Únor

Co tato slova znamenají? Ve zkouškách, kterými procházíme, často vyjdou najevo naše slabosti a povahové rysy, které bychom měli změnit. Pokud vytrváme, budeme „úplní“ v tom smyslu, že se vytříbí naše křesťanská osobnost – budeme například trpělivější, vděčnější nebo soucitnější. Vzhledem k tomu, že z nás vytrvalost dělá lepší křesťany, nesnažme se zkoušky ukončit nějakým nesprávným způsobem. Například pokud bojuješ s nemravnými představami, nepodlehni jim. Pros Jehovu, aby ti pomohl je zahnat. Když odoláš, posílí to tvoje sebeovládání. Nebo pokud zažíváš odpor od nevěřícího člena rodiny, nenech se zlomit. Buď pevně rozhodnutý dál sloužit Jehovovi. Pamatuj, že abychom měli Boží přízeň, musíme vytrvávat. (Řím. 5:3–5; Jak. 1:12) w16.04 2:15, 16

Všichni lidé jsou si před Jehovou rovni. To, že jsme různí, je darem od něho a obohacuje nás to. Bůh proto neočekává, že se zřekneme své kultury. Nechce ale, abychom si o sobě mysleli, že jsme lepší než ostatní. (Řím. 10:12) Přílišná hrdost na to, odkud pocházíme, je podstatou nacionalismu. Pokud bychom v sobě takový pocit živili, bylo by pro nás velmi těžké zůstat neutrální. To, že ani křesťané nejsou vůči tomuto nebezpečí imunní, se jasně ukázalo v prvním století, kdy někteří židovští bratři diskriminovali řecké vdovy. (Sk. 6:1) Jak můžeme zjistit, jestli přílišná hrdost není i náš problém? Představ si například, že za tebou přijde bratr nebo sestra z jiné země a něco ti navrhnou. Jak budeš reagovat? Řekneš si „my tady přece víme líp, jak na to“ a jejich nápad okamžitě zamítneš? Pokud ano, měl by ses zamyslet nad důležitým pokynem, který je v dnešním denním textu. w16.04 4:12, 13

Ježíš kázal „dobrou zprávu o Božím království“ a od svých následovníků očekává to samé. Která skupina káže tuto zprávu lidem ze „všech národů“? (Mat. 28:19) Odpověď je jasná – jedině svědkové Jehovovi. Jistý kněz a misionář jednomu bratrovi vyprávěl, že žil v mnoha zemích a že se v každé z nich ptal svědků, jaké kážou poselství. Řekl: „Byli tak hloupí, že mi všude odpověděli stejně: ‚Dobrou zprávu o Království.‘“ Co tento kněz považoval za projev hlouposti, bylo ve skutečnosti znakem jednoty, kterou by mezi sebou praví křesťané měli mít. (1. Kor. 1:10) Boží království je také hlavním námětem časopisu Strážná věž hlásající Jehovovo království. Ten vychází v 254 jazycích, v nákladu téměř 59 000 000 kusů, což z něj činí nejrozšířenější časopis na světě. w16.05 2:6

Možná bychom se rádi stali pravidelnými průkopníky, a tak si začínáme zjednodušovat život. Zároveň ale můžeme mít obavy, jestli nás to, že se uskromníme, nepřipraví o radost. V Bibli samozřejmě není žádný příkaz, že musíme být průkopníci – Jehovovi můžeme věrně sloužit i bez toho. Ježíš nás ale ujistil, že když budeme ochotní pro Boží království něco obětovat, Jehova nás za to bohatě odmění. (Luk. 18:29, 30) Bible navíc ukazuje, že Jehova má „zalíbení v dobrovolných obětních darech [našich] úst“, a že když mu ochotně dáváme to nejlepší, má z toho radost. (Žalm 119:108) Když o těchto verších uvažujeme a modlíme se k Jehovovi o vedení, pomáhá nám to pochopit, jak se na naši situaci dívá. Můžeme pak dospět k rozhodnutí, které bude rozumné a ve kterém nás Jehova rád podpoří. w16.05 3:13

Řada problémů, o kterých se pojednává v publikacích pro mladé, se netýká jen mladých. Každý z nás přece musí hájit svoji víru, ovládat svoje emoce, čelit negativnímu tlaku okolí a vyhýbat se špatné společnosti a zábavě. Neměli bychom si proto myslet, že když jsme dospělí, bylo by pod naši úroveň číst publikace pro mladé. Přestože jsou připravované zejména s ohledem na ně, obsahují informace založené na biblických zásadách, a můžeme z nich tedy mít užitek my všichni. Naše publikace pomáhají mladým lidem nejen bojovat s problémy, ale také dělat duchovní pokroky a posilovat vztah s Jehovou. A to je další věc, která je aktuální i pro dospělé. (Kaz. 12:13) w16.05 5:15, 16

„Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova.“ Tento výrok má hluboký význam. Pomohl Izraelitům překonat těžkosti, kterým čelili při dobývání Zaslíbené země. Když si tato slova vezmeme k srdci, pomůžou nám přežít velké soužení a následně přispívat k pokoji a jednotě v novém světě. Dál Jehovovi věrně služme s bezvýhradnou oddaností. Milujme ho celou duší a poctivě se snažme přispívat k naší křesťanské jednotě. Když to budeme dělat, můžeme se těšit, že budeme mezi těmi, které Ježíš posoudí jako ovce a řekne jim: „Pojďte vy, kterým požehnal můj Otec, dědičně se ujměte království připraveného pro vás od založení světa.“ (Mat. 25:34) w16.06 3:2, 20

Pýcha může vést k tomu, že začneme omlouvat svoje jednání a že už se nepodobáme tvárné hlíně, ale naopak hlíně tvrdé a nepoddajné. Zažil jsi někdy něco takového? Dotklo se tě to, co udělal někdo ze spolukřesťanů, nebo to, že jsi ztratil určitou výsadu? Jak jsi v takové situaci zareagoval? Projevila se u tebe pýcha? Nebo jsi myslel hlavně na to, jak zachovat dobré vztahy a zůstat věrný Jehovovi? (Žalm 119:165; Kol. 3:13) Člověk se může zatvrdit také tehdy, když si zvykne hřešit, a možná to dokonce skrývá. Protože nereaguje na Jehovovo vedení, může pro něj být čím dál snazší se nesprávného jednání dopouštět. (Kaz. 8:11) Jeden bratr, který si zvykl dívat se na pornografii, později připustil, že začal mít kritický postoj ke starším. Sledování pornografie narušovalo jeho vztah s Jehovou. Nakonec všechno vyšlo najevo a bratr dostal pomoc, kterou tolik potřeboval. Je pravda, že všichni jsme nedokonalí. Pokud ale začínáme být kritičtí nebo svoje špatné jednání omlouváme, místo abychom Jehovu prosili o odpuštění a pomoc, může to být signál toho, že se naše srdce zatvrzuje. w16.06 2:5, 6

Když Ježíš řekl svým posluchačům „přestaňte být úzkostliví o své duše“, jinými slovy jim říkal „přestaňte si dělat starosti“. A měl k tomu dobrý důvod. Když si totiž člověk dělá přehnané obavy, jestli bude mít všechno, co potřebuje, může ho to rozptýlit natolik, že duchovní činnosti odsune na vedlejší kolej. Ježíšovi na jeho učednících tak záleželo, že je před tímto nebezpečným sklonem ve svém Kázání na hoře varoval ještě čtyřikrát. (Mat. 6:27, 28, 31, 34) Ježíš dobře věděl, co lidé potřebují. Uvědomoval si také, že „v posledních dnech“ budou křesťané zažívat „kritické časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat“. (2. Tim. 3:1) Mezi rysy dnešní doby patří nezaměstnanost, inflace, nedostatek potravy a extrémní chudoba. Ježíš ale zároveň věděl, že „život [je] víc než jídlo a tělo víc než oblečení“. (Bible21) w16.07 1:8, 9

Kdybychom dokázali dokonale splňovat všechny Jehovovy požadavky, jeho laskavost vůči nám by byla zasloužená. Ale toho my schopni nejsme. Moudrý král Šalomoun napsal: „Není ... na zemi žádný spravedlivý člověk, který stále činí dobro a nehřeší.“ (Kaz. 7:20) Podobnou myšlenku vyjádřil i apoštol Pavel, když řekl, že „všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy“ a že „mzda, kterou platí hřích, je ... smrt“. (Řím. 3:23; 6:23a) Právě smrt je to, co si zasloužíme. Jehova ale lidi miluje, a proto jim úžasným způsobem projevil nezaslouženou laskavost. Poslal na zem „svého jediného zplozeného Syna“, aby za nás zemřel. (Jan 3:16) Pavel proto o Ježíšovi napsal, že je teď korunován „slávou a ctí, protože vytrpěl smrt, aby z Boží nezasloužené laskavosti okusil smrt za každého člověka“. (Hebr. 2:9) Ano, „dar, který dává Bůh, je věčný život skrze Krista Ježíše, našeho Pána“. (Řím. 6:23b) w16.07 3:3, 4

Manželství je běžnou součástí života. K tomu, abychom na něj měli správný pohled a aby nám přinášelo co největší radost, nám pomůže, když si ukážeme, jak vzniklo a jaký má účel. Potom co Bůh stvořil prvního člověka Adama, začal k němu přivádět zvířata, aby je Adam pojmenoval. Ale „pro člověka se nenašla pomocnice jako jeho doplněk“. Bůh proto způsobil, že Adam tvrdě usnul, z jeho žebra vytvořil ženu a přivedl ji k němu. (1. Mojž. 2:20–24) Původcem manželství je tedy Jehova. Ježíš později zopakoval to, co Jehova řekl v zahradě Eden: „Muž opustí svého otce a svou matku a přidrží se své manželky, a ti dva budou jedno tělo.“ (Mat. 19:4, 5) To, že Bůh použil k vytvoření první ženy Adamovo žebro, mohlo prvnímu páru připomínat, jak pevné by jejich pouto mělo být. Možnost, že by se rozvedli nebo měli víc partnerů současně, Jehova vůbec nepřipouštěl. w16.08 1:1, 2

Ježíš často vydával svědectví jednotlivcům. Měl například zajímavý rozhovor s jednou ženou u Jákobova pramene nedaleko města Sychar. (Jan 4:5–30) Mluvil také s Matoušem Levim, který pracoval jako výběrčí daní. Matouš přijal Ježíšovo pozvání a stal se jeho následovníkem. Uspořádal také hostinu, na které společně s dalšími lidmi naslouchal Ježíšovu vyučování. (Mat. 9:9; Luk. 5:27–39) Při jiné příležitosti mluvil Ježíš s Natanaelem, který měl předsudky vůči lidem z Nazaretu. Ježíš k němu ale přistupoval přátelsky. Natanael nakonec svůj postoj změnil a rozhodl se, že se s Ježíšovým učením blíž seznámí. (Jan 1:46–51) Je tedy důležité, aby se noví zvěstovatelé naučili s druhými mluvit přátelsky a uvolněně. Když se o ně budou opravdově zajímat a volit laskavá slova, je pravděpodobné, že upřímní lidé budou na jejich poselství reagovat pozitivně. w16.08 4:7–9

Kvůli dlouhotrvajícím vážným problémům někdy partneři začnou uvažovat o tom, že budou bydlet odděleně nebo se rozvedou. Odejít od partnera je rozhodnutí, které je potřeba dobře zvážit. I když se může zdát, že je to dobrý způsob, jak vyřešit vážné problémy, často to ještě víc problémů přinese. Ježíš vyjádřil důležitou zásadu. Nejprve zopakoval Jehovova slova, že muž opustí svého otce a svou matku a přidrží se své manželky, a potom dodal: „Co ... Bůh jhem spojil, ať žádný člověk neodděluje.“ (Mat. 19:3–6; 1. Mojž. 2:24) Pokyn neoddělovat to, co Bůh jhem spojil, se týká i samotné dvojice. Jehova se na manželství dívá jako na celoživotní svazek. (1. Kor. 7:39) Vědomí, že každý z nás se bude Bohu zodpovídat, by mělo manžele motivovat, aby se snažili řešit problémy rychle a předcházeli tak tomu, že se situace ještě zhorší. w16.08 2:10, 11

Nepřátelé na nás můžou zaútočit, když to čekáme nejmíň nebo jsme nejslabší, a tak musíme být stále ve střehu. Ze slov „nedej se přemoci zlem“ je vidět, že zlo můžeme porazit. Nesmíme ale přestat bojovat. Pokud bychom bojovat přestali nebo nebyli ve střehu, pak by nás Satan, jeho zlý svět a naše nedokonalé tělo mohli přemoct. Takže se nikdy nevzdávej a nenech svoje ruce poklesnout. (1. Petra 5:9) Abychom zvítězili, musíme pamatovat na to, proč bojujeme. Důvodem je, že chceme mít Jehovovo schválení a požehnání. Hebrejcům 11:6 říká: „Ten, kdo se přibližuje k Bohu, musí věřit, že je a že se stává dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají.“ Řecké sloveso přeložené slovy „s opravdovostí hledají“ je ve tvaru, který vyjadřuje intenzitu a soustředěné úsilí. (Sk. 15:17) w16.09 2:4, 5

V Božím Slově nacházíme praktické rady, které nám pomáhají rozhodovat se moudře a tak dělat Bohu čest. Při výběru oblečení se ale také řídíme osobním vkusem. Ten máme každý jiný, stejně jako finanční možnosti. Naše oblečení by ale vždycky mělo být upravené, čisté, cudné, vhodné pro danou situaci a přijatelné pro okolí. Je pravda, že vybrat si slušné a vhodné oblečení není vždycky jednoduché. Mnoho obchodů s oblečením nabízí jenom nejnovější módní trendy, a tak možná bude vyžadovat hodně času a úsilí, aby sestry sehnaly slušnou sukni, šaty nebo halenku a bratři zase takový oblek nebo kalhoty, které nebudou příliš těsné. Spoluvěřící si ale nejspíš všimnou, že se snažíš mít pěkné a vhodné oblečení, a ocení to. A radost z toho, že svým oblečením přinášíme slávu našemu nebeskému Otci, převýší jakékoli oběti, které s tím můžou být spojeny. w16.09 3:15, 16

Rodiče, využívejte toho, že děti mají živou představivost, a buďte vynalézaví. Působivým vyučováním můžeš posílit víru dítěte v přesnost Bible. Uvažuj třeba o dnešním denním textu. Jak můžeš ukázat, že myšlenka v tomto verši pochází od Boha? Lepší než to dítěti zkrátka oznámit je rozvíjet jeho představivost. Řekni mu, že lidé v Jobově době nevěřili tomu, že země se vznáší ve vesmíru. Nemohli si to ověřit, protože tehdy nebyly žádné teleskopy ani kosmické lodě. Mysleli si, že všechno hmotné musí na něčem stát. Dítě si může vzít míč nebo kámen a vyzkoušet to. Takové poučení na něj může silně zapůsobit a může z něj pochopit, že Jehova nechal zapsat tyto skutečnosti do Bible mnohem dřív, než je lidé mohli ověřit. (Neh. 9:6) w16.09 5:9, 12

Mít víru znamená mnohem víc než jen chápat, co pro nás Jehova a Ježíš udělali a co pro nás ještě udělají. Víra nás motivuje k tomu, abychom žili v souladu s Boží vůlí. A rádi pomáháme druhým, aby se o Jehovovi a Ježíšovi dozvěděli i oni. Na tom, jestli máme víru a udržujeme si ji pevnou, závisí naše vyhlídka na věčný život v Božím novém světě. Víru můžeme přirovnat ke květině. Aby byla květina zdravá a rostla, musíme ji zalévat. Kdybychom ji nezalévali, vadla by, až by uschla. Podobně musíme dbát na to, aby naše víra zůstávala živá a my byli „zdraví ve víře“. (Tit. 2:2; Luk. 22:32; 2. Tes. 1:3; Hebr. 3:12) w16.10 4:4, 5

Když byli Daniel a jeho přátelé ve vyhnanství v Babyloně, tamější lidé se je snažili přimět, aby přijali jejich kulturu a náboženství. Například je učili „jazyku Chaldejců“. Úředník, který zodpovídal za jejich školení, jim navíc dal babylonská jména. (Dan. 1:3–7) Danielovo nové jméno souviselo se jménem hlavního babylonského božstva Bela. Král Nebukadnecar chtěl zřejmě Daniela přesvědčit, že Bůh Jehova není tak mocný jako babylonský bůh. (Dan. 4:8) Na babylonském královském dvoře nabízeli Danielovi nejvybranější pochoutky, ale on se „v srdci rozhodl, že se neznečistí“. (Dan. 1:8) Díky tomu, že stále studoval posvátné spisy ve svojí mateřštině, si v cizí zemi udržoval dobré duchovní zdraví. (Dan. 9:2) I po téměř sedmdesáti letech od příchodu do Babylonu byl známý pod svým hebrejským jménem. (Dan. 5:13) w16.10 2:7, 8

Ježíš poskytováním duchovního pokrmu pověřil jenom „věrného otroka“. (Mat. 24:45–47) Od roku 1919 ho používá, aby svým následovníkům pomáhal Bibli porozumět a řídit se jejím vedením. Když pokyny z Božího Slova uplatňujeme, podporujeme ve sboru čistotu, pokoj a jednotu. Každý z nás by si měl položit otázku: Poslouchám tohoto „otroka“ bezvýhradně? Bible nás seznamuje s nebeskou částí Jehovovy organizace. Například Ezekiel měl vidění, ve kterém Jehova jel na nebeském voze, který tuto část jeho organizace představuje. (Ezek. 1:4–28) Rychle se blíží doba, kdy Kristus a andělé zničí tento zlý svět. Pak už nikdo nebude zneuctívat Jehovovo jméno a zpochybňovat jeho způsob vlády. w16.11 3:9, 10

Stejně jako křesťané v prvním století i my se scházíme, abychom se učili o Jehovovi a povzbuzovali se. (1. Kor. 14:31) Povzbuzení potřebují i dlouholetí Boží služebníci. Uvažujme o Jozuovi, který Jehovovi věrně sloužil mnoho let. Přesto Jehova řekl Mojžíšovi: „Pověř Jozua a povzbuď ho a posilni ho, protože přejde před tímto lidem a on je ten, kdo způsobí, aby zdědili zemi, kterou uvidíš.“ (5. Mojž. 3:27, 28) Jozue měl na sebe vzít velkou odpovědnost – vést Izraelity při dobývání Zaslíbené země. Čekaly ho různé překážky a přinejmenším jedna prohraná bitva. (Jozue 7:1–9) Není divu, že potřeboval povzbudit a posílit. Co se z toho můžeme naučit? Povzbuzujme sborové starší, včetně krajských dozorců, kteří se hodně namáhají, když o nás pečují. (1. Tes. 5:12, 13) w16.11 1:12, 13

Badatelé Bible si uvědomovali, že nestačí, aby o svém postoji k falešnému náboženství informovali příbuzné, přátele a členy církve. Celý svět se měl dozvědět, co Velký Babylon ve skutečnosti je – že je to náboženská prostitutka! Během prosince 1917 a prvních měsíců roku 1918 několik set badatelů Bible rozšířilo 10 000 000 traktátů nazvaných Pád Babylóna. Tento traktát nekompromisně odsoudil takzvané křesťanské církve. Asi není těžké si představit, že duchovní zuřili. Badatelé Bible se ale nenechali zastrašit a v této důležité činnosti pokračovali dál. Byli rozhodnutí „poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“. (Sk. 5:29) Co z toho poznáváme? Že za války tito věrní Boží služebníci Velkým Babylonem rozhodně zotročeni nebyli, ale vymaňovali se z jeho vlivu a pomáhali v tom i druhým. w16.11 5:2, 4

Někteří si můžou myslet, že se jedná o rozdíl mezi těmi, kdo jsou křesťany a kdo ne. Pavel ale psal „těm, kdo jsou v Římě jako Boží milovaní, povolaní, aby byli svatí“. (Řím. 1:7) Porovnával tedy křesťany, kteří chodí ve shodě s tělem, s křesťany, kteří chodí ve shodě s duchem. Myšlenku, že někteří křesťané dřív žili „ve shodě s tělem“, spojil s „hříšnými vášněmi“, které tehdy „působily v [jejich] údech“. (Řím. 7:5) Pavel vysvětlil, že těmi, kdo žijí „ve shodě s tělem“, jsou lidé, kteří se zaměřují na svoje hříšné touhy a podvolují se jim. Nechávají se ovládat svými pudy a vášněmi, ať už jde o sex, nebo něco jiného. w16.12 2:5, 7

Někdy můžou být příčinou úzkosti chyby, kterých se člověk dopustil v minulosti. I král David občas cítil, že mu „provinění ... přesáhla přes hlavu“. Přiznal: „Řval jsem pro sténání svého srdce.“ (Žalm 38:3, 4, 8, 18) Co bylo moudré v té situaci udělat? David si uvědomil, že Jehova je milosrdný Bůh a odpouští. (Žalm 32:2, 3, 5) Jindy ti úzkost může způsobit současná situace. Například když David napsal to, co dnes čteme v 55. žalmu, bál se o svůj život. (Žalm 55:2–5) Přesto nepřipustil, aby ho úzkost pohltila natolik, že by přestal důvěřovat Jehovovi. Se svými problémy se mu svěřoval v modlitbě, ale také si uvědomoval, že je zapotřebí učinit praktické kroky. (2. Sam. 15:30–34) Co se z jeho příkladu můžeš naučit? Nenech se svými starostmi zdeptat, ale udělej, co je v tvých silách, abys problém vyřešil, a pak nech s důvěrou věci v Jehovových rukou. w16.12 3:14, 15

David si nechal od Jehovy pomoct. Například přijal pokárání od proroka Natana. Také se modlil, ze svých hříchů se vyznal a vyjádřil upřímnou touhu být zase Jehovovým přítelem. (Žalm 51:1–17) Pocity viny ho nepřemohly, ale ze svých chyb se poučil a nikdy už je neopakoval. Zemřel jako věrný Boží služebník a tak je i zapsán v Jehovově paměti. (Hebr. 11:32–34) Co se z Davidova příkladu můžeme naučit? Pokud vážně zhřešíme, musíme toho upřímně litovat a prosit Jehovu o odpuštění. Musíme mu svůj hřích vyznat. (1. Jana 1:9) Také je nutné říct to starším, kteří nám můžou duchovně pomoct. (Jak. 5:14–16) Tím, že využijeme těchto Jehovových opatření, dáme najevo důvěru v jeho slib, že nám projeví milosrdenství. Ze svých chyb bychom se měli poučit a ve službě Jehovovi dál pokračovat s jistotou, že nám odpustil. (Hebr. 12:12, 13) w17.01 1:13, 14

O jakých skutcích je řeč? Opovážlivě jedná ten, kdo ukvapeně a neuctivě udělá něco, k čemu nemá oprávnění. Protože jsme nedokonalí, stává se nám to občas všem. Ale z příkladu krále Saula poznáváme, že pokud si takové jednání osvojíme, dříve nebo později budeme mít vážný problém s Bohem. Žalm 119:21 o Jehovovi říká: „Přísně jsi napomenul ... opovážlivce.“ Proč to tak je? Zaprvé, když jednáme neskromně, nerespektujeme Jehovu jako nejvyšší autoritu. Zadruhé, když uděláme něco, na co nemáme právo, pravděpodobně se dostaneme do konfliktu s druhými. (Přísl. 13:10) Zatřetí, když naše troufalé jednání vyjde najevo, může to pro nás být trapné, nebo dokonce ponižující. (Luk. 14:8, 9) Opovážlivé skutky nevedou k dobrým výsledkům a jsou závažnější než chyby z nevědomosti. Je tedy pochopitelné, proč nám Bible radí, abychom vždycky jednali skromně. w17.01 3:4, 5

Potom co Adam zhřešil, už nedokázal dokonale napodobovat Jehovovy vlastnosti. Nejenže přišel o vyhlídku věčně žít v krásných podmínkách, ale také svým dětem předal nedokonalost, hřích a smrt. (Řím. 5:12) Připravil je o možnost žít věčně. Kromě toho už s Evou nemohli mít dokonalé děti a ty se nemohly narodit ani žádnému z jejich potomků. Od té doby, co Satan poprvé odvrátil lidi od Boha, se o to snaží dodnes. (Jan 8:44) Jehova ale lidi pořád miluje. Přestože se Adam s Evou proti němu vzbouřili, chce, aby s ním lidé měli dobrý vztah. Nepřeje si, aby kdokoli umíral. (2. Petra 3:9) Hned po vzpouře proto učinil opatření, díky kterým je možné s ním přátelský vztah obnovit. (Jan 3:16) w17.02 1:12–14

Hledejme na druhých to dobré. Nebudeme se pak snažit být vždycky středem pozornosti nebo říkat druhým, co mají dělat, ale necháme si od nich poradit a budeme ochotní jejich podněty přijmout. Budeme se s nimi radovat, když dostanou nějakou výsadu. A budeme chválit Jehovu, když uvidíme, jak podporuje celé „společenství [našich] bratrů na světě“. (1. Petra 5:9) Modleme se, pravidelně studujme a to, co se dozvídáme, uplatňujme. Díky tomu se naučíme vidět věci tak, jak je vidí Jehova, a skromně přijmeme jeho měřítka toho, co je slušné a uctivé. (1. Tim. 1:5) Také bychom měli brát ohled na druhé. Pokud se o tyto věci snažíme, Jehova nám slibuje, že „dokončí [naše] školení“ a pomůže nám rozvíjet skromnost a další krásné vlastnosti. (1. Petra 5:10) w17.01 4:17, 18

Čest a úctu si určitě zaslouží ti, kdo jsou nám příbuzní ve víře. Zejména to platí o bratrech, kteří nám poskytují vedení, jako jsou sboroví starší, krajští dozorci, členové výborů poboček a členové vedoucího sboru. Tyto bratry ctíme bez ohledu na jejich národnost, vzdělání, společenské postavení nebo finanční situaci. V Bibli jsou označeni jako „dary v podobě lidí“ a mají klíčovou úlohu v tom, jak Bůh pečuje o svůj lid. (Ef. 4:8) V prvním století si křesťané těch, kdo je měli za úkol vést, hluboce vážili. A my to cítíme podobně. Ze známých zástupců křesťanského sboru si neděláme modly ani se v jejich přítomnosti nechováme, jako by to byli andělé. Za jejich tvrdou práci a pokoru si jich ale vážíme a projevujeme jim úctu. (2. Kor. 1:24; Zjev. 19:10) w17.03 1:13

Úplným protikladem Ježíše byl Herodes Agrippa I., který se stal králem Judeje. Při jedné mimořádné příležitosti si oblékl královský oděv a lidé, kteří ho zbožňovali, křičeli: „Boží hlas, a ne lidský!“ Herodes si to užíval. K čemu došlo potom? „Okamžitě ho udeřil Jehovův anděl, protože nevzdal Bohu slávu; a byl sežrán červy a vydechl naposled.“ (Sk. 12:21–23) Nikdo by objektivně nemohl říct, že ho za vůdce vybral Jehova. Naproti tomu Ježíš poskytl přesvědčivý důkaz, že ho jmenoval Bůh, a stále Bohu připisoval čest jako nejvyššímu vůdci lidu. Ježíš neměl být vůdcem jen několik let. Po svém vzkříšení řekl: „Byla mi dána všechna autorita v nebi a na zemi. ... A pohleďte, já jsem s vámi po všechny dny až do závěru systému věcí.“ (Mat. 28:18–20) w17.02 3:20, 21