už přes ulici, nebo přes oceán.“ (Mat. 10:7; Luk. 10:3) Ježíš nechtěl říct, že by kázání mělo být jen soukromou iniciativou několika jednotlivců. Aby se totiž dobrá zpráva mohla kázat po celém světě, je zapotřebí organizované úsilí velkého množství zvěstovatelů. Vyplývá to i z Ježíšových slov: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ (Mat. 4:18–22) Tím nemyslel rybaření, kdy člověk čeká s nahozenou udicí, až se pohne splávek. Mluvil o lovu ryb do sítí, který často vyžadoval spolupráci mnoha rybářů. (Luk. 5:1–11) w16.05 2:3, 4

Chceme-li se lépe seznámit s tím, jak Jehova uvažuje, musí pro nás být prioritou osobní studium. Při čtení Božího Slova přemýšlejme: Co z toho poznávám o Jehovovi – o tom, jak jedná a jak uvažuje? Měli bychom mít stejný postoj jako David, který se modlil: „Dej mi poznat své vlastní cesty, Jehovo; vyučuj mě svým vlastním stezkám. Přiměj mě chodit v tvé pravdě, a vyučuj mě, vždyť jsi mým Bohem záchrany. V tebe jsem doufal po celý den.“ (Žalm 25:4, 5) Když uvažujeme o určité biblické pasáži, můžeme si položit tyto otázky: Jak bych mohl tuto myšlenku využít? A kde bych ji mohl využít? Doma? V práci? Ve škole? Ve službě? Pokud zjistíme, kde bychom určitou zásadu mohli uplatnit, možná pro nás bude snazší rozlišit, jak bychom to mohli udělat. w16.05 3:9, 11

Tím, že Jehova nechal zapsat požadavky na starší, ukázal, že na bratry v odpovědném postavení klade vysoké nároky. (1. Tim. 3:2–7) Očekává, že budou vzorem pro druhé a že se o sbor, „který vyplatil krví svého vlastního Syna“, budou dobře starat. (Sk. 20:28) Budou se z toho Bohu dokonce zodpovídat. Jehova si přeje, abychom se v jejich péči cítili bezpečně. (Iz. 32:1, 2) Když se na uvedené požadavky podíváme z tohoto úhlu, ještě víc si uvědomíme, jak moc na nás Jehovovi záleží. Užitek z těchto veršů ale můžeme mít všichni. Jehova totiž od každého z nás očekává například to, že budeme rozumní a „zdravé mysli“. (1. Petra 4:7; Fil. 4:5) A když jsou starší v tomto ohledu „příkladem stádu“, můžeme se od nich učit a napodobovat jejich víru. (1. Petra 5:3; Hebr. 13:7) w16.05 5:8–10

Před čím musíme svoje srdce střežit? Pokud nechceme, aby se zatvrdilo, musíme si dávat pozor, abychom nezačali být pyšní, nezvykli si hřešit a neztratili víru. Kdybychom proti tomu nebojovali, mohli bychom si vypěstovat neposlušný a vzpurný postoj. (Dan. 5:1, 20; Hebr. 3:13, 18, 19) Příkladem toho, k čemu může vést pýcha, byl judský král Uzzijáš. (2. Par. 26:3–5, 16–21) Ze začátku „činil to, co bylo správné v Jehovových očích“ a „pátral po Jehovovi“. „Jakmile však byl silný, jeho srdce se stalo domýšlivým“, i když za to, čeho dosáhl, vděčil Bohu. Dokonce vstoupil do chrámu a chtěl tam pálit kadidlo, což byla výsada kněží – Áronových potomků. Když ho pak kněží na jeho chybu upozornili, pyšný král se rozzuřil. K čemu to vedlo? Jehova Uzzijáše pokořil tím, že ho postihl malomocenstvím, ze kterého se až do smrti neuzdravil. (Přísl. 16:18) Pokud bychom si na pýchu nedávali pozor, mohli bychom si o sobě podobně jako Uzzijáš začít myslet „více, než je nutné si myslet“. Kdyby nás pak někdo na základě Bible upozornil na nějaký nedostatek, možná bychom to odmítli přijmout. (Řím. 12:3; Přísl. 29:1) w16.06 2:3, 4

Jak se díváš na spolukřesťany, kteří pochází z odlišného kulturního prostředí? Možná nemluví plynně tvým jazykem a jejich styl oblékání, společenské zvyklosti nebo stravovací návyky se od těch tvých velmi liší. Máš tendenci se takovým bratrům vyhýbat a přátelit se hlavně s těmi, kteří pocházejí ze stejného prostředí jako ty? A co když zodpovědní bratři ve tvém sboru nebo kraji jsou mladší než ty nebo jsou jiné národnosti? Dovolíš, aby takové rozdíly narušily soulad, který by měl mezi Jehovovými služebníky být? Co nám pomůže, abychom takovým způsobem jednotu nenarušovali? Povšimněme si, co apoštol Pavel napsal křesťanům v Efezu, což bylo prosperující multikulturní město. (Ef. 4:1–3) Nejdřív se zmínil o poníženosti mysli, mírnosti, trpělivosti a lásce. Tyto vlastnosti by se daly přirovnat k pilířům nějaké budovy. w16.06 3:17, 18

Satan chce, abychom nebyli Jehovovými otroky, ale otroky bohatství. (Mat. 6:24) Život těch, kdo věnují většinu energie pořizování dalších a dalších věcí, nemá ve výsledku žádný hlubší smysl, protože se zaměřují jen na vlastní potěšení. Často cítí duchovní prázdnotu a jsou nešťastní. (1. Tim. 6:9, 10; Zjev. 3:17) Je to tak, jak řekl Ježíš v podobenství o rozsévači. Když je zpráva o Království zaseta „mezi trní“, „touhy po ostatních věcech zasahují a dusí slovo, a to se stává neplodným“. (Mar. 4:14, 18, 19) Žijeme v době, kdy se blíží konec tohoto světa, a tak není čas na to, abychom hromadili majetek. Neměli bychom očekávat, že nám naše věci – bez ohledu na to, jak hodnotné můžou být – zůstanou i po velkém soužení. (Přísl. 11:4; Mat. 24:21, 22) w16.07 1:5, 6

Majitel vinice se brzy ráno vydal na tržiště, aby najal dělníky. Ti, které oslovil, souhlasili s nabízenou mzdou a zamířili na vinici. Majitel ale potřeboval ještě další pracovníky, a tak se během dne na tržiště opakovaně vracel. Všem nabídl spravedlivou mzdu, včetně těch, které najal až pozdě odpoledne. Večer pak dělníky zavolal, aby jim zaplatil. Všem přitom dal stejně, bez ohledu na to, kolik hodin pracovali. Ti, které najal jako první, si začali stěžovat. Majitel proto jednomu z nich odpověděl v tomto duchu: „Copak jsme se na téhle částce nedomluvili? Nemám snad právo zaplatit všem svým dělníkům tolik, kolik chci? Závidíš ostatním, protože jsem k nim štědrý?“ (Mat. 20:1–15, ppč.) Ježíšovo podobenství poukazuje na Jehovovu vlastnost, o které se v Bibli často mluví – na jeho nezaslouženou laskavost. (2. Kor. 6:1.) w16.07 3:1, 2

Náš úkol kázat dobrou zprávu o Království je s blížícím se koncem stále důležitější. (Mar. 13:10) Když jsme ve službě, pamatujme na to, že dobrá zpráva úzce souvisí s Jehovovou nezaslouženou laskavostí. Naším cílem je chválit svou službou Jehovu. A to děláme tehdy, když lidem zdůrazňujeme, že všechno to dobré, co přinese nový svět, je projevem Jehovovy mimořádné laskavosti. Ve službě máme možnost vysvětlovat, že pod vládou Kristova království budou mít lidé plný užitek z výkupní oběti a budou postupně směřovat k dokonalosti. Bible říká: „Tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí.“ (Řím. 8:21) To by bez Jehovovy nesmírné laskavosti nebylo možné. w16.07 4:17–19

Bible sice konkrétně neříká, co všechno a v jaké míře by mělo k intimnímu životu manželů patřit, ale zmiňuje se o projevech náklonnosti. (Pís. 1:2; 2:6) Manželé by k sobě proto měli být něžní. Křesťan, který hluboce miluje Boha i svého partnera, nedovolí, aby byl manželský svazek někým nebo něčím narušen. Některá manželství utrpěla vážnou trhlinu, nebo se dokonce úplně rozpadla kvůli tomu, že jeden z partnerů byl závislý na pornografii. Pokud někdo cítí, že ho pornografie nebo nějaká forma sexuální nemravnosti přitahují, měl by proti takovým sklonům tvrdě bojovat. Křesťan by se také k nikomu neměl chovat způsobem, který by se dal považovat za flirtování – i to by totiž bylo projevem nedostatku lásky. Když pamatujeme na to, že Jehova ví o všem, co děláme a na co myslíme, posiluje to naši touhu dělat mu radost a být morálně čistí. (Mat. 5:27, 28; Hebr. 4:13) w16.08 2:7–9

Díky přesnému poznání mohli křesťané v Kolosech chodit „hodni Jehovy“ a plně se mu líbit. Mohli také „přinášet ovoce v každém dobrém díle“, tedy především v kazatelské službě. (Kol. 1:10) Svoje zájemce bychom proto měli učit, že pokud chtějí, aby jejich služba Jehovovi přinášela dobré výsledky, měli by si Bibli pravidelně studovat. Navíc my sami musíme být přesvědčeni, že to je důležité, a mít dobré studijní návyky. Zeptej se sám sebe: Když někdo ve službě vyjádří názor, který je v rozporu s Biblí, nebo položí nějakou těžkou otázku, dokážu mu na základě Bible odpovědět? Když si s druhými občas popovídáme o tom, co nám zkoumání Bible přináší, možná je tak povzbudíme, aby si hluboké osobní studium oblíbili i oni. w16.08 4:3, 4

Je velmi důležité, abychom odolávali vlivu „silně zakořeněných věcí“ tohoto světa. Patří k nim všeobecně přijímané názory, různé filozofie a špatné jednání, jako je například nemravnost, zneužívání tabáku nebo alkoholu a užívání drog. Neustále musíme bojovat také se svými slabostmi a nejrůznějšími obavami. (2. Kor. 10:3–6; Kol. 3:5–9) Je vůbec možné proti tak silným soupeřům vyhrát? Ano, ale bez boje to nepůjde. Pavel přirovnal sám sebe k boxerovi a řekl: „Mířím svými ranami tak, abych nebil do vzduchu.“ (1. Kor. 9:26) Podobně jako boxer zápasí se svým soupeřem, i my musíme bojovat proti svým nepřátelům. Jehova nás v tom školí a podporuje. Životně důležité rady nacházíme v jeho Slově. Pomáhá nám také prostřednictvím našich publikací, shromáždění a krajských a regionálních sjezdů. Uplatňuješ to, co se učíš? w16.09 2:2, 3

Konat Boží vůli a pomáhat druhým bylo pro Ježíše důležitější než osobní pohodlí. Nebudeme tedy nosit to, co se nám líbí, kdyby to druhým mohlo bránit poslechnout si dobrou zprávu. (Řím. 15:2) Odpovědností křesťanských rodičů je učit svoje děti, aby se řídily biblickými zásadami. Rodiče by se měli ze všech sil snažit, aby oni sami i jejich děti dělali svým stylem oblékání a celkovým vzhledem Bohu radost. (Přísl. 22:6; 27:11) Jak můžou rodiče učit svoje děti, aby měly úctu k našemu svatému Bohu a jeho měřítkům? Měli by jim dávat dobrý příklad a s láskou je učit, kde a jak si vybírat vhodné oblečení. Děti by se neměly řídit jenom podle toho, co se jim líbí. Důležitější je, jestli svým oblečením budou dělat čest Jehovovi. w16.09 3:13, 14

Lidé Ježíšovi rádi naslouchali, protože miloval Jehovu a dobře znal jeho Slovo. Cítili, že miluje i je. (Luk. 24:32; Jan 7:46) Podobně když tvoje děti uvidí, že miluješ Jehovu, pomůže jim to zamilovat si ho taky. (5. Mojž. 6:5–8; Luk. 6:45) Rodiče, pečlivě proto studujte Bibli a naše publikace. Čtěte si v nich články o přírodě, abyste lépe poznali, co Jehova vytvořil. (Mat. 6:26, 28) Pomůže vám to rozšířit si obzor, prohloubit vděčnost Jehovovi a být lepšími učiteli. O tom, co se dozvídáš o Jehovovi a z Bible, si s dětmi povídej. Nedělej to jenom při přípravě na shromáždění nebo rodinném uctívání, ale kdykoli během dne. Takové rozhovory by navíc měly být přirozené a spontánní. w16.09 5:6, 7

Když myšlenkám z Bible v cizím jazyce nerozumíme, může to být pro naše duchovní zdraví nebezpečné. V pátém století př. n. l. dělalo Nehemjášovi starosti, že některé děti Židů, kteří se vrátili z Babylonu, neumí hebrejsky. Protože nerozuměly Božímu Slovu, jejich vztah s Jehovou a jeho vyvoleným národem zeslábl. (Neh. 8:2, 8) Někteří rodiče, kteří slouží v cizojazyčném obvodu, si všimli, že jejich děti ztrácejí zájem o biblickou pravdu. Proč? Když něco čteme v cizím jazyce, naše emoce nejsou tak zapojené, jako kdybychom to četli v mateřštině. Kromě toho komunikovat v cizím jazyce je náročné a může to být duševně i duchovně vyčerpávající. Je tedy dobře, když jsme nadšení pro službu v cizojazyčném obvodu, ale musíme si také chránit svoje duchovní zdraví. (Mat. 4:4) w16.10 2:4–6

Víra je vzácná vlastnost. Nemá ji každý. (2. Tes. 3:2) Jehova ale určitou „míru víry“ dává všem svým služebníkům. (Řím. 12:3; Gal. 5:22) Každý, kdo ji má, by za ni měl být vděčný. Ježíš řekl, že jeho nebeský Otec k sobě přitahuje lidi prostřednictvím svého Syna. (Jan 6:44, 65) Když člověk v Ježíše uvěří, můžou mu být odpuštěny hříchy. A díky tomu má naději, že jeho přátelství s Jehovou nebude muset nikdy skončit. (Řím. 6:23) Co jsme udělali pro to, abychom si něco tak úžasného zasloužili? Protože jsme hříšní, to jediné, co si zasloužíme, je smrt. (Žalm 103:10) Jehova v nás ale viděl něco dobrého. Díky jeho nezasloužené laskavosti jsme uvěřili dobré zprávě, začali projevovat víru v Ježíše a získali vyhlídku na věčný život. (1. Jana 4:9, 10) w16.10 4:1, 2

Ve svých dopisech psal Pavel o spolukřesťanech s uznáním. S některými z nich roky cestoval a určitě znal jejich chyby. Přesto o nich říkal hezké věci. Například Timotea nazval „milovaným a věrným dítětem v Pánu“. Zmínil se o tom, že se zájmem pečuje o ostatní křesťany. (1. Kor. 4:17; Fil. 2:19, 20) O Titovi Korinťanům napsal tato pochvalná slova: „Je podílníkem se mnou a spolupracovníkem pro vaše zájmy.“ (2. Kor. 8:23) Timotea i Tita bezpochyby povzbudilo, když se dozvěděli, co si o nich Pavel myslí. Pavel a Barnabáš se s nasazením života vraceli tam, kde zažili násilné útoky. Například v Lystře je chtěli lidé zabít. Oni se tam ale po nějaké době vydali znovu, aby povzbudili nové učedníky a pomohli jim zůstat věrní Jehovovi. (Sk. 14:19–22) A učedníky v Efezu Pavel povzbudil poté, co na něj zaútočil rozzuřený dav. (Sk. 20:1) w16.11 1:10, 11

Jehova svoje služebníky na zemi vede a duchovně sytí prostřednictvím „věrného a rozvážného otroka“, který dostává pokyny od „hlavy sboru“, Krista. (Mat. 24:45–47; Ef. 5:23) Podobně jako vedoucí sbor v prvním století si i dnes tento „otrok“ hluboce váží Bible jako Božího slova. (1. Tes. 2:13) V Bibli je pokyn, abychom pravidelně chodili na shromáždění. (Hebr. 10:24, 25) Také nás vybízí k jednotě v naukových otázkách. Říká nám, že věci související s Královstvím by v našem životě měly být na prvním místě. (Mat. 6:33) Připomíná nám také, že máme povinnost a výsadu kázat dům od domu, na veřejnosti a neformálně. (Mat. 28:19, 20; Sk. 5:42; 17:17; 20:20) Starší vede k tomu, aby sbor udržovali duchovně čistý. (1. Kor. 5:1–5, 13; 1. Tim. 5:19–21) A říká nám, že máme být všichni čistí po tělesné stránce a zavrhnout myšlenky a opustit zvyky, které Jehova nenávidí. (2. Kor. 7:1) w16.11 3:7, 8

Během několika desetiletí před první světovou válkou si Charles Taze Russell a jeho společníci uvědomili, že takzvané křesťanské církve nevyučují biblickou pravdu. Rozhodli se proto nemít s falešným náboženstvím nic společného. Už v listopadu 1879 Sionská Strážná věž jasně formulovala jejich postoj založený na Bibli těmito slovy: „Každou církev, která se prohlašuje za čistou pannu zasnoubenou Kristu, ale ve skutečnosti je spojena se světem (šelmou) a je jím podporována, musíme odsoudit jako tu, která je v biblické řeči církví-nevěstkou“, myšleno Velkým Babylonem. (Zjev. 17:1, 2) Muži a ženy, kteří byli věrní Bohu, věděli, co musí udělat. Nemohli očekávat, že jim Bůh bude žehnat, pokud budou dál podporovat falešné náboženství. Mnozí badatelé Bible proto napsali dopis, že ze své církve odcházejí. w16.11 5:2, 3

V období Památné slavnosti, kdy si každý rok připomínáme Ježíšovu smrt, jsi už nejspíš četl verše v Římanům 8:15–17. Tato důležitá pasáž vysvětluje, jak křesťané vědí, že jsou pomazaní – svatý duch vydává svědectví s jejich duchem. Osmá kapitola Římanům byla napsána hlavně pro pomazané. Dostávají „ducha“ a čekají „na přijetí za syny, na propuštění ze svých těl“. (Řím. 8:23) V budoucnosti se v nebi stanou Božími syny. Je to možné díky tomu, že se dali pokřtít a Bůh na ně uplatnil hodnotu výkupného, odpustil jim hříchy a prohlásil je za spravedlivé. (Řím. 3:23–26; 4:25; 8:30) To, co se píše v 8. kapitole Římanům, ale zajímá také křesťany, kteří mají pozemskou naději. Bůh totiž i je v určitém smyslu považuje za spravedlivé. Z rad, které tam jsou zapsané, tedy můžou mít užitek i oni. w16.12 2:1–3

Co tím vlastně Ježíš myslel? Pochopitelně neměl na mysli, že by Boží služebníci nikdy v životě nepocítili úzkost. Ježíš se snažil svým učedníkům vysvětlit, že přehnaná neboli nepřiměřená úzkost problémy neřeší. Každý den přináší svoje těžkosti, a tak by si křesťané neměli přidělávat starosti tím, že by přemýšleli o minulých nebo budoucích problémech. Příčinou úzkosti bývá i to, že si křesťan láme hlavu nad možnými budoucími problémy. S věcmi, které se ještě nestaly, si ale nemusíš dělat starosti. Proč? Protože často nedopadnou tak špatně, jak jsme si představovali. Navíc není žádná situace, kterou by neměl pod kontrolou Bůh, na něhož můžeš uvrhnout všechnu svoji úzkost. Můžeš si být jistý, že svoje věrné služebníky odmění a pomůže jim bojovat s úzkostí ohledně minulosti, současnosti i budoucnosti. w16.12 3:13, 16

Když Jehova vybral Saula za izraelského krále, byl to skromný muž. (1. Sam. 9:1, 2, 21; 10:20–24) Krátce potom ale začal jednat opovážlivě. Jednou přitáhly proti Izraeli tisíce Filištínů. Saul měl čekat, než přijde prorok Samuel a předloží Jehovovi oběť, jenže on se zpozdil. Izraelité mezitím dostali strach a mnozí Saula opustili. Ten měl pocit, že musí něco rychle udělat, a tak předložil oběť sám, i když k tomu neměl oprávnění. Jehovovi se to nelíbilo. (1. Sam. 13:5–9) Když Samuel dorazil, Saula pokáral. Místo aby to král přijal, vymlouval se, snažil se svalit vinu na někoho jiného a svoji chybu zlehčoval. (1. Sam. 13:10–14) Tak začal řetězec událostí, které nakonec vedly k tomu, že Jehova Saula jako krále zavrhl. (1. Sam. 15:22, 23) I přes slibný začátek skončil Saulův život katastrofálně. (1. Sam. 31:1–6) w17.01 3:1, 2

Král David Jehovovi věrně sloužil. Vážně ale zhřešil – dopustil se cizoložství s Bat-šebou. (2. Sam. 11:1–21) To, co David spáchal, nemohl vrátit zpátky. Ani nemohl uniknout následkům svého jednání. Některé ho vlastně provázely po zbytek života. (2. Sam. 12:10–12, 14) Potřeboval proto víru. Musel věřit, že když svých hříchů bude upřímně litovat, Jehova mu odpustí a pomůže mu se s důsledky jeho jednání vyrovnat. Všichni hřešíme, protože jsme nedokonalí. Některé hříchy jsou závažnější než jiné a někdy svoje chyby nemůžeme napravit. Tak jako David pak s následky svého jednání musíme žít. (Gal. 6:7) Věříme ale Božímu slibu, že pokud svého hříchu budeme litovat, Jehova nás bude i v těžké době podporovat – a to i když si za těžkosti můžeme sami. (Iz. 1:18, 19; Sk. 3:19) w17.01 1:10–12

Skromnost nám může pomáhat dobře se rozhodovat dokonce i tehdy, když předem nevíme, jak se budou věci vyvíjet, a nemůžeme to ani ovlivnit. Možná přemýšlíme o tom, že začneme s nějakou formou celodobé služby. Co se ale stane, pokud vážně onemocníme? A co když onemocní naši rodiče a budou potřebovat pomoc? Co s námi bude, až zestárneme? Na všechny tyto otázky nedostaneme úplnou odpověď, ani kdybychom se modlili a studovali sebevíc. Důvěra v Jehovu nám ale pomůže uvědomit si a také přijmout svá omezení. Potom co si k dané věci vyhledáme informace, poradíme se s druhými a budeme se modlit o vedení, měli bychom podniknout takové kroky, které budou v souladu s vedením Božího ducha. (Kaz. 11:4–6) Pak nás Jehova bude mít v čem podpořit nebo nás jemně nasměruje jinam. (Přísl. 16:3, 9) w17.01 4:14

Adam s Evou se museli rozhodnout, co udělají. Poslechnou Jehovu, nebo hada? Rozhodli se pro druhou možnost. (1. Mojž. 3:6–13) Tím, že se Adam s Evou proti Jehovovi vzbouřili, ztratili dokonalost. Navíc tak přišli o jeho přátelství, protože Jehova má „příliš čisté oči, než [aby] viděl, co je špatné“. Špatné jednání proto nemůže tolerovat. (Hab. 1:13) Pokud by Jehova na Adamův a Evin hřích nijak nezareagoval, nikdo z andělů ani lidí by neměl žádnou naději. Také by mohli začít pochybovat o tom, jestli se na jeho slovo můžou spolehnout. Jehova je ale věrný svým zásadám, nikdy je neporušuje. (Žalm 119:142) Adam s Evou sice měli svobodnou vůli, ale následkům své vzpoury se vyhnout nemohli. Nakonec zemřeli a vrátili se „do prachu“, ze kterého byli stvořeni. (1. Mojž. 3:19) w17.02 1:8, 10, 11

Ježíš se Božím Slovem řídil od začátku své služby. Dokonce i ve svém posledním výroku citoval proroctví o Mesiášovi. (Mat. 27:46; Luk. 23:46) Na rozdíl od něj tehdejší náboženští vůdci Boží Slovo ignorovali, kdykoli bylo v rozporu s jejich tradicemi. Ježíš na ně vztáhl Jehovova slova, která zaznamenal prorok Izajáš, a řekl: „Tento lid mě ctí svými rty, ale jejich srdce je ode mne daleko vzdáleno. Je marné, že mě stále uctívají, protože vyučují lidské příkazy jako nauky.“ (Mat. 15:7–9) Ježíš používal Boží Slovo také při svém vyučování. Když s ním polemizovali náboženští vůdci, nečerpal ani ze své hluboké moudrosti, ani ze svých ohromných zkušeností. Za autoritu považoval Písmo. (Mat. 22:33–40) w17.02 3:18, 19

Svědkové Jehovovi ochotně projevují státním úředníkům úctu v souladu se zákony a zvyky dané země. Spolupracujeme s nimi, když vykonávají svoje povinnosti. To, nakolik je ctíme a podporujeme, má ale hranice stanovené Písmem. Nemůžeme udělat nic, čím bychom neposlechli Boha nebo nebyli politicky neutrální. (1. Petra 2:13–16) Dobrý vzor v tom, jak projevovat úctu vládě a jejím zaměstnancům, dali Jehovovi služebníci v minulosti. Když se v Římské říši konalo sčítání lidu, Josef a Marie se vydali do Betléma, aby tam byli zapsáni. Šli přesto, že Marie měla krátce před porodem svého prvního dítěte. (Luk. 2:1–5) A později, když byl apoštol Pavel obviněn z přestupku, uctivě se hájil před králem Herodem Agrippou a Festem, místodržitelem římské provincie Judeje. (Sk. 25:1–12; 26:1–3) w17.03 1:9, 10

Když Izraelité začali Kananejce napodobovat, připravili se o Jehovovu přízeň a ochranu. (Soud. 2:1–3, 11–15; Žalm 106:40–43) Pro ty, kdo Jehovu milovali, muselo být v té době velmi náročné projevovat víru. Přesto se ale takoví lidé našli. Z Bible vyplývá, že například Jefta, Elkana, Hana a Samuel se velmi snažili dělat Jehovovi radost. (1. Sam. 1:20–28; 2:26) Žijeme ve světě, kde mnozí lidé uvažují a jednají podobně jako Kananejci – násilí považují za normální a jejich život se točí kolem sexu a peněz. Jehova nás chce chránit, a proto nás před těmito vlivy varuje, stejně jako varoval Izraelity. Poučíme se z jejich chyb? (1. Kor. 10:6–10) Pokud zjistíme, že jsme se v nějakém ohledu nakazili světským uvažováním, budeme se ze všech sil snažit to napravit? (Řím. 12:2) w16.04 1:4–6

Když jsou před námi vážná rozhodnutí, je zásadní hledat pomoc u toho nejlepšího zdroje, kterým je Bible, a modlit se o vedení. Jehova ti pomůže vytříbit si vlastnosti potřebné k tomu, abys dělal rozhodnutí, která jsou v souladu s jeho vůlí. Zvykni si ptát se: Dám tímto rozhodnutím najevo, že miluju Jehovu? Přinese to radost a pokoj do naší rodiny? A ukážu tím, že jsem trpělivý a laskavý? Jehova nás nenutí, abychom ho milovali a sloužili mu. Dal nám svobodnou vůli a respektuje, že máme odpovědnost a právo sami si zvolit, jestli mu budeme sloužit. (Jozue 24:15; Kaz. 5:4) Ale pokud jde o jiná rozhodnutí, která jsme udělali na základě jeho rad, očekává, že je uskutečníme. Jestliže věříme Jehovovým radám a uplatňujeme jeho zásady, můžeme dělat moudrá rozhodnutí. A ukážeme, že jsme stálí „na všech svých cestách“. (Jak. 1:5–8; 4:8) w17.03 2:17, 18