Je šťastný, že může sloužit Bohu, který nezapomíná

STALO se to večer 24. května 1971. Jeden oddaný křesťan večeřel se svými přáteli v restauraci. Když při odchodu sestupoval po schodišti, sáhl pravou rukou do prázdna po neexistujícím zábradlí — a v mžiku se řítil dolů. Prudce narazil hlavou na ozdobný kovový sloupek. Alex Henderson byl těžce zraněn. Jeho vyhlídky na přežití byly ve skutečnosti tak malé, že lékař již vyslovil jeho manželce soustrast. A přece zůstal její manžel na živu. Jaké byly následky jeho pádu? Těžká fraktura lebky, tři krevní výrony a ochrnutí levé poloviny těla. Teprve po několika měsících bezvědomí došlo k částečnému zlepšení.

Dnes brání vážné postižení Alexi Hendersonovi konat ve službě Jehovovi Bohu tolik, co dělal dříve. Přesto je šťastný. Uvědomuje si, že „Bůh totiž není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“ (Žid. 6:10) Je útěchou vědět, že skutky z víry a lásky k Božímu jménu si náš nebeský Otec pamatuje.

Ale jak se mohou křesťané vyrovnat s následky takové tragické nehody? Co je podpoří? Než odpovíme na tuto otázku, pohlédněme krátce do minulosti. Alex vypráví.

NÁBOŽENSTVÍ V NAŠÍ RODINĚ

„Světlo světa jsem poprvé spatřil roku 1921 v Glasgowě. Naše rodina patřila ke Skotské církvi. Matka byla velmi zbožná žena, ale naneštěstí nám ji odňal nepřítel smrt, když mi bylo teprve dvanáct roků. (1. Kor. 15:26) Hlavní způsob, jakým se můj otec přibližoval ke stvořiteli, byla zřejmě péče o kvetoucí zahradu. Jedním z mála případů, kdy se objevil ve dveřích kostela, byla moje svatba s Janet 11. června 1943.

Druhou světovou válku jsem prožil v pětileté vojenské službě. Jeden duchovní mi nabízel uvolnění z armády, pokud vstoupím do semináře a stanu se knězem. Já jsem se však rozhodl zůstat u letectva.

Když válka skončila, dostali jsme se s manželkou do víru společenského života. Janet učila v nedělní škole, a na estrádách pořádaných církví jsme společně zpívali veselé písně o ‚krásném Skotsku‘. I když existuje skotská duchovní píseň ‚Veď mne, veliký Jehovo‘, přece si nevzpomínám, že bych byl v oněch dnech někdy zaslechl božské jméno.“ — Žalm 83:18; 83:19, „KB“.

DOZVÍDÁM SE O BOHU, KTERÝ NEZAPOMÍNÁ

„V listopadu 1947 jsme se s tříletým synkem přestěhovali do města New Yorku. Brzy vystoupily do popředí Janetiny náboženské zájmy. Ve Skotsku již věděla o svědcích Jehovových, ale nyní s nimi začala studovat Bibli. A v roce 1950 symbolizovala svou oddanost Bohu křtem ve vodě.

Když se má manželka dala k ‚těm svědkům Jehovovým‘, zdálo se mi vhodné, abych se zúčastnil jednoho jejich shromáždění. Jak bych mohl zapomenout na to první — slavnost na památku Kristovy smrti v roce 1951? (Lukáš 22:19, 20) Zprvu probíhalo vše klidně. Ale pak vykřikla jedna starší žena: ‚Pojďme Ježíšovi zazpívat píseň!‘ To mi stačilo. Pro příště se budou muset obejít beze mne! Ta žena byla samozřejmě návštěvnice, ne svědek Jehovův. Shromáždění svědků Jehovových jsou tak spořádaná, že nevěřící návštěvník může říci: ‚Bůh je skutečně s vámi.‘ (1. Kor. 14:23–25) Ale tenkrát byste mě o tom nepřesvědčili.

Janet často zvala po nedělních shromážděních do našeho bytu několik svědků. Abych se však vyhnul setkání s nimi, proseděl jsem často v místním kino i dvě představení nebo jsem se uchyloval k bezcílnému bloumání, dokud návštěvníci neodešli, a já se mohl ‚bezpečně‘ vrátit celý vyčerpaný domů. Tak se někteří z nás brání styku s biblickou pravdou.

Můj ‚odpor‘ se však lámal. Znamenité chování manželky, pár dobře volených slov a takticky rozmístěné časopisy, jako tato „Strážná věž“, mě přesvědčili, že svědkové ‚přece nejsou tak špatní‘. (1. Petra 3:1–6)

Zápas s tuberkulózou a několik měsíců v nemocnici mi poskytly čas k přemýšlení. Janet mi v dopisech odpovídala na množství mých biblických dotazů a zanedlouho jsem srdečně přijal pravou víru. Totéž učinil i náš syn Adam, který je dnes křesťanským dozorcem. Oba jsme byli pokřtěni v jeden den — 9. září 1957.

Jsem si velice vědom svých nynějších omezení, a proto jsem vděčný za dřívější příležitosti sloužit Bohu, který nezapomíná. Brzy se mi naskytla přednost sloužit jako předsedající dozorce. Kromě účasti na evangelizačním díle a na jiných sborových činnostech mi bylo potěšením podílet se na stavbě sálu království, kde se dosud pravidelně scházejí křesťané.

Někteří jednotlivci mi tenkrát dobromyslně říkali ‚povídavý Henderson‘. Radost mi také přinášelo uzavírat sňatky a pozorovat štěstí, které se zračilo ve tvářích těch, kteří vstupovali do manželství. Byly však i smutné události — chvíle, kdy bylo třeba pronést pohřební řeč. Na jednu z nich si živě vzpomínám díky problému s jazykem. Jen si představte — posluchačstvo španělského původu poslouchá anglický proslov pronášený mým skotským přízvukem. ale byl přítomen tlumočník a já vím, že rozuměli, protože jejich smutné tváře se přece jen trochu rozjasnily, když slyšeli o podivuhodné naději na vzkříšení. Největší předností však pro mne bylo, když jsem směl přednést proslov při slavnosti Pánovy večeře v roce 1959, protože to mi poskytlo příležitost vyjádřit se ze srdce o velkolepé záchraně, kterou umožnil Jehova Bůh skrze svého milovaného Syna Ježíše Krista. — Mat. 26:26–29; Jan 3:16; 5:28, 29.

Od roku 1963 jsme byli spojeni s jiným sborem a také tam jsme byli šťastní jako rodina oddaná Jehovovi. Ale pak přišel můj nešťastný pád v roce 1971. Od té doby jsem chromý, ale přesto mám velikou radost z toho, že mohu dále sloužit Bohu, který nezapomíná.“

SPOLUVĚŘÍCÍ POMÁHAJÍ

Na nehodu a na její bezprostřední následky si Alex Henderson příliš nevzpomíná. Bude tedy vhodné, aby některé podrobnosti doplnili jiní, a tak pomohli odpovědět na otázky: Jak se mohou křesťané vyrovnat s tak nepříznivými okolnostmi? Co je podporuje? Jak mohou pomoci druzí? A může postižený křesťan nějak pomáhat spoluvěřícím?

Vážná nehoda může vyžadovat od křesťana pevné odhodlání ‚zdržovat se krve‘. (Sk. 15:28, 29) Bylo tomu tak i u Hedersonových. Jejich rozhodnost zapůsobila na druhé, protože jeden blízký známý říká: „Vidět jak se křesťanští druhové snaží i v nebezpečí smrti, aby pevně a bez kompromisu obstáli v otázce krve — to posiluje víru.“ Ano, i za tragických okolností můžeme druhé duchovně budovat, když zaujmeme neochvějný postoj, že, ‚žijeme-li nebo umíráme-li, patříme Jehovovi‘. — Řím. 14:7, 8.

Také spoluvěřící mohou pomoci. Během měsíců, kdy byl Alex v bezvědomí, potřeboval velmi nákladnou péči ve dne v noci. „Sbor [duchovní bratři a sestry] tehdy velmi pomáhal,“ poznamenává jeden starší. Byl to hluboce oceňovaný projev lásky, která je znakem Ježíšových pravých následovníků. — Jan 13:35.

Křesťanská láska se může projevovat mnoha způsoby. Jiný dozorce při pohledu zpět poznamenává: „Operace se zdařila, Alexe přestěhovali na oddělení intenzivní péče, kde zůstal několik dní. Denně jsem ho navštěvoval. . . Během návštěv jsem vždy Alexe držel za ruku a modlil se. Nedokázal jsem říci, zda mě skutečně slyší, ale i spěchající ošetřovatelky kupodivu ztichly.“

Jiný starší dodává: „Alex začal pozvolna reagovat a přicházet k vědomí. Byl to bolestně pomalý proces. Ale po nějaké době byl již schopen s návštěvníky hovořit. S postupem času se projevila jeho omezení — ochrnutí levé poloviny těla a poškozený zrak. . . Těžce byla postižena i jeho paměť, zejména pokud jde o jeho pobyt v nemocnici a o nedávnou minulost. Ale jeho schopnost vzpomenout si na biblické myšlenky a uchovat si biblické poznání se zdála téměř neporušená. Zde byly jeho pokroky úžasné.“ Jak snadné by bylo pro postiženého vzdát se, propadnout zoufalství! Ale jak by to bylo nemoudré, zejména když taková osoba slouží Jehovovi, Bohu, „který dává naději“. (Řím. 15:13) „Alex byl nesmírně trpělivý,“ poznamenává jeden spoluvěřící. „Pomalu se mu vracely smysly. Mohl číst, mluvit a jednat dost dobře, ale zůstával ochrnutý na levou polovinu těla. Jak se pomalu zotavoval, začal navštěvovat shromáždění a později se jich účastnil jak komentáři, tak i z pódia.“

Zprvu museli Alexovi Hendersonovi na křesťanská shromáždění pomáhat na vozíčku. Později mohl chodit s nožní opěrou a s holí. Tu musí užívat dosud. Na dotaz, co ho udrželo při síle, pohotově odpovídá: „Návštěva shromáždění. „Pro křesťany je životně důležité, aby se pravidelně stýkali a ‚podněcovali se navzájem k lásce a ke znamenitým skutkům‘. — Žid. 10:24, 25.

Zpěv býval vždycky významnou součástí života Hendersonovy domácnosti. „Vždycky jsem velmi ráda poslouchala, jak Alex a Janet v sále království zpívají,“ říká jedna z jejich duchovních sester. S poškozeným zrakem však bratr Herdenson nebyl schopen přečíst slova ve zpěvníku. Tato sestra tedy přišla na to , jak pomoci. „Přepsala jsem celý zpěvník velkými písmeny,“ říká, „a s radostí jsem opět naslouchala, jak zpívá k chvále Jehovovi“. — Ef. 5:18–20.

DALŠÍ PŘÍLEŽITOSTI KE SLUŽBĚ

„Těžko by naše rodina někdy zapomněla na jedno shromáždění koncem roku 1975,“ vzpomíná Alex. Měli jsme velkou radost, když jeden z dozorců přečetl dopis oznamující, že jsem byl jmenován starším. Přišlo to zcela neočekávaně, protože bratři se mnou o tom nehovořili, třebaže věděli zcela dobře, že sloužit tímto způsobem spoluvěřícím by pro mne byla drahocenná přednost. Má počáteční reakce? ‚Já? Co mohu ještě já dělat?‘ Musím pokorně přiznat, že je možné, abych takovou odpovědnost nesl jedině s Jehovovou pomocí, vždyť, jak bych se mohl chlubit vlastní silou?“ — Srovnej 1. Korintským 1:28–31; Filipenským 4:13.

Je skutečně možné, aby někdo těžce postižený pomáhal druhým? Ano, je. A vědomí toho může posloužit postiženému nějakým tělesným neduhem jako povzbuzení. Jeden mladý člověk poznamenává: „Oceňuji to množství zajímavých podrobností, kterými bratr Hendersen koření své komentáře a proslovy.“ A jiný říká: „Je očividné, že má hluboké poznání, o něž se chce s námi dychtivě rozdělit. . . Je úžasné, jak dovede být horlivý a povzbudivý tváří v tvář všem tělesným obtížím.“

Ať tedy žádný postižený křesťan nemá pocit, že jsou neúčinné jeho snahy chválit Jehovu a pokorně budovat spoluvěřící. jeden starší prohlašuje: „Právě nedávno začal bratr Herdenson na pódiu stát, zatím co dříve oslovoval sbor vsedě. . . Tento prostý fakt velmi posílil mou víru a povzbudil mě, protože vidím jak věrný Jehovův služebník, kterého potkala taková nehoda a jeho služba se přerušila, překonal vše s pomocí Jehovova ducha.“

S POMOCÍ BOHA, KTERÝ NEZAPOMÍNÁ

Ano, pouze s Jehovovou pomocí mohou křesťané úspěšně čelit nepříznivým okolnostem, ať je jejich povaha jakákoli. „Odkud mi přijde pomoc?“ ptal se žalmista. „Má pomoc je od Jehovy, učitele nebe a země.“ (Žalm 121:1, 2) „Jehova mi pomohl, abych byl trpělivý, abych vydržel,“ říká Alex. „Poskytl mi láskyplnou pomoc a dal mi sílu zachovat v těžkých chvílích ryzost.“ Janet dodává: „Když vznikaly problémy, předkládala jsem je Jehovovi v modlitbě. Nežádala jsem zázraky, ale spíše, aby mi ukázal cestu, jak problémy zvládnout a být spokojena s výsledkem, ať bude jakýkoli.“ — 1. Petra 5:6, 7.

Křesťané neslouží zapomnětlivému Bohu. Jehova nikdy neopouští ty, kteří ho opravdově milují, a předkládá jim radostnou naději na věčný život. (Žalm 94:14; Jan 3:16; 2. Petra 3:13) Proto Alex, optimistický navzdory svému tělesnému stavu, říká:

„Buďte dobré mysli, ‚vytrvávejte v modlitbě‘ a držte se víry. Brzy přijde den kdy slepí uvidí, hluší uslyší, jazyk němých radostně vykřikne — ach, ano — kulhavý bude poskakovat jako hbitý jelínek. Samozřejmě toužím po té nádherné době. Zatím je mi pramenem opravdového štěstí služba Jehovovi, Bohu, který nezapomíná.“ — Žalm 100:2; Iz. 35:5, 6; Řím. 12:12.