Východní Evropa — Náboženské oživení?
POTLAČOVÁNÍ svobody projevu ve východoevropských zemích během několika posledních desetiletí zahrnovalo i tvrdá omezení náboženství. Aktivně se hlásal ateismus a některé katedrály a kostely byly proměněny v muzea ateismu, jako například v Leningradě, kde je navštívilo mnoho turistů. Duchovní, kteří byli činní, se stali přisluhovači režimu. Albánie, kde byla v roce 1967 úředně zavřena všechna místa uctívání, kláštery, kostely a mešity, byla dokonce rádiem Tirana prohlášena za „první ateistický stát na světě“.
Co se děje s náboženstvím teď, když všude ve východní Evropě rozkvétá svoboda jako jarní kvítí? Francouzský spisovatel Jean-François Kahn napsal: „Náboženství pronásledované útlakem si může podat ruku s národem pronásledovaným útlakem. Včera se to stalo v Íránu. Dnes se to děje v sovětském Ázerbajdžánu. Zítra by se to mohlo rozšířit po celém Rusku jako oheň.“ Již nyní se některá náboženství spojují s nacionalistickými ideály a touhami, stávají se jedním z hlavních nástrojů politického protestu a posvěcují jej přítomností svých katolických a ortodoxních kněží i luteránských pastorů.
Jak se tedy daří náboženské svobodě v novém demokratickém ovzduší?
Jak se to změnilo!
Velká východoevropská náboženství, zejména katolická církev, okamžitě podnikla kroky, aby je nové vlády zákonem uznaly. L’Osservatore Romano například uvedl, že „9. února [1990] byla podepsána dohoda mezi Svatou stolicí a Maďarskou republikou“. Podle této smlouvy se obě strany dohodly na obnovení diplomatických styků. (Na Vatikán se pohlíží jako na samostatný svrchovaný stát.)
Jiná zpráva z Vatikánu uvádí, že katolická církev ukrajinského ritu, potlačená roku 1946, požádala o legalizaci a zahájila rozhovory „s vládou a ruskou ortodoxní církví o praktických otázkách církevního života na Ukrajině“.
V dubnu 1990 navštívil papež Československo a na pražském letišti jej uvítali „církevní a státní hodnostáři včetně . . . pana Václava Havla, prezidenta republiky“. (L’Osservatore Romano) I tam vzniká nové náboženské klima.
V Polsku se s katolickou církví vždy muselo počítat jako se silou. Nyní při své nově získané svobodě tuží svaly a dává se do boje za obnovu náboženské výuky ve škole. Jeden kněz prohlásil: „Školy jsou majetkem národa. Polský národ je z více než 90 procent katolický. . . S patřičným ohledem na jiná náboženství obnoví náboženské vyučování ve škole autoritu učitelů a . . . autorit, protože se zabývá etickou páteří člověka.“
Zpráva o ortodoxní církvi v Rumunsku prohlašuje: „Patriarcha a řada biskupů, kteří spolupracovali s [Ceauşescovým] režimem, museli rezignovat. Byla ustavena komise pro oživení církve. Mnozí někdejší nevěřící se obracejí k náboženství a plní místní kostely. . . Rumunská byzantská katolická církev, nuceně rozpuštěná před čtyřiceti lety, dostala povolení se znovu zorganizovat.“ — Orthodox Unity, červenec 1990.
Změny v Albánii
Podle tiskových zpráv pomalu dochází k překvapivým změnám v Albánii, malé hornaté zemi se třemi a čtvrt miliónem obyvatel, schoulené na jaderském pobřeží mezi Jugoslávií a Řeckem. Německý časopis Die Welt sdělil: „V Albánii, poslední evropské baště komunismu starého stylu, začali lidé volit nohama“, totiž hledat útočiště na západních velvyslanectvích, odkud pak směli odcestovat do Itálie, Německa a jiných zemí.
Zpráva dále říká: „V květnu 1990 byly Albáncům slíbeny pasy a zrušení zákonů zakazujících náboženskou činnost.“ (Citováno z The German Tribune, 15. července 1990) Profesor historie Denis R. Janz napsal: „Zdá se, že dlouhý a usilovný zápas o naprosté zesvětštění jde stranou.“ Dodává však: „Jsou důkazy,. . . že náboženství byla v této společnosti zasazena vskutku drtivá rána.“
Svědkové Jehovovi si v tomto kontextu zachovávají svou obvyklou přísnou neutralitu. Na základě biblických zásad se nevměšují do politických a nacionalistických sporů. Důvěřují v Boha, že jim dopřeje pokojné prostředí, v němž by plnili své celosvětové pověření kázat Boží království. — Matouš 22:21; 1. Timoteovi 2:1, 2; 1. Petra 2:13–15.
Jak je to tedy se svědky Jehovovými ve východní Evropě? Jak se jim dařilo pod zákazem? Existuje pro ně náboženská svoboda?
[Obrázek na straně 7]
Vrátí se lidé k východoevropským církvím?