Leden

Když Mojžíš patřil do egyptské královské rodiny, mírný nebyl. Vlastně byl tak výbušný, že zabil muže, který podle něho jednal nespravedlivě. Myslel si, že Jehova bude s jeho jednáním souhlasit. Ten mu 40 let pomáhal pochopit, že k tomu, aby mohl vést Izraelity, potřebuje víc než jenom odvahu. Potřeboval být mírný. A aby byl mírný, musel být také pokorný, podřízený a laskavý. To všechno se naučil a stal se z něho skvělý vůdce. (2. Mojž. 2:11, 12; Sk. 7:21–30, 36) Mojžíš je dobrým příkladem pro hlavy rodin a sborové starší. Když s tebou někdo jedná neuctivě, hned se neurážej. Pokorně uznej svoje chyby. (Kaz. 7:9, 20) Řiď se Jehovovými radami, jak řešit problémy. A vždycky reaguj mírně. (Přísl. 15:1) Hlavy rodin a starší, kteří jednají tímto způsobem, dělají radost Jehovovi, přispívají k pokoji a jsou dobrým příkladem mírnosti. w19.02 7:1, 9, 10

Všimni si, proč Ježíš cítil lítost. Neuniklo jeho pozornosti, že ti lidé jsou „jako ovce bez pastýře“. Možná viděl, že někteří z nich jsou chudí a musí tvrdě pracovat, aby se postarali o svoji rodinu. Jiným možná nedávno zemřel milovaný člověk. Ježíš nejspíš jejich situaci chápal. Některé z těch těžkostí možná sám zažil. Zájem o lidi ho vedl k tomu, aby je utěšoval zprávou o Království. (Iz. 61:1, 2) Co se od Ježíše učíme? I kolem nás jsou lidé, kteří jsou „jako ovce bez pastýře“. Bojují se spoustou problémů. A my máme to, co potřebují – dobrou zprávu o Království. (Zjev. 14:6) A tak podle Ježíšova vzoru kážeme dobrou zprávu, protože máme soucit s poníženými a chudými. (Žalm 72:13) Je nám lidí líto, a proto jim chceme pomoct. w19.03 13:6, 7

Máme spoustu důvodů Jehovu milovat. Nejenže nám každý den dává mnoho dobrého, ale také nás učí pravdu o sobě a svém záměru. (Jan 8:31, 32) Radí nám a podporuje nás prostřednictvím křesťanského sboru. Pomáhá nám zvládat naše problémy a dává nám naději na věčný život v dokonalých podmínkách. (Zjev. 21:3, 4) Když přemýšlíme o tom, kolik toho pro nás Jehova už udělal, aby nám ukázal, že nás miluje, naše láska k němu sílí. A když Jehovu milujeme, získáváme správný pohled na strach. Bojíme se ublížit tomu, koho jsme si tak moc zamilovali. Když se budeš dál přesvědčovat o tom, jak užitečné jsou rady od Jehovy, tvoje láska k němu a k tomu, co je správné, bude růst. Ať už ti pak Satan nabídne cokoli, od služby Jehovovi tě neodvede. Představ si sám sebe za tisíc let. Pak se na svoje rozhodnutí dát se pokřtít budeš dívat jako na to nejlepší rozhodnutí, jaké jsi kdy udělal! w19.03 10:14, 19

Když si členové rodiny říkají, čeho si jeden na druhém váží, mají z toho užitek všichni. Čím víc si manžel a manželka dávají najevo vděčnost, tím bližší je mezi nimi vztah. Také je pro ně snazší si odpouštět. Manžel, který si své manželky váží, si nejenom všímá toho dobrého, co manželka říká a dělá, ale také „povstává a chválí ji“. (Přísl. 31:28) A moudrá manželka vyjadřuje uznání svému manželovi konkrétně. Rodiče, jak můžete učit své děti, aby byly vděčné? Pamatujte, že budou napodobovat to, co říkáte a děláte. Jděte jim tedy dobrým příkladem tím, že když pro vás něco udělají, poděkujete jim. Kromě toho je učte poděkovat, když pro ně něco udělají druzí. Pomáhejte jim pochopit, že vděčnost vychází ze srdce a že jejich slova můžou hodně znamenat. w19.02 8:14, 15

To jsou velmi důležitá slova. Na Joba útočil Satan, ale on se nevzdal a nemusíme se vzdát ani my. Stejná obvinění Satan vznáší proti každému z nás, tedy i proti tobě. Vlastně říká, že Jehovu nemiluješ, že mu přestaneš sloužit, když ti půjde o život, a že svoji oddanost Bohu jenom předstíráš. (Job 2:4, 5; Zjev. 12:10) Jaký máš z toho pocit? Nejspíš to hodně bolí. Ale přemýšlej takhle: Jehova ti natolik důvěřuje, že ti dal jedinečnou příležitost. Dovoluje Satanovi, aby tvoji oddanost vyzkoušel. Jehova si je jistý, že mu můžeš zůstat věrný a dokázat, že Satan je lhář. A slibuje, že ti pomůže. (Hebr. 13:6) Je úžasné, že nám důvěřuje ten nejvyšší panovník vesmíru! Vidíš teď, proč je oddanost Bohu tak důležitá? Umožňuje nám vyvrátit Satanovy lži, zastat se našeho Otce a podporovat jeho způsob vlády. w19.02 6:9, 10

Ježíš svým apoštolům řekl o zkouškách, které jsou před nimi. Pak poukázal na svůj příklad a vybídl je: „Seberte odvahu!“ (Jan 16:1–4a, 33) Ještě po mnoha letech se jeho obětavým příkladem řídili a byli odvážní. Vzájemně se podporovali v různých zkouškách, i když kvůli tomu hodně vytrpěli. (Hebr. 10:33, 34) Ježíšovým příkladem odvahy se řídíme i my. Odvahu potřebujeme například tehdy, když pomáháme bratrům, kteří jsou kvůli své víře pronásledovaní. Někdy můžou být nespravedlivě uvězněni. Když se něco takového stane, musíme pro ně dělat, co můžeme, třeba je obhajovat. (Filip. 1:14; Hebr. 13:19) Odvahu projevujeme i tak, že dál kážeme „se smělostí“. (Sk. 14:3) Podobně jako Ježíš jsme rozhodnutí kázat dobrou zprávu o Království, i když se nám někteří lidé možná staví na odpor a pronásledují nás. w19.01 4:8, 9

Co ti může pomoct dávat na shromáždění povzbudivé komentáře? Nejdůležitější je, aby ses připravoval na každé shromáždění. Když předem plánuješ a dobře se připravuješ, bude se ti odpovídat snadněji. (Přísl. 21:5) Co to zahrnuje dobře se na shromáždění připravit? Vždycky začni tím, že Jehovu poprosíš o svatého ducha. (Luk. 11:13; 1. Jana 5:14) Potom věnuj několik minut tomu, že si látku zběžně projdeš. Zamysli se nad názvem, mezititulky, obrázky a rámečky. Pokračuj tím, že si přečteš každý odstavec a vyhledáš si co nejvíc nevypsaných biblických veršů. Nad látkou do hloubky přemýšlej a zaměř se na myšlenky, ke kterým by ses chtěl na shromáždění vyjádřit. Čím lépe se připravíš, tím víc z toho načerpáš a tím snazší pro tebe bude dávat komentáře. (2. Kor. 9:6) w19.01 2:6, 13-15

Tím, že Jehova zařídil, aby Habakuk svoje pocity zapsal, naučil nás jednu velmi důležitou věc: Neměli bychom se bát říkat mu o svých starostech nebo pochybnostech. Ve skutečnosti nás Bůh s láskou vybízí, abychom mu v modlitbě vylévali svoje srdce. (Žalm 50:15; 62:8) Habakuk považoval Jehovu za svého Otce a Přítele a s důvěrou se na něj obrátil. Místo aby se kvůli tomu všemu jenom trápil a snažil se pomoct si sám, o svých pocitech a starostech mluvil s Jehovou. V tom nám dal skvělý příklad. Jehova, ten, který slyší modlitbu, nás navíc sám vybízí, abychom mu s důvěrou říkali, co nás trápí. (Žalm 65:2) Díky tomu pak uvidíme, jak na naše modlitby odpovídá – že nás vede a utěšuje a tak nás jakoby láskyplně objímá. (Žalm 73:23, 24) Pomůže nám chápat, jak se na naši situaci dívá on, ať už prožíváme cokoli. Modlitba je jeden z nejlepších způsobů, jak Jehovovi dáváme najevo, že mu důvěřujeme. w18.11 3:2, 5, 6

David si za přátele nevybíral jenom lidi, kteří byli stejně staří jako on. Vzpomeneš si na někoho z jeho dobrých přátel? Možná tě napadne Jonatan. Jejich přátelství je vlastně jedno z nejkrásnějších, o jakém můžeme číst v Bibli. Ale věděl jsi, že Jonatan byl asi o 30 let starší? Díky čemu bylo jejich přátelství tak pevné? Oba důvěřovali Bohu, vážili si jeden druhého a obdivovali odvahu, kterou každý z nich projevil, když bojoval proti Božím nepřátelům. (1. Sam. 13:3; 14:13; 17:48–50; 18:1) Podobně jako David a Jonatan i ty můžeš mít velkou radost z toho, že máš kamarády, kteří milují Jehovu a důvěřují mu. Kiera, která slouží Bohu už léta, říká: „Skamarádila jsem se s lidmi z různých částí světa, s lidmi z mnoha kultur a prostředí.“ Když to uděláš také, sám uvidíš, že díky Bibli a svatému duchu jsme jedna celosvětová rodina. w18.12 4:11-13

Výraz „sexuální nemravnost“ zahrnuje celou škálu sexuálního chování mimo manželství, například cizoložství, prostituci, sex mezi svobodnými lidmi, homosexualitu a sex se zvířaty. Když se například ženatý muž dopustí sexuální nemravnosti, jeho manželka se může rozhodnout, jestli se s ním rozvede nebo ne. Zajímavé je, že Ježíš neřekl, že když se manželský partner dopustí sexuální nemravnosti (porneia), musí to vést k rozvodu. Manželka se například může rozhodnout, že se svým manželem zůstane, přestože jí byl nevěrný. Proč? Možná ho stále miluje, je ochotná mu odpustit a chce s ním na jejich vztahu pracovat. Také je pravda, že kdyby se s ním rozvedla a znovu se nevdala, v určitých ohledech by to neměla jednoduché. Jak by na tom byla finančně? Co její sexuální potřeby? Jak by zvládala samotu? A co děti? (1. Kor. 7:14) Nevinný partner, který se rozhodne pro rozvod, tedy bude muset řešit vážné problémy. w18.12 2:10, 11

Jehova nenávidí to, co je špatné. (Iz. 61:8) Ví, že kvůli zděděné nedokonalosti máme nějaké špatné sklony, ale i tak nás vybízí, abychom se učili špatnost nenávidět, podobně jako ji nenávidí on. Když budeme přemýšlet o tom, proč k ní má Jehova tak silný odpor, pomůže nám to jeho názor přijmout a dá nám to sílu nepodlehnout. Pokud se učíme nenávidět to, co nenávidí Jehova, pomáhá nám to také uvědomit si, že určité jednání je špatné, i když se o tom v Božím Slově nepíše. Uveďme si příklad nemravného chování, které je ve světě stále oblíbenější a kterému se říká tanec na klíně. Někteří si takové jednání omlouvají a zdůvodňují to tím, že se nejedná o pohlavní styk. Jak se na to ale dívá Jehova? Pamatuj, že nenávidí každou špatnost. Držme se tedy hodně daleko od čehokoli, co je špatné, a to tím, že se budeme učit sebeovládání a že budeme nenávidět to, co nenávidí Jehova. (Řím. 12:9) w18.11 5:11, 12

Apoštol Pavel tento slib od Jehovy považoval za tak důležitý, že ho ve svých dopisech citoval třikrát! (Řím. 1:17; Gal. 3:11; Hebr. 10:38) Ať už nás trápí cokoli, můžeme si být jistí, že pokud zůstaneme Jehovovi věrní a budeme mu důvěřovat, zažijeme splnění jeho slibů. Jehova nám říká, abychom se zaměřovali na budoucnost. Nás všechny, kdo žijeme v posledních dnech, kniha Habakuk učí něco úžasného. Jehova slibuje věčný život každému, kdo dělá to, co se mu líbí, a důvěřuje mu. Stále tedy posilujme důvěru v Jehovu bez ohledu na to, jaké problémy zrovna máme. To, co řekl Habakukovi, nám dává jistotu, že nám pomůže a zachrání nás. S láskou nás prosí, abychom mu důvěřovali a trpělivě čekali na dobu, kdy nad zemí začne vládnout Boží království a budou na ní žít šťastní a pokojní Jehovovi služebníci. (Mat. 5:5; Hebr. 10:36–39) w18.11 3:15–17

Někteří lidé v prvním století Ježíšovo učení sice přijali, ale za nějaký čas v pravdě chodit přestali. Uveďme si příklad. Ježíš jednou nasytil velký zástup lidí. Ti pak za ním přišli na druhou stranu Galilejského moře. Tam ale Ježíš řekl něco, co je vyděsilo: „Pokud nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život.“ Místo aby se Ježíše zeptali, co tím myslel, řekli: „Tato řeč je otřesná; kdo jí může naslouchat?“ Vedlo to k tomu, že „mnozí z jeho učedníků odešli k věcem za sebou a již s ním nechodili“. (Jan 6:53–66) Je smutné, že i v dnešní době někteří křesťané pravdu opustili. Někomu vadilo to, co řekl či udělal nějaký známý bratr. Někdo se urazil, protože na základě Bible dostal radu. Jiní se vzdali pravdy proto, že se s nějakým křesťanem nesnesli. w18.11 2:3-5

Když úplně nechápeme, proč došlo k nějakým organizačním změnám, měli bychom přemýšlet o tom, jak Kristus vedl svůj sbor v minulosti. Ať už to bylo za dnů Jozua, nebo v prvním století, vždycky dával moudré pokyny, aby ochránil Boží lid jako celek, posílil víru jednotlivců a upevnil jednotu mezi Božími služebníky. (Hebr. 13:8) Ježíšovi velmi záleží na tom, aby se nám v duchovním ohledu dobře dařilo. Je to zřejmé z toho, že pokyny, které dává „věrný a rozvážný otrok“, přicházejí v ten pravý čas. (Mat. 24:45) Když vidíme, jak nás Kristus vede, uvědomujeme si, že se opravdově zajímá o to, abychom v duchovním ohledu sílili. Kromě toho, že se Kristus stará o naše duchovní potřeby, pomáhá nám také stále se zaměřovat na tu nejdůležitější činnost, jaká dnes na světě probíhá – na kazatelskou službu. (Mar. 13:10) w18.10 3:13-16

Vynikající příklad toho, jak se můžeme ovládat, když nás někdo provokuje, je zaznamenaný ve 2. Samuelově 16:5–13. Šimei, příbuzný krále Saula, slovně i fyzicky napadl Davida a jeho služebníky. David mohl Šimeie zastavit, ale místo toho jeho urážky trpělivě snášel. Kde k tomu vzal sílu? Nadpis třetího žalmu ukazuje, že ho David složil, když „utíkal kvůli svému synu Absalomovi“. První a druhý verš se vztahují k událostem, které jsou popsané v 16. kapitole 2. Samuelovy. A ze čtvrtého verše je vidět, komu David důvěřoval. Píše se v něm: „Svým hlasem budu volat k samotnému Jehovovi, a on mi odpoví.“ I my se můžeme modlit, když s námi někdo špatně zachází. Jehova nám dá svatého ducha, který nám pomůže vytrvat. Napadá tě nějaká situace, ve které se potřebuješ víc ovládat? Nebo víš o někom, kdo ti bezdůvodně ublížil, a ty bys mu měl odpustit? Věříš tomu, že Jehova vidí tvoje trápení a pomůže ti? w18.09 1:16, 17

Ve službě bychom vždycky měli být ohleduplní a uctiví. K tomu je zapotřebí místní lidi dobře poznat. Pamatujme na to, že při službě dům od domu jsme nezvanými hosty. Je proto důležité, abychom zvonili u dveří v době, kdy je pravděpodobnější, že lidé si budou chtít povídat. (Mat. 7:12) Je to například tak, že lidé ve tvém obvodu si o víkendu rádi pospí? Pokud ano, možná bude lepší, když začneš službou na ulici nebo na veřejnosti anebo zajdeš na opětovnou návštěvu k někomu, o kom víš, že to na něj není brzo. Hodně lidí má nabitý časový plán, a tak může být dobré zdržet se jen krátce, zvlášť při prvním rozhovoru. (1. Kor. 9:20–23) Když lidé vidí, že jsme vnímaví k jejich okolnostem nebo k tomu, že mají hodně práce, možná nás rádi uvidí i příště. Pokud projevujeme vlastnosti, které jsou ovocem Božího ducha, budeme skutečně Božími spolupracovníky, a možná prostřednictvím nás Jehova někoho dokonce přitáhne k pravdě. (1. Kor. 3:6, 7) w18.09 5:15-17

Jak může ke štěstí přispívat mírná povaha? Když lidé poznají biblickou pravdu, změní se. Kdysi byl někdo možná surový, hádavý a vznětlivý. Ale pak si oblékl „novou osobnost“ a projevuje „něžnou náklonnost soucitu, laskavost, poníženost mysli, mírnost a trpělivost“. (Kol. 3:9–12) Výsledkem je, že má vnitřní pokoj a dobré vztahy s druhými a že je šťastný. Kromě toho Boží Slovo slibuje, že takoví lidé „zdědí zemi“. (Žalm 37:8–10, 29) V jakém smyslu lidé mírné povahy „zdědí zemi“? Ježíšovi duchem pomazaní učedníci zdědí zemi, až nad ní budou vládnout jako králové a kněží. (Zjev. 20:6) Miliony dalších, kteří nemají nebeskou naději, zdědí zemi v tom smyslu, že na ní budou moct věčně žít v dokonalém zdraví, pokojných podmínkách a štěstí. w18.09 3:8, 9

Sám Jehova nám v tom dal ten nejlepší příklad. (1. Mojž. 18:32; Jozue 10:14) Uvažuj o pasáži ve 2. Mojžíšově 32:11–14. I když Jehova nepotřeboval znát Mojžíšův názor, dal mu možnost vyjádřit své pocity. Naslouchal bys trpělivě někomu, kdo dřív projevil špatný úsudek, a pak bys dokonce dal na jeho doporučení? Jehova ale přesně tak naslouchá lidem, kteří se k němu s vírou modlí. Každý z nás udělá dobře, když se sám sebe zeptá: Pokud Jehova pokorně naslouchá lidem takovým způsobem, jako naslouchal Abrahamovi, Ráchel, Mojžíšovi, Jozuovi, Manoachovi, Elijášovi nebo Ezekjášovi, neměl bych se snažit o totéž? Mohl bych ukázat, že si svých bratrů víc vážím, třeba tak, že si vyslechnu jejich návrhy, a pokud je to možné, uplatním je? Je v mém sboru nebo v rodině někdo, komu bych se mohl víc věnovat? Co bych s tím měl udělat? A udělám to? (1. Mojž. 30:6; Soud. 13:9; 1. Král. 17:22; 2. Par. 30:20) w18.09 1:14, 15

Být štědrý ve světě, kde se lidé starají především o sebe, může být těžké. Ježíš ale řekl, že dvě největší přikázání jsou milovat Jehovu celým svým srdcem, duší, myslí a silou a milovat bližního jako sám sebe. (Mar. 12:28–31) Ti, kdo Jehovu milují, ho napodobují. A Jehova i Ježíš jsou k druhým štědří. Doporučují nám, abychom byli také takoví, protože pak budeme skutečně šťastní. Když se snažíme být štědří k Bohu i k lidem, děláme tím Jehovovi čest a nám i druhým to přináší mnoho dobrého. Nepochybně už děláš všechno pro to, abys pomáhal druhým, zejména spoluvěřícím. (Gal. 6:10) Když v tom budeš pokračovat, druzí tě budou mít rádi a budou si tě vážit. A ty budeš šťastný. w18.08 3:19, 20

Pro Jehovu není důležité, jaké je člověk rasy, národnosti, z jakého je kmene nebo jakým mluví jazykem. Jeho přízeň má každý, kdo se ho bojí a jedná správně. (Gal. 3:26–28; Zjev. 7:9, 10) To už určitě víš. Ale co když jsi vyrůstal v zemi nebo v rodině, kde jsou předsudky něčím běžným? I když si možná myslíš, že to není tvůj problém, může to být tak, že někde hluboko uvnitř předsudky máš. Dokonce i Petr, který měl tu čest o Jehovovi odhalit, že je nestranný, si později vlivem předsudků držel od některých lidí odstup. (Gal. 2:11–14) Jak tedy můžeme přestat druhé soudit podle vnějšího zdání? Když svůj postoj porovnáme s tím, co se učíme z Božího Slova, pomůže nám to zjistit, jestli nejsme předpojatí. (Žalm 119:105) Možná bude také dobré zeptat se blízkého kamaráda, jestli si u nás nějakého sklonu k předpojatosti všiml. (Gal. 2:11, 14) Předsudky v nás totiž můžou být tak hluboce zakořeněné, že o nich ani nevíme. w18.08 2:5, 6

Polož si otázky: Vidí druzí, že jsem Jehovovi věrný? Když o sobě můžu říct, že jsem svědek Jehovův, jsem na to hrdý? Jehovu by hodně mrzelo, kdybychom se potom, co si nás vybral, zdráhali dát před druhými najevo, že mu patříme. (Žalm 119:46; Mar. 8:38) Je smutné, že někteří napodobují „ducha světa“, a pak se příliš neliší od těch, kdo Jehovovi neslouží. (1. Kor. 2:12) „Duch světa“ působí na lidi tak, že se zaměřují na své sobecké touhy. (Ef. 2:3) Uveďme si příklad. Přestože jsme dostali už hodně rad k oblékání a účesu, někteří se oblékají a upravují nevhodně. Nosí přiléhavé nebo odhalující oblečení, a to dokonce na shromáždění a sjezdy. Jiní mají extrémní sestřih nebo účes. (1. Tim. 2:9, 10) Výsledkem je, že může být těžké poznat, kdo patří Jehovovi a kdo je „přítelem světa“. (Jak. 4:4) w18.07 4:11, 12

Všichni jsme bratři v tom smyslu, že jsme potomky Adama. (Sk. 17:26) Ježíš ale vysvětlil, že jeho učedníci jsou bratry a sestrami také proto, že za svého nebeského Otce uznávají Jehovu. (Mat. 12:50) Jsou součástí velké duchovní rodiny, kterou spojuje láska a víra. Proto apoštolové ve svých dopisech do sborů mluvili o jiných křesťanech jako o bratrech. (Řím. 1:13; 1. Petra 2:17; 1. Jana 3:13) Potom co Ježíš svým učedníkům řekl, že by se měli považovat za bratry a sestry, zdůraznil, že by měli být pokorní. (Mat. 23:11, 12) Pýcha občas apoštoly rozdělovala. V Ježíšově době byli lidé velmi hrdí na svůj národ. Mnozí Židé si mysleli, že jsou lepší než ostatní, protože jsou potomky Abrahama. Jan Křtitel jim ale řekl: „Bůh má moc Abrahamovi vzbudit děti z těchto kamenů.“ (Luk. 3:8) w18.06 2:8, 9

Když nás někdo nebo něco dlouhodobě deptá, máme pod kontrolou to, co říkáme a jak se chováme? (Přísl. 10:19; Mat. 5:22) Pokud nás druzí provokují, měli bychom se řídit radou „dejte místo zlobě“. Čí zlobě? Jehovově. (Řím. 12:17–21) Jak to vypadá v praxi? Místo abychom se rozčilovali, trpělivě čekáme na Jehovu, až s naším problémem něco udělá – pokud to uzná za vhodné. Kdybychom se chtěli pomstít sami, byl by to projev neúcty k Jehovovi. Posloucháme svědomitě nejnovější pokyny od Jehovy? Pokud ano, nebudeme dělat věci určitým způsobem jenom proto, že jsme je tak dělali vždycky. Naopak se hned začneme řídit jakýmkoli novým pokynem, který od Jehovy prostřednictvím jeho organizace dostaneme. (Hebr. 13:17) Zároveň bychom si měli dávat pozor, abychom nešli „nad to, co je napsáno“. (1. Kor. 4:6) Když se budeme pečlivě řídit aktuálními pokyny, nebudeme z Jehovy spouštět oči. w18.07 2:17, 18

Tím, jak křesťan v duchovním ohledu dospívá, zjišťuje, že jsou pro něj stále důležitější zásady. Zákony se totiž vztahují na nějakou konkrétní situaci, zatímco zásady mají širší uplatnění. Ukažme si to na příkladu. Malé dítě nechápe, proč je špatná společnost nebezpečná, a tak rozumný rodič stanoví pravidla, aby dítě chránil. (1. Kor. 15:33) Jak dítě dospívá, rozvíjí své myšlenkové schopnosti a dokáže se rozhodovat na základě biblických zásad. Je pak pro něj čím dál snazší dělat v otázce výběru kamarádů moudrá rozhodnutí. (1. Kor. 13:11; 14:20) Když se rozhodujeme na základě zásad od Jehovy, naše svědomí se stává čím dál spolehlivějším rádcem. Jasněji vidíme, jak se na danou věc dívá Bůh. Máme všechno, co potřebujeme, abychom dělali rozhodnutí, která Jehovu potěší. V Bibli najdeme zákony a zásady, které každému z nás pomůžou, aby byl „zcela způsobilý, úplně vyzbrojený pro každé dobré dílo“. (2. Tim. 3:16, 17) w18.06 3:14, 16, 17

Ježíš v podobenství ukázal, že i Samaritán může Židy naučit, co znamená pravá láska k bližním. (Luk. 10:25–37) Aby Ježíšovi učedníci splnili úkol, který dostali, museli zvítězit nad svou pýchou a předsudky. Než Ježíš vystoupil do nebe, pověřil je, aby kázali dobrou zprávu „v celé Judeji a Samaří a do nejvzdálenější části země“. (Sk. 1:8) Ježíš je na tento obrovský úkol připravoval tím, že jim připomínal, jaké dobré vlastnosti lidé z jiných národů mají. Jednoho důstojníka, který byl cizinec, pochválil za jeho výjimečnou víru. (Mat. 8:5–10) Ve svém domovském městě Nazaretu mluvil o tom, jak Jehova pomohl cizincům, například vdově z fénického města Carefatu a malomocnému Naamanovi, který byl Syřan. (Luk. 4:25–27) A Ježíš nejenom kázal Samaritánce, ale v samaritánském městě strávil dva dny, protože se tam lidé o dobrou zprávu zajímali. (Jan 4:21–24, 40) w18.06 2:10, 11

Apoštol Pavel připodobnil křesťany k vojákům, kteří bojují muž proti muži. My jsme samozřejmě v duchovní válce, ne v doslovné. Naši nepřátelé jsou ale skuteční. Satan a démoni válčí už tisíce let a jsou v boji velmi dobří. Na první pohled by se mohlo zdát, že tuto válku nemáme šanci vyhrát, zvlášť pokud jsme mladí. Můžou mladí vůbec doufat, že nad ničemnými duchovními silami zvítězí? Můžou. Vlastně už vítězí! Díky čemu? Díky tomu, že dostávají sílu od Jehovy. Kromě toho jsou na bitvu dobře připravení. Mají oblečenou „úplnou výzbroj od Boha“. (Ef. 6:10–12) Když Pavel toto přirovnání použil, měl zřejmě na mysli výzbroj římského vojáka. (Sk. 28:16) w18.05 4:1, 2

Tím nejdůležitějším důvodem, proč kážeme, je to, že tak oslavujeme Jehovu a posvěcujeme jeho jméno. (Jan 15:1, 8) Nemůžeme ale udělat nic pro to, aby Boží jméno bylo ještě svatější. Svaté už je, a to v absolutním smyslu. Všimni si ale, co řekl prorok Izajáš: „Jehova vojsk – on je Ten, s nímž byste měli zacházet jako se svatým.“ (Iz. 8:13) Boží jméno posvěcujeme mimo jiné tím, že ho považujeme za největší ze všech a že se snažíme, aby ho jako svaté vnímali i druzí. Když například s lidmi mluvíme o Jehovových nádherných vlastnostech a jeho neměnném záměru s lidstvem, pomáháme jim uvědomit si, že Satan o Jehovovi lhal. (1. Mojž. 3:1–5) Boží jméno posvěcujeme také tím, že se snažíme druhým lidem ukázat, že Jehova si zaslouží „přijmout slávu a čest a moc“. (Zjev. 4:11) w18.05 2:3, 4

Co je hlavní důvod, proč si dávat duchovní cíle? Jehovovi tím ukazuješ, že jsi vděčný za jeho lásku a za to, co pro nás udělal a dělá. Přemýšlej, co všechno od Jehovy máš: život, víru, Bibli, sbor a naději na věčný život v ráji. Tím, že pro tebe budou duchovní věci nejdůležitější, ukážeš Jehovovi, že jsi za to všechno vděčný, a váš vztah se prohloubí. Když si dáš duchovní cíle a začneš na nich pracovat, budeš dělat dobré věci pro Jehovu a on si to bude pamatovat. Váš vztah se tím posílí. Apoštol Pavel slíbil: „Bůh totiž není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“ (Hebr. 6:10) Na to, aby ses zaměřil na duchovní cíle, není nikdy moc brzo. Napadá tě, na kterých cílech bys mohl začít pracovat? (Filip. 1:10, 11) w18.04 5:5, 6

Křesťané v prvním století žili v Římské říši, kde lidé byli pyšní na svůj právní systém, zákony a svobodu. Tato říše by ale nedosáhla své slávy a neměla by takovou moc, kdyby nebylo otroků, kteří dělali většinu tvrdé práce. V jednom období otroci tvořili asi 30 procent obyvatelstva. Není pochyb, že otroctví a svoboda byly mezi běžnými lidmi, včetně křesťanů, horká témata. Apoštol Pavel psal o svobodě často. Cílem jeho služby ale nebylo udělat společenskou nebo politickou reformu, po které tehdy tolik lidí toužilo. Svobodu nehledal u nějakého lidského vládce nebo lidské instituce, ale spolu s dalšími křesťany se namáhal, aby lidem pomohl poznat dobrou zprávu o Božím království a přiblížil jim výjimečnou hodnotu Kristovy výkupní oběti. Svým spoluvěřícím řekl, u koho najdou skutečnou svobodu. w18.04 2:1, 2

Výše uvedená slova řekl Ježíš večer před svou smrtí apoštolu Petrovi. Petr byl sloupem křesťanského sboru v prvním století. (Gal. 2:9) Povzbuzoval spoluvěřící tím, jak byl odvážný o Letnicích i později. Ke konci své dlouhé služby jim napsal a zdůvodnil to slovy: „Chtěl jsem vás ujistit o Boží lásce a povzbudit vás, abyste se jí drželi.“ (1. Petra 5:12, Slovo na cestu) Z Petrových dopisů čerpali povzbuzení křesťané v minulosti a pomáhají i nám dnes, kdy čekáme na úplné splnění Jehovových slibů. (2. Petra 3:13) w18.04 3:12, 13

Zdá se, že ze všeho nejvíc si lidé přejí, aby si mohli dělat, co chtějí, a žít, jak chtějí. Otázkou ale zůstává, jak taková přání splnit. Mnozí organizují protesty, demonstrace, povstání, nebo dokonce revoluce. Dosáhnou ale toho, co si přejí? Naopak, často to vede k neštěstím a ztrátám na životech. Z toho všeho je znovu vidět, že král Šalomoun měl pravdu, když řekl: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“ (Kaz. 8:9) Ve verši na dnešní den Jakub ukázal, co je klíčem k tomu, aby člověk nalezl skutečné štěstí a uspokojení. Jehova, který nám tento dokonalý zákon dal, nejlépe ví, co potřebujeme, abychom byli naprosto šťastní a spokojení. První lidské dvojici poskytl všechno, co ke štěstí potřebovali, včetně opravdové svobody. w18.04 1:1-3