Leden

S blížícím se koncem přibývá lidí, kteří jednají špatně. „Raší jako rostlinstvo.“ (Žalm 92:7) Nepřekvapuje nás proto, že hodně jich odmítá to, co je z Božího pohledu správné. Apoštol Pavel křesťanům řekl, aby byli „nemluvňaty vzhledem ke špatnosti“, ale „dospělými ve schopnostech porozumění“. (1. Kor. 14:20) Jak se nám to může podařit? Odpověď nacházíme v dnešním denním textu, který mimo jiné říká, že „ti, kdo hledají Jehovu, mohou rozumět všemu“ – tedy všemu, čemu potřebují rozumět, aby mu svým jednáním dělali radost. Podobná myšlenka je vyjádřena v Příslovích 2:7 a 9, kde se dozvídáme, že Jehova dává moudrost těm, kdo dělají, co je správné. Díky tomu můžou rozumět „spravedlnosti a soudu a přímosti, celému běhu toho, co je dobré“. Takovou moudrost měli Noe, Daniel a Job. (Ezek. 14:14) A má ji i Boží lid dnes. A co ty osobně? Rozumíš všemu, čemu potřebuješ, abys svým jednáním dělal Jehovovi radost? Klíčové je dobře ho znát. w18.02 2:1–3

Nikdo by dítě ani zájemce neměl ke křtu nutit. Jehova nikoho z nás nenutí, abychom mu sloužili. (1. Jana 4:8) Když s někým studujeme, měli bychom zdůrazňovat, že je důležité vytvořit si s Bohem osobní vztah. Pokud si zájemce hluboce váží toho, že zná pravdu o Bohu, a skutečně si přeje dělat všechno, co by praví křesťané dělat měli, bude se chtít dát pokřtít. (2. Kor. 5:14, 15) V jakém věku by se člověk měl dát pokřtít? To není dané. Každý je jiný, a tak zájemci dělají pokroky různě rychle. Den křtu je pro uchazeče o křest velmi radostný. Je to také příležitost pečlivě se nad svým zasvěcením se Bohu a křtem zamyslet. Žít v souladu s tím, co se od pravých křesťanů vyžaduje, není snadné. Ježíšovi učedníci už nemají žít „pro sebe, ale pro toho, kdo za ně zemřel a byl vzbuzen“. (2. Kor. 5:15; Mat. 16:24) w18.03 1:14–17

Zdráhal ses někdy projevit pohostinnost? Pokud ano, možná jsi přišel o radostné chvíle a nová přátelství. Pohostinnost je jeden z nejlepších léků na osamělost. Ale možná si říkáš: Proč by se někdo zdráhal? Důvodů může být hned několik. Jedním z nich je to, že Jehovovi služebníci jsou hodně vytížení a často mají hromadu povinností. Někteří si možná myslí, že na pohostinnost prostě nemají čas ani síly. Pokud to platí i o tobě, možná by ses měl zamyslet nad svým časovým plánem. Mohl bys udělat nějaké změny a vyšetřit si čas a síly, abys přijal nějaké pozvání nebo někoho sám pozval? Bible k tomu křesťany vybízí. Udělat si na to prostor není nic špatného. Vlastně je to správné. Možná ale budeš muset omezit nějaké činnosti, které nejsou tak důležité. w18.03 3:13, 14

Kdo je ze všech lidí, kteří kdy žili, tím nejlepším příkladem duchovního člověka? Je to samozřejmě Ježíš. Během svého života a služby ukázal, že chce napodobovat svého Otce, Jehovu. Přemýšlel a jednal tak jako on a měl i stejné pocity. Konal jeho vůli a měl úctu k jeho měřítkům. (Jan 8:29; 14:9; 15:10) Všimni si například, jak prorok Izajáš popsal Jehovův soucit, a porovnej to s tím, co Marek ve svém evangeliu napsal o Ježíšových pocitech. (Iz. 63:9; Mar. 6:34) Jsme stejně jako Ježíš vždycky připravení soucítit s těmi, kdo potřebují pomoc? Kromě toho se Ježíš věnoval hlavně tomu, aby kázal dobrou zprávu a učil lidi o Jehovovi. Duchovní člověk je soucitný a snaží se druhým pomáhat. w18.02 3:12

Vychovávat děti je v dnešním světě těžký úkol. (2. Tim. 3:1–5) Když se dítě narodí, samozřejmě neví, co je správné a co špatné. Má svědomí, nicméně i to je zapotřebí školit neboli ukázňovat. (Řím. 2:14, 15) Jeden znalec Bible vysvětlil, že řecké slovo přeložené jako „ukázňování“ může také znamenat „rozvoj dítěte“ neboli výchovu dítěte, aby z něho vyrostl zodpovědný dospělý člověk. Děti, které rodiče láskyplně ukázňují, mají obvykle pocit jistoty. Učí se, že svoboda má své hranice a že rozhodnutí a chování mají své důsledky, ať už dobré, nebo špatné. Je proto důležité, aby vedení pro výchovu hledali rodiče u Jehovy. Nezapomeňte, že názory a způsoby výchovy se kultura od kultury liší a v průběhu generací mění. Když rodiče naslouchají Jehovovi, výchova dětí pak není otázkou pokusu a omylu ani nezávisí na životních zkušenostech nebo lidských názorech. w18.03 5:8, 9

Jako mladý pokřtěný křesťan máš za svůj vztah s Jehovou osobní odpovědnost, a to i když ještě bydlíš u rodičů. Proč je důležité na to pamatovat? Protože prožíváš pocity a máš problémy, které jsi předtím neměl. Jedna dospívající dívka řekla: „Dítě asi nebude špatně nést, že si kvůli tomu, že je svědek, ve škole nevezme kousek narozeninového dortu. Ale za několik let, kdy jsou sexuální touhy silnější, musí být doopravdy přesvědčené, že poslouchat Jehovovy zákony je vždycky to nejlepší.“ I ti, kdo se dali pokřtít v dospělosti, zažívají nečekané zkoušky víry. Můžou souviset s manželstvím, zdravotním stavem nebo se zaměstnáním. Ať už jsme tedy mladí, nebo staří, každý se ocitne v různých situacích, které prověří jeho věrnost Jehovovi. (Jak. 1:12–14) w17.12 4:4, 5

Málokdo zažil tak špatné jednání jako David. Přesto v sobě tento Boží přítel neživil zášť. Napsal: „Zanech hněvu a opusť vztek; nerozpaluj se, jen abys činil zlo.“ (Žalm 37:8) Hlavním důvodem, proč zanechat hněvu neboli se nerozčilovat, je to, že chceme napodobovat Jehovu. Ten nám „neučinil ... dokonce podle našich hříchů“. (Žalm 103:10) Také nám to ale prospívá v praktickém ohledu. Vztek může být příčinou zdravotních problémů, jako jsou vysoký krevní tlak a respirační potíže. Může mít negativní vliv na činnost jater a slinivky a způsobovat zažívací problémy. Navíc když jsme rozčílení, většinou nejsme schopní jasně uvažovat. Snáz řekneme nebo uděláme něco, co druhé zraní, a my se pak kvůli tomu možná dlouho trápíme. Mnohem lepší je zachovat klid. Bible říká: „Klidné a pokojné srdce slouží ke zdraví těla.“ (Přísl. 14:30, Slovo na cestu) Co tedy můžeme dělat, když nám někdo ze spoluvěřících ublížil? Jak se s ním usmířit? Pomůže nám, když uplatníme moudré rady z Bible. w18.01 1:14, 15

David neřekl, že on nikdy nezemře, že nikdy nebude v obrazném hrobě lidstva. Boží Slovo jasně uvádí, že David zestárl, „ulehl se svými praotci a byl pohřben v Městě Davidově“. (1. Král. 2:1, 10) O kom tedy Žalm 16:10 mluví? Týdny potom, co Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, mluvil Petr o Žalmu 16:10 k tisícům židů a proselytů. (Sk. 2:29–32) Připomněl jim, že David skutečně zemřel a byl pohřben. Petrovi posluchači to věděli. A biblická zpráva neříká, že by někdo namítal něco proti Petrovu prohlášení, že David „viděl dopředu a mluvil o Kristově vzkříšení“. Petr tuto myšlenku podpořil tím, že citoval Davidova slova, která čteme v Žalmu 110:1. (Sk. 2:33–36) Díky své argumentaci přesvědčil početný dav o tom, že Ježíš je „Pánem i Kristem“. Lidé si uvědomili, že Žalm 16:10 se splnil, když byl Ježíš vzkříšen z mrtvých. w17.12 2:10–12

S darovanými prostředky zachází vedoucí sbor věrně a rozvážně. (Mat. 24:45) Modlí se, aby v tomto ohledu dělal správná rozhodnutí, a pečlivě plánuje, na co peníze vynaložit. (Luk. 14:28) Apoštol Pavel uspořádal sbírku na pomoc bratrům v Judeji. Zajistil, aby ti, kdo jim peníze nesli, s nimi zacházeli poctivě „nejenom před zrakem Jehovy, ale také před zraky lidí“. (2. Kor. 8:18–21) Naše organizace dnes napodobuje Ezru a Pavla a při nakládání s darovanými prostředky se řídí jasně danými postupy. (Ezra 8:24–33) V posledních letech se objevilo mnoho úžasných projektů. Organizace hledá způsoby, jak šetřit anebo práci zjednodušit, aby toho s vašimi štědrými dary udělala co nejvíc. w18.01 3:12, 13

Láska a laskavost nám pomáhají vzájemně si odpouštět. Když máme například pocit, že nám někdo ze sboru svými slovy nebo jednáním ublížil, můžeme si vybavit situace, kdy jsme my řekli nebo udělali něco nelaskavého. Jak jsme byli rádi, že bratři a sestry naše chyby velkoryse přehlédli! (Kaz. 7:21, 22) Jsme vděční za to, že Kristus laskavým způsobem sjednocuje pravé Boží služebníky. Všichni milujeme stejného Boha, kážeme stejné poselství a máme v podstatě stejné problémy. Když si laskavě odpouštíme a máme se rádi, přispíváme k tomu, že sbor je jednotný, a svůj zrak zaměřujeme na cenu. Díky varovným biblickým příkladům víme, že nás o cenu může připravit žárlivost. Například Kain začal žárlit na svého bratra Abela a zabil ho. Korach, Datan a Abiram žárlili na Mojžíše a postavili se proti němu. Král Saul zase žárlil na Davida, protože sklízel jeden úspěch za druhým, a snažil se ho zabít. w17.11 5:9, 10

Když starší slouží v právním výboru, musí pečlivě posoudit, jestli ten, kdo vážně zhřešil, činí pokání. To není vždycky zřejmé. Pokání zahrnuje to, jaké má dotyčný k hříchu stanovisko a jaký je postoj jeho srdce. (Zjev. 3:3) Aby mu mohlo být projeveno milosrdenství, musí dát najevo pokání. Na rozdíl od Jehovy a Ježíše starší do srdce nevidí. Pokud jsi starší, jak můžeš zvládnout ten náročný úkol rozlišit, jestli dotyčný činí opravdové pokání, nebo ne? Zaprvé, modli se o moudrost a dobrý úsudek. (1. Král. 3:9) Zadruhé, pomocí Božího Slova a publikací od „věrného a rozvážného otroka“ prozkoumej, v čem se liší „smutek světa“ od „bohabojného smutku“ neboli upřímného pokání. (2. Kor. 7:10, 11) Zaměř se na to, jak Bible popisuje ty, kdo činili pokání, a ty, kdo svých skutků nelitovali. Jak popisuje jejich pocity, postoje a jednání? w17.11 3:16, 17

Takové chování se někdy považuje za normální, a některé knihy, filmy nebo televizní pořady ho dokonce propagují. Už dlouho ale lidé vědí, že neposlušnost podkopává stabilitu rodiny, což má negativní vliv na celou společnost. Je zajímavé, že pokud muž ve starověkém Řecku uhodil rodiče, přišel o všechna občanská práva. Podle římského zákona bylo uhození otce stejně závažné jako vražda. Hebrejská písma i Křesťanská řecká písma vybízejí děti, aby si svých rodičů vážily. (2. Mojž. 20:12; Ef. 6:1–3) Co dětem pomůže poslouchat rodiče, i když vidí, že jiné děti jsou neposlušné? Vděčnost za to, co pro ně rodiče dělají. Měly by také pochopit, že Bůh, Otec nás všech, od nich poslušnost očekává. Když mluví o rodičích pozitivně, možná to podnítí i jiné mladé, aby tak o svých rodičích přemýšleli. w18.01 5:8, 9

Aby se křesťan, který vážně zhřešil, duchovně vzpamatoval, musí jít za staršími. Proč je to tak důležité? Zaprvé, je to Jehova, kdo rozhodl, že vážné provinění mají posuzovat starší. (Jak. 5:14–16) Zadruhé, úlohou starších je, aby člověku, který své chyby lituje, pomohli obnovit dobrý vztah s Bohem a vyhnout se tomu, že by chybu opakoval. (Gal. 6:1; Hebr. 12:11) A zatřetí, starší jsou pověřeni tím, aby kajícného křesťana povzbuzovali a pomáhali mu zmírnit jeho bolest a pocit viny, a jsou k tomu školeni. Jehova o nich říká, že jsou jako „skrýš před dešťovou bouří“. (Iz. 32:2) To, že je ve sborech máme, je skutečně projev Božího milosrdenství. Hodně bratrů a sester pocítilo úlevu potom, co si popovídali se staršími a ti jim pomohli. w17.11 2:8, 9

Je pravda, že je to citově náročné, ale musíme přerušit běžný kontakt s vyloučeným členem rodiny – to znamená nevolat si s ním, nepsat si s ním esemesky, dopisy ani e-maily a nebýt s ním v kontaktu ani na sociálních sítích. Přesto neztrácej naději. Láska „ve vše doufá“, tedy i v to, že křesťan, který Jehovu opustil, se k němu vrátí. (1. Kor. 13:7) Pokud vidíš známky toho, že někdo blízký z rodiny mění svůj postoj k lepšímu, můžeš se modlit, aby získal sílu a zareagoval na Jehovovu výzvu: „Vrať se přece ke mně.“ (Iz. 44:22) Ježíš řekl, že ho musíme milovat víc než kohokoli jiného. A byl si jistý, že jeho učedníci budou mít odvahu zůstat mu věrní, a to i navzdory odporu v rodině. Pokud se tedy někdo z rodiny staví proti tvojí víře, spoléhej se na Jehovu. Pros ho, aby ti pomáhal náročné situace zvládat. (Iz. 41:10, 13) Raduj se z toho, že děláš to, co se líbí Jehovovi a Ježíšovi, a že tě za tvoji věrnost odmění. w17.10 2:19–21

Soucítíme i s těmi, kdo jsou nemocní nebo už mají svůj věk. Těšíme se na dobu, kdy nemoci a stáří budou věcí minulosti, a proto se modlíme o příchod Božího království. Než k tomu dojde, děláme, co můžeme, abychom takovým lidem pomáhali. Jeden spisovatel popsal, co se stalo, když si jeho maminka, která trpěla Alzheimerovou chorobou, jednoho dne zašpinila šaty. Ve chvíli, kdy se je pokoušela vyčistit, někdo zazvonil. Byly to dvě sestry, které ji pravidelně navštěvovaly. Zeptaly se, jestli jí můžou nějak pomoct. Žena řekla: „Je to trapné, ale ano.“ Sestry jí to pomohly vyčistit, pak jí uvařily čaj a zdržely se, aby si s paní popovídaly. Její syn jim byl vděčný a napsal: „Klobouk dolů před svědky. Dělají to, co kážou.“ Motivuje tě tvůj soucit s nemocnými a staršími lidmi k tomu, abys jim pomáhal, jak jenom můžeš? (Fil. 2:3, 4) w17.09 2:5, 14

Měli bychom rádi projevovat bratrům lásku „vskrytu“, tedy s tím, že se o tom nikdo jiný nedozví. (Mat. 6:1–4) Také bychom měli druhým dávat najevo, že k nim máme úctu. (Řím. 12:10) Ježíš je nám v tom vzorem. Dělal i ty nejpodřadnější práce. (Jan 13:3–5, 12–15) Možná nás to stojí hodně úsilí, abychom se pokořili a takovým způsobem projevovali druhým úctu. Dokonce ani apoštolové úplně nerozuměli tomu, proč Ježíš jedná tak pokorně. Pochopili to, až když obdrželi svatého ducha. (Jan 13:7) Úctu můžeme druhým dávat najevo tím, že si o sobě nemyslíme příliš, protože snad máme lepší vzdělání, jsme bohatší nebo máme ve službě Jehovovi nějaké zvláštní úkoly. (Řím. 12:3) Když jsou druzí chváleni, nezávidíme jim, ale radujeme se s nimi, ačkoli si možná myslíme, že si stejnou chválu zasloužíme také. w17.10 1:9, 10

Mnozí zvěstovatelé zjistili, že když ve službě používají Boží Slovo, má to na lidi silný vliv. Ukažme si to na příkladu. Jeden bratr šel na opětovnou návštěvu ke staršímu muži, který četl naše časopisy už léta. Nejenže mu poslední číslo Strážné věže předal, ale také z ní vybral dva verše a přímo z Bible mu je přečetl. Byl to třetí a čtvrtý verš z první kapitoly Druhého Korinťanům, kde se píše: „Otec projevů něžného milosrdenství a Bůh veškeré útěchy ... nás utěšuje ve všem našem soužení.“ Na pána ta slova tak zapůsobila, že bratra poprosil, aby je přečetl ještě jednou. Řekl, že s manželkou zoufale potřebují útěchu. Teď se o Bibli zajímá víc. Když Boží Slovo ve službě používáme, má obrovskou moc! (Sk. 19:20) w17.09 4:9, 10

Věrné anděly Ďáblovo tvrzení bezpochyby pobouřilo, rozzlobilo a na vzbouřence se dívali s opovržením. Jehova ale nereagoval ukvapeně. Jeho reakce byla úměrná situaci. Nerozčílil se a při řešení Satanovy vzpoury jednal spravedlivě. (2. Mojž. 34:6; Job 2:2–6) Rozhodl se, že nechá uplynout nějaký čas, protože nechce, aby kdokoli z lidí zemřel, ale „touží, aby všichni dosáhli pokání“. (2. Petra 3:9) Z Jehovova příkladu se učíme, že i my bychom měli vážit slova a promyslet si, co uděláme. Neměli bychom jednat ukvapeně. Když tedy řešíš nějakou důležitou věc, vyhraď si dost času na to, abys o tom popřemýšlel. Modli se o moudrost, abys řekl nebo udělal to, co je správné. (Žalm 141:3) Když jsme rozčílení nebo nazlobení, většinou reagujeme pod návalem emocí. A potom nám často nezbývá nic jiného než svých slov a skutků litovat. (Přísl. 14:29; 15:28; 19:2) w17.09 1:6, 7

Stal se po korunovaci velekněz Jozue králem? Ne, Jozue nebyl z rodové linie krále Davida, a tak se králem stát nemohl. Jeho korunování bylo prorocké a poukazovalo na budoucího a věčného krále a kněze. O veleknězi, který se stává králem, se v Bibli píše jako o „výhonku“. Jasně z ní vyplývá, že se jedná o Ježíše Krista. (Iz. 11:1; Mat. 2:23, ppč.) Ježíš je králem i veleknězem a je to on, kdo vede Jehovovo nebeské vojsko. Pilně se snaží o to, aby Boží lid jako celek mohl „přebývat v bezpečí“, i když žije v nepřátelském světě. (Jer. 23:5, 6) Už velmi brzy bude tím, kdo zvítězí nad národy, a tak podpoří Boží vládu a ochrání Jehovův lid. (Zjev. 17:12–14; 19:11, 14, 15) Ještě než vykoná rozsudek, musí dokončit jeden velký projekt. w17.10 4:12–14

Co bys udělal, kdyby sis ušpinil oblečení, nebo dokonce kdyby zapáchalo? Asi bys ho co nejdřív svléknul. S podobnou naléhavostí musíme jednat, když máme poslechnout příkaz, abychom přestali se zlozvyky, které jsou Jehovovi odporné. Chceme se řídit jasnou vybídkou, kterou dal Pavel tehdejším křesťanům, že je musí „všechny od sebe [odložit]“. Jedna z věcí, které jsou podle slov apoštola Pavla hříšné, je sexuální nemravnost. (Kol. 3:5–9) Význam původního řeckého slova přeloženého jako „smilstvo“ zahrnuje pohlavní styky mezi osobami, které spolu neuzavřely manželství, a homosexualitu. Pavel řekl křesťanům, aby „umrtvovali“ své „tělesné údy“ neboli touhy, „pokud jde o smilstvo“. Znamená to, že se musíme opravdu ze všech sil snažit, abychom se špatných tužeb zbavili. I když to může být těžké, v tomto boji můžeme zvítězit. w17.08 3:5, 6

V podobných náročných situacích, jaké zažíváme my dnes, musel vytrvávat i prorok Micheáš. Žil v době, kdy vládl mravně zkažený král Achaz, a kam se člověk podíval, tam lidé jednali špatně. Na to, „co je špatné“, byli vlastně odborníci. (Mich. 7:1–3) Micheáš si uvědomoval, že sám to nezmění. Pokud máme víru, jakou měl Micheáš, budeme ochotní čekat. Nejsme jako vězeň, který v cele čeká na popravu. Tomu nic jiného nezbývá a den popravy nevyhlíží. Naše situace je úplně jiná. Jsme ochotní na Jehovu čekat, protože víme, že splní svůj slib, že nám dá věčný život – a to v pravý čas, v ten nejlepší čas! Proto vytrváváme „a s radostí [jsme] trpěliví“. (Kol. 1:11, 12) Kdybychom totiž byli věčně nespokojení a pořád si stěžovali, že Jehova nejedná dost rychle, rozhodně by se mu to nelíbilo. (Kol. 3:12) w17.08 1:6, 7

V jakém případě můžeme mít užitek z toho, že Jehova je vždycky připravený nám pomoct? Musíme s ním mít dobrý vztah. A abychom takový vztah měli, musíme být mírní. (Sef. 2:3) Mírní lidé čekají, až Bůh napraví všechny křivdy a skoncuje s jejich utrpením. Takoví lidé mají Jehovovu přízeň. Naproti tomu Bůh „snižuje ničemné k zemi“. (Žalm 147:6b) To jsou silná slova! Pokud nechceme pocítit jeho hněv, ale chceme, aby s námi jednal s láskou, musíme nenávidět, co nenávidí on. (Žalm 97:10) Například musíme nenávidět nemravnost. To znamená, že se musíme vyhýbat všemu, co by k takovému špatnému jednání mohlo vést. K tomu patří i pornografie. (Žalm 119:37; Mat. 5:28) Může to být těžký boj, ale požehnání od Jehovy stojí za jakékoli úsilí. Abychom v tomto boji zvítězili, musíme se spoléhat na Jehovu, ne na sebe. Musíme se k němu modlit o pomoc. w17.07 3:11–13

Když hmotně podporujeme bratry a sestry, kteří Jehovovi můžou sloužit víc, podporujeme tím vlastně zájmy Království. Ti z nás, kdo mají dost finančních prostředků, ale nemůžou sloužit celodobě nebo se přestěhovat tam, kde je málo zvěstovatelů, mají dobrý pocit z toho, že svými dobrovolnými dary podporují druhé. Z dobrovolných darů se financuje překládání a distribuce našich publikací a podporuje kazatelská činnost tam, kde je chudoba, ale velký duchovní vzrůst. Například v zemích, jako je Kongo, Madagaskar a Rwanda, se dřív bratři museli často rozhodovat, jestli pro rodinu koupí jídlo, nebo Bibli, jejíž cena se rovná týdenní, nebo i měsíční mzdě. Dnes ale díky darům od mnoha bratrů a sester a díky tomu, že naše organizace používá princip „vyrovnání“, může mít Bibli každý v rodině a také duchovně hladoví zájemci. (2. Kor. 8:13–15) w17.07 1:11

Jobův příběh nás může utěšit, protože se z něj dozvídáme, že když zažíváme těžkosti, neznamená to, že se na nás Jehova zlobí. Spíš je to příležitost ukázat, že podporujeme jeho svrchovanost. Když Jehovovi zůstaneme věrní, má z nás radost, a naše naděje je pak jistá. (Řím. 5:3–5) Z toho, co zažil Job, vidíme, že „Jehova je velmi něžný v náklonnosti a milosrdný“. (Jak. 5:11) Pokud se zastáváme jeho práva vládnout, odmění nás. Když to víme, pomáhá nám to vytrvávat a být přitom trpěliví a radostní. (Kol. 1:11) Je pravda, že myslet na ospravedlnění Jehovovy svrchovanosti může být těžké. Musíme si tedy stále připomínat, že když zažíváme těžkosti, je velmi důležité podporovat Boží svrchovanost. w17.06 3:15, 16

Spousta lidí je dnes posedlých poslední módou, nejnovější elektronikou a tak dál. Každý křesťan by měl proto pravidelně přemýšlet o svých touhách. Polož si otázky jako: Jsou pro mě hmotné věci tak důležité, že strávím víc času hledáním různých informací o nejnovějších autech a poslední módě než přípravou na shromáždění? Jsem tak pohlcen každodenními činnostmi, že mám méně času na modlitbu a čtení Bible? Pokud zjistíme, že náš vztah k hmotným věcem je silnější než láska ke Kristu, měli bychom se zamyslet nad Ježíšovými slovy, která jsou v dnešním denním textu. Ježíš řekl, že „nikdo nemůže být otrokem dvou pánů“, a dodal: „Nemůžete být otroky Boha a bohatství.“ Není možné dávat to nejlepší Jehovovi a zároveň se zaměřovat na hmotné věci. (Mat. 6:24) Protože jsme nedokonalí, musíme stále bojovat „s touhami svého těla“, ke kterým patří i touha po hmotných věcech. (Ef. 2:3) w17.05 4:15, 16

I když jsme jenom nedokonalé hliněné nádoby, díky zprávě, kterou kážeme, můžeme získat věčný život my i lidé, kteří nám naslouchají. Apoštol Pavel službu miloval, a proto se v ní silně namáhal. (Řím. 1:14, 15; 2. Tim. 4:2) Tato láska mu pomáhala snášet tvrdý odpor. (1. Tes. 2:2) Jak v tom můžeme Pavla napodobovat? Vděčnost za službu dával Pavel najevo tak, že využíval každé příležitosti, kdy mohl s druhými mluvit. Podobně jako apoštolové a první křesťané i my kážeme neformálně, na veřejnosti a dům od domu. (Sk. 5:42; 20:20) Podle toho, jak nám to okolnosti umožňují, hledáme způsoby, jak sloužit víc, možná jako pomocní nebo pravidelní průkopníci. Můžeme se také naučit cizí jazyk nebo se přestěhovat tam, kde je málo zvěstovatelů – ať už v rámci své země, nebo dokonce do zahraničí. (Sk. 16:9, 10) w17.06 2:8, 9

Většinu zla nepůsobí lidé, ale různé organizace. Vezměme si například náboženské organizace, které milionům lidí lžou ohledně Boží osobnosti, spolehlivosti Bible, budoucnosti naší planety a lidstva a mnoha dalších věcí. A co vlády, které podporují válčení a etnické násilí, utiskují chudé a bezmocné nebo využívají úplatkářství a protekci? A co třeba chamtivé společnosti, které ničí životní prostředí, drancují přírodní zdroje a zneužívají důvěry zákazníků, což několika jednotlivcům přináší ohromné bohatství, zatímco miliony lidí žijí v chudobě? Boží Slovo předpovídá, že vlády tohoto světa a všechny na nich závislé organizace se otřesou v základech neboli budou zničeny. Stejně dopadnou i všichni lidé, kteří se spolu s nimi staví proti Božímu království. (Jer. 25:31–33) w17.04 2:7, 8

Bůh, který vidí do srdce, projevil Achabovi milosrdenství. (Přísl. 17:3) Když Nabotovi příbuzní a přátelé slyšeli, že Achabova rodina nebude do královy smrti potrestána, mohla to být zkouška jejich víry. Pokud to tak bylo, pomohla jim pokora. Díky ní totiž nepřestali uctívat Jehovu a důvěřovat, že je nemožné, aby jednal nespravedlivě. (5. Mojž. 32:3, 4) Nabot, jeho synové a příbuzní budou plně odškodněni, až Jehova vzkřísí spravedlivé lidi. (Job 14:14, 15; Jan 5:28, 29) Pokorný člověk si uvědomuje, že „pravý Bůh sám přivede dílo každého druhu na soud, pokud jde o každou utajenou věc, ať je dobrá, nebo špatná“. (Kaz. 12:14) Je to skutečně tak. Když Jehova vynáší soud, bere v úvahu skutečnosti, které neznáme. Pokora proto nevinné lidi chrání před tím, že by duchovně ztroskotali. w17.04 4:8, 9

Kvůli situaci ve světě se z mnoha našich bratrů a sester stali uprchlíci. Představ si, že se snažíš naučit nový jazyk a přizpůsobit se novým zvykům a zákonům, které se týkají věcí, jako je placení účtů a daní, školní docházka nebo výchova dětí – a to všechno najednou! To může být velmi náročné. Mohl bys tedy trpělivě a s úctou pomáhat křesťanům, kteří něco takového řeší? (Fil. 2:3, 4) Takovým bratrům někdy úřady brání v kontaktu se sborem. Některé agentury jim vyhrožují, že pokud odmítnou zaměstnání, kvůli kterému by nemohli být pravidelně na shromáždění, přestanou jim pomáhat nebo jim bude odepřen azyl. Někteří bratři dostali strach a cítili se bezmocní, a takovému tlaku podlehli. Je proto nutné naše bratry, kteří se přistěhují, co nejdřív kontaktovat. Potřebují vědět, že se o ně zajímáme. Když jim projevíme pochopení a prakticky jim pomůžeme, může to posílit jejich víru. (Přísl. 12:25) w17.05 1:9, 10

Když byl Ježíš na zemi, vysvětlil, podle čeho bude možné poznat, že se blíží „závěr systému věcí“. Kromě jiného předpověděl, že „ochladne láska většího množství“. (Mat. 24:3) Židé v prvním století sice tvrdili, že jsou Božím národem, ale dovolili, aby jejich láska k Bohu ochladla. Naproti tomu většina křesťanů nadšeně oznamovala „dobrou zprávu o Kristu“ a bylo vidět, že milují Boha, spoluvěřící i ostatní lidi. (Sk. 2:44–47; 5:42) Nicméně někteří Ježíšovi následovníci tehdy připustili, aby jejich láska zeslábla. Křesťanům v Efezu Ježíš vytkl, že ztratili lásku, kterou měli na začátku. (Zjev. 2:4) Proč jim to řekl? Možná proto, že byli ovlivněni lidmi, kteří si chtěli hlavně užívat. (Ef. 2:2, 3) w17.05 3:1–3

On byl statečný vůdce, ona poddajná manželka. On byl odvážný válečník, ona pokorná hospodyně. Měli soudce Jefta a Elkanova manželka Hana něco společného kromě toho, že uctívali stejného Boha? Ano. Oba dali Jehovovi slavnostní slib a věrně ho splnili. Jsou skvělým příkladem pro muže a ženy v dnešní době, kteří se rozhodli Jehovovi něco slíbit. V Bibli se výraz „slavnostní slib“ používá na to, když člověk něco slíbí Bohu. Slibuje, že něco udělá, dá nějaký dar, začne s nějakým druhem služby nebo si něco odepře. Jsou to dobrovolné sliby, dané ze svobodné vůle. V Božích očích jsou ale posvátné a závazné, protože mají povahu přísahy – prohlášení, že člověk něco udělá nebo naopak neudělá. (1. Mojž. 14:22, 23; Hebr. 6:16, 17) w17.04 1:1, 2