Jak se uzdravit

JE NORMÁLNÍ, že po infarktu člověk pociťuje strach a neklid. Budu mít další? Budu trvale postižen nebo budu omezován bolestí či ztrátou síly a vitality?

Jiří, o němž byla zmínka ve druhém článku této série, doufal, že nepříjemné pocity a bolest na prsou časem ustoupí. Po několika měsících však řekl: „Prozatím tyto příznaky neustoupily. Navíc se rychle unavím a srdce se mi rozbuší, a tak si pořád říkám: ‚Je to další infarkt?‘ “

Jane ze Spojených států byla v době, kdy dostala infarkt, mladá vdova. Přiznává se: „Myslela jsem si, že to nepřežiju nebo že dostanu nový infarkt a zemřu. Zachvátila mě panika, protože jsem se musela postarat o tři děti.“

Hiroši z Japonska vypráví: „Když mi řekli, že moje srdce nebude již nikdy pracovat tak jako předtím, byl to pro mě šok; výkon srdce u mne klesl o 50 procent. Jsem svědek Jehovův a byl jsem si téměř jistý, že budu muset svou činnost částečně omezit, protože nebudu moct dělat ani polovinu toho, co dříve.“

Vyrovnává-li se člověk s omezením své síly, mohou ho přepadat záchvaty deprese a pocitů bezcennosti. Třiaosmdesátiletá Australanka Marie, která se věnovala celodobě kazatelské činnosti svědků Jehovových, si stěžovala: „Skličuje mě, že nemohu být tak činná jako dříve. Místo toho, abych pomáhala druhým, potřebuji nyní sama pomoc.“ Harold z Jižní Afriky o tom říká: „Tři měsíce jsem nemohl pracovat. Nedokázal jsem víc, než jen obejít zahrádku. Bylo to deprimující!“

Když Thomas, který pochází z Austrálie, dostal druhý infarkt, bylo nutné provést bypass. Thomas říká: „Špatně snáším bolest a zdálo se mi, že tak velkou operaci bych nevydržel.“ Jorge z Brazílie se o nepříznivých důsledcích operace srdce vyjádřil takto: „Moje finanční situace byla špatná, a tak jsem se obával, že manželka zůstane sama, bez jakékoli pomoci. Měl jsem pocit, že tady již dlouho nebudu.“

Rekonvalescence

Co mnoha lidem pomohlo, aby se uzdravili a získali znovu citovou rovnováhu? Jane poznamenala: „Když jsem začala cítit paniku, obrátila jsem se vždy k Jehovovi v modlitbě, uvrhla jsem své břemeno na něj a nechala ho tam.“ (Žalm 55:22) Když člověk cítí úzkost, modlitba mu pomůže, aby získal nezbytnou sílu a pokoj mysli. (Filipanům 4:6, 7)

Jiří a Hiroši se zúčastnili rehabilitačních programů. Správným jídelníčkem a cvičením své srdce posílili natolik, že se mohli oba vrátit do práce. Své uzdravení po duševní i citové stránce připisují podpoře Božího ducha.

Díky podpoře svých křesťanských bratrů našel Thomas odvahu operaci podstoupit. Říká: „Před operací mě přišel navštívit jeden dozorce a modlil se se mnou. Ve vřelé modlitbě prosil Jehovu, aby mě posílil. Ten večer jsem se soustředil na jeho modlitbu a cítil jsem jako velké požehnání, že máme takové starší, protože jejich soucítění během pohnutého období je samo o sobě součástí procesu uzdravování.“

Anna z Itálie se vyrovnávala s depresí tímto způsobem: „Když se cítím sklíčená, přemýšlím o těch požehnáních, která jsem již od Jehovy jako jeho služebník dostala, a o těch požehnáních, která budou v Božím Království. Pomáhá mi to získat znovu pokoj.“

Marie je velmi vděčná za Jehovovu pomoc. Její rodina ji podporovala a Marie říká: „Moji duchovní bratři a sestry, kteří sami nesou svůj vlastní náklad, si udělali čas, aby mě navštívili, zatelefonovali nebo poslali pohlednici. Jak bych mohla být nadále smutná, když mi prokazují tolik lásky?“

Nebýt osamělí

Říká se, že srdce, které se uzdravuje, by nemělo být osamělé. Při uzdravování lidí, jejichž srdce se musí zotavit doslovně i obrazně, hraje velkou a pozitivní roli podpora rodiny a přátel.

Michael z Jižní Afriky to komentuje: „Je obtížné vysvětlit druhým, jaké to je být malomyslný. Ale když jsem v sále Království, bratři o mě projevují zájem a to mě velmi těší a povzbuzuje.“ Henryho, který žije v Austrálii, také posílila hluboká láska a pochopení, které mu sbor projevil. Řekl: „Opravdu jsem potřeboval ta něžná slova povzbuzení.“

Jorge byl vděčný za hluboký zájem bratrů, který projevovali tím, že jeho rodině finančně pomáhali, dokud nemohl jít do práce. Podobně Olga ze Švédska oceňuje praktickou pomoc, kterou jí a její rodině poskytli duchovní bratři a sestry. Někteří jí nakoupili a jiní mezitím uklidili dům.

Pacienti s nemocným srdcem často musí omezit činnosti, které měli rádi. Sven ze Švédska vypráví: „Když je někdy příliš větrné nebo chladné počasí, musím se vzdát služby, protože toto počasí způsobuje stahy cév. Cením si pochopení, jež mi v tomto ohledu mnozí moji bratři projevují.“ A když je Sven upoután na lůžko, může přesto shromáždění slyšet, protože bratři mu to láskyplně nahrávají na pásek. „Stále mě informují o tom, co se ve sboru děje, a tak mám pocit, jako bych tam byl.“

Marie, která je upoutána na lůžko, cítí jako požehnání to, že lidé, s nimiž studuje Bibli, chodí k ní. Může tak dále hovořit o nádherné budoucnosti, na kterou se těší. Thomas je vděčný za zájem, jenž mu bratři projevují: „Sboroví starší jsou velmi ohleduplní a už mi nedávají tolik úkolů.“

Rodiny potřebují podporu

Pro rodinné příslušníky může být období uzdravování stejně obtížné jako pro nemocného. Prožívají hodně napětí a strachu. Alfred z Jižní Afriky řekl o úzkosti své manželky toto: „Když jsem přišel z nemocnice domů, moje manželka mě několikrát za noc probudila, aby se přesvědčila, zda jsem v pořádku, a trvala na tom, abych na prohlídku k lékaři chodil každé tři měsíce.“

Přísloví 12:25 říká, že ‚úzkostlivá péče v srdci je to, co působí, aby se sklonilo‘. Carlo z Itálie uvádí, že manželka, která ho miluje a podporuje, „trpí depresí“ od té doby, co dostal infarkt. Lawrence z Austrálie řekl: „Jedna věc, na kterou je třeba dávat pozor, je péče o partnerku. Může prožívat velké vypětí.“ Měli bychom mít proto stále na mysli potřeby všech členů rodiny včetně dětí. To, co prožívají, u nich může mít jak citové, tak tělesné následky.

Jakub, o kterém jsme se zmiňovali v našem druhém článku, se po otcově infarktu uzavřel do sebe. Řekl: „Měl jsem pocit, že se již nemohu pobavit, protože v ten moment, kdy to udělám, se stane něco hrozného.“ Pomohlo mu, když o svých obavách řekl otci a usiloval o dobrou komunikaci s dalšími lidmi. Jakub časem udělal ještě něco jiného a to mělo na jeho život velký vliv. Řekl: „Víc jsem se věnoval osobnímu studiu Bible a přípravě na křesťanská shromáždění.“ Za tři měsíce se potom zasvětil Jehovovi a symbolizoval to křtem ve vodě. „Od té doby,“ říká Jakub, „ jsem si vytvořil k Jehovovi velmi blízký vztah. Jsem mu za to velmi vděčný.“

V období po infarktu má člověk čas na to, aby přehodnotil svůj život. Například perspektiva Jiřího se změnila. Řekl: „Vidíte marnost světských cílů a uvědomíte si, jak důležitá je láska rodiny a přátel a co znamenáme pro Jehovu. Vztah k Jehovovi, k mé rodině a k mým duchovním bratrům a sestrám je pro mne nyní ještě důležitější.“ Když uvažoval o svém bolestném zážitku, dodal: „Neumím si představit, jak bych to všechno zvládnul, kdybych neměl naději na dobu, kdy budou všechny tyto věci napraveny. Když mě to všechno začne deptat, uvažuji o budoucnosti a to, co se děje právě teď, mi už nepřipadá tak důležité.“

Lidé, o nichž jsme se zmiňovali, přežili infarkt, a když se uzdravují, mají lepší a horší období. Upínají však svou naději ke Království, o které se máme podle Ježíše modlit. (Matouš 6:9, 10) Boží Království lidem umožní, aby v dokonalosti žili věčně na rajské zemi. Potom budou navždy odstraněny srdeční choroby a další vlivy, které nás invalidizují. A nový svět je na dosah. Opravdu, to nejlepší období života teprve přijde! (Job 33:25; Izajáš 35:5, 6; Zjevení 21:3–5)

[Obrázek na straně 13]

Podpora rodiny a přátel hraje při uzdravování pozitivní roli